Kubismus, Kuba, Kubišta

Jsem ročník 1960 a režim panující v Československu v období 1948 - 1989 i vzhledem k událostem rodinným za zločinný a zavrženíhodný považuji. Ctím však zároveň Tacitovu dějepisnou maximu „sine ira et studio“, čili snažím se posuzovat děje minulé nezaujatě a objektivně. Proto nemám potíž přiznat, že pokud jde o kvalitu vzdělání, které jsem mezi léty 1966 - 1984 získal, příliš si stěžovat nemohu. Na základní, střední i vysoké škole nás vzdělávali pedagogové, z nichž mnozí ještě studovali za první republiky nebo těsně po r. 1945. Poměrně často výklad probíhal tak, že vyučující či přednášející nám sdělili, že ten či onen umělec, vědec, spisovatel, básník, politik atd. byl jedincem buržoazním, který nepochopil revoluční úlohu dělnické třídy a přednosti socialistického výrobního způsobu. Poté již však následoval standardní výklad. Na základní a poté na škole střední nás paní učitelky Melíšková a Černá a paní profesorka Faifrová v hodinách češtiny a vývarné výchovy seznámily s tím, čemu říkáme moderní umění. Dozvěděli jsme se základní informace o jednotlivých „ismech“ včetně nejdůležitějších jmen. Přitom nešlo o odsudek typu „entartete Kunst“ (zvrhlé umění, nacisté) nebo o skoro stejné nálepkování teoretiky stalinismu (Ždanov). Zkrátka a dobře základ nám sdělen byl a pak už - pokud nás určitý směr či postava zaujaly - jsme mohli pátrat v knihovnách nebo si koupit knížku. Kvalitní byly např. edice „Ismy“ z nakladatelství Odeon nebo dějiny umění vydávané nakladatelstvím podniku zahraničního obchodu ARTIA.

Byly to paní učitelky na ZDŠ Resslova 10, které nám objasnily - samozřejmě s přihlédnutím k našemu věku - jak realitu vnímali a zobrazovali kubističtí umělci. Rozložení předmětu na jednoduché geometrické tvary, přičemž oblíbená byla krychle. Latinsky „cubus“, proto kubismus. Počátkem let 80., když jsem navštěvoval přednášky Pražské informační služby určené pro původce Prahou, nás PhDr. Jiřina Chrastilová seznámila s kubistickou architekturou. Ta je českým unikátem, neboť v žádné jiné zemi se krychlový styl do stavitelství nepromítl a pokud ano, tak pouze v náznacích. Zato u nás, a to především v Čechách, nám kubistické architektonické skvosty zanechali Josef Gočár, Josef Chochol, Emil Králíček a další. Kuriozitou byl rondokubismus (kulatá krychle je nesmysl), avšak pražská Legiobanka Gočára nebo Palác Adria Pavla Janáka jsou skvostné.

Proto jsem nemohl nenavštívit (dvojí zápor také není v každém jazyce běžný) výstavu „Kubismus. Sbírka Západočeské galerie v Plzni“. V Praze ji pořádá Museum Kampa - Nadace Jana a Medy Mládkových. Čili až do 1. 2. 2026 si lze převážně kubistické obrazy a plastiky prohlédnout v Sovových mlýnech.

Kubismus - Kubišta - Kubín. Chybí ještě jen Kubín (Coubine), ale tohoto malíře kubismus ovlivnil jen málo. Známý malíř, grafik a ilustrátor Vojtěch Kubašta (1914 - 1992) zůstal krychlemi nedotčen.

Kubismus podrobněji. Umělecké hnutí z počátku 20. století, kterým bylo ovlivněno zvl. malířství, popř. sochařství, v českých zemích i architektura, umělecké řemeslo a design. Konkrétní předmět umělec nezobrazuje jen z jednoho úhlu, ale z nahlíží na něj z několika úhlů současně. Věc (třeba housle, vázu, stůl…) nebo osobu rozloží na nejjednodušší geometrické tvary (především krychle) a ty následně pomocí fantazie skládá do výsledného obrazu. Předměty vyvedené na plátně nebo v plastice působí jako deformované a objevují se zároveň z několika pohledů. Na Wikipedii jsem si přečetl, že někteří kubističtí umělci se pokusili zachytit i čtvrtý rozměr tak, že objekt zpodobnili v různém čase. Neboť Albert Einstein byl od druhého desetiletí 20. stol. celebritou. Vždy tvrdím, že na „ismy“ od půle 19. století můžeme být jako Češi, Moravané a Slezané hrdi. Naši umělci se jich nadšeně chopili a vytvořili díla srovnatelná s tím, co předvedli např. Picasso a Georges Braque. O výjimečnosti českého architektonického kubismu se zmiňuji ve druhém odstavci.

Když jsem asi v 10 letech viděl reprodukci kubistického obrazu od Braqua, vůbec jsem mu nerozuměl. Nechápal jsem, proč umělec nenamaloval housle přesně tak, jak je člověk vidí. Vždyť obraz a socha jsou přece tím lepší, čím přesněji zobrazují realitu. Pak jsem k vánocům dostal knížku od Gerharda Ulricha „Malé dějiny malířství“, kde jsem nalezl výklad. Něco nám také řekla paní družinářka Kalná, když jsme byli v Národní galerii prohlédnout si sbírku Vincence Kramáře. Od té doby mám kubismus rád.

Parteigenosse Hitler a tovarišč Stalin svými názory ustrnuli v mém věku 10 let. „Ismus“, který uznával Stalin, byl socialistický realismus. U Hitlera šlo o romantismus a akademický realismus. Zavrhl dokonce i vcelku srozumitelný impresionismus. Zde poznámka: Kulhavý skřet a ministr propagandy Joseph Goebbels moderní umění nezavrhoval, dokonce mu i rozuměl. Avšak řídil se coby patolízal názory svého šéfa a tak v r. 1937 uspořádal v Mnichově výstavu „Entartete Kunst“ (Zvrhlé umění). Nevím, zda tam byly i obrazy českých umělců (plátna Oskara Kokoschky, Rakušana s pražskými kořeny v na expozici v bavorské metropoli visela), avšak ti, jejichž díla jsou na výstavě v Sovových mlýnech představena, nacisté mezi zvrhlé počítali. Bohumil Kubišta, Josef Čapek, Václav Špála, František Muzika, Emil Filla, Otto Gutfreund, Jiří Kars… Čapek a Filla byli dokonce odtransportováni do koncentračních táborů.

Nyní několik vět o pánovi jménem Oldřich Kuba (1925 - 2000). Kunsthistorik, kurátor, výtvarník, učitel. Rodák z Ejpovic, zakladatel Západočeské galerie v Plzni a její první ředitel. Znovu připomínám Tacitovu zásadu nestrannosti. I v dobách, kdy vše řídila jediná strana, se na vedoucí místa mohli dostat lidé odborně způsobilí a zdatní. Pan Kuba byl jedním z nich. Přestál dobu kultu osobnosti, pražské jaro i následnou normalizaci, vždyť plzeňskou galerii řídil od založení v r. 1954 až do r. 1985. Podařilo se mu uchránit od demolice budovu Masných krámů a zrekonstruovat ji na nádherný výstavní prostor. Jeho favoritem byl Bohumil Kubišta a proto přibližně v r. 1960 spustil operaci pracovně nazvanou malířovým jménem. Operace Kubišta. V podstatě šlo o to, že si zjišťoval, u koho se obrazy kubistického Kubišty nacházejí a byl - stejně jako „nějakej Boušek z Libně“ ve Švejkovi - „hotovej nezmar“. „Vosumnáctkrát ho vyhodili a dycky se vrátil.“ Majitele pláten bombardoval dopisy se žádostmi o odkup, jako první byl pořízen Paridův soud. Díky Kubově umanutosti tak mají v Plzni jednu z nejlepších sbírek kubistických obrazů (a jiných artefaktů) v republice. Pan ředitel nakupoval i díla umělců, kteří byli tak či onak s kubismem spojeni. Josef Čapek, Václav Špála, Jan Zrzavý, sochař Otto Gutfreund… A také Emil Filla. Kuba rovněž pořádal výstavy: Špála (1965, 1968), Kubišta a Zrzavý (1967), Josef Čapek (1968, 1975). S Filou to bylo složitější. Veličiny ze Svazu československých výtvarných umělců podrobily v 50. letech jeho obrazy nenávistné marxistické kritice. Na milost vzali pouze jeho pozdní realistické obrazy Českého středohoří a plátna s protifašistickou tématikou. První skutečně velká Fillova výstava byla až v r. 1987 v Galerii hl. m. Prahy. V kursu však nebyli ani Čapek a Gutfreund. Na druhou stranu mohu místopřísežně prohlásit, že reprodukce Čapkových obrazů „Děti“ jsme měli v  pověšené na zadní stěně učebny v první a druhé třídě. Měl jsem je rád, byť ve mně vyvolávaly smutek.

Nyní k protagonistům plzeňské kolekce vystavené v Praze.

Bohumil Kubišta (1884 - 1918). Narozen ve vsi Vlčkovice nedaleko Hradce Králové. Studoval na pražské UMPRUM, poté na Akademii výtvarných umění (AVU). Vojenskou službu absolvoval v chorvatské Pule. Spoluzakladatel umělecké skupiny „Osma“ (1907). Asi rok pobýval v Paříži, ovlivnil ho zvláště Paul Cézanne a jeho krajiny. Protože se potýkal s problémy finančními, dal se k armádě. Za Velké války sloužil opět v Pule a dosáhl hodnosti setníka. Po vyhlášení Československa se přihlásil do čsl. armády, avšak španělské chřipce neunikl. Pohřben je v Kuklenách (dnes součást Hradce Králové), hrob navrhl František Bílek a je na něm nápis „Obsáhnout život silným tahem.“ Kubištovy obrazy jsou expresionistické i kubistické, v závěru života jej ovlivnil futurismus a fauvismus a kdyby žil déle, zřejmě by zkusil i surrealismus. Komunisté Kubištu vysloveně neodsuzovali, zřejmě proto, že díky úmrtí v listopadu 1918 se nestihl vyprofilovat jako masarykovec a buržoazní demokrat. Takže uznáván byl, ale s různými výhradami typu „nepochopil“, „neporozuměl“, „formalista“, „byl odtržený od…“.

Josef Čapek (1887 - 1945). Malíř, ilustrátor, grafik, divadelní scénárista a také spisovatel. Bratr ještě slavnějšího Karla. Pocházel z Hronova, chvíli pracoval v nedaleké Úpici jako tkalcovský dělník. Od r. 1904 žije v Praze, kde vystudoval UMPRUM. Ještě před válkou spolu s Karlem pobývali necelý rok v Paříži. V r. 1923 - 4 jim architekt Ladislav Machoň vystavěl na Vinohradech v národním slohu dvojvilu (dnes ulice Bratří Čapků 1854). Slavní „Pátečníci“ se scházeli právě zde. 1. září 1939, v den zahájení Druhé světové války, byl Josef zatčen Gestapem (akce Albrecht I) a skončil v koncentračním táboře v ochranné vazbě. Stačí si prohlédnout jeho cyklus satirických kreseb a textů „Ve stínu fašismu“ a pochopíme. Mnozí jistě znají „Diktátorské boty“. Vystřídal Dachau, Buchenwald, Sachsenhausen a Bergen-Belsen. V tomto táboře Dantova pekla umírá v dubnu 1945 na tyfus. Josef, stejně jako ostatní vystavovaní umělci, zkoušel různé ismy: kubismus, expresionismus, civilismus… Právě on je autorem slova „robot“ (bratrova hra R.U.R.). Samozřejmě, že patřil mezi „zvrhlé“ a po r. 1948 se stal jako prvorepublikový demokrat a masarykovec rovněž nepohodlným. Stačil výrok „Nejsem tedy komunistou, protože mám rád člověka, protože mám větší úctu a lásku k dílu než k jakékoliv moci.“ Avšak knížka Povídání o pejskovi a kočičce vycházela.

Václav Špála (1885 - 1946). Malíř, grafik, ilustrátor. Pocházel ze vsi Žlunice u Nového Bydžova. Pro moderní umělce je příznačné, že nezůstávají věrni jednomu „ismu“. Špála vystřídal expresionismus, fauvismus a samozřejmě kubismus. Nejprve si zamiloval námět „venkovské dívky při koupání“. Nejznámější je modré období, kdy maloval znovu a znovu pootavskou krajinu. V r. 2019 byla v písecké Prácheňské galerii výstava „Na Otavě“. Škoda, že jsem si nepořídil víc fotek. V doprovodném textu bylo výslovně zmíněno, že za nacistické okupace byl zařazen do škatulky „zvrhlých“. Od r. 1930 se zaměřil na kytice. Komunisté Špálovi nedůvěřovali, vytýkali mu formalismus, byť vysloveně odsoudit se ho neodvážili. Ve straně nebyl, dělníky, dojičky a továrny nemaloval a byl aktivním členem uměleckých skupin Osma a Tvrdošíjní. V r. 1945, tedy ještě před Únorem, prezident Beneš Špálu jmenoval národním umělcem. O rok později zemřel. Hrob má na vyšehradském Slavíně. Mně se nejvíce líbil menší obraz „Z Malé Strany“. Je škoda, že jeho reprodukce v katalogu chybí.

František Muzika (1900 - 1974). Rodák z Prahy, studoval na AVU, malíř, scénograf a ilustrátor. Na kampské výstavě byl zastoupen jedním obrazem. Jeho obrazy najdeme v českých i světových galeriích a získal řadu nejrůznějších ocenění včetně benátského Biennale. V r. 1961 jmenován zasloužilým umělcem.

Emil Filla (1882 - 1953). Narozen v hanácké Chropyni krále Ječmínka. Dle Wikipedie kubistický malíř, sochař a grafik. Počátkem 20. stol. studoval na pražské AVU, začíná jako expresionista (známý obraz Čtenář Dostojevského), poté následuje kubismus. Za války spolupracoval s Mafií, za první republiky chvíli pracoval na ministerstvu zahraničí, ale vrací se k malování. Cykly „Héraklovy zápasy“ nebo „Boje a zápasy“ jsou zcela jasně protinacistické. Proto byl, stejně jako Josef Čapek, při akci Albrecht I. uvězněn v koncentráku (Dachau, Buchenwald). Naštěstí přežil a hned v r. 1945 měl v pražském Mánesu velkou výstavu. Snad kvůli zkušenostem válečným vstoupil do KSČ, ovšem komunisté jej sledovali s krajní nedůvěrou. Toto napsal jako prozřevší v jednom dopisu v r. 1949: „…já Vám budu povídat, jak našemu - to jest mému umění tady odzvonili a jak zas trpělivě snáším všechno příkoří, které jsem myslel, že už se nikdy nevrátí.“ Od r. 1947 pobýval na pozdně barokním zámku Ledeburů v Peruci a maloval krajiny Českého středohoří. Po Fillově smrti se stát začal zajímat o jeho vynikající sbírku uměleckých předmětů ze zemí dálného Východu, Egypta, Oceánie a předkolumbovské Ameriky i o jeho obrazy. Mnohé z nich ovšem jedním dechem byly označovány za formalistické a ohavné. Na příbuzných byl vynucen dar a k narovnání došlo až po r. 1989. Pamětní síň Emila Filly však byla a stále je na rokokovém peruckém zámku.

Otto Gutfreund (1889 - 1927). Narodil se ve Dvoře Králové nad Labem a vystudoval pražskou Uměleckoprůmyslovou školu. Před rokem 1914 pobýval v Paříži, kde se seznámil s Kubištou. Za Velké války sloužil v Cizinecké legii (rota Nazdar). Zřejmě neznámější jsou jeho sousoší Babičky v Ratibořicích nebo vyls „Návrat legií“ na průčelí Legiobanky v Praze Na Poříčí. Na výstavách bývají i plastiky „Průmysl“, „Obchod“, „Muž u selfafktoru“, „Vlastní podobizna“, „Švadlena“ atd., které již dějepisci umění řadí k sociálnímu civilismu (oslava techniky, strojů, elektřiny, dělníků). Gutfreund zahynul mladý při koupání a tak naštěstí nevěděl, co by ho přibližně za 13 let pravděpodobně čekalo (byl z židovské rodiny). Za nejgeniálnější považuji jeho kubisticko-expresionistickou„Úzkost“ (1911 - 12). Protože o poruchách nálady typu klinická deprese a úzkosti něco vím z vlastní zkušenosti, reprodukci do sebe schoulené ženské postavy bych zvolil jako logo psychiatrů, popř. psychologů. Plastika je z bronzu a zakoupena byla v r. 1968. Další odlitky jsou v pražské Národní galerii nebo v Muzeu umění Olomouc.

Když jsem si zadal do Google „kubismus citát“, nalezl jsem v jedné bakalářské práci o kubistickém sochařství tento Picassův výrok z r. 1936: „Když jsme dělali kubismus, neměli jsme v úmyslu dělat kubismus, ale vyjadřovat, co v nás bylo. Nikdo nám nenaznačoval program činnosti a naši přátelé básníci sledovali pozorně naše úsilí, ale nikdy nám je nediktovali.“

Zdroje