Článek
Ve čtvrtek dne 9. 10. 2023 vyslechl jsem na ČR 3 krátkou zprávičku, že v noci z 9. na 10. 11. 2023 uplyne 85 let od noci, které se říká Křišťálová, německy Kristallnacht. Jsem ročník 1960 a mohu potvrdit, že na škole základní ani střední nám v dějepisu o tomto děsivém pogromu pogromů nevyprávěli nic.
Protože ne každý musí vědět, oč přesně šlo, dovolím si rekapitulaci. Hitlerova nenávist k Židům byla jak patologická (v jedné studii autor zmínil, že Hitler zcela vážně tvrdil, že Židé mohou árijci nakapat jed do kávy skrz stěnu), tak pragmaticky promyšlená. Na někoho se „TO“ svést muselo a Židé byli, jako až příliš často v dějinách, užitečným hromosvodem. Co na tom, že jich v Německu na počátku 30. let žilo necelé 1 % a že většina z nich byla plně asimilována. Někteří dokonce - to platí zvláště pro děti - o své přináležitosti k vyvolenému národu vůbec nevěděli.
V pondělí 7. 11. 1938 židovský mládenec Herschel Feibel Grynszpan (1921-1944) v Paříži postřelil německého diplomata Ernsta von Ratha (*1909), který na následky zranění za dva dny zemřel. Důvodem k atentátu byla tvrdě diskriminační protižidovská politika Říše (tzv. Norimberské zákony byly schváleny v září r. 1935), občas se spekuluje - ovšem bez důkazů - i o homosexuálním motivu.
Každopádně nacisté měli záminku pro rozpoutání pogromu. Hlavním iniciátorem byl kulhavec Joseph Goebbels. Zde malá odbočka. Podle nacistické „vědy“ byl nejhodnotnějším lidským jedincem vysoký, urostlý, modrooký a dlouholebý Germán s plavými vlasy. A kdo tuto teorii hlásal? Pobledlý, černovlasý Středoevropan dinárského typu Adolf Hitler, jenž nebyl schopen průkazně doložit, kdo byl jeden z jeho dědečků. Dále o nordické rase kázali připosražený skřet s koňskou nohou Joseph Goebbels, nevysoký, laločnatý tlusťoch a narkoman s nohami jak konve Hermann Göring, nesportovní, bezbradý a krátkozraký Heinrich Himmler s ochablými svaly a plochými nohami a podsaditý pořez Martin Bormann. Ani často zmiňovaný ideál Reinhard Heydrich nebyl bez kazu: Měl velký zadek ženského typu a nemužný, spíše pisklavý či mečivý hlas.
Von Rathova smrt byla pro Goebbelse manou nebeskou. U Hitlera měl vroubek, pokud jde o probíhající románek s naší Lídou Baarovou z podřadné slovanské rasy a tak potřeboval ukázat, že je i nadále přesvědčeným nacistou. Protižidovské násilnosti nebyly v Německu neznámé. Např. k jedné došlo již během prvního křížového tažení v r. 1096, kdy chudinská lůza vyhecovaná vojenskými náboráři začala německé Židy masakrovat. Avšak to, co se událo oné osudné listopadové noci roku 1938, nemělo obdoby. Neboť pogromy a drancování probíhaly po celém území Říše. Snad žádné město, pokud nebylo „judenfrei“, nezůstalo řádění oddílů SA (po Noci dlouhých nožů mohli být SA-mani opět na okamžik ve středu dění) ušetřeno. Přidali se i neorganizovaní „spořádaní“ němečtí občané, byť mnozí - avšak jen v skrytu - akci odsuzovali. Soudím, že slovy „ano, Židé jsou naše neštěstí, ale toto už je „zu viel“, to ne.“ Goebbels a jím řízený tisk a rozhlas však vyřvávali tirády o „spravedlivém hněvu německého lidu“. Policisté a hasiči řádění organizované lůzy jen přihlíželi a hlídali, aby plameny ze zapálených synagog nepřeskočily na nemovitosti árijců. Asi 30 tisíc Židů bylo zatčeno a odesláno (samozřejmě bez soudu) do koncentračních táborů. Zabito jich bylo podle Wikipedie 91, ale uvádějí se i jiná čísla.
Hermann Göring zuřil. Kulhavcova akce se mu nelíbila. Ne proto, že by mu bylo líto zavražděných a internovaných, ale ničily se hodnoty, drancovalo se, rozbíjely se výlohy židovských obchodů a sklo bylo drahé a muselo se dovážet. A říšský maršál byl mimo jiné i zmocněncem pro čtyřletý plán! Navíc vyhlásil, že o tom, kdo je či není Žid, rozhoduje on. Vždyť milencem jeho matky Francisky byl izraelita dr. Hermann von Epenstein (+1934) a druhý muž na jím řízeném „Reichsluftfahrtministeriu“ byl syn židovského lékárníka maršál Erhard Milch (1892-1972).
Křišťálová noc (říká se jí tak podle střepů z rozbitých výloh) se samozřejmě dotkla i Sudet, čerstvé to součásti Říše. Vypáleno bylo asi 50 synagog (Liberec, Cheb, Jablonec, Karlovy Vary…). Čestnou výjimkou stvrzující pravidlo je synagoga v Děčíně - Podmoklech z let 1906-7, zajímavá secesní stavba, snad od architekta Wilhelma Webera (+1932).
synagoga v Podmoklech
Tlusťoch Hermann, jakmile pogrom skončil, uspořádal poradu, na které se rozhodlo, že pojišťovny neuhradí za zničený židovský majetek pojištěným ani fenik a německým Židům byla předepsána pokuta ve výši 1 miliardy říšských marek.
Když jsem ranní zprávu o půlkulatém výročí zaslechl, okamžitě se mně vybavila pasáž z knihy rozhovorů s Petrem Pithartem „Podnik s nejistým koncem“ od Andrey Procházkové (nakl. ACADEMIA, 2023). Pan Pithart v jedné ze závěrečných kapitol vysvětluje rozdíl mezi vlastenectvím a nacionalismem: „Nacionalista se naopak bez nepřítele neobejde. Jeho popularitu posiluje pocit ohrožení. Jeho cíl je na první pohled srozumitelný, logický, ale neuskutečnitelný bez korektur hranic, expanzionismu a válek. Bez čištění území jeho státu. Když jdeme dál, najdeme na dně skoro každého nacionalismu antisemitismus. Žid je totiž jaksi univerzální, univerzálně srozumitelný nepřítel, skoro všichni rozčílení na celém světě ho znali či znají, už s ním měli či mají co do činění. Žid je modelový škůdce, protože je univerzální cizinec.“ Úryvek mně utkvěl v mysli proto, že shodou okolností v den, kdy jsem příslušnou kapitolu četl, byl publikován Putinův výrok: „Západ dosadil Žida Zelenského, aby kryl nacisty.“
O antisemitismu občas přemýšlím. Dospěl jsem k názoru, že mnozí lidé jej mají v krvi, biolog by řekl že je u nich „geneticky zakódovaný“. Vždyť např. Masaryk v „Hovorech“ říká: „Židů, těch jsem se bál; věřil jsem, že potřebují křesťanské krve, a proto jsem si raději zašel o pár ulic, než abych šel podle jejich stavení; jejich děti si chtěly se mnou hrát, protože jsem trochu uměl německy, ale já ne. … A vidíte, po celý život jsem se snažil dávat pozor, abych nebyl k Židům nespravedlivý; proto se říkalo, že s nimi držím. Kdyže jsem v sobě překonal ten lidový antisemitism? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem; vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře.“ (K. Čapek: Hovory s T. G. Masarykem, Praha 1937, str. 17).
Rovněž vzpomínám na svého dědečka (1894-1976), který byl prvorepublikový důstojník a vzdělaný vlastenec jiráskovsko-masarykovského ražení s přiměřeně kritickým myšlením. Byť by mouše neublížil, jednou o jakési události poznamenal: „Jo, tam přece byl taky ten židáček…“ A já, jako malý capart, jsem z jeho poznámky vycítil, že „být židáček“ je něco divného a že je asi lépe židáčkem nebýt. Myslím, že děda na tom byl stejně, jako TGM. Neboť se narodil v malé jihočeské vísce a výchovu měl, jak jinak, katolickou. A hodně vzpomínal na svoji babičku Wackerhauserovou narozenou hluboko ve století 19.
Ve druhé půli 90. let minulého věku uspořádali jsme rodinnou oslavu a zamluvili jsme si místa v jedné restauraci v Josefově (bývalé pražské Židovské město, ghetto). Na pozdní oběd jsme také pozvali tehdy mladou paní z Ukrajiny, která sestře a švagrovi pomáhala s péčí o jejich 4 malé děti. Jmenovala se N., byla inteligentní, hezká a minimálně s úplným středním vzděláním. Když jsem s ní mluvil o Stalinovi, reagovala podobně, jako má židovská kamarádka Věra, když slyší o Osvětimi nebo o Terezínu. Strach z „voždě“ byl na N. stále patrný. Ovšem jakmile se dozvěděla, že jsme v bývalém ghettu a že nedaleko nachází se židovský hřbitov, vychrlila na mě - tato slušná a milá paní - snůšku velmi ostrých (mírně řečeno) invektiv proti Židům. Byl jsem z toho v šoku! Jen jsem cosi zakoktal o plynových komorách. N. to odbyla mávnutím ruky. „Židi, oni jsou moc chytrý!“ ukončila rázně diskusi a pochopil jsem, že další rozhovor nemá smysl. Teprve později - když jsem si přečet např. Glazarovu knihu „Treblimka, slovo jak z dětské říkanky“ a knihy jiné, dozvěděl jsem se o ukrajinských dozorcích, o pogromech a holokaustu v Bělorusku a v Pobaltí, kde nikoli nevýznamnou aktivní úlohu hráli místní „nežidé“. Za všechny např. Viktor Arajs z Lotyšska nebo Ivan Mykolajovyč Demjaňuk z Ukrajiny zvaný „Ivan Hrozný“.
Ostatně i dnes občas zaslechnu od zcela obyčejných, nikoli hloupých Čechů či Moravanů (např. jeden můj bývalý spolužák), úvahy typu „ano, to co dělal Hitler s Židy, bylo odporné, ale…“ A následuje úvaha o židovském spiknutí, o jejich úloze v ekonomice a zvláště ve financích, o tom, že George Soros a Henry Kissinger jsou také Židé… Nedávno jsem přečetl nově vydanou knížku „Lvov - Zapomenutý střed Evropy“ (nakl. Argo, 2023). Autor Lutz C. Kleveman (*1974, německý investigativní novinář) popisuje, jak, když ve Lvově sháněl ke své knize podklady a svědectví, místní nechtěli o tom, co se ve městě za druhé války dálo s Židy, mluvit. Stále stáčeli řeč zločiny doby stalinské, o tom, že by měl Lutz psát.
Za jednu z největších odporností v našich dějinách pokládám to, že vládnoucí strana se neštítila v r. 1952, po vší té hrůze a 6 miliónech zavražděných, veřejně uvádět „Rudolf Slánský - židovského původu, Ludvík Frejka, židovského původu, Arthur London, židovského původu…“ V knize „Sto zázraků“ (nakl. Ikar, 2019) o životních osudech naší slavné cembalistky Zuzany Růžičkové autorka paní Wendy Holdenová cituje výrok jakéhosi stranického papaláše z let 60., že (cituji přibližně) „Dva židáci (tj. Ančerl a Růžičková) v České filharmonii, tak to by bylo moc.“ Proto paní Zuzana s filharmonií začala hrát až v roce 1979.
V Turecku jsem byl jako památkový turista již sedmkrát. Navštívil jsem třikrát Egypt a na jaře tohoto roku jsem cestoval po Jordánsku. Ve všech těchto zemích bylo vidět, že stát dbá na vzdělávání dětí. I v zapadlých vesničkách kdesi v jihovýchodní Anatolii, které připomínaly vesnici z italsko-francouzského filmu „Kristus se zastavil v Eboli“ (a dál už nedošel), stála pěkná a moderní budova školy. Zajímalo by mě, co se děti v dějepisu učí? Zda jim jejich učitelé vyprávějí o holokaustu a o tom, co se dělo v místech, jako Osvětim, Treblinka, Majdanek, Chelmno, Belzec a Sobibor? Nebo vše přecházejí mlčením? Stejně jako učitelé dějepisu, které jsem zažil já? Možná dětem dokonce říkají, stejně jako paní N. z Ukrajiny, že Židé si za TO mohou sami. Že chtějí ovládnout svět a vůbec, že „jsou moc chytří“.
Nedávno, v souvislosti s událostmi v Izraeli a Gaze, narazil jsem v jakémsi článku na hořkou anekdotu, citovat ji budu jen přibližně, ale smysl zachovám. Baví se - v nejmenované zemi - dva přátelé. Jeden je Žid, druhý Židem není. „Budu muset emigrovat,“ říká Áron. Už tu začíná pronásledování Židů a listonošů.“ „A proč listonošů?“ ptá se kamarád. „Vidíš, právě kvůli tomu, na co jsi se mě zeptal, musím odejít.“ Sebekriticky přiznávám, že já bych (pár židovských přátel mám) možná Áronovi položil stejnou otázku.
