Vyprávění o pražském barokním Clam-Gallasově paláci

Když jsem listoval edičním plánem Nakladatelství Academia pro rok 2025, zaujal mne titul Johann Bernhard Fischer z Erlachu od PhDr. Martina Krummholze. Sice již nemám, a to doslova, kam knihy ukládat a lituji likvidátory mé pozůstalosti, ale knihomolové mne jistě pochopí. Tuto monografii si ujít nenechám.

V 70. letech v nakladatelství Artia začaly vycházet desetisvazkové dějiny umění. Michael Kitson (1926-1988, britský historik umění): Barok a rokoko. Tehdy jsem poprvé jméno Johann Bernhard Fischer von Erlach (1696-1723) zaregistroval. Špičkový rakouský architekt vrcholného baroka, který byl - mimo jiné - ve službách císařského dvora. Turecká hrozba po debaklu vojska vezíra Kara Mustafy Paši pod vrchem Kahlenberg (1683) pominula a Vídeň se definitivně stala centrem habsburského soustátí. Stavělo se o sto šest. Císař a jeho dvůr, vítězná římskokatolická církev (ecclesia triumphans, pietas austriatica), šlechta, bohatí měšťané…

Barokní umění se zrodilo ve druhé půli 16. století v Itálii a odtud nastoupilo svoji triumfální cestu Evropou a zámořskými koloniemi Španělů a Portugalců. Jedna z kapitol Kitsonovy publikace má přiléhavý název „Útok na city“. Neboť ve vyjádření emocí a v působení na city diváků a posluchačů si tehdejší umělci libovali. Barokní umění se vyvíjelo ve dvou liniích. Pro země, jako jsou Francie nebo Anglie, je příznačný klasicizující barok. V zemích galského kohouta a bílých útesů doverských bychom chrám na složitém půdorysu prostupujících se elips a se zvlněným průčelím nalezli jen výjimečně. V módě byla klasická uměřenost, byť šlo o uměřenost okázalou ve stylu Ludvíka XIV. Stačí se podívat na táhlé, monotónní fasády zámku ve Versailles a na sochařskou výzdobu slavných zahrad (projektant André Le Nôtre) s antickými bohy v klidných, neexaltovaných pózách. Nebo na Wrenovu londýnskou katedrálu sv. Pavla.

Nám známější větví byl barok dynamický, radikální, velký. Zvlněná průčelí, komplikované půdorysy, sochy svatých v pokroucených postojích a v rozevlátých drapériích, ilusivní fresky, kdy malíř divákovi sugeruje, že nebesa se otvírají a svatí či olympané k němu sestupují v plné slávě. V té době skutečně platil Mozartův bonmot z Amadea o lidech, co se-ou mramor. Jako ikonický příklad vyjádření citů i útoku na ně lze uvést sousoší „Extáze svaté Terezie“, které vytesal geniální Gian Lorenzo Bernini (1598-1680). Nejde o nic jiného, než o zpodobnění orgasmu, který svatá Terezie od Ježíše a z Ávily prožívá, když jí anděl míří šípem na srdce. Mimochodem! Toto špičkové a stěžejní dílo barokního sochařství najdeme v kostele Santa Maria della Vittoria v Římě. A proč Panny Marie Vítězné? Nu proto, že císařští v r. 1620 zvítězili, údajně za asistence samotné Královny nebes, v bitvě na Bílé hoře. V Praze stačí zajít na Karlův most a prohlédnout si českou verzi Berniniho, a to Sen svaté Luitgardy od Matyáše Bernarda Brauna (1710). K slepé cisterciačce Luitgardě se z kříže sklání Kristus, aby mohla pít z rány v jeho boku.

Do Čech a na Moravu barok vtrhl po bělohorské bitvě, byť na dveře zaklapal již za vlády císařů Rudolfa II. a jeho bratra Matyáše (luteránský kostel na Malé Straně, dnes P. Marie Vítězné a Matyášova brána na Pražském Hradě). Nejprve šlo o sloh vítězstvím zpité katolické církve a šlechty zbohatlých na pobělohorských konfiskacích a přerozdělování majetků. Ne nadarmo se pro označení vilových novostaveb privatizačních nabobů užívá spojení podnikatelské baroko. Stavebník doby baroka, který však na rozdíl od bývalých zelinářů a veksláků najímal špičkové umělce a sám často umění rozuměl, potřeboval ukázat na své společenské postavení, zastávané funkce, chtěl předvést svoji moc a majetek. A katolická církev? Jejím heslem bylo „Omnia Ad Maiorem Dei Gloriam“ (OAMDG) čili „Vše ke větší slávě Boží“. Stačí si prohlédnout pražský Valdštejnský a Černínský palác (příbytky pro obry a nikoli pro pozemšťany), okázalé raně barokní koleje a chrámy jezuitů (Klementinum, sv. Ignác na Novém Městě a v Klatovech, sv. František Xaverský v Uherském Hradišti…) nebo lichtenštejnský zámek v Plumlově. Nový sloh zdál se být staromilcům cizácký. V Čechách byla silná gotická tradice, vždyť kunsthistorici občas říkají, že renesance naši gotiku pouze ozdobila.

Jenže rok sešel se s rokem a importovaný styl začal být spolu s úspěšnou rekatolizací přijímán se stále větším zanícením. Počátkem 18. století stává se slohem českým, národním. Pojmy „český barok“ a „české barokní vlastenectví“ již v umělecko-historické branži dávno zdomácněly. Skoro v každé větší vsi se starý gotický kostel v novém slohu přestavěl nebo se zbudoval svatostánek zcela nový. Ve velké oblibě jsou poutní kostely a mariánské lorety staviteli geniálně zasazované do české a moravské krajiny, měšťané si nechávají své domy na původních gotických parcelách okrášlit a zvelebit barokně zdobnými průčelími. Na náměstích českých a moravských měst se vztyčují mariánské a trojiční sloupy. Velkým stavebníkem byla šlechta. Domácí (Valdštejnové, Kolowratové, Černínové, Kinští, Lobkowiczové…) i ta, která Království české a Markrabství moravské obsadila po Bílé hoře. Zde je třeba připomenout, že přivandrovalci se v následujících generacích s domácím prostředím sžili a mnozí potomci bezohledných pobělohorských privatizátorů se v 19. století stali zapálenými českými vlastenci, ať již v pojetí zemském nebo jazykovém. Namátkou jsem se podíval, kdo podepsal Manifest české šlechty v září 1938. Mimo jiné zde najdeme i zástupce těchto rodů: Belcredi, Colloredo-Mannsfeld, Mensdrorff-Pouilly, Parish, Pálffy, Schönborn… Opět nezbývá, než citovat historika Pekaře: „Temno 18. století… mělo v jiném směru také dosti světla a tepla, že to byla doba, kdy nejen pražská města ožila podivuhodnou krásou baroka, ale kdy celý národ až do poslední vsi, do poslední chatrče, do posledního vzorku krajky a do poslední melodie lidové písně naplnil se životní radostí barokní kultury, pronikající, tvořící, budující…národ, z něhož vyšlo naše obrození, z něhož vyšly naše generace.“

A nyní již k  Johannu Bernhardovi Fischerovi z Erlachu. Narodil se ve Štýrském Hradci (1696), vyučil se sochařem v dílně svého otce a vydal se na vandrovní cestu do Itálie. V Římě pracoval v dílně Gianlorenza Berniniho. Vrací se, pln dojmů a zkušeností, do Rakouska a stává se císařským dvorním architektem. Pracuje pro císaře Leopolda I., Josefa I. a Karla VI. Jeho stěžejní díla jsou tato: Dvorní knihovna v Hofburgu, Dvorní konírny (dnes Muzejní čtvrť), palác České dvorské kanceláře. Navrhl zámek Schönbrunn, který měl překonat francouzské Versailles, avšak oblíbený architekt Marie Terezie Nicolò Pacassi (1716-1790) císařskou rezidenci dostavěl ve skromnější podobě. Johann Bernhard byl činný také v Salzburku, kde můžeme obdivovat 4 kostely (špitální sv. Jana, kolegiátní Neposkvrněného početí P. Marie, Nejsvětější Trojice a klášterní kostel Voršilek zasvěcený sv. Marku). Důležitý je i zámek Klessheim, který Hitler ve 40. letech využíval pro přijímání zahraničních státníků. Většina z uvedených staveb má na Wikipedii samostatné heslo. Fischerovým „majstrštykem“ je druhý nejznámější (po sv. Štěpánu) vídeňský kostel sv. Karla Boromejského (Karlskirche) s mohutnou kupolí, věžemi a se dvěma předsazenými sloupy inspirovanými Trajánovým monumentem v Římě. Císař Karel VI. - otec Marie Terezie - ho nechal zbudovat jako poděkování za odvrácení moru. Správu chrámu svěřil Křižovníkům s červenou hvězdou. Což je jediný katolický řád založený v Čechách (1237), a to samotnou sv. Anežkou Přemyslovnou. Je tedy logické, že ve vídeňském kostele nechybí oltář sv. Anežce České zasvěcený.

Fischer byl architektem žádaným a několik jeho realizací najdeme i v Česku. Na Moravě navrhl okázalý oválný sál předků zámku ve Vranově nad Dyjí (Althanové), jízdárnu a konírny lednického zámku (Liechtensteinové) a kašnu Parnas na „Zelňáku“ v Brně. Slavná diamantová monstrance, hlavní „trhák“ pražské Lorety zvaná Pražské slunce byla rovněž zhotovena podle Fischerova grafického nákresu.

Nás však bude zajímat palác Clam-Gallasův v Husově ulici čp. 158/20. Jen těžko bychom našli knihu o Fischerovi z Erlachu, kde by pražskému paláci její autor nevěnoval samostatnou kapitolu. Jde o kus pravé a nefalšované barokní Vídně v matičce Praze. Husova ulice je pěkně po staroměstsku úzká, avšak od dávných dob šlo o důležitou pravobřežní komunikaci. Za vltavským mostem (Juditiným, později Karlovým) se chodec či povoz stočili doprava a dále na jih. Dostali se tak až na Vyšehrad. Protože šlo o cestu frekventovanou, stavěly se podél ní již ve 12. a 13. století kamenné domy, dvorce a paláce. Byly zde rovněž 3 kostely: Panna Marie Na louži (zbořen 1791, upomíná na něj Mariánské náměstí), sv. Jiljí (dominikáni) a sv. Martin ve zdi (dnes českobratrský). Ve druhé půli 13. století staroměstští zrealizovali jednu ze stěžejních investic doby. Protože Staré Město, jehož hradby přikázal vybudovat Václav I., ohrožovala Vltava povodněmi, městský terén navážkami zvýšili o dva, tři metry. Z přízemků románských domů se staly sklepy, které se dochovaly až do naší doby. Zatím je doloženo asi 70 objektů, nejznámější je č.p. 222 v Řetězové ulici zvaný Dům pánů z Kunštátu a Poděbrad. Románský dvorec stával i na místě části Clam-Gallasova paláce.

Skutečný palác si zde nejprve vystavěl Jan Jindřich (1322-1375), moravský markrabě a mladší bratr císaře Karla IV. Tato stavba se v nepříliš změněné podobě dochovala až do 17. století. Na tzv. Křižovnickém plánu Prahy (cca 1650) ji lze spatřit napravo od mariánského kostela, a to s věží a s gotickým arkýřem hledícím do dnešní Husovy (kdysi Vyšehradské, Dominikánské) ulice. Později se palác po dalším majiteli Samuelovi z Hrádku nazýval Samuelovský. V r. 1604 nemovitost kupuje Radslav starší z Vchynic a Tetova (rod Kinských).

Gallasové. Rod pocházející z Tridentska (Trident, resp. Trento: město v severní Itálii). Dne 17. 10. 1588 pokřtili v městském kostele sv. Petra Matyáše Gallase (1584-1647). Jako mladíček byl pážetem, později se rozhodl pro vojenskou dráhu. Byl schopný i všeho schopný a tak si jej vyhlédl generalissimus císařských vojsk Albrecht z Valdštejna. Roku 1632 je Gallas povýšen do stavu říšských hrabat, v září 1633 se stává generálporučíkem a zastupuje samotného Valdštejna. Politický čuch mu nechybí a svého pána zrazuje. Vévoda je dne 25. 2. 1634 v Chebu zavražděn a Ferdinand II. jmenuje Matyáše vrchním velitelem císařské armády. Jako odměnu mu císařpán daroval panství Frýdlant, Liberec, Smiřice a Hořiněves. V r. 1635 získává majetky v Neapolském království a je mu udělen titul španělského granda. Typická kariéra bezohledného, ziskuchtivého kondotiéra z dob války Třicetileté. V Praze obdržel Matyáš Samuelovský dům, který tehdy patřil Vilému Kinskému (pobočník Valdštejna, zavražděn v Chebu). Stavení bylo v nedobrém stavu a Gallas v Praze pobýval jen jednou. Jeho syn František Ferdinand (1635-1697) studoval v Praze, byl císařský komorník a vlastnil vojenský pluk. Nedaleko Frýdlantu, což byl gallasovský majetek, nachází se známé poutní místo Hejnice. Hrabě František nechal vystavět pro poutníky ambity a zakládá zde i rodinnou hrobku. Pražský palác nechal provizorně upravit v létech 1685 - 1693 (architekt Jacopo Antonio Canevale) a zřídil v něm bohatou knihovnu.

V době baroka tomu v zemích Koruny české bývalo často tak, že první válečná generace aristokratů válčila, kořistila a hromadila majetky (Matyáš). Teprve potomci z druhé, či dokonce ze třetí generace začali plody z nahromaděného majetku proměňovat v umělecké skvosty. U Gallasů byl tím třetím Františkův syn Jan Václav (!) Gallas (1671-1719). Funkcí zastával víc než dost. Nejvyšší maršálek Českého království, císařský velvyslanec v Římě, Haagu, a Londýně, tajný císařský rada a komorník a po několik měsíců i neapolský místokrál (ve městě pod Vesuvem náhle umírá). Pochován je v tamním kostele karmelitánů, avšak jeho srdce bylo převezeno do českých Hejnic. A právě Jan Václav požádal Fischera z Erlachu, aby mu v Praze navrhl a postavil nový palác odpovídající jeho společenskému postavení, zastávaným funkcím a majetku.

Nejprve bylo třeba zbořit původní goticko-renesanční dům a přikoupit nemovitosti stojící na sousedních parcelách. Fischer musel počítat s tím, že hlavní průčelí paláce bude hledět do úzké ulice, tj. že náležitý odstup, který by si okázalá stavba žádala, nebude možný. Pověst zřejmě čerpající ze skutečné události vypráví, že hrabě chtěl skoupit a zbořit blok domů stojících před palácem na druhé straně ulice. Na radnici nebyli proti, jen požadovali, aby se ze zbořených domů odváděla i nadále daň. A k tomu se ani bohatý hrabě zavázat nechtěl. Hlavní průčelí je třípodlažní, přičemž reprezentační místnosti Johan Bernhard umístil až do třetího podlaží (piano nobile, čili vznešené patro většinou bývá jako podlaží druhé). A to proto, aby alespoň trochu zmírnil dopad protější zástavby a umožnil přístup dennímu světlu. Baroko milovalo symetrii a Clam-Gallasův palác je toho ukázkovým příkladem. Hlavní, podélné průčelí v barokně klasicizujícím duchu je na jižním a severním okraji lemováno mělkými rizality. V pravém (jižním) je hlavní vhod do paláce. Dřevěná vrata jsou po stranách ozdobena dvěma dvojicemi soch gigantů, kteří nesou těžkou římsu s vázami a balkonem. Shodný portál s giganty najdeme i na severním kraji paláce, byť je slepý a zasazená dřevěná vrata jsou jen a jen kvůli zachování symetrie.

Čtyři dvojice gigantů patří ke známým symbolům historické Prahy. Vytesala je dílna Matyáše Bernarda Brauna (1684-1738), neboť Jan Václav pro svůj palác najímal ty nejlepší umělce. Giganti stali se jedním ze staropražských symbolů a inspirací po řadu dalších pražských portálů, a to jak v době baroka (např. Brokofovy mouřeníni z paláce Morzinského), tak ve druhé půli 19. století, kdy dvojice atlantů podpírajících balkon a lemujících portál najdeme na mnoha novobarokních stavbách.

Coby kluk jsem chodil na hodiny malování a kreslení k naší sousedce, akademické malířce paní Vendule Ratajové (*1956). Jednou mne vzala na Karlův most, kde jsem měl malovat v plenéru. Když jsme šli kolem Clam-Gallasova paláce, obdivovala reliéfy na soklech, na nichž giganti stojí. Braun vytesal Herkulovy práce a jde o nádhernou (byť jen fajnšmekrům známou) ukázku jeho mistrovství v práci s kamenem.

Z Braunovy dílny pocházejí i sochy olympských bohů na atice (zídka nad střešní římsou). Dochovaly se Jupiter, Apollón a Merkur, zbylé skulptury byly zničeny nebo se umístily do lapidária. Opomenout nelze ani plastiku Tritóna (syn vládce moří Poseidona), která zdobí kašnu v  úzkém palácovém dvorku. Když byl zbořen kostel Panny Marie Na louži (1791) vč. fary a přilehlého hřbitova, vybudovala se na severní straně paláce zídka s nikou hledící do Mariánského náměstí. Za zídkou je zahrádka, ve které je dnes kavárna. Niku s malou kašnou zdobí další z  ikonických pražských soch. Je od Václava Prachnera (1784-1832), podle pražských legend jí říkáme Terezka, avšak jde o alegorické zpodobnění Vltavy.

Jan Václav Gallas umírá (1719), palác je vystavěn a nyní je třeba vyzdobit a zařídit interiéry. O to se postaral syn Filip Josef Gallas (1703-1757). Nejkrásnějším vnitřním prostorem je slavnostní schodiště, opět kus barokní Vídně v Praze. Zdobené vázami a putti (andílky) s lucernami, dílna Matyáše Bernarda Brauna. Strop nad palácovým schodištěm kryje rozměrná freska Triumf Apollonův, kterou vytvořil Carlo Innozenzo Carlone(1686-1775). Tento žádaný malíř (vídeňský Belvedere) se svou dílnou vymaloval i další palácové prostory (komnaty, klenby schodiště). Podobné okázalé braunovské schodiště bylo i v paláci Černínském, avšak vzalo za své při devastaci paláce ve století 19. Do dnešní doby se dochovala jen nástropní Reinerova freska Pád titánů. V reprezentačních komnatách piana nobile jsou ve většině případů fresky s mytologickými náměty, jako třeba Shromáždění olympských bohů. Pozoruhodná je alegorie věd a umění. Bohatá je i štuková výzdoba, hrabě Jan Václav pozval Itala usazeného ve Vídni jménem Santino Bussi (1664-1736), dalšími štukatéry byli Girorlamo Fiumberti a Ruchus Bolla. Palác se tak stal typickým příkladem díla, pro které má němčina přiléhavý výraz „Gesamtkunstwerk“. Nelze opomenout interiérový mobiliář (nedochoval se), parkety, dveřní intarzie atd., atd. Přimyslet si je třeba rovněž nádherné barokní a rokokové slavnosti, které se v paláci odehrávaly.

Hrabě Filip Josef Gallas umírá bezdětný a rod tak vymírá po meči. Dědičkou majetků se stala Filipova manželka Marie Anna a po její smrti (1752) synovec (syn její sestry) Kristián Filip Clam. Velmi jednoduše splnitelnou podmínkou bylo, že dědic a všichni jeho potomci ke svému jménu připojí jméno Gallas. Od té doby tedy mluvíme o rodu Clam-Gallasů. Hrabě Kristián Filip Clam-Gallas (1748-1805) vedle funkcí ve státní správě (komoří) podporoval na svých severočeských panstvích průmysl (manufaktury, sklo, textil), miloval kulturu a umění. V  pražském paláci se hrálo divadlo, v r. 1787 zde koncertovali Mozart a Josefína Dušková a v r. 1796 mladý Beethoven. Syn Kristián Kryštof (1771-1838) se potatil, byl rovněž velkým příznivcem umění, vydržoval orchestr a na domácí koncerty zval přední hudebníky (Beethoven). Velký vídeňský skladatel byl tajně zamilován do Kristiánovy manželky Josefíny Clary-Aldringen, pro kterou složil árii „Ach! Perfido“. Premiéra byla v prosinci 1796 v Lipsku, sólistkou byla Josefína Dušková.

Kolem poloviny 19. století byly palácové interiéry upraveny ve stylu, kterému říkáme druhé rokoko. Pěkným příkladem je velký sál zvaný Bílý nebo Mramorový se štukovým dekorem. V 19. století Clam-Gallasové pobývají především ve Vídni nebo na svých panstvích a tak místnosti paláce pronajímají. Vždy si však apartmán pro pražské pobyty ponechali.

Těsně po skončení První světové války v paláci po určitou dobu úřadoval ministr financí Alois Rašín. Poté se objekt stává sídlem pro Archiv hlavního města Prahy. Dnes, po nákladné (leč poněkud problematické) rekonstrukci palác využívá Muzeum Prahy k výstavám a kulturním akcím. Přístupný je s průvodcem, popřípadě si lze vypůjčit audio-guide a interiéry si projít individuálně.

Závěrem hrst drobností: Gallasové nechali vybudovat nádherný poutní kostel Navštívení Panny Marie v Hejnicích (mají zde rodovou hrobku) při klášteře františkánů a Clam-Gallasové se zasloužili o výstavbu lázní Libverda. V Praze 5 založili romantický park dodnes zvaný Klamovka. Rod Clam-Gallasů vymřel po přeslici r. 1980. K rodovým majetkům patřily zámky v Liberci, dále Frýdlant, Lemberk, Grabštejn a Dětenice. Poslední mužský potomek hrabě František Clam-Gallas (1854 - 1930) se po celý život se věnoval charitě a podpoře různých oblastí veřejného života zejména v severních Čechách, kde byl čestným členem řady spolků. Na darech věnoval různým organizacím téměř tři milióny korun. Jeho vnuky byli Václav Norbert Kinský (+2008) a Radslav Kinský (+2008) a pravnukem Karel VII. Schwarzenberg (+2023). Většina členů rodu je pohřbena v Hejnicích, rodové heslo Gallasů bylo „Čiň spravedlivě a nikoho se neboj!“, heslo Clam-Gallasů pak „Spravedlnost bez bázně.“

Johan Bernhard Fischer z Erlachu, Matyáš Bernard Braun, Gallasové a Clam-Gallasové byli se zeměmi Koruny české silně spojeni. O Erlachův vídeňský kostel sv. Karla pečuje český řád Křižovníků. Český barok je regulérní kunsthistorický pojem. V pražském Clam-Gallasově paláci zpívala slavná sopranistka Češka Josefína Dušková, manželka výborného českého skladatele a Mozartova věrného přítele F. X. Duška. Monstranci Pražské slunce dali zhotovit pro pražskou Loretu podle Fischerova návrhu český šlechtic Václav Ferdinand hrabě z Lobkowicz a jeho moravská manželka Marie Sophie, rozená z Dietrichsteinu. Právě na takovéto skutečnosti můžeme být oprávněně hrdi, aniž bychom museli pochodovat a vyřvávat „Čechy Čechům!“

Zdroje