Kostel Nanebevzetí P. Marie ve vsi Grunta

„Tempora mutantur et nos mutamur in illis. Časy se mění a my s nimi.“ Jeden z prvních „živých“ výroků, kterému jsme se učili na hodinách latiny. Vzpomněl jsem si na něj při velkopáteční návštěvě kostela Nanebevzetí Panny Marie ve vsi Grunta u Kutné Hory.V první půli let 80. jsem absolvoval dvousemestrální kurs pro průvodce Prahou, který organizovala Pražská informační služba. Dnes - bohužel a zbytečně - Prague City Tourisme. V báječné době pod psa jeden z ostrovů pozitivní deviace, neboť lektoři nám nepřednášeli o buržoazii, dělnické třídě, třídním boji a revolucích, ale o dějinách umění se zaměřením na naše hlavní město. Když jsme doputovali ke druhé půli 19. století, dozvěděli jsme se, že pokud jde o architekturu, žádná velká sláva to nebyla. Bezradnost, bezduchost, eklektické napodobování slohů od románského až po baroko, městské činžovní domy, kde stavitel na přání pana domácího splácal gotiku s barokem nebo renesanci se slohem románským. K výjimkám stvrzujícím pravidlo patřili pánové Josef Zítek, Josef Schulz, Antonín Wiehl, Vojtěch Ignác Ulmann a jejich Národní divadlo, Rudolfinum, Wiehlův dům, budova Dívčí školy, Polytechnika (dnes ČVUT) na Karlově náměstí a několik dalších staveb. O regotizaci řady kostelů a hradů v zemích Koruny české pány Františkem Schmoranzem (např. sv. Vavřinec ve Vysokém Mýtě) a Josefem Mockerem (např. Karlštejn) se přednášející vyjadřovali spíše s despektem. Na milost byla vzata secese jako jediný skutečně originální, všeevropský styl.

Jenže já už tehdy občas prolézal vinohradské a novoměstské činžáky (v 80. letech domy byly přes den běžně otevřené) a obdivoval jsem bohatě zdobené fasády, tepané mříže, keramické obklady, mozaiky, malby v průjezdech a vestibulech, štuky na stropech, leptaná skla, kované kliky… A občas mě napadlo, zda lektoři z „PiSky“ nejsou na druhou půli dlouhého století zbytečně přísní. Jednou z prvních vlaštovek, která poukázala na to, že i dosud zatracované eklektické stavby mají něco do sebe, byla kniha „Česká architektura v proměnách dvou století“ od paní doc. PhDr. Marie Benešové (1920 - 2007). Podotýkám, že tehdejší převažující odsudek neostylů neměl nic společného s ideologií, spíš to souviselo s tím, že kunsthistorikům chyběl potřebný časový odstup. Neboť „splácaný“ činžák si mohl pan domácí objednat ještě na počátku 20. století, tedy v době, kterou přednášející vyššího věku pamatoval.

Čas trhnul oponou, resp. zvedl ji k novému dějství. Dnes již je pohled na architekturu „dlouhého století“ století příznivější. Odsouzení zbrklé a neuvážené asanace Prahy z konce 19. a z počátku 20. století vtělené do Mrštíkova manifestu „Bestia triumphans“ je samozřejmě oprávněné. Zároveň však dějepisci stavitelství přiznávají, že na místě zbořených objektů mnohdy vznikla kvalitní architektura a že např. nájemní domy v staroměstské Pařížské a Široké ulici nejsou jen přeplácaným maloměšťáckým kýčem. O stavbách a stavitelích doby „belle époque“ (cca 1890 - 1914) vycházejí monografie, já si zakoupil knihu „Architekt a památkář František Schmoranz st.“, neboť tento pán regotizoval koncem 19. století děkanský gotický kostel sv. Vavřince ve Vysokém Mýtě, odkud pocházejí moji rodiče.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie ve vsi Grunta u Kutné hory je novorománský. Ves, o níž je první zmínka z r. 1305, založili zřejmě němečtí „stříbrní“ havíři, a to ve druhé půli 13. stol. za vlády Přemysla II. Otakara. Předpokládám, že mnozí znají cisterciácký klášter s kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Sedleci u Kutné Hory. Špičkové dílo raně a následně barokně gotické architektury spojené se jménem Jana Blažeje Santiniho - Aichela. A byli to právě sedlečtí mniši, kteří zdejšímu údolí přiřkli jméno Vallis Beatae Mariae čili Údolí Panny Marie. Ve staré němčině Grutnh in Mariae. Odtud již je k počeštělému Grunta kousek. Kostel Navštívení Panny Marie stával ve vsi již koncem 13. století, neboť Grunta byla nejprve samostatnou farností, později se připojila ke Kutné Hoře a v 18. století spadala pod kolaturu v Kaňku (dnes místní část Kutné Hory). Grutnečtí však chtěli mít opět farnost vlastní a dne 1. 8. 1900 se jim to konečně podařilo. Dosud filiální kostel, který v obci stál, byl popisován jako nevzhledná stavba z druhého desetiletí 19. stol. Šlo o náhradu původního gotického kostela ze století 14., jehož stav byl již nevyhovující. Prvním novodobým farářem v Gruntě byl Jan Záruba. Velmi pozoruhodné bylo jmění grunteckého záduší (majetkový fond kostela, resp. farnosti): cca 250 tis. zlatých, tj. 500 tis. korun.

Projekt pro nový farní kostel vypracoval Bedřich Münzberger (1846 - 1928), který rozhodně nebyl žádný nýmand. K jeho stavbám patří mimo jiné Průmyslový palác na pražském Výstavišti (secese) nebo Palackého most v Praze (neorenezance). Už za starého Rakouska však nebylo jednoduché cokoli stavět a c. k. ministerstvo kultu a vyučování projekt neschválilo, neboť se zdál být příliš velký a okázalý pro malou obec. Gruntečtí tedy oslovili architekta a památkáře Rudolfa Vomáčku (1847 - 1926), který dle požadovaných propozic navrhl novorománskou neomítanou trojlodní baziliku s maximální kapacitou 600 osob. Hlavní loď ukončil půlkruhovou apsidou a vstupní (západní) průčelí orámoval dvěma věžemi zakončenými jehlancovitými špicemi. Stavbu dokončili v r. 1908. Patronem kostela byl houslový virtuos Jan Kubelík (1880 - 1940), kterému patřil nedaleký velkostatek se zámkem v Býchorech. Mistr však stavbu nefinancoval, na jeho náklad byla zhotovena pouze vitráž jednoho okna v presbytáři. Jako základní stavební materiál byl užit pískovec (hlavně z Hořic), kostel je orientovaný (tj. s hlavním oltářem na východě), vnějšími výzdobnými prvky jsou obloučkový vlys, lizény a ústupkový (vnořený) portál na západním průčelí s reliéfem v půlkruhovém nadpraží. Jako kamenický učeň pracující na novostavbě je uváděn Antonín Zápotocký, pozdější československý prezident. Grunta byla a stále je nevelká obec (dnes necelých 90 obyvatel), přesto by její mariánský kostel viditelný zdaleka mohl klidně stát ve velkém městě. Pro srovnání: Délka baziliky v Gruntě je 34,5 m a šířka 16 m. Známá a rovněž neorománská bazilika sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně má délku 75 m a šířku 35 m. Připomenout je třeba i budovu márnice (pohřební kaple) ve stejném slohu a ohradní zeď, neboť gruntecký kostel stojí na hřbitově. Vlastní stavba celého komplexu budov včetně fary byla svěřena kolínskému staviteli Janu Sklenářovi.

Nejpozoruhodnější je vnitřní výzdoba chrámu. Jestliže architektura je novorománská, tak interiérové malby a vybavení náležejí secesi. Slohu, který netrval dlouho (definitivně končí s propuknutím První světové války), avšak ovládl celou Evropu a dokonce i zámoří. Svojí bohatou ornamentikou inspirovanou rostlinnou a živočišnou říší stal se slohem pozoruhodným, originálním (secesní stavbu či šperk pozná i laik), nemajícím v dějinách umění obdoby. Secese zasáhla architekturu, malířství (Alfons Mucha), sochařství (Ladislav Šaloun), umělecké řemeslo, módu… Tak třeba interiéry lodi Titanic a zvláště oděvy, do kterých Cameron oblékl protagonisty, to vše je doznívající secese. Pro tento styl bylo příznačné, že mohl být kombinován i s jinými slohy. Proto lze na fasádě novorenesančního či novobarokního činžáku spatřit secesní dekor, nebo je - jako v grunteckém kostele - secese přítomna pouze v interiéru. Ještě je třeba připomenout, že o novostavbu kostela se rovněž zasloužili dva královéhradečtí biskupové, a to Edvard Jan Brynych (1846 - 1902, biskupem od r. 1893) a Josef Doubrava (1852 - 1921, biskupem od r. 1903).

Zvláště Doubrava měl velmi vřelý vztah k umění a památkám, např. v biskupském semináři ustavil profesuru kunsthistorie a vlastnil zajímavou sbírku obrazů. František Urban (1868 - 1919) a Marie Urbanová - Zahradnická (1868 - 1945) byli manželé a oba se věnovali malířství. František vystudoval u Ženíška, podílel se na výzdobě oken kostelů sv. Ludmily v Praze a sv. Bartoloměje v Kolíně, navrhoval plakáty, je spoluautorem vnitřní výmalby chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě… Na vyšehradském hřbitově je také pochován. Marie poznala svého budoucího muže na studiích a pokud jde o chrámové interiéry, navrhovala jejich ornamentální výzdobu. Známá je též jako ilustrátorka knih pro děti a vyučovala malbu a kreslení na Městské dívčí průmyslové škole v Praze II. Hradecký biskup se s manželi Doubravovými dobře znal, a tak je pro gruntecký kostel doporučil. Jeho výmalba je skutečně unikátní, a to i z pohledu celorepublikového. Freskou a dekorem je pokryt chrámový vnitřek doslova od podlahy až po klenbu. Urban vymaloval figurální výjevy (scény ze života Panny Marie), jeho manželka Marie se soustředila na ornament. Secesně-neorománské je i vybavení (oltáře, kazatelna, svícny…), byť, jak jsem se dočetl, např. sochy na hlavním oltáři a další mobiliář byly pro roce 1989 ukradeny. Na webových stránkách https://kostelgrunta.cz/ píšou, že „Umělecky nejcennější z celého kostela je jeho vnitřní výzdoba, která nemá na českém venkově obdoby.“ Zde bych jako vysokomýtský patriot připomněl, že zdejší regotizovaný kostel sv. Vavřince má rovněž nádhernou secesní celoplošnou výzdobu. Jejím autorem je malíř, architekt, ilustrátor a pedagog Karel Vítězslav Mašek (1865 - 1927), k jehož žákům patřil např. Josef Čapek. Ještě tolik, že v předsíni kostela v Gruntě najdeme tři renesanční náhrobky pánů z Libenic (přenesené z prapůvodního gotického kostela) a že varhanní skříň navrhl Kamil Hilbert. Kostel slavnostně vysvětili a otevřeli za asistence již zmíněného královéhradeckého biskupa Doubravy dne 24. května 1914, tj. jen několik týdnů před vypuknutím První světové války.

Výmalba mariánského kostela v Gruntě byla nákladná. Celkový rozpočet dosáhl necelých 30 tis. korun. Základem je bohatý ornament (Urbanová) doplněný několika výjevy ze života Panny Marie (Urban). V pravé boční lodi najdeme Marii, kterou vyučuje sv. Anna. V levé lodi je sv. Jáchym (Annin manžel) s malou Marií. Do apsidy hlavní lodi malíř umístil Korunování Panny Marie a na dvou protilehlých stranách presbytáře spatříme Klanění Tří králů (vlevo směrem od hlavního vchodu) a Narození Krista (vpravo). Ve spodní části „Klanění“ pozorný divák přečte zakódovaný nápis (kryptogram) „A nalezli Marii a Josefa i nemluvňátko L. 2.16.“ Stejně tak u „Narození“ (dokonce s krásným přechodníkem): „A padše klaněli se jemu MAT. 2.11.“ Posledním větším figurálním výjevem je výzdoba okolí dveří oddělujících prostor předsíně s náhrobky od hlavní lodě. Jde o čtyři anděly umístěné po dvou na každé straně. Jeden z páru vždy sedí a druhý stojí.

Pokud jde o výzdobu ornamentální, dovolím si citovat ze str. 29 bakalářské diplomové práce Alžběty Hrnčiříkové „Malířská výzdoba farního kostela Nanebevzetí Panny Marie v Gruntě“ (Filosofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, r. 2009). Lépe bych to neuměl. „V hlavní lodi pak již převládá především ornamentální výmalba. Ta je neskutečně nápaditá a bohatá na nepřeberné množství tvarů a barev. Stropy s křížovou klenbou jsou pokryty bohatými ornamenty, které se kruhově sdružují kolem středu každého pole, tak, že má divák pocit, jako by se díval do kaleidoskopu. Navíc je ornament v každém poli jiný. Někde se jedná pouze o mistrovsky poskládané geometrické tvary, jinde navíc doplněné zoomorfními motivy. Nejhonosnější je ornament, v němž manželé Urbanovi kolem kruhového středu umístili čtyři páry stylizovaných ptáků, kteří mají peří zbarvené v několika odstínech zelené a modré a jsou v rudém poli, obklopeni šlehajícími paprsky oranžové barvy se zlatými špičkami. Stěny kolem oken nad arkádami rovněž září pestrými barvami, v nichž jsou zoomorfní i rostlinné dekory provedeny. Vždy pod dvěma okny je vymalována okřídlená hlava anděla. Dále se zde objevují silně stylizovaní lvi a části architektur jako věžičky, cimbuří a další. Vše opět umístěno do bohaté spleti rozvilin a provedeno v pestrých barvách. Výrazně provedeny jsou i samotné arkády. V nich se objevují prvky nejvíce připomínající románské umění. Jsou to především zoomorfní rozviliny s motivem pohlcování a ornamenty, které připomínají iniciály románských rukopisů.“

Když jsem nahlédl do druhého dílu „Uměleckých památek Čech“ (Ústav teorie a dějin umění ČSAV, za vedení a redakce PhDr. Emanuela Pocheho, DrSc., Academia 1978), je zde kostelu v Gruntě věnováno několik řádek na str. 236 u hesla „Libenice, místní část Grunta“. Autoři známé encyklopedie určitě nebyli proticírkevně zaměřeni. Byli to renomovaní kunsthistorici. Přesto u chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Gruntě k textu nepřipojili ani jednu hvězdičku, která označuje památky místního významu. Je to dle mého soudu pěkný příklad tehdy převažujícího názoru na neostyly, o kterém se zmiňuji v úvodu.

Závěrem již jen tolik, že gruntecký mariánský kostel byl v havarijním stavu včetně vážného statického narušení celé stavby. Naštěstí se přistoupilo k důkladné rekonstrukci, realizátorem projektu je Římskokatolická farnost - arciděkanství Kutná Hora. Návštěva chrámu možná, z Kutné Hory cca 4 km chůze. Pouze je vhodné se ujistit, že interiér bude přístupný, což lze zjistit na webových stránkách kostela. I zde přeceplatí „Tempora mutantur et nos mutamur in illis.“

Zdroje

· https://kostelgrunta.cz/

· https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_Nanebevzet%C3%AD_Panny_Marie_(Grunta)

· Alžběta Hrnčiříková „Malířská výzdoba farního kostela Nanebevzetí Panny Marie v Gruntě“ (Filosofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, r. 2009, dostupné na

· Umělecké památky Čech, díl K/O, Academia 1978

· https://mapy.cz/zakladni?x=15.6252330&y=49.8022514&z=8

· http://212.47.2.130:8080/mpo_sphw/ (aplikace Správy pražských hřbitovů k vyhledání hrobu)