Článek
K článku „Samozvaní lovci predátorů lapili jihomoravského policistu, nalákali ho na schůzku se 14letou dívkou“ od novináře Petra Kozelky (brněnská redakce Práva), který server Novinky.cz publikoval dne 9. 8. 2024, dovolím si několik poznámek. Text článku je zde:
https://www.novinky.cz/clanek/krimi-samozvani-lovci-predatoru-lapili-jihomoravskeho-policistu-nalakali-ho-na-schuzku-se-14letou-divkou-40483235
Po přečtení jsem si okamžitě vzpomněl na Moskalykův TV seriál „Dobrodružství kriminalistiky“ (1989 - 1993). Desátý díl - „První detektivní sbor.“ V Londýně v 18. století působili tzv. chytači zlodějů, neboť profesionální policisté neexistovali. Mnozí z lapačů však byli drsní kriminálníci, kteří se pod rouškou serióznosti a zákonnosti (my chytáme zloděje a chráníme tak poctivé a zákonů dbalé občany) dopouštěli brutálních trestných činů včetně vražd. Zarazily mne reakce čtenářů, neboť přibližně 90 % z nich uzurpátorským bitkařům tleskalo. Když jsem se ozval, že se mně to nelíbí a že doufám, že lovci - samozvanci budou potrestáni, v mnoha komentářích jsem to schytal. Prý, že sám dceru nemám (což je pravda) a že jsem pedofil (což je také pravda, avšak jako většina lidí jsem pedofilem v prapůvodním, nelékařském, resp. v nepatologickém významu tohoto sova). Ano, přiznávám se, že mám rád děti.
Reagující čtenáři v článku vůbec nečetli nebo nechtěli číst pasáž „V souvislosti s tímto fenoménem je řešena i velmi závažná trestná činnost (fyzická napadení, vyhrožování, loupeže) samozvaných lovců, mezi kterými se nachází i osoby mladší osmnácti let. I v tomto ohledu již orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání několika osob včetně mladistvých.“ Což jsem si přeložil tak, že „hunteři“ vylákali policajtského strejdu na rande s čtrnáctiletou, na domluveném místě setkání ho zmlátili, okradli, udělali mu „hair cut“ (módní angličtina pronikla i sem) - zkrátka a dobře použili metody běžné ve světě pasáků, vyděračů a vymahačů dluhů.
K vyšetřování trestných činů slouží v právním státě policie, v Česku konkrétně Policie České republiky. Její postavení, organizaci a činnost upravuje zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. V § 2 se dočteme: „Policie slouží veřejnosti. Jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropské unie nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu.“ Troufám si tvrdit, že na světě neexistuje stát, kde by jeho občané na své policejní složky nenadávali. Někdy remcají oprávněně, jindy jen proto, že to patří k obecnému koloritu.
Ti, co si říkají lovci predátorů a stylizují se do novodobých Robinů Hoodů či Jánošíků, se tedy vydávají za mladé dívky a lákají sexuální predátory na schůzky. Tam je zbijí, občas i okradou, nafotí a jsou přesvědčeni, že tak oprávněně suplují činnost naší neschopné a úplatné policie. „Tady bude pořádek, protože je tu ten systémovej bordel!“ Karel Poláček v „Domě na předměstí“ užil spojení, které na samozvané lovce padne jak ulité. „Nadit jsa spokojeností se sebou samým“. Vždy jde přece o pedofily! Leč použitá metoda zdá se mně být podobná, jako kdybych v zaměstnání kolegovi, o němž tuším, že má náklonnost k alkoholu, v utajení postavil na stůl láhev s vodkou. A pak jej udal, že v práci pije. Aniž bych věděl, zda spolupracovník třeba nedochází na protialkoholní léčení a nebo zda prostě a jednoduše alkoholik je, ale v zaměstnání si dává pozor.
Postup záměrně někoho vystavit pokušení mohli použít Jules Maigret (povídka „Maigret chystá léčku“) nebo náš pan rada Vacátko. Jenomže komisař z Nábřeží zlatníků a pan rada ze „Čtyřky“ byli státní neuniformovaní příslušníci policie. Léčku „volavka“ Maigret naplánoval po poradě s nadřízenými proto, aby dopadli vraha mladých prostitutek. Což onen vylákaný policista před výsluhou nebyl. Byl zřejmě jen obyčejným a trochu natvrdlým, záměrně vyprovokovaným panem nemravou, moulou, kterému nebylo proti mysli setkat se s mladou dívkou. Můj oblíbený film je Božská Ema (J. Krejčík, 1979). Rakouský plukovník (J. Adamíra) láká sopranistku Emu Destinnovou (B. Turzonovová) ke spolupráci. Zpěvačka odmítne a položí si velmi důležitou otázku: „Je vinen ten, kdo podlehne podlé volbě, anebo ten, kdo člověka před tuto volbu staví?“
Zarazilo mne, jak malá informovanost je mezi lidmi o deviacích, kde objektem jsou děti a mladiství. Vše shrnují pod označení pedofilie. Odborník nejsem. S psychologií jsem naposledy přišel do styku v r. 1980 (zkouška na VŠ) a sexuologie je pro mne terra australis incognita s několika ostrůvky obecně známých informací. Cosi málo jsem však zaslechl o efebofílii (náklonnost k chlapcům od 14 do 19 let, podle Wikipedie o mentální poruchu nejde). Když byla česká média plná zpráv o panu Kulínském, seznámil jsem se i s pojmem hébéfilie. Jde o „ženský“ protějšek efebofilie, někdy se lze setkat s výrazem parthenofilie nebo korofilie. Výrazy zdají se být nesrozumitelnými. Jenže já jsem odchovancem knihy „Bohové a hrdinové antických bájí“ od Vojtěcha Zamarovského, a tak vysvětlení nepotřebuji. ἔφηβος = efébos = mladý chlapec do cca 20 let. Hébé byla půvabná, mladinká „ficka“ (pomocná síla) olympských bohů, kterým nalévala do číší nektar. Jejím kolegou byl jinoch (tj. eféb) Ganymédes, kterého - jsa uchvácen jeho sličností - unesl na Olymp Zeus proměněný v orla a angažoval jej jako božského číšníka. Parthenos = panenský. V hlavním městě Řecka je Athéně Parthenos (Pallas Athéna, Diova dcera, byla bohyní moudrosti, vítězně vedených válek a nikdy se neprovdala) zasvěcen snad nejznámější chrám antického světa. Shodou okolností jsem Parthenón viděl na vlastní oči před 7 týdny při zájezdu do Athén a jejich okolí. Kóré? Mladá dívka, často pak její socha sloužící jako podpěra (sloup, karyatida) římsy - viz známý Erechtheion na athénské Akropoli.
Dívky „kóré“ čili karyatidy z Erechtheionu na Akropoli
Doslovný překlad slova pedofilie je láska k dětem. Stejně jako filosofie je láska k moudrosti nebo bibliofil je milovníkem knih. Podle Wikipedie je pedofil člověk, kterého sexuálně přitahují převážně nebo výlučně předpubertální děti nebo děti v rané pubertě a rovněž je schopen se do dětí zamilovat. Pedofilie je tedy spojena s malými, sexuálně nevyzrálými dětmi (παις = pais = dítě, φιλια = fília = láska). Předpokládám, že v prapůvodním, tj. nepatologickém významu, je pedofily většina obyvatel této planety. Vždyť i na Wikipedii píší, že schopnost zamilovat se do dítěte, být jím citově přitahován, popřípadě reagovat na ně genitálním vzrušením je však v jisté (nedominantní) míře vlastní značné části populace, pravděpodobně většině. Což mne překvapilo, nikdy jsem takto ani ve snu nepřemýšlel.
Většině z nás se však při vyslovení výrazu „pedofil“ vybaví agresivní, často stejnopohlavně orientovaný sadista. Třeba ten, jenž zavraždil (ubodal nůžkami) malého chlapce v kině Metro v r. 1966 a jeho tělo ukryl v šachtě. Jenže takovýchto pedofilů se vyskytuje minimum. Je naprosto správné, že trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.) jakékoli techtle a mechtle se sexuálním podtextem, které jsou zaměřené na děti, přísně sankcionuje (Hlava XIII - Trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti: znásilnění, sexuální nátlak, pohlavní zneužití, kuplířství, prostituce ohrožující mravní vývoj dětí, šíření pornografie, výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií, zneužití dítěte k výrobě pornografie, účast na pornografickém představení, navazování nedovolených kontaktů s dítětem).
Pokud je mně však známo, tak naprostá většina pedofilů (těch v medicínském smyslu slova) dětem neubližuje. Právě proto, že je mají rádi, resp. rádi mezi nimi pobývají. Mohou být výbornými učiteli, vychovateli a oddílovými vedoucími. Slavní mezi nimi? Věděl jsem a Wikipedie mně to potvrdila. Hans Christian Andersen (1805-1875), Lewis Carroll (1832-1898) a zřejmě Jaroslav Foglar (1907-1999). Jde však pouze o spekulace. Jmenovaní již nežijí a je jisté, že kdybychom jim za jejich života sdělili, že spadají mezi diagnostikované pedofily, určitě by se proti tomu důrazně ohradili. Třeba pan Foglar.
Spisovatel se nevyhnul v 50. letech stykům s StB a je téměř jisté, že pokud by se o jakékoli - byť zcela nevinné - kontakty s chlapci ze své legendární „Dvojky“ pokusil, pro tajné by to byla záminka seslaná z nebe. Lze tedy předpokládat, že mu mezi chlapci ve věku 11 - 15 let bylo docela obyčejně dobře a že - jak to sám v několika svých knížkách naznačuje (Když duben přichází, Hoši od Bobří řeky…) - že zkrátka a dobře odmítal dospět. Právě pro tuto svoji zvláštnost se dokázal do světa young adult chlapců vcítit jako málo kdo jiný. Přitom mohl, jsa již dospělý, po logistické stránce náročné aktivity (letní tábory) zorganizovat a zaštítit. Foglarolog Miloš Zapletal v knize „Záhady a tajemství Jaroslava Foglara“ poznamenává, že Jestřáb homosexuál nebyl, avšak nebyl určitě normální ve smyslu „škola - vojna - zaměstnání - sňatek - děti“. Já pak patřím ke generaci, kterou svými knížkami pozitivně ovlivnil v míře větší než malé.
Málokdo si také uvědomuje, že např. alkoholikem nebo narkomanem se člověk stává z vlastního přičinění, avšak u pedofilie možnost volby není. Nelze si vybrat. Člověk s těmito sklony může být klidně v naší rodině nebo se s ním dnes a denně setkáváme v zaměstnání. Vždy si říkám, zvláště po přečtení nějaké zprávy či článku, že lidé, kteří s těmito vrozenými sklony (někdy i démony) úspěšně bojují, by měli dostávat metál za statečnost.
Než zpět k oněm samozvaným slídičům. Je třeba podotknout, že zmíněné dívce - volavce mělo být dle článku 14 let. Což už je věk, který do kategorie ryzí, dětské pedofilie až na výjimky zařadit nelze. Zvláště dnes, kdy děcka dospívají daleko rychleji, že dejme tomu v 18. nebo 19. století.
Poučil jsem se, že legální věk k mechtlím je ve světě v rozmezí od 12 do 19 let, nejčastěji pak mezi 14 - 16 lety. Rovněž se nemohu zbavit dojmu, že bijci typu „Morálka paní Dulské“ by se vůbec nevzpěčovali zhlédnout lechtivý film, ve kterém by účinkovaly třinácti či čtrnáctileté dívky. Zvláště pokud by věk dívek neznali a dívky by se prohlásily za starší. Zde si dovolím malou odbočku. πορνη = porné = prostitutka.
Mám rád dějiny a tak si neopustím poznámku (ano, dnes je jiná doba), že např. arcivévodkyni a českou princeznu Marii Antoinettu provdali za dauphina Ludvíka Augusta v jejích 14 letech. Informace, zda manželství bylo ihned po svatebním obřadu konzumováno, stalo se závažným evropským politikem. Královna Blanka z Valois milovaná Čechy i Moravany se za Karla IV. provdala dokonce ve svých 12 letech.
Opakuji, že i kdyby byly pohnutky lovců sebevznešenější (o čemž silně pochybuji), tak v článku popsané akce a metody náleží do kompetencí Policie České republiky. Pokud měli na konkrétního jedince důvodné podezření, že se dopouští s dívkami „pod zákon“ trestného činu, měli je jako velmi závažné oznámit. Pokud by police byla apatická a nekonala by (což samozřejmě vyloučit nelze), mohli svůj podnět urgovat a zároveň informovat média. Ta by s velkou pravděpodobností lovcům vyšla vstříc a začaly by se dít věci. Investigativní žurnalisté přece existují i v Česku.
Nejsem ani pedofil, ani efébofil, ani hebefil. Malé děti mám rád, zvláště jednalo-li se o 4 potomky mé sestry. Dnes už jsou dospělí, ale na společné návštěvy Matějské nebo zoologické zahrady vzpomínáme dosud. Zároveň mne - coby postaršího pána toužícího po klidu - dokáží vytočit řvoucí děcka v tramvaji nebo v kavárně. Tento článek sepisuji při pracovní vlakem cestě na Moravu. Ve vagónu je babička se dvěma malými dětmi, které zjevně nezvládá. Asi neví, že pro malé děti byl ve Slováckém expresu vyhrazen zvláštní vagón. Já jsem si při mnohadecibelovém jekotu, pláči, pošťuchování, dupání a pobíhání po vagónu vzpomněl na ochránce dětí (také často samozvané), se kterými se v poslední době roztrhl pytel. A kteří i obyčejné plácnutí přes zadek považují za zcela nepřípustnou výchovnou metodu, která děcku způsobí doživotní trauma.
K tomu pro odlehčení a pobavení. Čtu zajímavou knížku Dana Hrubého „Pražské příběhy“. Třetí díl je věnován Hradčanům, Novému světu a Malé Straně. Na str. 125 a násl. autor zaznamenal vzpomínky pana Antonína Fialy, jehož tatínek byl okolo r. 1870 předposledním hlásným na velké věži gotické katedrály sv. Víta. Pan Fiala: „Také jsme (jako kluci) kupříkladu rozhoupali zvony a naskočili na uzel udělaný na laně, za které se tahalo, takže nás zvon vyhazoval do výše, ale zároveň až ven z okna zvonice. Vypadnout z nějakých padesáti metrů a dopadnout někam na třetí nádvoří znamenalo jistou smrt. Dozvěděl-li se otec, že synáček už zase ´zvonil´, byl z toho výprask, ale ´zvonilo´ se takhle dál, sotvaže výprask přebolel.“ Jde o typický příklad, kdy vysvětlování a sáhodlouhé rozebírání nebezpečné klukoviny bylo zcela neúčinné. Jako otec bych s velkou pravděpodobností napodobil pana Fialu staršího. I když, jak je vidět, i výprasky byly k ničemu. Avšak vidět je i to, že na trestaném žádné závažné následky nezanechaly.
A na úplný závěr: Novozákonní Kristův výrok „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“ je znám i těm, kteří praktikujícími křesťany nejsou. V „horském“ kázání v Matoušově evangeliu (5. - 7. kapitola) je však i toto: „Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích.“ Za „jim na odiv“ si dnes můžeme dosadit třeba sociální sítě, které lovci rovněž využívali.
Zdroje
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pedofilie
https://www.wikiskripta.eu/w/Pedofilie
Dan Hrubý: Pražské příběhy. Cesta na Hradčany, Nový Svět a zpátky na Malou Stranu
