Článek
Včera jsem si přečetl na serveru „novinky.cz“ článek pana Radima Vaculíka o kauze „MUDr. Cimický“: https://www.novinky.cz/clanek/krimi-obzaloba-na-cimickeho-zacalo-to-stetoskopem-40445679. Soud s panem doktorem má začít listopadu. O psychiatrii cosi vím, neboť oba moji rodiče i někteří z prarodičů a dalších příbuzných se potýkali s klinickými depresemi a ani mně se tato „potvora“ mezi psychiatrickými diagnózami nevyhnula. Proto si dovolím několik vět.
Ano, já u toho v Bohnicích či v Modré laguně nesvítil, tj. nebyl jsem tam a rozsudek musí vyřknout nezávislý soud. Leč je velmi nepravděpodobné, že by si ženy v tak velikém počtu (dle článku jde o 39 skutků) vše a do puntíku vymyslely. Navíc z informací o případu je patrné, že o satyrských sklonech pana doktora se cosi vědělo.
Nikdy jsem nebyl fanatickým příznivcem (ale ani odpůrcem) hnutí „Mee too“, resp. tvrdím, že podobnou platformu by mohli klidně založit i muži. Již starověk znal báji o Hippolytovi a Faidře. Všeho s mírou jistě platí i zde. Ženám pomáhám do kabátu a s těžkou taškou, ráno naši paní uklízečku z Ukrajiny pozdravím první, kolegyni řeknu, že jí to dnes sluší a nechám ji první vejít do výtahu. Tak mne moji rodiče vychovali.
Leč o to v kauze Cimický nejde. Občas stále mnozí - a jde především o muže - vyjadřují údiv nad tím, proč ženy obtěžování hlásily s tak velkým zpožděním. Proč nekonaly hned? Pokud možno okamžitě „post coitum“, když už jsme v té medicíně. Zřejmě nejčastějším onemocněním, se kterým lidé navštěvují psychiatry, jsou poruchy nálady jako např. depresivní porucha, úzkosti, smíšená úzkostně-depresivní porucha, bipolární porucha aj. Nemyslím tím „depku“, o které často a lehkomyslně mluvíme, když se nám nechce ráno po flámu do práce. Mám na mysli klinickou, resp. endogenní depresi s číslem diagnózy. Bohužel, vím velmi dobře, oč jde! Stavy, které člověk při atace onemocnění zažívá, bych přál snad (a to ještě jen na půl hodiny) pouze těm, kteří toto závažné onemocnění odbydou mávnutím ruky s dovětkem „to já mám taky.“ Při klinické depresi je pro člověka sisyfovským balvanem i tak jednoduchý úkon, jako je nákup mléka, másla a rohlíků, umytí několika kousků nádobí, osprchování se nebo vyzvednutí zásilky na poště. Ve všech příručkách se píše, že nejhorším přístupem je říci člověku v depresi „musíš se vzchopit, musíš to zvládnout, musíš bojovat.“
S velkou pravděpodobností lze předpokládat, že mezi pacientkami p. doktora byla řada žen s depresivní či úzkostnou diagnózou. Pan Cimický o depresích píše, mluví a přednáší. Stačí si do GOOGLE zadat např. „Cimický deprese“. Toto onemocnění (a jeho různé varianty) je - jak nám vysvětloval pan primář v Bohnicích při psychoedukaci - přibližně stejně časté, jako chřipka. Je nemyslitelné, aby pacientka, pro kterou mohl být nadlidský výkon přijít do ordinace, vrazila svému panu doktorovi, který se o cosi pokouší, facku a šla ihned kamsi a někomu hlásit věc tak intimní a delikátní, jako je sexuální obtěžování. Navíc člověkem, jenž je mediální celebritou. Sám mohu potvrdit, že měl-li jsem přijít při depresivní atace na kontrolu třeba v 10.00 hodin, zvládnul jsem to jen s největšími obtížemi.
Typickým příznakem deprese rovněž je, že ze selhání obviňuje člověk především sebe (jsem k ničemu) a nikoli toho, kdo mu ublížil. Znovu opakuji: Nepřísluší mně pana doktora soudit. Osobně jej neznám a neznám žádnou z jeho pacientek. Ale vím, co je endogenní deprese.
