Kostel Nanebevzetí P. Marie v Dolním Ročově a potící se náhrobní kámen

„Černínové před smrtí slýchali podivný zvuk, jako by někdo písek nebo štěrk sypal, Lobkovicové hlas zvonků, a když někdo z Kolovratů měl shasnouti, potil se v Ročovském kostele náhrobní kámen, pod nímž odpočíval jejich předek, někdy za Karla IV. na slovo vzatý.“ Úryvek je, jak někteří jistě poznali, z Jiráskových Starých pověstí českých, a to z vyprávění Bílá paní.

V ročovském kostele Nanebevzetí P. Marie jsem se byl o Velikonoční neděli, tj. dne 5. 4. 2026, podívat. Na stránkách farnosti Louny jsem si vyhledal, že od 14.30 bude mše. Jinak bývá kostel většinou zavřený. Přitom jde o kvalitní barokní stavbu, kterou nenavrhl nikdo jiný, než Kilián Ignác Dientzenhofer (1689 - 1751). Jde o pěkný příklad jevu, který se v zemích českých a moravských vyskytuje poměrně často. „A do Pihlele tmavýho!“, řekla Dana Medřická alias MUDr. Fastová v jednom z dílů Dietlovy Nemocnice. Člověk se v nějaké Pihleli objeví a najde tu kostel, který by mohl klidně stát na hlavním římském náměstí. Historik Josef Pekař (1870 - 1937), který si z doby pobělohorské vybíral spíše světla, to však, pokud jde o umění, vystihl přesně: „Temno 18. století (znám jeho stíny snad více, než jiní) mělo v jiném směru také dosti světla a tepla, že to byla doba, kdy nejen pražská města ožila podivuhodnou krásou baroka, ale kdy celý národ až do poslední vsi, do poslední chatrče, do posledního vzorku krajky a do poslední melodie lidové písně naplnil se životní radostí barokní kultury…“

Já to říkám trochu jinak. Pro barokní malířství byl příznačný tzv. šerosvit (např. Rembrandt, Georges de La Tour, u nás Petr Brandl…). Pro architekturu a sochařství hra světel a stínů. A přesně taková doba pobělohorská byla. Objektivní historik ctící zásadu „padni, komu padni“ nesmí zamlčovat stíny (bylo jich tehdy nemálo), ale nesmí opomíjet ani světla (bylo jich rovněž nemálo). Když rudý báťuška Stalin držel v politbyru řeč o moskevském metru, řekl, že nelze zajistit, aby každý sovětský občan bydlel v paláci. Proto je třeba stavět stanice metra jako paláce. V barokní době to bylo podobné. Do nádherného chrámu měl přístup i ten poslední žebrák z panství a každou neděli si vyslechl koncert - zpívanou mši. Dnes za poslech takové muziky platíme tisícikorunové vstupné.

V Dolním Ročově se usadili augustiniáni. Řeholníci, kteří se řídí regulemi (řeholí) s. Augustina. Vyznat se v těchto společenstvích není jednoduché, neboť řád se člení do různých větví (augustiniáni kanovníci, bosí augustiniáni, augustiniáni rekoleti…). Činnost? Pastorace (slouží jako kněží), rozjímavý život, působení ve školách i na universitách, pomoc potřebným. Řád existuje od r. 1244 (papež Inocenc IV.), nejznámějším augustiniánským uskupením Česku je komunita při klášteře sv. Tomáše v Praze na Malé Straně. Na pivo „k Tomášovi“ jsme občas chodívali již před r. 1989. Poznámka, kterou si nemohu odpustit. Biskup Sv. Augustin z Hippa (354 - 430) je autorem proslulých Vyznání (Confessiones). Pokud fyzikové nebo astronomové vyprávějí o času, většinou ocitují tento geniální Augustinův výrok: „Když se mě nikdo neptá, vím, co je čas. Když se mě ale někdo zeptá a chci to vysvětlit, nevím.“

Augustiniánský klášter v Dolním Ročověna Lounsku založil roku 1373 Albrecht Starší z Kolowrat (+1391), který zastával důležité posty za vlády císaře Karla IV. a jeho syna krále Václava IV. (maršálek císařovny Anny Svídnické, přísedící zemského a dvorního lenního soudu). Právě tohoto českého pána měl Jirásek na mysli, když v pověsti zmínil „…někdy za Karla IV. na slovo vzatý.“

Ku Kolowratům mám vztah osobní. Má babička (*1909) pocházela ze vsi Byzhradec na Rychnovsku. Necelé 4 km jihozápadně je obec Černíkovice a v ní kolowratský zámek. Babička vyprávěla, že když chodívaly jako děti ze školy (zřejmě ze Solnice), tak je občas „mladý pán“ svezl autem. O slavného automobilového závodníka Alexandera Josepha „Sašu“ Kolowrata-Krakowského (1886 - 1927) se však nejednalo, neboť ten z rychnovské větve nepocházel.

Pan Albrecht založil v r. 1352 městečko Ročov a novému konventu daroval gotickou opukovou sochu Madony s Ježíškem (1,25 m vysoká), která se dnes nachází na hlavním oltáři klášterního kostela. Byl třikráte ženat a měl 8 synů, takže od té doby mluvíme o 8 větvích kolowratského rodu. Libsteinští, Novohradští, Bezdružičtí, Maštovští, Černoničtí, Kornhauzští, Žehrovičtí a Krakovští. Albrecht zemřel dne 5. 7. 1391 a v ročovském kostele byl a stále je pochován. I na tomto klášteře se vyřádili husité, avšak Kolowratové ho vždy podrželi. V 15. stol. konvent živořil, koncem 16. stol. se opět vzmohl. Největší škody utrpěl za Třicetileté války. V letech 1715 - 18 přistavěl k průčelí kostela věž Jan Blažej Santini-Aichel (1677 - 1723) . Výběr slavného architekta byl logický, neboť Santini vystavěl Kolowratům v Praze nádherný palác v dnešní Nerudově ulici (nyní italské velvyslanectví) a později pro ně pracoval v Rychnově nad Kněžnou (zámek, zámecký kostel Nejsvětější Trojice).

Jenomže upravený kostel s klášterem poškodily přívalové deště a proto se Kolowratové rozhodli k novostavbě. Santini byl již mrtev. Proto si vybrali druhou stavitelskou celebritu, a to slavného Kiliána Ignáce Dientzenhofera. I s ním měli zkušenost. Otec a syn Dientzenhoferovi stavěli malostranský jezuitský chrám sv. Mikuláše a peníze na malostranskou dominantu pocházely, jak jinak, od Kolowratů. Václav Libštejnský z Kolowrat (1634 - 1659) vystoupil k pánům patrēs do řádu spolu s velkolepým darem 178 500 zlatých. AI spočítala, že dnes by se jednalo, pokud jde o kupní sílu, o desítky mil. EUR čili minimálně o stovky miliónů Kč.

Než zpátky k Ročovu. Základní kámen nového kostela byl položen 14. 8. 1746. V r. 1747 dokončili presbytář a  do sanktusníku (malé věžičky) vložili pamětní listinu. Chrám byl slavnostně vysvěcen v neděli 5. 4. 1750. Na dostavbě klášterních budov se podílel zeť Kiliána Ignáce architekt Anselmo Martin Lurago (1701 - 1765).

Kostel v Ročově navrhl Dientzenhofer jako jednolodní o třech polích zaklenutých plackami. Na východě připojil pro umístění hlavního oltáře presbytář zaklenutý v jednom poli kupolí a ve druhém konchou (čtvrtkulová klenba). Východní průčelí lze popsat jako dvě symetricky pojaté věže s helmicemi a mezi nimi je bohatě členěná, poněkud vysunutá ústřední část. Hlavní portál lemovaný polosloupy, podlaží s velkým oknem zakončené segmentovým obloukem a štítem mezi s malým tympanonem a s nikou, v níž vidíme sochu P. Marie. V jednoduchých bočních fasádách kostela jsou okna ve dvou úrovních. Půlkruhová a kruhová a kasulová (tvarem připomínají kněžský ornát - kasuli, typický dientzenhoferovský motiv).

Interiér je barokně-rokokový Gesamtkunstwerk, tj. jednotný celek architektury, sochařství, malířství a uměleckého řemesla. Sdružené pilastry s jónskými hlavicemi, bohatě členěná římsa obkružující celý vnitřek, zdobená kazatelna, varhanní kruchta, 6 symetricky umístěných bočních oltářů.

Fresky v podkruchtí, v klenebních polích hlavní lodi, v kupoli a konše presbytáře vymaloval po roce 1750 grafik a malíř Antonín Smichaeus (1704 - 1770). Ten se narodil v Praze, ale působil na Lounsku. V Ročově zcela logicky zobrazil výjevy spojené s Bohorodičkou. P. Maria se zjevuje zakladateli kláštera, Narození, Zvěstování, Navštívení P. Marie apod.

O bohatou sochařskou výzdobu se postaral František Ignác Weiss (1695 - 1756). Výzdoba ročovského kostela byla jednou z  posledních velkých zakázek zadaným jeho dílně. Na hlavním baldachýnovém oltáři s plastikami sv. Josefa a sv. Jáchyma (otec P. Marie) vidíme rokokovou skříňku s gotickou opukovou sochou Madony s malým Ježíškem darovanou podle legendy klášteru jeho zakladatelem panem Albrechtem z Kolowrat (viz výše). Odpovídá-li plastika ročovské P. Marie dotvořená AI (vzorem byla fotografie na vývěsce před kostelem) skutečnosti, posoudit nemohu. Sošku totiž oblékají do šatiček podle fází liturgického roku podobně, jako třeba Pražské Jezulátko na Malé Straně u karmelitánů.

Šest bočních protilhele umístěných oltářů (3 + 3) s opulentní plastickou výzdobou ozdobil obrazy Josef Kramolín (1730 - 1802), rodák z Nymburka. S jedinou výjimkou. Na jednom z obrazů je sv. Mikuláš Tolentinský (augustiniánský řeholník a divotvůrce, 1246 - 1305). Autorem nebyl Kramolín, ale mistr českého barokního malířství Václav Vavřinec Reiner. Odborná literatura (Wikipedie, Umělecké památky Čech) uvádějí, že pod Reinerovým obrazem se nachází zasklená rakev s ostatky sv. Peregrina. Obraz nad rakví však určitě od Reinera není. S největší pravděpodobností je tedy Reinerovo dílo na třetím oltáři vlevo (evangelijní strana), byť pod obrazem žádná skleněná ostatková truhla není.

V roce 1950 byl klášter zrušen (akce K zorganizovaná Státní bezpečností) a přeměnili jej na věznici. Na internetu jsem si dohledal, že zde byli internováni např. hokejisté v čele s Augustinem Bubníkem a zpěvák a skladatel R. A. Dvorský. Později byla v konventu kasárna a od r. r. 1961 byl klášter využíván jako dětská psychiatrická léčebna. Po r. 1989 byly nemovitosti vráceny augustiniánům, nynějším vlastníkem je Česká provincie Řádu sv. Augustina se dílem v Praze na Malé Straně.

A nyní k ročovské pověsti. Když nechal hrabě Norbert Leopold Kolowrat-Liebsteinský klášter v 18. století přestavět, docházelo k nevysvětlitelnému jevu. Náhrobní kámen Albrechta staršího z Kolowrat začal bez jasné vnější příčiny vlhnout, tj. potit se. Úkaz byl vysvětlen jako zlopověstné varování. Kdykoliv se náhrobek orosil, předznamenávalo to blížící těžkou nemoc nebo smrt ve starobylém rodu Kolowratů. Převor kláštera okamžitě rozesílal zprávy členům rodu, aby je před hrozícím nebezpečím varoval. Dnes jsou v klášterním kostele kolowratské náhrobní kameny dva. Jeden s latinským nápisem by měl být vstup do hrobky. Druhý umístěný směrem k jižní straně chrámu byl na toto místo při úpravách přenesen a ohradili jej tepanou mříží. Jde o náhrobní kámen zakladatele kláštera Albrechta a právě ten má orosením zvěstovat nastávající nedobré události v kolowratském rodu. Za mé velikonoční návštěvy však v kostele bylo ticho po pěšině. Žádné pocení a krůpěje rosy se nekonaly ani na jednom z kamenů. A tak Jeho hraběcí Milost Jan Egon Kolowrat-Krakowský-Libsteinský (*1958) i komtesa Samantha Ann Kolowratová (1996), mimo jiné i známá lední hokejistka (odchovankyně HC Smíchov 1913), mohou být v klidu. Před několika lety jsem byl v rychnovském zámku a mluvil jsem s paní hraběnkou, která zrovna vydávala vstupenky. Vyprávěl jsem jí o byzhradecké babičce a pamatuju se, jak líčila starosti, které s sebou vlastnictví velkých majetků nese.

K panence Marii Ročovské se pořádá pouť, a to vždy na srpnový (15. 8.) svátek Nanebevzetí P. Marie. Tento rok připadá na víkendové dny 15. - 16. 8. Takže kdo bude mít zájem, může do kolowratského městečka a kláštera zavítat. Já jel o Velikonocích vlakem z Prahy do Rakovníka, kde jsem přestoupil na motorák do Mostu. Vystoupil jsem v Domoušicích, abych si prošel kus zadumaného lounského kraje. Pro ty, co chůzi neholdují, doporučuji vystoupit až v zastávce Solopysky a do Ročova dojít pěšky. Je to zhruba 4 km až ke kostelu, avšak poutník musí zvládnout zhruba v půli cesty menší krpál. Úplní lenoši mohou cestovat autobusem č. 711 z Loun nebo z Rakovníka až do Ročova.

V souvislosti s poutí se často zmiňuje Ročovský Zdrávas. Jeho text jsem nedohledal, mohl bych sice napsat na farní úřad v Lounech, avšak na internetu jsem nalezl drobný tisk vydaný zřejmě ještě za první republiky nebo těsně po válce augustiniánským konventem v Dolním Ročově s touto mariánskou modlitbou: „Ó, Maria, Panno nejmoudřejší, s důvěrou utíkám se k Tobě na tomto místě milostí, kde jsi častokráte nemocným zdraví, zarmouceným útěchu, opuštěným pomoc, hříšníkům odpuštění a milost přímluvou Svou u Syna svého vyprosila. Ó, Paní má, ó Matko má, rozpomeň se, že jsem Tvým, haj mě, braň mě jako svoje dítko a zvláště neopouštěj mě v hodince smrti mé. Amen.“