Kterak Ladislava Kleňhová-Besserová měla hlavu „v pejru“

Když jsem v sobotu 4. 7. 2026 na Václavském náměstí v knihkupectví LUXOR uviděl v sekci novinek svazek „Velké dějiny zemí Koruny české, díl XIX.“, neváhal jsem a již jsem stál u pokladny s knížkou a s platební kartou v ruce. Devatenáctý díl je unikátní, neboť je věnován pouze roku 1968. Jednotlivé kapitoly se čtou jak detektivka (jsem zhruba v polovině) a pro mne je vše zajímavější i proto, že onu turbulentní dobu pamatuji. Tehdy mně bylo 8 let a hlavu jsem měl plnou kreslení, modelové železnice TT Zeuke a dvou knížek o dopravě. Svět na kolejích a Vezeme se.

Avšak to, že se odehrává něco mimořádného a zvláštního, jsem registroval. Rodiče a náš spolubydlící v bytě na Karlově náměstí v Praze pan Adamíra sedávali večer u kuchyňského stolu s tehdy nezbytnými cigaretami, popelníkem a s rozloženými novinami. Slyšel jsem jména Novotný (že je prezident, jsem věděl), Dubček, Svoboda, Černík, Smrkovský, Císař, Husák, Biľak, Kriegel, Kolder, Vaculík… Dospělí diskutovali o lednovém a dubnovém plénu (což jsem si přeložil jako pleny, plínky a hloubal jsem, proč), o Akčním programu, Brežněvovi, Ulbrichtovi, o schůzce v Drážďanech…

Ve svém článku se budu věnovat jedné paní, resp. soudružce, o které autor Dějin informuje v Prologu na str. 48 a kterou jsem znal i neznal.

Vše začalo v říjnu 1967, kdy předsednictvo (tzv. politbyro) Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) projednávalo dokument „Postavení a úloha strany v současné etapě vývoje naší socialistické společnosti“. Což o to, materiál byl schválen, ale s velmi kritickými poznámkami vystoupil do té doby ne příliš známý první tajemník ÚV Komunistické strany Slovenska Alexander Dubček. Dosud pevná pozice prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta ČSSR Antonína Novotného se začínala viklat. Předmětem výtek bylo zvláště jeho přezíravé a hulvátské chování ke Slovákům. V tom byli zajedno soudruzi s názory a povahami tak rozdílnými, jako třeba Dubček, Biľak, Husák a Colotka. Tak třeba při návštěvě Slovenska v srpnu 1967 krásný Tony (Novotného přezdívka) odmítl v Martině převzít od Matice slovenské dary. Svou manželku okřikl „Božka, nic neber!“

Jedním z důsledků vyostřené diskuse na říjnovém předsednictvu bylo zasedání ÚV KSČ v prosinci 1968. Zde už šlo Novotnému, obrazně řečeno, o krk. O pozici prvního tajemníka však určitě. Jenže členkou ÚV byla také Ladislava Kleňhová-Besserová. Mezi lidem obecným se tradovalo, že vyhrocenou atmosféru utnula ve čtvrtek 21. 12. 1967 výrokem „Soudružky musejí péct vánočky.“ V poznámkách k Dějinám XIX. je výrok citován takto: „Povídejte si, co chcete, soudruzi, dělejte ze sebe velmi uvědomělé soudruhy. Já to řeknu naplno. Vy víte, že jsou Vánoce že jsou tady soudružky, které mají hlavu „v pejru“ z toho, jak doma si zabezpečí ty své rodiny atd., a já si myslím, že je třeba k tomuto také přihlížet.“ A tak Novotný rezignoval, a to po nátlaku, na funkci prvního tajemníka až v pátek 5. 1. 1968 (to bylo ono pro mě záhadné „lednové plénum“).

Hledal jsem informace. Ladislava Kleňhová-Besserová (1912 - 1997). Rodačka z Benešova, mezi válkami komsomolská funkcionářka. V období 1948 - 1971 poslankyně Národního shromáždění ČSR, resp. ČSSR a poté Federálního shromáždění ČSSR (mandátový a imunitní výbor, zahraniční výbor). Dále v ÚV KSČ a v období 1965 - 1966 členka sekretariátu ÚV KSČ. Což bylo vedle předsednictva druhé mocenské centrum socialistického Československa. Orgán zasedající jednou týdně se skládal z tajemníků ÚV a z členů sekretariátu. Byl sice podřízen politbyru, zabezpečoval realizaci jeho usnesení, avšak zabýval se i personálními otázkami. Schvaloval obsazení některých významných postů jako např. ředitele velkých státních podniků, šéfredaktory vlivných novin a časopisů (s výjimkou Rudého práva, zde úřadovalo politbyro). V dubnu 1968 Kleňhovou zvolili za předsedkyni ÚV Československého svazu žen. Zároveň byla generální tajemníci ÚV Národní fronty (předsedou byl od dubna do konce srpna 1968 František Kriegel).

Soudružka Kleňhová patřila ke konzervativcům. Na lednovém plénu vystoupila takto: „Velmi mě znepokojilo vystupování některých soudruhů. I když soudruh Novotný velmi čestně tady postavil zájmy strany nad své osobní zájmy, to, co jsme tu však vyslechli za ty dny na jeho adresu, nezlobte se, bylo někdy otřesné. … A málokdo - před měsícem jsme ho ještě ctili - řekl také jeho dobré stránky. To, co straně obětoval… Já si soudruha Novotného nesmírně vážím … Jedním dechem mluvíme o jednotě strany a vzápětí na to plijeme na všechno, co strana udělala, prokristapána!“

Což o to, Laděna nebyla daleko od pravdy. Komunisté se hrdě a oprávněně hlásili k odkazu Karla Havlíčka Borovského. Třeba ústy a psaným slovem rudého dědka Zdeňka Nejedlého. Nedošlo jim, že statečný obrozenecký novinář o nich veršuje ve Křtu sv. Vladimíra takto: „Tak to chodí na tom světě každou chvíli jinak, dneska ctí tě za svatého, zejtra budeš sviňák! Dnes vám, bozi, vy ubozí, kadidlo lid pálí, a zejtra vás jako smetí v kalužinách válí. Dělají si nové bohy dle svého pohodlí, koho včera oběsili, k tomu se dnes modlí.“ Na proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským nebo na Gustáva Husáka (toho oběsili málem) Havlíčkovy verše padnou jak ulité.

Císařovna a česká královna Marie Terezie nesnášela, bůhví proč, ženy povoláním hostinské. Nechávala je vymrskat z Vídně. Kleňhové zase pili krev trampové. Ti totiž, jak mudrovala, zneužívali mládež proti stranické a státní politice. Což přece nelze tolerovat! Ve skutečnosti byla vandrákům stranická a státní politika ukradená. Také se jí nelíbilo, že někteří předem prověření občané emigrovali do zemí kapitalistického západu a divila se, jak je to možné. Pokud jde o sovětskou okupaci, zasedání Národního shromáždění se zúčastnila až od soboty 24. 8. 1968. Před tím byla vázána povinnostmi na ÚV.

Ve volbách v r. 1971 již Ladislava Kleňhová-Besserová nekandidovala. Bylo jí 59 let a tehdy ženy odcházely do starobního důchodu i v 55 letech (při dvou dětech). Doufám, že Kleňhová vanilkové rohlíčky, pracny a linecká kolečka nespálila a že, i když měla hlavu „v pejru“, Vánoce 1968 v Kleňhovic rodině proběhy bez větších problémů. Že i na „Ježíšku, panáčku“ došlo.

Mne zaujalo její, byť krátké, členství v sekretariátu ÚV KSČ. Dávno již tomu, na výstavě věnované normalizaci byli pamětníci požádáni, aby na arch papíru napsali slovo, větu nebo vzpomínku z oné báječné doby pod psa. Já propiskou naškrábal, co jsem v 80. letech slýchal ve sdělovacích prostředcích určitě každý týden: „Slavnostního/pietního aktu se rovněž zúčastnili členové sekretariátu ÚV KSČ Zdeněk Hoření a Marie Kabrhelová.“ A ještě k tomu plénu: plenus je latinsky plný, úplný, naplněný. Kdybych se tehdy rodičů zeptal, vysvětlili by mně to, neboť na klasických gymnaziích byla latina povinná. Jenže já si představoval látkové dětské pleny.

Zdroje

Hoppe Jiří: Velké dějiny zemí Koruny české, svazek XIX. 1968. Nakladatelství Paseka, s.r.o., 2026.

Kočišková Jana: Postavení žen ve vrcholné politice na konci šedesátých let 20. století a jejich postoje k sovětské okupaci ČSSR. Diplomová práce, Filosofická fakulta UK v Praze, Ústav politologie, 2009.

Mgr. Hemza Tomáš: Dějiny ÚV KSČ v éře Antonína Novotného. Disertační práce, Filosofická fakulta UK v Praze, Ústav hospodářských a sociálních dějin, 2019.

Sekretariát ústředního výboru KSČ: https://cs.wikipedia.org/wiki/Sekretari%C3%A1t_%C3%BAst%C5%99edn%C3%ADho_v%C3%BDboru_KS%C4%8C

Ladislava Kleňhová:-Besserová: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ladislava_Kle%C5%88hov%C3%A1-Besserov%C3%A1