Pater Samuel Fritz - nejslavnější trutnovský rodák

Nejslavnější písnička Wabiho Daňka začíná slovy „Tak jako jazyk stále naráží na vylomený zub.“ Verš se mně vybavil, když jsem nedávno četl jakýsi článek o době pobělohorské. V diskusi jsem stále narážel na komentáře à la Zdeněk Nejedlý a léta 50. minulého století. Temno, fanatičtí jezuité s Koniášem v čele, pálení českých knih, násilné poněmčování, potlačování češtiny, cizácká, zhýralá šlechta a zbídačelý poddaný lid, který úpí pod karabáči bezcitných panských drábů. Jde o dobu baroka datovanou přibližně roky 1620 - 1780. Vždyť ještě Marie Terezie (+1780) byla barokní panovnicí, byť s nátěrem osvícenství, které ovšem nesnášela. Nebýt Fridricha II., jemuž se toužila pomstít za ztrátu Slezska, o tereziánských reformách bychom se možná neučili. Pro baroko byl příznačný šerosvit. Dle vševědoucí Wikipedie je šerosvit uměleckohistorický termín označující v malířství použití kontrastů světla a stínu s cílem dosáhnout pocitu objemu při modelování trojrozměrných objektů a postav. A doba barokní, v Česku s úporností mnohdy stále nazývaná dobou temna, přesně taková byla. Šerosvitná. Plná stínů i světel. Rudý děd a spol. se změřili pouze na stíny a světla vidět neuměli a nechtěli. Byť - když nad tím přemýšlím - šlo o přístup nemarxistický. Protože si z barev vybrali jen černou. Kterou oko vnímá, pokud žádné světlo odnikud nepřichází. Když na ČR Vltava v ranní Mozaice moderátoři paní Hávová a pan Šedivý upozornili, že v tomto roce si připomínáme 300 let od úmrtí Samuela Fritze, bylo mně jasné, že jsem získal námět k výletu a k dalšímu článku na Seznam Médium.

Pater Samuel Fritz (1654 - 1725) z Trutnova. Český jezuita, misionář, kartograf, etnograf, pisatel dopisů a deníku, filantrop. V březnu uplynulo 300 let od jeho úmrtí. Pojďme si tedy o něm povyprávět.

Jezuité. Societas Iesu, Tovaryšstvo Ježíšovo. Řád, který založil v r. 1534 (papežské schválení: 1540) španělský hidlago a voják Íñigo López de Loyola (1491 - 1551). Dnes známý jako sv. Ignác. Jsme v 16. století a na počátku století 17., v době převratných objevů. Dosud známý svět „Evropa - Asie - Afrika“ se objevením Ameriky a Tichého oceánu nesmírně zvětšil. Kulatost Země potvrdil Fernão de Magalhães tím, že ji obeplul (1519 - 1522). V r. 1542 opustily tiskařské lisy archy Koperníkova spisu „De revolucionibus orbium coelestium libri VI“ („O pohybech nebeských sfér“), roku 1574 vydává český astronom a matematik Tadeáš Hájek z Hájku pojednání o pozorování supernovy a v posledním roce 16. století přichází do Prahy Kepler, aby zde za o několik let později formuloval dva ze svých tří slavných zákonů o oběhu planet okolo Slunce. V roce 1603 si britský lékař William Harvey zapisuje, že „krev bez přestání proudí a obíhá dokola v důsledku tlukotu srdce“ a v r. 1710 Galileo Galilei pozoruje primitivním dalekohledem či spíše divadelním kukátkem 4 Jupiterovy měsíce a zjišťuje, že u planety Venuše lze spatřit stejné fáze jako u Měsíce.

Řád jezuitů byl organizován po vojensku, v jeho čele stál generál sídlící v Římě. K rekatolizaci se jezuité dostali až na konci 16. století, neboť Tridentský koncil končí v r. 1563. Základním úkolem Tovaryšstva byla misijní, pastorační a vzdělávací činnost pod heslem „Omnia Ad Maiorem Dei Gloriam“, tj. O.A.D.M.G., vše k větší slávě Boží. Členové řádu (ne každý) skládali vedle tří obvyklých řeholních slibů (poslušnost, chudoba, čistota) ještě slib čtvrtý. Slib bezpodmínečné poslušnosti vůči papeži. Zavázali se, že půjdou kamkoliv na světě, kam je Svatý Otec pošle. Řád „černých“ - tak se jim podle barvy hábitu přezdívalo - samozřejmě nebyl bez chyb a poskvrny. Někteří jeho členové při šíření katolické víry v zámoří nebo při obracení nekatolíků nepostupovali v bílých rukavičkách, byť násilí jejich programem nikdy nebylo. Řád se až příliš montoval do světské politiky a jeho lačnost po majetku byla příslovečná. Poslušnost vůči nadřízeným se kladla nad chudobu (majetek patřil Tovaryšstvu, nikoli konkrétnímu řeholníkovi) a čistotu. Dobře promazaný řádový stroj výborně vykreslil Jiří Šotola (1924 - 89) v románu Tovaryšstvo Ježíšovo (1969). A klady? Bylo jich nemálo. Především jezuité měli úctu ke vzdělání a byli vynikajícími pedagogy. Říkalo se, že co se na nejezuitské škole žák učí několik let, páni patres zvládnou za jeden rok. Mezi černými byla řada špičkových matematiků, fyziků, astronomů, geografů, kartografů, botaniků, lékařů, lékárníků, dějepisců… Když v Čechách ve druhé půli 17. století propukaly morové epidemie, jezuité byli jedni z mála, kteří se nevymlouvali a šli, jsouce vedeni slibem poslušnosti, pečovat o nakažené. Mnozí za to zaplatili svým životem.

„Bylo jich dvanáct a bylo to v polou dubna roku 1556. Připutovali z Vídně přes Tábor a vstoupili Svinskou branou do Prahy a kráčeli po staroměstském rynku směrem k mostu. Páter doctor theologus Ursmar de Goisson z Lutychu…“. Tak popisuje pan Šotola příchod jezuitů do Čech. Usadili se u Karlova mostu ve zpustlém dominikánském klášteře při kostele sv. Klimenta a v koleji zvané Klementinum vydrželi, s krátkou přestávkou po r. 1618, až do zrušení řádu v roce 1773. Jednou z jezuitských povinností bylo co nejrychleji se naučit jazyku země, kde „dceřiná“ společnost zvaná provincie působila. Řádovou řečí byla latina, avšak při styku s obyvateli a při kázáních užívali domácí jazyk a okamžitě začali mezi sebe přijímat i místní. Právě s jezuity (ale také s jinými řeholemi) souvisí pojem „české barokní vlastenectví.“ Bohuslav Balbín - historik, vlastivědec, hagiograf, pedagog, Bedřich Briedel - největší český básník před Máchou a Stanislav Vydra - matematik známý z F. L. Věka, ti všichni byli jezuité. Antonín Koniáš (+1760) to nespravedlivě schytal za všechny. Je pravda, že knihy, které dle jeho názoru byly špatné, poroučel ohni. Bylo však mezi nimi mnoho opravdového braku, třeba šarlatánské lékařské spisy nemilosrdně zabavoval, leč zároveň věděl, že za to, co po Čechách sebral, je třeba poskytnout náhradu. A tak sepisoval kancionály a postily, a to češtinou kvalitní. Ke skutečné germanizaci dochází až za vlády Marie Terezie a Josefa II. Nikoli z protičeského smýšlení matky a syna, ale proto, že centralizovaný stát vyžadoval jeden ústřední jazyk. Němčina se, na rozdíl od češtiny, která ustrnula ve své veleslavínské podobě, vyvíjela a měla jazykový aparát pro státní správu, soudnictví, vědu, oborné a vysoké školství. A naši obrozenci? Mnozí z první generace (Dobrovský, Pelcl) získali kvalitní vzdělání na jezuitských školách.

„Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ Tak praví evangelista Marek (verš 16.15.). Jezuité tak činili. Říkali tomu misie (mittere = v latině poslat, posílat). Ty byly vnitřní, tj. v rámci provincie. Typickým vnitřním misionářem byl již zmíněný Antonín Koniáš nebo Albrecht Chanovský z Dlouhé Vsi, přeobraz otce Křižulky v Šotolově Tovaryšstvu. Nás ale budou zajímat misie vnější. Šíření víry v zemích, které jsou pro mnohého Evropana ještě dnes exotické. Latinská Amerika, jihovýchodní Asie… A právě v jižní a střední Americe a na dálném asijském východě zanechali Češi a Moravané jako jezuitští misionáři hlubokou stopu, neboť nešířili jen katolickou víru, ale domorodce učili řemeslům, usedlému hospodaření a základním morálním pravidlům. Byli lékaři, lékárníky, architekty, matematiky, fyziky, astronomy, agronomy… Jezuité okolní svět považovali za Boží dílo, a proto jej zkoumali. Získané poznatky svěřovali obsáhlým dopisům, které zasílali provinciálovi své mateřské provincie nebo přímo do „ultimate parent company“ v Římě. O cestách a pobytu si vedli deníky, byli ve styku s učenci z evropských zemí a posílali jim přírodovědné exempláře, skládali pojednání o místních národech a jejich zvycích, učili se lokálním jazykům a sestavovali jejich gramatiku a slovníky, zkoumali floru a faunu a last but not least mapovali.

Samuel Fritz se narodil 9. 4. 1654 v podkrkonošském Trutnově. Zvláště za Protektorátu okupanti tvrdili, že byl bezpochyby Němcem. Češi to popírali. Jaký byl Samuelův mateřský jazyk, nevíme. Avšak kdo se narodil v Českém království, byl Čech. Čech mluvící česky nebo německy. Tak to tehdy chodilo. Národnost se určovala podle země, kde člověk přišel na svět bez ohledu na rodnou řeč. Fritz zřejmě ovládal jazyky oba, neboť jeho blízkým přítelem, spolužákem ze studií a jihoamerickým misijním kolegou byl Čech Jindřich Václav Richter z Prostějova (1653 - 96) a než odešel do zámoří, vyučoval na kolejích v Čechách (Uherské Hradiště, Březnice, Brno). V universitní matrice - Fritz studoval teologii a filosofii - ho evidovali jako trutnovského Čecha - „Bohemus Trattnoviensis“.

Do misií se nedostal každý. Znovu si připomeňme vojenskou organizaci řádu a slib poslušnosti. Uchazeč musel v latině sepsat to, čemu dnes říkáme motivační dopis. Představený jej doplnil o posudek a dokumentace byla zaslána do Říma, kde řádový generál rozhodl. Samuel musel žádat dvakrát (červen 1683, podzim 1683), na poprvé byl odmítnut.

Konečně 14. 11. 1683 přichází kladná odpověď, přidělen je do provincie Marañon v Peru, a tak se okamžitě vydává na cestu. Nejprve do Janova (1 200 km), poté lodí do španělské Sevilly (přes 2 000 km). Zde se v jezuitské koleji po 8 měsíců učil španělštině a všemu, co mohl při své práci s domorodci potřebovat: astronomie, geografie, řemesla, místní zvyky. Dne 28. 11. 1684 vyplouvá spolu s dalšími misionáři západním směrem do Cartegeny (přístav při Karibiku v Kolumbii). Plavba trvala 2 měsíce a pohodlná určitě nebyla. Z Cartageny absolvuje vnitrozemskou pouť do ekvádorského Quita (2 100 km). A v říjnu 1685 přes Andy do místa působení v osadě La Laguna (cca 650 km). Citujme z Fritzova dopisu: „19. září se dáváme na cestu po Amazonce, my čtyři kněží, jak jsme sem přišli, totiž P. Josef Cases, P. Jindřich Richter, P. Gastel a já. Plný radosti a naděje se budu ubírat tam, kam mě Pán Bůh zve. Osm dní pojedeme k oněm hranicím na mezcích, ostatní cestu ale půjdeme pěšky, tj. deset dní až do Santiago da Laguna, kde náš představený P. Laurencius má své sídlo…“

Pánbůh ho rozkazem nadřízených pozval do Amazonie, a to k nejpočetnějším a obávaným indiánským kmenům zvaným Omaguové a Yurimaguové. Zakládá misii (tzv. redukci) San Joaquin - sv. Jáchym při řece Marañon, levé zdrojnici Amazonky. Přišly záplavy a otec Samuel byl uvězněn po několik měsíců v chatě. Citujme z jeho deníku: Tehdy jsem onemocněl silnou horečkou a vodnatelností, která začala od nohou, a trpěl jsem i jinými potížemi, které vznikly hlavně tím, že jsem byl ve dne v noci skoro po tři měsíce uvězněn v té chatě, aniž jsem mohl udělat krok. Přes den mi bylo lépe, ale noci jsem trávil v nepopsatelné horkosti - v posteli, u níž voda tekla jenom na píď daleko, mi vysychala ústa - a s nespavostí, která nebyla způsobena jenom nemocí. Zneklidňovali mě také krokodýli a ještě všelijaké jiné potvory, které celou noc prolézaly vesnici. Jednou v noci se toto ohyzdné zvíře vyšplhalo do mé kanoe, jejíž příď čněla do mého domu. Kdyby bylo proniklo dále, byl by se mnou i s mým sluhou konec, protože jsme neměli žádnou možnost útěku. Kromě krokodýlů přepadalo můj dům tolik hladových krys, že ohlodali i moji lžíci, cínový talíř, rukojeť nože a sežraly nám i něco potravy. Živil jsem se tím, že jsem příležitostně chytil něco na udičku nebo jsem vyžebral nějaké banány…

Bahenní zimnice, krokodýlové, komáři, vedro, deště, úpal, krvácivé průjmy, hlad, otrávené šípy domorodců, bitky mezi Španěly a Portugalci… To vše byly vnější latinskoamerické misie. Otec Samuel zakládá vesnice (redukce, asi 40), učí indiány řemeslům, zemědělství a křesťanským zvykům. Bylo to správné? Snad ano, i když nemálo argumentů pro odpověď ne bychom nalezli také. Každopádně domorodé indiány bránil proti jakýmkoli násilným kolonizačním metodám a ti jej měli rádi. Občas bylo třeba nasadit vojáky, kteří zajali několik příslušníků kmene, avšak zátah probíhal nenásilně. Zajatci byli proškoleni, poté se vrátili ke svým lidem, jimž vysvětlili, že s nimi bílí jednali pěkně a že je naučili dobré věci. Ozbrojenci byli nutní i proto, že Španělé a Portugalci se neustále svářili o pohraniční území. Smlouva z Tordesillas (1494 - rozdělení světa mezi Španělsko a Portugalsko podle poledníku) byla vykládána dle aktuální potřeby té které země. Když se misionář, jenž přišel ze Španělska, ocitl na území nárokovaném Portugalci, mohl být pokládán za zvěda. Fritz se tak 11. 9. 1689 dostává ve zuboženém stavu do jezuitské koleje v Pará (dnes brazilský severský stát, hlavní město Belém). Zde je však držen v internaci kvůli podezření ze špionáže. Jen pro informaci: San Joaquin → Belém: cca 3 700 km.

Až z příkazu portugalského krále byl otec Samuel uvolněn a mohl se vrátit proti proudu Amazonky do La Laguny, kde se potkává se svým přítelem Richterem. Ten mu sděluje, že jej už pokládali za mrtvého a že za něj nechali odsloužit requiem. Vydává se do Limy, aby tam referoval o Portugalcích a o svém zadržení (červenec 1692). Při zpáteční cestě z Limy do redukce objevuje andské jezero Lauricocha, které označuje za počátek Amazonky. To platilo až do roku 1943, takže Pater Samuel Fritz byl přibližně po čtvrt tisíciletí objevitelem pramene největší řeky světa. „Podnikal jsem cesty po řece Ucayali, po Maranonu, do Guadeloupu, do Urubú, do Quita. … Po cestě jsem si připravil materiál k mapě Amazonky. Popsal jsem podrobně každý indiánský kmen, vesnici, ostrovy, přítoky…“ Dnes víme, že veletok má pramenů víc, hlavním z nich je řeka Carhuasanta (vzdálenost od jezera 1 500 km není na místní poměry velká).

Fritz by byl, pokud jde o vzhled, pozoruhodným člověkem i dnes. Jeho portrét se nedochoval, avšak dle dobových zpráv byl vysoký cca 190 cm a měl ryšavé vlasy a vousy. Což na indiány působilo fascinujícím dojmem a mnozí se za ním vydávali i z velké dálky jen proto, aby ho mohli spatřit. Avšak misionářů, jako on, bylo na přelomu 17. a 18. století mnoho. Fritzova výjimečnost a jedinečnost spočívá v jeho práci kartografické a etnografické. Amazonku poznal jako málokdo, a to od jím určeného pramene až k  ústí veletoku do Atlantiku. A protože věděl, jak se kreslí mapy, kreslil. Byť měl k dispozici jen primitivní pomůcky (kvalitní přístroje již byly, ale do nevelké indiánské kánoe bylo třeba poskládat důležitější věci), podařilo se mu řeku a její okolí zmapovat s neuvěřitelnou přesností. Deník, který si vedl, přepsal, byť ne kompletně, jeden jezuita v ekvádorském Qiutu. Vyšel v časopise španělské zeměpisné společnosti (1889) a česky roku 1961. Fritzovu mapu Amazonky, které si později cenil a obdivoval ji „vědecký znovuobjevitel Ameriky“ Alexander von Humboldt, vytiskli rovněž v Quitu, a to v r. 1707.

„K lepšímu poznání a všeobecnému poučení o velké Amazonce či řece Maranonu jsem udělal tuto mapu s nemalou námahou a potem, protože jsem proplul větší část jejího toku až tam, pokud je splavná. I když se dodnes objevilo už tolik map, tak chci připomenout, aniž bych se někoho dotýkal, že žádná není dost přesná, protože se nepřihlíželo na měření stupňů na veletoku nebo se vůbec neprovádělo nebo, že je vyčetli ze spisů autorů, kteří je zcela spletli.“

Pater Samuel Fritz umírá 20. 3. 1725 v redukci Jéberos v Peru ve věku nedožitých 71 let. Jeho kosti se nedochovaly, neboť ostatky podlehly v poměrně krátké době vlhku, plísni a termitům. V r. 2000 parta nadšenců vycestovala do Peru a u jezera Lauricocha 19. 7. 2000 umístili pamětní desku s nápisem ve španělštině a češtině. Je v ní zasazený malý kámen s poznámkou, že pochází z Trutnova, rodného města Samuela Fritze. Obdobná deska je na domě na trutnovském Krakonošově náměstí č.p. 129. V Trutnově si třísetleté výročí od skonu slavného rodáka připomněli výstavkou v přízemí městského úřadu, několika přednáškami a jedním koncertem. V pátek 21. 3. 2025 pak zádušní mší odslouženou v barokním kostele Narození Panny Marie, při níž zaznělo requiem c-moll od Fritzova mladšího současníka, slavného českého skladatele Jana Dismase Zelenky.

Při psaní článku jsem využíval k hledání míst a určování přibližných vzdáleností aplikaci Mapy.cz. Když jsem si do vyhledávače zadal „Samuel Fritz“, nalezl jsem tyto ulice a náměstí nesoucí jeho jméno: Taboáo da Serra (Brazílie), Coari (Brazílie), Tefé (Brazilie), Kennedy (Ekvádor), Yurimaguas (Peru). Fritzova ulice je rovněž v Trutnově, ale jde o malou okrajovou ulici ve Středním předměstí. Příznivcem ukvapených přejmenování rozhodně nejsem, ale jedna z hlavních ulic Krakonošova města má stále jméno Československé armády. Zde bych já, být místním zastupitelem, o změně uvažoval. Neboť i podle městských www. stránek je Samuel Fritz nejvýznamnějším trutnovským rodákem.

Charles Maria la Condamine (1701 - 1774), francouzský cestovatel, zeměpisec a matematik: Při svých cestách v Amazonii se o Fritzovu mapu opíral a jeho dílo označil za průlom ve vědecké kartografii Amazonky.

Franz Theodor Wolf (1841 - 1921), německý přírodovědec, studoval v druhé půli 19. stol. Galapážské ostrovy: „Je obdivuhodné, jak mohl tento osvícený misionář dokázat to, co dokázal, s nedokonalými a bezvýznamnými přístroji, které měl k dispozici.“

Antonio Astráin (1857 - 1928), španělský jezuita a historik: „Samuel Fritz, ačkoli v Čechách narozený, učinil toho pro španělskou korunu více než všichni kapitáni a dobyvatelé.“

Zdroje