Kde žila Hana Benešová a kde byl VÚMS. A také vzpomínka na tetu Alenku

Zatím poslední díl knižního cyklu „Pražské příběhy“ od Dana Hrubého věnovaný Hradčanům, Novému Světu a Malé Straně jsem si koupil za několik dní poté, co se objevil na pultech. Sice již knížky nemám kam dávat, ale levobřežní část historické Prahy je pro mne záležitost srdeční, nostalgická.

Pan Hrubý koncipuje své knihy tak, že vybírá ulice, náměstí a budovy hodné pozornosti, vypráví, kdo známý zde bydlel a jaké zajímavé a významné události se tu odehrály i jaký byl život obyčejných lidí. Vše propojuje s jinými místy a událostmi v Praze. Vytváří tak košaté a barvité fresky složené z osob, událostí a příběhů. Bohatý ilustrační černobílý doprovod je rovněž pozoruhodný a zaslouží si pochvalu. Já se jeho metodou budu inspirovat a dovolím si propojovat rovněž. Pečlivě jsem prostudoval kapitoly „Cesta třetí: Loretánskou ulicí“ (str. 153 - 195) a „Cesta pátá. Z Pohořelce na Úvoz“ (str. 273 - 321), protože ty mne zajímaly nejvíce.

20 let jsem bydlel v blízkém Břevnově a mezi roky 1987 - 1990 byl mým zaměstnavatelem Výzkumný ústav matematických strojů (VÚMS). Účelová organizace koncernu ZAVT, čili Závodů automatizační a výpočetní techniky. V dobách centrálního řízení ekonomiky tomu bylo tak, že socialistické (státní) organizace byly spojovány do výrobně-hospodářských jednotek (VHJ) s generálním ředitelem v čele. Jeho nadřízeným byl příslušný rezortní ministr. VHJ se označovala jako střední článek řízení (podnik → VHJ → ministerstvo). Koncern ZAVT sdružoval podniky (frikulíni dnes říkají „entity“) jako např. Zbrojovka Brno, Kancelářské stroje, slovenský Datasystém, VÚVT Žilina, Aritma Vokovice, ZPA Nový Bor, ZPA Čakovice, ZPA Nový Bor.

VÚMS by měl znát každý, kdo se pohybuje v IT. Právě zde pod vedením prof. Antonína Svobody (1907 - 1980) sestavili v 50. letech první československý samočinný počítač SAPO. Z dnešního pohledu monstrum. Podle Wikipedie reléový, s magnetickou bubnovou pamětí, cca 3 operace za sekundu, operační paměť 4 KB, umístění v 5 místnostech na ploše 100 m2. SAPO fungoval v letech 1957 - 1960 v domě na Loretánském náměstí č. 109/3 v Praze. Nyní už čtenář ví, proč mám ke Hradčanům citový vztah. V 70. letech ti, co zkoumali, vyvíjeli, programovali a počítali, odešli do Vokovic, kde se usadili ve věžáku Lužná 716/2. Vedle vokovické Aritmy a nedaleko koupaliště Džbán. Na „Loretě“, jak se říkalo, zůstaly kanceláře ředitele, náměstků a útvary přímo řediteli podřízené. Coby pracovník ekonomického úseku VÚMS jsem tam docházel takřka denně. Tehdy jsem si vůbec neuvědomil, že pobývat v kancelářích s výhledem na Černínský palác a Loretu je výjimečné. Turistů bylo pomálu a zvonohru „Tisíckrát pozdravujeme tebe“ jsem už ani nevnímal.

V 80. letech byl VÚMS s cca 1 200 zaměstnanci organizací, kde spolu v pokojné a přátelské symbióze žili a pracovali (někteří více, jiní méně) disidenti i pravověrní komunisté. K mým kolegům (osobně jsem je neznal) patřili polistopadový poslanec a ministr školství prof. Jan Sokol (1936 - 2021) či kybernetik, katolický aktivista a pozdější poslanec a předseda Křesťansko-demokratické strany PhDr. Václav Benda (1946 - 1999). V  archivu na „Koněvce“ (dnes Hartigova), kde byla účtárna, (hned vedle hospody U Slovanské lípy), jsme hledali závěrku ze 70. let. Náhodou mně přišla do ruky obálka s dopisem, ve kterém pan Sokol vysvětloval tehdejšímu řediteli VÚMS (Josef Vraný), proč podepsal Chartu. Na druhé straně pomyslného valu stála paní, vlastně soudružka, jejíž jméno jsem již zapomněl. Při odborářském zájezdu do Budyšína nahlas obdivovala, když jsme přejížděli Krušné hory, „enderáckou“ chemičku na obzoru a vyprávěla, jak má socialistická panoramata s kouřícími komíny a těžními věžemi ráda. Zapomenout nemohu na paní, o níž se šeptalo, že je z rodiny stranického ideologa Jana Fojtíka (*1928), který to dotáhl až na člena předsednictva ÚV KSČ. Jiná kolegyně v prosinci 1989 držela rozčílenou řeč na téma „Havel - komediant, kterého přece nikdo nezná.“ Leč disidenti, disidenti poloviční, čtvrtinoví a osminoví ve VÚMS převažovali. Kamaráda Petra P. z vokovického věžáku příslušníci v srpnu r. 1989 zadrželi na Václavském náměstí a strávil pak dva dny v Ruzyni s několika cizinci ve vyšetřovací vazbě. Nabídl mi „Několik vět“ a já jsem po chvilce váhání podepsal. Zda mě četli na Hlasu Ameriky, nevím.

Ředitelství VÚMS bylo, jak již jsem uvedl, na Loretánském nám. č. 3 v domě U Deklamátorů zvaném rovněž U Pešků. Hned vedle byla známá a dosud fungující vinárna U Ševce Matouše. Domy v této části náměstí a navazující Loretánské ulici (často s podloubím) jsou většinou třípodlažní. Průchodem se vstoupí na nádvoří. Budovy zadního traktu s daleko větším počtem pater již svými průčelími hledí do strmé ulice Úvoz.

O jednom domě se však pan Hrubý nezmiňuje. Na Pohořelci č. 1, 2 nebo tři byla koncem 80. let malá cukrárna. Což by nebylo nic výjimečného. Jenže to bylo jedno z prvních, ba asi úplně první soukromé cukrářství nejen v Praze, ale i v celé ČSSR. Občas jsme zašli na zmrzlinový pohár a zírali. Neboť podnikatel před listopadem 1989 byl jev vzácnější, než hřib královský nebo jasoň červenooký. Zde si dovolím odbočku. Skoro stoprocentní etatizace a kolektivizace (združstevnění) hospodářství řadila ČSSR mezi ty socialistické země, které se držely rigidního výkladu marxismu-leninismu jako klíšťata. Ideologický základ byl tento: Drobný podnikatel nebo zemědělec sice nikoho nevykořisťuje, protože většinou zaměstnává jen členy své rodiny. Jeho životní úroveň je blízká dělnické. Marx-leninští teoretici nazývali tyto soukromníky maloburžoazií. Ta je však ideově vratká. Kolísá mezi zájmy dělnické třídy a velké buržoazie. Majitel malé cukrárny chce vybudovat cukrárnu další. Místo dvou zaměstnanců z rodiny by si jich přál najmout 5 nebo 10 a jeho tajným snem je stát se velkocukrářem. Proto je maloburžoazní třída nebezpečná. Možná zde je třeba hledat jeden z kořenů Stalinovy nenávisti vůči samostatně hospodařícím rolníkům. Přečetl jsem o stalinském Sovětském Svazu řadu knih, ale teze o paranoidní vožďově úvaze, že drobní soukromníci se dříve či později přemění v dravé kapitalisty a kulaky, a proto jim je třeba utnout tipec, v nich nebyla. Autoři pocházeli ze zemí, kde státní zkoušku z marxismu-leninismu neabsolvovali. Já ano.

Navíc pro Československo bylo (a pro Česko bohužel stále je) příznačné, že jsme dobrovolně a rádi papežštější než papež. K tomu, aby každý vesnický chupodravec musel být v družstvu Hygie, aby instalatéři, klempíři a montéři měli nařízeno zespolečenštit se v podniku INKLEMO, tak k tomu nás vysloveně nenutil ani Sovětský Svaz. Ústava z 9. 5. 1948 v článku XII. říkala, že „Hospodářská soustava Československé republiky je založena: na znárodnění nerostného bohatství, průmyslu, velkoobchodu a peněžnictví; na vlastnictví půdy podle zásady „"půda patří tomu, kdo na ní pracuje""; na ochraně drobného a středního podnikání a na nedotknutelnosti osobního majetku.“ Soukromí podnikatelé byli v NDR a v Maďarsku, v Polsku byl relativně silný sektor samostatně hospodařících zemědělců. Dokonce i v SSSR, což mne překvapilo, mohli malí privatisté vegetovat. Neměli na růžích ustláno, ale šlo to. Občan si směl nechat ušít oblek u krejčího za předpokladu, že si sehnal látku a knoflíky. Lépe situovaní občané pak často zaměstnávali pomocnici v domácnosti. Přemýšlím, oč by byl život za reálného socialismu jednodušší, kdyby drobné soukromničení v řemeslech, službách, obchodu a zemědělství bylo akceptováno.

Vedle Domu U Deklamátorů (VÚMS) a směrem k Pražskému hradu je podlouhlý Dům U Drahomířina sloupu (Loretánské nám. č. 108/2) s pěknými renesančními a barokními interiéry. Od roku 1948 až do své smrti v něm bydlela Hana Benešová (1885 - 1974). Pan Hrubý popisuje, jak probíhal její běžný všední den (snídaně, četba tisku, procházka, korespondence, návštěvy…). Paní Hana se špatně neměla. Prezident Gottwald a jeho nástupci splnili slib daný Benešovi, že jeho rodina bude ponechána na pokoji. Byt paní prezidentové byl rozhlehlý (450 m2, terasa) a rovněž její důchod byl nadstandardní, dle autora Příběhů i po snížení 3 tisíce Kč. Pro srovnání: Moje babička brala těsně před r. 1989 asi 1 100,- Kč vč. vdovské penze. Můj nástupní měsíční brutto plat byl v r. 1984 necelé 2 tis. Kč. Paní Hana zaměstnávala komornou, kuchařku a řidiče. Léto trávila v rozlehlé vile v Sezimově Ústí. K politickému dění se vyjadřovala málokdy, ani v r. 1968 neposkytla odvážnější rozhovor, byť mamince Jana Palacha zaslala citlivě sepsanou kondolenci. Z mé strany zde nejde o závist ani rozhořčení, jen sděluji fakta uvedená v knize a ověřená na internetu.

Paní Benešová byla mezi lidmi velmi oblíbená. Vypráví se, že na koncertech, které ráda navštěvovala, lidé spontánně povstávali, při jejích procházkách Prahou ji zdravili a někteří dokonce před ní klekali. Já jsem poněkud na vahách. Ano, byla to noblesní a kultivovaná dáma, ale nemohu si nevzpomenout na „Kapesního průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu“ od Pavla Tigrida. Tuto knížku, ještě jako samizdat, jsem dostal ve VÚMS k rychlému přečtení od paní Mgr. Eduardy Macháčkové (1930 - 2004), tehdy sekretářky ekonomického náměstka, specialistky na zámecké knihovny a katolické aktivistky. Nedivil bych se, kdyby jí rodiče vybrali jméno podle našeho druhého prezidenta. Tigrid v kapitole věnované mnichovským událostem popisuje příhodu z konce září 1938, kdy paní Hana odmítla svého Edáčka vzbudit, byť šlo o velmi důležitou záležitost. „Když on Edáček spí.“ Samotný prezident Beneš, bez kterého bychom určitě republiku neměli (Masaryk), je postavou rozpornou. Jeho vstřícnost ke komunistům, dvě cesty do SSSR v r. 1943 a na jaře 1945 jsou pro mne při jeho bohatých zkušenostech a značné schopnosti předvídat děje budoucí těžko pochopitelné. Asi trauma z Mnichova, touha a snaha odčinit jej, pomstít se, vylikvidovat Němce a vyvléci se za každou cenu ze zodpovědnosti.

To, že bývalá první dáma byla pod dohledem StB, je jasné. Avšak tajní nic převrtaného hlásit nemohli. Procházky s komornou a později i přítelkyní paní Vilmou Kulhánkovou, výstavy, koncerty, návštěvy příbuzných a známých… Když paní Benešová v pondělí 2. 12. 1974 zemřela (pohřeb byl v sobotu 7. 12.), Rudé právo uveřejnilo až dne 9. 12. na str. 2 v rubrice „Dálnopisem, poštou, telegrafem“ tuto minimalistickou noticku: „V sobotu byla pohřbena v Praze Hana Benešová, manželka bývalého prezidenta Československé republiky. Zemřela v minulých dnech ve věku 89 let.“ Vládnoucí straně to, čemu se říká „kinderstube“, chybělo. Vše hodnotila dle aktuální politické situace a svých zájmů. Jen pro srovnání, nedá mně to. RP 10. 9. 1979 „Pekingský rozhlas oznámil, že ve čtvrtek krátce po půlnoci místního času zemřel ve věku 83 let předseda ÚV KS Číny Mao Ce-tung.“ Víc ani ň!

Slíbil jsem propojování à la pan Hrubý. Můj dědeček František Roček (1894 - 1976) studoval na Českoslovanské akademii obchodní v Praze v Resslově ulici č. 8. Jeho středoškolským profesorem národního hospodářství byl právě dr. Edward Beneš (1884 - 1948). Běžná vysvědčení s podpisy vyučujících děda spálil. Školu studovat nechtěl, nebavila jej a tomu odpovídaly i výsledky, kterými se později zvláště před dcerou (mojí maminkou) chlubit nechtěl. Vysvědčení na odchodnou z 26. 6. 1915 i s Benešovým podpisem (učil národní hospodářství) si však ponechal. Bohužel jsem se dědy nikdy nezeptal, jaký byl pozdější odbojář, ministr a prezident pedagog. Jeden z absolventů ČSAO vzpomínal, že Beneš do hodiny občas nepřišel. Studenti byli potichu, protože věděli, že pan profesor se zřejmě nemohl dostavit kvůli svým vlasteneckým a protirakouským aktivitám. Pravdou je, že Habsburky byl Beneš posedlý. V jedné benešovské monografii autor poznamenal, že zpravodajští důstojníci naříkali, když místo toho, aby se soustředili na Německo, byli ještě ve 30. letech pověřováni úkoly typu „Podejte zprávu, jaké mechtle a s kým měl ten či onen bývalý habsburský arcivévoda.“

Stejnou školu, byť s názvem Střední ekonomická škola, jsem v letech 1975 - 1979 navštěvoval i já. Opět se dostávám k dědečkovi. Ten byl za první a třetí republiky armádním důstojníkem. Nejprve v Košicích, od r. 1929 ve Vysokém Mýtě, po II. světové válce v Pardubicích. Dotáhl to na majora. Jeho důstojnickým kolegou u vysokomýtské posádky byl Josef Svatoň (1896 - 1944). Podplukovník, in memoriam generál. Legionář, za Protektorátu aktivní člen Obrany národa a později odbojové organizace „Rada tří“ (R3). Ta byla od září 1942 činná hlavně na Vysočině. Ideově R3 vycházela z myšlenek „Petičního výboru věrni zůstaneme“ (PVVZ). Jejím velitelem byl generál Vojtěch Boris Luža(1891 - 1944). Svatoň padl 1. 11. 1944 při přestřelce s Němci nedaleko obce Paseky u Proseče.

Jeho syn se jmenoval rovněž Josef a byl na SEŠ ředitelem. Protože má politická anamnéza byla pod psa (oba rodiče vyloučeni z KSČ po r. 1968, taťka zemřel v r. 1972), máti ředitele Svatoně navštívila. „Mejťáci si musej pomáhat! Váš syn ale musí udělat dobře přijímací zkoušky. O to další se už postarám.“ A tak se kruh uzavřel. „Resslovka“ byla kvalitní škola. Můj názor podložený opravdu dobrou úrovní školy je, že ředitel, jsa kryt zásluhami svého otce a členstvím v KSČ, zajistil, aby na ústavu mohli učit i ti, kteří by si za reálného socialismu škrtli maximálně kdesi na odborném učilišti.

Hostinec U Černého vola, Loretánské nám. č. 107/1. „Danieli, skočte pro náměstka, je U vola, že ho volají z  géřetu“ (z generálního ředitelství). Ne, že bych to zažíval denně, ale zcela výjimečná tato situace nebyla. Vždyť v jedné z nejznámějších hradčanských hospod jsem vypil s kolegy a kolegyněmi ve druhé půli 80. let hezkých pár piv. Je potěšující, že pivnice malou privatizací neprošla. Místní štamgasti, byť jich dnes již mnoho nebude, zachránili hostinec tak, že založili občanské sdružení. Dnes Spolek Hostince U Černého vola. Jeho účelem je podle spolkového rejstříku „zachování dosavadního koloritu a atmosféry hostince U černého vola“. Zaplať Bůh! Své zisky spolek rok co rok poukazuje sousední škole Jaroslava Ježka pro nevidomé (Loretánská ul., č.p. 104/19).

Své vyprávění skončím v Nemocnici Pod Petřínem v nedaleké Vlašské ul. č. 336/36. Dnes „Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze“ spravované Kongregací Milosrdných sester sv. Karla Boromejského čili boromejkami. Pan Hrubý vypráví o zázračném uzdravení vážně nemocného pana Jiřího Strosse, které měla jedné noci na nemocničním pokoji zařídit sv. Zdislava z Lemberka (+1252). Mé osobní vzpomínky zázračné nejsou. I když… Jako předškolní klučík jsem na tom byl bledě. Opakující se angíny a těžké zápaly plic. Dětská paní doktorka K. diagnostikovala jen rýmičku a kašlík, což se rodičům se zdravotnickým vzděláním nepozdávalo. Když jsem začal mluvit tak trochu z cesty, taťka řekl „A dost!“ Byl studovaným farmaceutem (PhMr.) a podplukovníkem v Ústřední vojenské nemocnici a věděl, na koho se obrátit. Kontaktoval pediatričku MUDr. Alenu Tošovskou z dětského oddělení petřínské nemocnice. Pro moji sestru a mne vždy „teta Alenka“, ona zase nás měla za neteřinku a synovečka. Já jí také říkal teta jazýčková, protože mně přinášela čokoládovou delikatesu zvanou Kočičí jazýčky. Trpaslík s hrbem na zádech (dětská obrna), vykouřila jednu až dvě krabičky cigaret denně (jsme ve 60. letech) a alkoholu se nezříkala. Odbornice na slovo vzatá. „R“ říkala hůř, než já. „Rrradovane, zase nám to tam u synátorrra chrrrastí, to bude ta brrronchopneumonie, orrrdinuji tetrracyklin.“ Nakonec, po konzultaci s kolegy a rodiči, doporučila odstranit krční mandle. Na operaci jsem byl v r. 1967 (?). Kde jinde, než Pod Petřínem. Jazýčková teta Alenka mě doslova a do písmene setřásla hrobníkovi z lopaty. Zemřela v 70. letech. Když na ni vzpomínám, cítím její chladivé ucho, jak pěkně po starosvětsku naslouchá mému dechu. „A víš, že teta Alenka měla několik nabídek k sňatku?“, sdělila mně mamka. „K sňatku? Vždyť byla…“ „No, nediv se. Víš přece, že měla vilu v Čerčanech, Fiata, tuzexové konto, jezdila do Itálie dívat se na papeže. K tomu vynikající a známá pediatrička.“ Uvažuji, zda byla příbuzná významného dětského ortopeda a chirurga MUDr. Václava Tošovského, DrSc. (1912 - 2007) z Proseče. Tipnul bych si, že ano, když pan doktor studoval gymnázium ve Vysokém Mýtě a z Mýta byli moji rodiče.

Článek koriguji v hospodě U Černého vola, neboť jsem si po práci zašel udělat doprovodné fotografie. V přízemní domu, který kdysi patřil VÚMS, je dnes kavárna. Vešel jsem na dvůr a po schodech jsem vystoupal do prvního patra, kde kdysi byly kanceláře ekonomického úseku. A najednou se mně před očima mihla paní Macháčková v nazelenalém kostýmu: „Danieli, skočte, prosím Vás, k Volovi pro pana inženýra (tak jsme říkali náměstkovi), že tu má telefon z géřetu. Jo, a mám toho Tigrida, ale musíte to přečíst rychle. Čekají na to další.“

Při psaní vzpomínek jsem použil:

· Dan Hrubý: Pražské příběhy. Cesta na Hradčany, Nový Svět a zpátky na Malou Stranu (Nakladatelství Pražské příběhy s.r.o., 2024)

· https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C5%AFm_U_Pe%C5%A1k%C5%AF

· rodinný archiv