Ignác Viktorin Raab - výstava obrazů v Kutné Hoře

Opět sluší se poděkovat stanici ČR Vltava a pořadu Mozaika. Upoutávka na výstavu „LUX DEI - Ignác Victorin Raab: malířský mistr kutnohorských jezuitů“ v kostele sv. Jana Nepomuckého v Kutné Hoře mne zaujala. Proto jsem si v neděli zakoupil přes IDOS jízdenku a již před desátou hodinou dopolední jsem železnou dráhou přibyl do Hor Kutných. Své vyprávění rozdělím do čtyř subkapitol: Barokní slavnosti a sv. Jan (úvod), Kostel sv. Jana Nepomuckého (barokně-rokoková stavba), sv. František Xaverský (kanonizovaný jezuitský misionář) a Ignác Viktorin Raab (barokní malíř). Můj kamarád, dnes katolický farář na penzi, mne kdysi upozornil na úsměvný paradox. Pražský klášter inkvizitorského řádu dominikánů s kostelem sv. Jiljí má „kacířskou“ adresu Husova ulice 234/8, - Staré Město. Podobné je to s kutnohorským svatojánským kostelem: Husova 120, Kutná Hora.

Barokní slavnosti a sv. Jan

Barokní doba jimi žila. Slavností církevních mohl se zúčastnit i nejposlednější žebrák z panství či města. Ten si také při nedělní mši vyslechl muziku, na niž si dnes - pokud ji chceme slyšet „in natura“ - musíme většinou zakoupit vstupenku minimálně za několik set korun.

Největší světsky-církevní festivitou 18. věku v zemích Koruny české byla pražská korunovace císaře Karla VI. (1685 - 1740) a jeho manželky Alžběty Kristýny (1691 - 1750) na českého krále a královnu v září 1723. Alois Jirásek svůj román Temno začíná takto: „Antonín Josef Mladota ze Solopysk, pán na Skalce, měl na slavný vjezd Karla VI. do Prahy v červnu roku 1723 trvalou památku: znamenitý dluh, kterýž udělal v Praze pro ten slavný vjezd a pro korunovaci Karla VI.“ Sláva to byla převeliká, hudbymilovný císař si vyslechl italskou operu a melodrama o sv. Václavu „Sub olea pacis et palma virtutis“ od rodáka z Louňovic pod Blaníkem Jana Dismase Zelenky (1679 - 1745). Ještě tolik, že Solopysky rodu Mladotů nacházejí se kousek od Černošic (rod vymřel po meči v r. 2001), Mladotům v 18. století patřil Faustův dům na pražském Karlově náměstí, císař Karel s Alžbětou jsou rodiče Marie Terezie a císařovna Bety holdovala vínu.

Pokud jde o slavnosti církevní, tak neokázalejší byla zcela jistě oslava římské kanonizace doktora obojího práva Johánka z Pomuku čili Jana Nepomuckého (1340/50 - 1393). Generální arcibiskupský vikář a pozdější divotvorce byl povznesen k nebeskému dvorstvu v Lateránské bazilice papežem Benediktem XIII. dne 19. 3. 1729. I zde platí slova o převeliké slávě, a to nejen v Praze, kde okázalé, velkolepé slavnosti trvaly od 8. do 16. října 1729. Kanonizační mumraj navštívily statisíce lidí. Také o této události píše Jirásek v Temnu: „Pak o zítřku mluvili, o velkém procesí ze Strahova k sv. Vítu, o zítřejší první iluminaci, že Praha, co stojí, neviděla takového osvětlení, jaké bude zítra, a nejen zítra, nýbrž po celý týden, každý den iluminací a každý den průvod, slavné procesí.“

Jana Nepomuckého, resp. doktora práv Johánka z Pomuku lze označit za člověka, který se stal prvním celosvětově známým Čechem, neboť jeho kult šířili katoličtí misionáři (jezuité a jiní) v latinské Americe a v jihovýchodní Asii. Legenda, že doktor Johánek odmítl vyzradit Václavu IV. zpovědní tajemství královny Žofie, je smyšlená. Historikové Václav Hájek z Libočan a Bohuslav Balbín vše kolem vikáře Jana v dobré víře zamotali (Hájek si, tuším, dokonce vymyslel Jany dva). Přesto i Čech či Moravan víru nepraktikující a v dějinách umění se neorientující sochu svatého Jána s krucifixem a s pěti hvězdičkami ve svatozáři stojícího na mostě (jako svatý na mostě) nebo na venkovské návsi bez problémů pozná. Svatojánských kostelů a kaplí je od doby svatořečení v Čechách a na Moravě bezpočet. Jen v Praze jsou kostely čtyři.

Kostel sv. Jana Nepomuckého v Kutné Hoře

Že by v Kutné Hoře, předním katolickém městě Království českého, svatojánský kostel chyběl? Vyloučeno! Proto se kutnohorští rozhodli novému světci svatostánek zbudovat. Hlavním iniciátorem byl místní arciděkan Václav Jindřich Erythrei. Měšťan a radní Josef Kuhn daroval pozemek po svém vyhořelém domě, a to nedaleko dnešního Rejskova náměstí se známou pozdně gotickou kašnou. V Kutné Hoře byli, jak jinak, jezuité. Jejich kolej je přímo u kostela svaté Barbory. „Černí“ doporučili pro zakázku „svatojánský kostel“ dva významné architekty radikálního baroka, a to Kiliána Ignáce Dientzenhofera (1689 - 1751) a Františka Maxmiliána Kaňku (1674 - 1766). Investoři si zcela logicky vybrali toho umělce, který byl levnější. A tím byl Kaňka. Vypracoval výborný projekt jednolodního kostela s vzdutým (konkávním) průčelím, neboť radikální baroko milovalo pohyb. Průčelí lemují dvě věže kryté nevysokými helmicemi. Krásný příklad, jak se tehdejší stavitelé uměli vypořádat se situací, kdy stavba hledí hlavní fasádou do úzké ulice (dnes zmíněná Husova). Jestliže exteriérový půdorys kostela složitý není (podélná loď zakončená apsidou), tak půdorys vnitřku je bohatší (sálový prostor, vložené pilíře s okosenými rohy) a tři packou zaklenutá klenební pole. Základní kámen byl položen na svátek sv. Jana dne 16. 5. 1734. Toho dne, ovšem v r. 1393, měl být dle Hájka mučedník zpovědního tajemství svržen z Karlova mostu do Vltavy. Jenže známý kronikářský pábitel se mýlil, Jan umírá 20. března a do řeky Vltavy jej shodili, jak prokázali antropologové při zkoumání jeho kostry, již mrtvého. Důvodem Janova mučení byly pletichy kolem volby kladrubského opata a také alkoholem vybuzený sadismus krále Václava IV. Stavba kostela na Horách Kutných se protáhla, chyběly (stejně, jako tomu bývá dnes) peníze, Marie Terezie válčila s Fridrichem kvůli Slezsku…

Interiér chrámu patří k těm, kde nenajdeme prakticky žádné pozdější doplňky či romantizující úpravy. Baroko se vším všudy, „Gesamtkunstwerk“ v plné parádě. O freskovou výzdobu se zasloužil především František Xaver Palko (1717 - 1776) a námětem je apoteóza sv. Jana. Nad hlavním oltářem pak malíř zpodobnil scénu z ohledání zázračně zachovaného světcova jazyka (dnes od antropologů víme, že jde o zbytek mozkové tkáně). Nad varhanní kruchtou předání buly o svatořečení papežem Benediktem. Oltářní obrazy jsou od Jana Petra Molitora (1702 - 1756), obraz sv. Jana - almužníka na oltáři hlavním namaloval Emanuel Dítě ml. (1862 - 1944) jako náhradu za poškozený původní obraz Palkův. Bbohatá je štuková výzdoba a obklady stěn umělým starorůžovým a tmavě zeleným mramorem (stucco lustro, sádrová omítka).

Kostel je pěkným příkladem českého barokního vlastenectví, neboť jak dvě pískovcové sochy v přízemních venkovních nikách, tak vyřezávané plastiky v interiéru představují české svaté: Vojtěch, Prokop (průčelí), Ivan, Norbert, Vít, Zikmund, Václav, Ludmila, Kosma a Damián (den po jejich svátku byl údajně v Boleslavi zavražděn kníže Václav). Svatostánek vysvětil dne 5. 8. 1753 již zmíněný arciděkan Václav Erythrei.

Od druhé půle 19. stol. byl kostel určen studentům, neboť v r. 1857 byla dokončena stavba kutnohorské reálky (dnes Gymnázium Jiřího Ortena). V r. 1951 církev chrám z donucení bezplatně pronajala městu, které stavbu využilo jako sklad civilní obrany a požární zbrojnici. Vybavilo se mně Rusko a zájezd po klášterech Zlatého kruhu (Золотое кольцо, kláštery, okruh východně od Moskvy). Průvodce vyprávěl, jak ve 20. a 30. letech bolševici pravoslavné chrámy a kláštery v lepším případě přeměňovali na muzea ateismu či sklady, v horším případě je likvidovali dynamitem. Údajně se vyskytly i případy, kdy chrám s klášterem byly proměněny na dům povahy veřejné čili na nevěstinec, a to proto, aby církev byla znectěna. Je ovšem pravda, že u kutnohorského kostela se již v r. 1980 začalo s velkou rekonstrukcí (statické zajištění, krov, střecha, průčelí) a v r. 1989 byla dokončena obnova fasád. Interiér ve značně zuboženém stavu byl v 90. letech minulého století zrestaurován. Dnes kostel sv. Jana Nepomuckého patří kutnohorské farnosti a využívá se především jako koncertní, popř. výstavní síň.

Svatý František Xaverský čili svatý Xaverius

Vousatá anekdota vypráví, jak parašutista, kterému se při seskoku neotevřel padák, prosí o pomoc svatého Františka. Objeví se ruka, která jej uchopí. Hlas: „Kterého Františka jsi volal?“ „Františka z Assisi, mého patrona.“ „Tak to lituji, já jsem Xaverský.“ A ruka se rozevře.

Francisco de Yasu y Xaver se narodil v r. 1506 v baskickém království Navarra. Pocházel z dobře situované rodiny a odešel studovat do Paříže. Zde poznal Ignáce z Loyoly a spolu s ním a s dalšími pěti přáteli 15. 8. 1534 v kostele na Monmartru skládají řeholní sliby a ustavují nový řád. Ten schvaluje papež Pavel III. v r. 1540 jako Societas Iesu čili Tovaryšstvo Ježíšovo. Jezuité si vytýčili dva základní úkoly: misie (šíření víry) a vzdělávání. O nové řeholi se doslechl portugalský král Jan III., který měl velký zájem na šíření katolické víry v asijských a jihoamerických koloniích nejzápadnější evropské země. František je vybrán a dostává se do Indie, a to do města Goa (dnes svazový západoindický stát), kam připlouvá v r. 1542. A právě zde začíná jeho velká asijská misie, která mu vynesla přízvisko „apoštol Dálného východu.“ Na svých cestách působil jako hlasatel víry, kněz, lékař, učitel a budovatel škol. Snažil se také chránit místní obyvatele proti zvůli portugalských kolonizátorů. Františkovy cesty byly tak trochu podobné těm apoštola Pavla, jen území byla jiná: Malajský poloostrov (město Malaka), ostrovy koření Moluky, dostal se až do Japonska na ostrov Kjúšú a pokoušel se proniknout i do Číny. Umírá, zřejmě na malárii, dne 3. 12. 1552 na ostrově Šang-čchuan v Jihočínském moři (asi 200 km západně od Hongkongu). Blahořečen byl v r. 1619 Pavlem V. a o tři roky později jej papež Řehoř XV. prohlásil svatým. Spolu s Ignácem z Loyoly a Františkem Borgiášem (Borgia) tak patří mezi hlavní jezuitské světce. Zobrazován bývá s křížem a často i s atributy poukazujícími na jeho misijní činnost. Na Karlově mostě najdeme sousoší od F. B. Brokofa, resp. jeho kopii od Čeňka Vosmíka. Světec v levé ruce zdvíhá kříž a u jeho nohou klečí indický kníže (zpodobněný však spíš jako americký Indián). Sochař ještě vytesal Číňana, Tatara, mouřenína a Inda. Misionáři a geografové tehdy označovali Asii za „vagina gentium“ (pochva národů), aniž tím mysleli cokoli obscénního či vulgárního. František samozřejmě, jako každý svatý, vykonal řadu zázraků. Většinu při svých misijních cestách, mnohé pak po své smrti. Často zmiňovaná a umělci zpodobňovaná je příhoda, kdy světci spadl do moře kříž a velký krab mu jej vylovil a přinesl.

Mě osobně na misionářích doby baroka uchvacuje jejich činnost vědecká. Většinou se jednalo o velmi vzdělané jedince a ti - neboť svět přece Bůh stvořil ke své větší slávě - si jeho poznávání vytýčili jako jeden z úkolů. Exotické kraje Asie, Afriky a latinské Ameriky popisovali v obsáhlých dopisech zasílaných do Evropy představeným své mateřské provincie, zkoumali zvířenu, květenu, nerosty, kreslili podrobné mapy, učili se místní jazyky a sestavovali jejich gramatiku… Můj nedávno zemřelý kamarád Petr P., velký milovník a znalec východní Asie, mne upozorňoval, že to byli právě jezuité, kteří již v 17. století začali vietnamštinu zapisovat latinkou. Dopisy do Říma zasílal i František, u nás vyšly knižně v r. 2005 (Výběr z korespondence jezuitského misionáře Dálného Východu, nakl. REFUGIUM VELEHRAD-ROMA, s.r.o.).

Malíři zobrazovali poměrně často smrt svatého Františka, přičemž v Česku největší proslulosti dosáhl obraz „Umírající svatý Xaverius“ od Františka Xavera (!) Palka v jižní boční kapli malostranského chrámu sv. Mikuláše. Od téhož Palka, který vymaloval fresky v kostele sv. Jana v Kutné Hoře. Jakub Arbes (1840 - 1914) spisovatel, novinář, překladatel a výborný znalec staré Prahy řazený mezi „májovce“ sepsal v r. 1874 slavné romaneto „Svatý Xaverius“ s tajemnou zápletkou dotýkající se obrazu (na YouTube jsou audio nahrávky, načetl Jan Hartl), a tím učinil obraz světce známým. Samotný Palko by si určitě zasloužil samostatný článek. Zde jen tolik, že se narodil ve slezské Vratislavi v r. 1724 (tehdy jedna ze zemí Koruny české) a byli to malostranští jezuité, kteří jej pozvali do Prahy. Podle Wikipedie není jasné, kde a kdy Palko zemřel. Snad v r. 1770, možná v r. 1774, a to v Praze, v Mnichově nebo ve Vídni. Z romaneta: „Na pustém břehu mořském umírá o samotě muž v černém řeholním oděvu. Pololeže odpočívá na improvisovaném loži, na hrubé rohožce, jsa zády opřen o skalisko, nad nímž je z hrubých kamenů, prken a jižních travin narychlo sdělán jakýsi druh střechy, mající umírajícího chránit aspoň před nejprudšími úpaly plamenného slunce indického.“

Ignác Viktorin Raab

Barokní, či spíše rokokový malíř, často uváděný s adjektivem „jezuitský“. O jeho životě toho mnoho nevíme, narodil se (zřejmě) v r. 1715 v Nechanicích u Nového Bydžova. Jeho tatínek byl kantor, tedy vzdělaný člověk a když viděl, že nejmladší syn byl obdařen malířským nadáním, poslal jej do učení k mistru Janu Jiřímu Majorovi. Nebylo to daleko, Major působil v Jičíně a nelze vyloučit (ale ani potvrdit), že se učil u samotného Brandla. V létech 1737 - 38 Raab pobýval v Praze a v r. 1744 vstoupil v Brně k jezuitům jako bratr laik. Od r. 1746 je plnoprávným členem řádu a není vyloučeno, že jej páni patres poslali do Říma, aby se podíval, jak malují v hlavním městě katolické víry. Od konce 40. let 18. století již Raab pracuje v Čechách, místa jeho pobytu se mění podle toho, kde zrovna potřebovali jeho služby (Uherské Hradiště, Olomouc, Kutná Hora, Praha, Jihlava, Opava…). Řád Tovaryšstva byl zrušen v r. 1773, avšak malíř byl již natolik známý, že mu uplatnění okamžitě nabídli cisterciáci na Velehradě. Když Josef II. tento klášter zrušil (1784), Raab zde mohl pobývat i nadále. Umírá dne 21. 1. 1787. V matrice zemřelých je tento zápis: „Ignat Raab, znamenitý malíř exjezuita, náboženství katolického, 74 roky, zemřel přirozenou smrtí, zaopatřen a pochován Bart. Konrádem Weselým, farářem.“

Dějepisci umění uvádějí, že v Raabově díle lze spatřit inspiraci Brandlem a při zobrazování krajin Itálií a řadí jej k významným rokokově-barokním umělcům. Maloval jak obrazy, a to především v klášterech a v kostelích. Svá díla většinou nesignoval, neboť tvrdil, že jejich autorem je Bůh, který mu jen propůjčil talent. Kde Raabovy obrazy najdeme? Tak třeba na oltářích v Praze u sv. Ignáce a u sv. Mikuláše na Malé Straně, v Opavě v kostele Nanebevzetí Panny Marie (cyklus 13 obrazů), v Rajhradě, na Velehradě, dva velké cykly obrazů jsou dnes na zámku Štěkeň… Mnozí jsme jistě četli Bílou vodu od Kateřiny Tučkové, obraz na hlavním oltáři v piaristickém chrámu Nanebevzetí Panny Marie je také od Raaba. Malíř byl tedy velmi plodný, což se odrazilo v různé míře kvality jeho obrazů. Na některých možná dle jeho návodu pracovali lidé z jeho dílny. Velehradský farář Karas údajně o Raabovi řekl: „Byl muž velmi jarého a veselého ducha a práce že hravě mu šla od ruky; tak že i při malování, dostal-li návštěvu, rád laškoval, se smál, ale štětec v ruce jeho jenjen se kmital.“ Závěrem tolik, že v záznamech brněnských jezuitů je poznámka, že „Ignatius Raab, Čech z Nechanic, hovořící česky a průměrně německy…“

V kutnohorském kostele svatého Jana Nepomuckého je až do 1. 6. 2025 vystavený Raabův cyklus 22 obrazů s výjevy ze života svatého Františka Xaverského. Objednavatelem u byla městská jezuitská kolej. Když byl řád Tovaryšstva zrušen, obrazy převzaly kutnohorské voršilky a od r. 1950 (po akci K čili bartolomějské noci řeholníků a řeholnic) celý cyklus připutoval do Českého muzea stříbra. Tato příspěvková organizace města Kutná hora výstavu ve spolupráci s městem uspořádala a určitě jí za to patří uznání a poděkování.

Anekdota na závěr? Vybavil se mně odstaveček z jedné monografie o jezuitech. Myslím, že šlo o knížku „Jezuité: misie, mýty a dějiny“ od britského historika Jonathana Wrighta (*1969, u nás v překladu nakl. BB/art s.r.o. v r. 2006). Autor zmínil jistou šlechtičnu, která v 17. stol. navštívila indické město Goa, kde je sv. František pohřben a jehož tělo se dochovalo v neporušeném (vysušeném) stavu. Zmíněná dáma údajně natolik zatoužila po misionářově ostatku, že, jsouc ve vytržení, mrtvole ukousla prst na noze.

Zdroje