Znovuzrozená Santiniho Mariánská Týnice

V r. 1976 vydalo Nakladatelství Academia knihu historika umění Viktora Kotrby (1906 - 1973) „Česká barokní gotika. Dílo Jana Santiniho-Aichla.“ To bylo poprvé, kdy jsem se s geniálním architektem českého baroka potkal a začal se o jeho stavby zajímat. V době, kdy Santini nebyl módou, jako je tomu dnes. Nejsem příznivcem ezoterických výkladů jeho staveb à la romány Dana Browna. Když vidím půdorysy centrálních kaplí obkreslené spletí čtverců, kruhů, trojúhelníků a mnohoúhelníků v množství větším než malém, nemohu se zbavit dojmu, že Santini by jen nevěřícně zavrtěl hlavou. Byl architektem vrcholného baroku, a to baroku radikálního, dynamického neboli velkého. Tato doba (cca 1680 - 1740) byla plná světel a stínů a barokní člověk si v mystice a symbolice, které často dobře rozuměl, liboval. Ale i zde platí všeho s mírou! Kdysi jsem četl sci-fi povídku s touto zápletkou: Naši potomci ze 6. tisíciletí objeví při výkopech základů ke stavbě galaktického kosmodromu několik dopravních značek. Ty se dostanou do ruky odborníkům na staré civilizace a jeden z nich sepíše učenou studii o značce „nerovnost vozovky“. Dva černé hrboly v rovnostranném trojúhelníku s červeným orámováním vyloží jako piktografické zpodobnění ženy - matky a živitelky rodu z konce 20. století.

První dubnovou sobotu jsme navštívili poutní místo Mariánská Týnice nedaleko městečka Kralovice v západních Čechách. Což je Santiniho architektura na zelené louce se vším všudy, tj. nejedná se o přestavbu starého románského či gotického klášterního kostela. Protože literatury pojednávající o tomto místě mám dost, začetl jsem se do příslušných kapitol a rozhodl se vše si utřídit a shrnout do článku pro Seznam Medium.

Jan Blažej Santini-Aichel (1677 - 1723) se narodil v Praze jako syn a vnuk pražských kameníků, kteří do Čech přišli za Třicetileté války z Itálie. Pokřtili jej v katedrále sv. Víta, jeho maminka byla zřejmě Češka a Češkou určitě musela být jeho druhá manželka s krásným jménem (a šlechtickým původem) Antonie Ignatia Chřepická z Modliškovic. Myslíte, že Mistr uměl správně vyslovit „Chřepická z Modliškovic“? Můj německý švagr žijící již asi 30 let v Česku by to zvládl jen s velkými obtížemi. Jan čili Giovanni se vyučil kameníkem, avšak toto řemeslo provozovat nemohl, neboť byl od narození chromý. Dal se tedy na architekturu a jeho učitelem byl Francouz působící v Čechách Jean Baptiste Mathey (1630 - 1696). Dnes mladí jezdí studovat do ciziny v rámci programu Erasmus nebo odletí na rok pracovat do USA. V 17. a 18. století musel řemeslník absolvovat tovaryšskou cestu, tj. po vyučení se šel (a to většinou doslova) podívat, jak to s jeho oborem vypadá v jiných zemích, kde u příslušných mistrů praktikoval jako tovaryš. Mladý Santini zamířil přes Rakousko do Itálie (1696 - 1699). V Římě se určitě seznámil se stavbami Francesca Borrominiho (1599 - 1667), kterého mnozí jeho současníci pokládali za trochu či více pomateného. Jeho převážně římské stavby s komplikovanými půdorysy, zvlněnými fasádami a mohutnými římsami jsou nadčasové a vzpírají se jednoduchému logickému vysvětlení (např. kostel San Carlo alle Quatro Fontane, kostel Sant´Ivo alla Sapienza, budova Oratorio dei Filippini). Rovněž určitě shlédl díla druhého velkého italského mistra, kterým je Camillo-Guarino Guarini (1624 - 1683), jenž stavěl hlavně v Turínu a občas využíval i gotizujících prvků.

A nyní k řeholním řádům. Bylo jich mnoho a každý si v zemi, které se po Bílé Hoře začalo říkat Bohemia Sancta (Svaté Čechy) hledal své místo na slunci. Rekatolizace probíhala úspěšně, přičemž první housle byly svěřeny Tovaryšstvu Ježíšovu čili jezuitům. „Patres“ však mezi svými řeholními bratranci ve víře, což byli např. benediktýni, cisterciáci nebo premonstráti, ve velké oblibě nebyli. Ti do Čech a na Moravu přišli v 10. - 12. století a „černé“ pokládali za přivandrovalce, za náplavu. Na druhé straně i starobylé řehole nepřišly po r. 1620 při majetkovém zemětřesení po habsbursku zkrátka. Nemovité majetky rozchvácené za husitských válek jim byly restituovány a vídeňský císařpán skoupý nebyl. Na scéně se objevuje postava českého a moravského barokního opata, který by dnes klidně mohl řídit nadnárodní korporaci, neboť byl nejen představeným konventu, ale také velmi schopným hospodářským a finančním manažerem. Výnosy z klášterních majetků (dvory, pivovary, mlýny, vinice…) vynakládal na renovaci či novostavby klášterních budov, kostelů a poutních míst, k čemuž si najímal, neboť rozuměl kumštu, špičkové umělce (Santini, Dientzenhoferové, Broggio, Brandl, Liška, Braun, Brokof…). Příklady? Tomáš Sartorius (1630 -1700, benediktýni, Broumov), Otmar Daniel Zinke (1664 - 1738, benediktýni, břevnovsko-broumovské opatství), Jeroným Hlína (1668 - 1725, premonstráti Želiv), Jindřich Snopek (1651 - 1709, cisterciáci, Sedlec u Kutné Hory), Václav Vejmluva (1670 - 1738, cisterciáci, Žďár nad Sázavou), Maurus Finzgut (1665 - 1720, benediktýni, Kladruby u Stříbra). A tito barokní opati pověřují architekty (Santini, Kaňka, Broggio), aby jim zrenovovali klášterní baziliku (mnohdy s románskými základy) vydrancovanou husity barokně, avšak s využitím gotických prvků („more gotico“, lomený oblouk, žebra, fiály). Musí přece jezuitům, kteří se tu nezřízeně roztahují, ukázat, kdo byl v zemích Koruny české první. Tomuto slohu říkáme česká barokní gotika a mluvíme o českém barokním vlastenectví. I když barokní gotika (radikální barok kombinovaný s gotickými prvky) není jev výhradně český, tak stavby v tomto stylu na našem území patří k evropské špičce. Jsou zmiňovány v publikacích o umění a některé najdeme i na seznamu památek UNESCO (bazilika Nanebevzetí v Sedleci u Kutné Hory, svatojánský poutní kostel na Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou).

Plasy. Druhý nejstarší cisterciácký klášter v Čechách (severně od Plzně), fundátorem byl samotný kníže a pozdější král Vladislav I. v r. 1144. Cisterciáci. Řád dle řehole sv. Benedikta založený jako reakce na zpohodlněné benediktiny v r. 1098 ve francouzském Citeaux Robertem z Molesme. Zapomenout samozřejmě nelze ani na Bernarda z Clairvaux (1090 - 1153). Pro své kláštery si „bílí s černým škapulířem“ vybírali údolí řek, v Plasích je to Střela. Říká se, že benediktini obsadili hory a cisterciáci údolí. Nový řád měl obrovský úspěch. Zhruba za sto let po jeho vzniku bychom v Evropě našli 300 - 350 cisterciáckých klášterů. Historie konventu plaského je pro naše země typická. Založení za Přemyslovců, rozkvět a fungování až do vlády Václava IV., vydrancování husity a následné živoření, stabilizace a druhý rozkvět po bělohorské bitvě za barokních opatů - manažerů, zbrklé zrušení kláštera Josefem II. (1785). Pozemky a klášterní budovy kupují Metternichové, po r. 1945 zestátnění a užívání objektu různými institucemi vč. armády, inventář rozvezen, rozkraden, přestěhován. Po r. 1989 nákladná postupná rekonstrukce a prohlášení kláštera za národní kulturní památku.

Plaských barokních opatů - manažerů bylo několik, přičemž nejschopnějšími byli Ondřej III. Troyer (1681 - 1699) a Evžen Tyttl (1699 - 1738). Právně tito dva pozvali do Plas špičkové umělce, aby poškozené konventní budovy a klášterní baziliku Nanebevzetí Panny Marie přestavěli či dokonce znovuvybudovali. Architekti byli dva: Jean-Baptiste Mathey a jeho žák Jan Blažej Santini-Aichel.

A nyní dostáváme se už konečně k Mariánské Týnici. Jako v mnoha jiných případech i zde se jednalo o věkovité poutní místo. Kaple zde již stála (snad) již ve 12. století, přičemž magnetem byla zázračná dřevěná gotická plastika Zvěstování Panny Marie. Dnes ji najdeme na hlavním oltáři kostela sv. Petra a Pavla v nedalekých Kralovicích.

Plaský Opat Troyer povyšuje Týnici na probošství, což je pobočka hlavního kláštera řízená proboštem (preapositus). Jestliže se za Toyera pouze upravila kaple a zbudoval se jednoduchý ambit, tak Tyttl se rozhodl vzít to pěkně z gruntu, od podlahy. Santini, který pro něj pracoval v Plasích, vypracoval návrh na vrcholně barokní novostavbu. Základní kámen byl položen v červenci r. 1711. Ústřední architekturou je chrám Zvěstování Panny Marie na půdorysu pravidelného, tj. řeckého kříže. Křížení je zaklenuto kupolí (bez válce - tamburu) s lucernou, na jejíž špici skví se zlatá mariánská hvězda. Šířka, resp. délka kostela je stejná jako výška kupole. Čili rovnoramenný trojúhelník. Kostel není orientovaný, neboť hlavní oltář nachází se na jihozápadě. Do chrámu se dnes vchází z budovy probošství (obydlí probošta, mnichů), které Santini ozdobil dvěma věžemi s cibulkami. Na jihovýchodě a severozápadě umístil dva kryté ambity s rohovými kaplemi a oltáři. Ochozy jsou přístupné z kostela a sloužily také jako úkryt pro poutníky. Santini umírá v r. 1723, Tyttl v r. 1738, přičemž týnická poutní stavba ještě dokončena nebyla. Pokračují v ní jeho nástupci opati Celestin I. Stoy a Silvester Hetzer.

Pokud je o malířskou výzdobu, vděčíme za ni Josefu Kramolínovi (1730 - 1802, iluzivní hlavní oltář a freska v refektáři - jídelně probošství), Siardu Noseckému (1693 - 1753, např. freska v kupoli) a Františku Juliu Luxovi(1702 - 1764, fresky v severozápadním ambitu). Luxovy malby najdeme v mnoha stavbách západních Čech. Zámky Manětín, Dolní Lukavice, kostely ve Stříbře, Štěnovicích…, fresková výzdoba kláštera v Chotěšově. Drobná poznámka. Občas se někteří vyděsí, když režisér známou operu nebo divadelní hru zasadí do reálií současných. Třeba paní Alice Nellis a její Prodaná nevěsta (2022) odehrávající se mezi sídlištními paneláky. Když si prohlédneme Luxovu fresku Navštívení Panny Marie, vidíme dvě rokokové paničky, přičemž rodička Boží má dokonce na hlavě módní klobouk. Zkrátka a dobře malíř nám ukazuje dvě pěkně oděné dámy v očekávání, Marii a Alžbětu, které si chtějí pokafrat třeba o tom, že jim bývá špatně od žaludku a že mají pořád chuť na olivy a fíky. Jihovýchodní křídlo ambitu vystavěno nebylo, chyběly - jak jinak - peníze.

Santini, stejně jako Mathey, mohli v Čechách a na Moravě pracovat jen jako projektanti. Nebyli totiž architekty vyučenými dle cechovních regulí. Najímali si proto stavbyvedoucí (políry), u Santiniho západočeských realizací jím býval obvykle jeho žák a architekt Matěj Kondel (1686 - 1749). Z plaského kláštera k Mariánské Týnici vedla poutnická cesta (cca 8 km) lemovaná lipami. Ta se nyní alespoň z části obnovuje. Poutní komplex je nádherně zasazený do krajiny, jdeme-li do Týnice od Plas, uvidíme jej již zdaleka. O tom, kterak stavbu do krajiny umístit, by se od barokních stavitelů ti dnešní s mnoha akademickými tituly mohli učit (a doufejme, že se učí).

Klášter v Plasích zrušil osvícenec „ad absurdum“ Josef II., prastará historie a umělecká hodnota pro něj byly podružné. Majetek vplynul do Náboženského fondu (historikové spočítali, že se z něj odklonilo čili rozkradlo cca 50 %). Mimochodem! Tento fond, resp. Náboženská matice, stále existuje (IČ 000 52 914). Římskokatolická obdoba Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. V jednolodním, dnes převážně novogotickém farním kostele sv. Jakuba Většího v Příbrami je barokní hlavní oltář z červeného sliveneckého mramoru. Ten však původně stál před Kramolínovou iluzivní freskou, tj. byl hlavním týnickým oltářem. Příbramští vašnostové jej odkoupili pro svůj kostel od Náboženského fondu spolu s bočními oltáři v r. 1790.

Plaské klášterní majetky, a tedy i Týnici kupují v r. 1816 Metternichové, a to nejznámější z nich, hrabě, resp. kníže Klement Václav Lothar Metternich (1773 - 1859). Prelaturu v Plasích přebudoval na zámek, hřbitovní kostel sv. Václava dal přestavět empírově a zřídil v něm metternichovskou rodovou hrobku. V ní je kníže „Mitternacht“ (tak mu přezdívali) pochován. Pokud je o týnické probošství, areál byl využíván jen hospodářsky. Chrámová kupole se zřítila 3. 3. 1920. Takže nejen komunisté… Již za první republiky byla založena Jednota pro obnovu Mariánské Týnice, provizorně se opravil severozápadní ambit a zastřešil se kostel. Od roku 1952 bylo v budově probošství regionální muzeum, takže jakás-takás údržba jinak velmi neutěšeného stavu se prováděla.

Se záchranou a pozdější obnovou Mariánské Týnice je spojeno několik jmen. Ing. arch. Hanuš Zápal (1885 - 1964), architekt, historik architektury. Jeho tatínek učil v nedalekých Kralovicích. Stavěl hlavně v Plzni a západočeských obcích (budovy škol, úřadů), v týnickém kostele má pamětní desku. Pochován je v rodinné hrobce v Rakovníku. Byl hlavním činovníkem výšeuvedené Jednoty. Prof. PhDr. Mojmír Horyna (1945 - 2011), známý historik umění, přední odborník na Santiniho dílo. V 90. letech zachránil s partou 5 zedníků a tesařem rozpadající se mariánský kostel. V r. 2005 mu v Týnici odhalili bustu. Je autorem zatím zřejmě nejobsáhlejší monografie Jan Blažej Santini-Aichel (1998, vydala UK v Praze).

Unikátním počinem nedávné doby byla, vedle renovace celého objektu, dostavba druhého ambitu na jihovýchodní straně dle původního Santiniho projektu (autoři: Ing. arch. Jan Soukup, Ing. arch. Karolína Halusková z kanceláře ATELIER SOUKUP OPL ŠVEHLA s.r.o. z Plzně). Česká komora architektů realizovaný projekt ocenila v r. 2022 Českou cenou za architekturu a je zde i ocenění Stavba roku Plzeňského kraje za rok 2020. Někteří kunsthistorici však s dostavbou ambitu nesouhlasili, neboť zastávali názor, že by poutní místo mělo zůstat ve stavu z konce 18. století. Já si to nemyslím, naopak. Vůbec bych nebyl proti, kdyby se stejným způsobem dokončil chybějící jihozápadní ambit s věžovitou kaplí u kostela Jména Panny Marie v moravských Křtinách (okres Blansko), neboť toto poutní místo je mariánskotýnickým sourozencem (Santini, uspořádání centrální kostel + dva pobočné ambity). Při dostavbě nebylo jednoduché zvládnout např. ambitové klenby, neboť dnes - na rozdíl od dob minulých - nově budované objekty ze skla, kovu a betonu klasické zaklenutí typu kupole, klenba valená, neckovitá, zrcadlová… nemívají. Dále bylo třeba najít malíře, který by byl s to ambit vyzdobit freskami s mariánskou a cisterciáckou tématikou. Výmalby se ujal akademický malíř Jan Spěváček(*1973), návrhy jsou historika umění Prof. PhDr. Jana Rokyty (*1955). Fresky jsou v Luxově rokokově-hravém, barvami hýřícím duchu a můj dojem je smetanovský: „Dobrá věc se podařila!“

Noseckého freska v kupoli obnovena nebyla. Avšak nápis na okruží ano. Cisterciáci byli velkými ctiteli Panny Marie. Proto nechali na patu kupole týnického kostela umístit velkými písmeny napsaný verš z počátku prastaré mariánské modlitby ze 3. století: SUB TUUM PRAESIDIUM CONFUGIMUS SANCTA DEI GENITRIX. Čili „Pod tvou ochranu se utíkáme, svatá Boží rodičko.“

Zdroje: