Článek
Jiří Suchý kdysi řekl: „Kapitalismus je lepší než socialismus, ale je horší než jsem si myslel.“
Kdosi pak jeho bonmot rozšířil o věty další, které však semaforský bard nikdy nevyslovil ani nenapsal. Minulou sobotu jsme si udělali výlet, který skončil v obci Kyselka (Gießhübl-Sauerbrunn) na řece Ohři. Zde, při prohlídce známých lázní vybudovaných Heinrichem Mattonim (1830 - 1910), mě napadlo, že výrok pana Suchého má cosi do sebe.
Zpackaná privatizace Fondem národního majetku, podivní polistopadoví vlastníci lázní (Karel Franta, dále Friedrich Becker a Udo Markard ze SRN - dle informací na netu trestně stíháni, Dagestánec Šamil Chalitujev…). K tomu snahy nových majitelů o vyjmutí lázeňských staveb z památkové ochrany. Výsledek? Cenné lázeňské budovy z konce 19. století a Mattoniho vila jsou povětšinou v dezolátním stavu, byť cosi se již opravilo. Mattoniho novorenesanční vila má dokonce samostatné heslo na Wikipedii a s velkou pravděpodobností se na jejím projektu podílela slavná vídeňská „divadelní“ firma Fellner & Helmer. Jenže objekt je ruinou.
V této souvislosti jsem si vzpomněl na průvodcovský kurs, který jsem v 80. letech minulého století absolvoval u Pražské informační služby (dnes Prague City Tourism a.s.). Vzdělaní kunsthistorici nám přednášeli o umění 19. století a zvláště architekturu druhé půle věku popisovali s jistou dávkou despektu. Připomínali nám publikaci Heinricha Hübsche „In welchem Style sollen wir bauen?“ z roku 1828 a pražskou výstavu zaměřenou na toto téma. V přednáškách, a to bez jakéhokoli ideologického podtextu (v té době nikoli běžné), nám vysvětlovali, že architekti jen eklekticky (výběrově) kopírovali minulost a že projektant městského činžáku byl schopen splácat cokoli, jen aby se to panu domácímu líbilo. Na milost byli vzati Josef Zítek, Vojtěch Ignác Ulmann a Antonín Wiehl, a to hlavně pokud jde o jejich nejvýznamnější pražské stavby (Národní divadlo, Rudolfinum, budova ČVUT, Wiehlův dům…). Dnes už, zaplať Bůh, přicházíme neostylům na chuť a odsudky nahrazuje uznání. Ostatně stojí za to si někdy projít ulice pražských Vinohrad nebo Masarykovo nábřeží, v Brně pak třeba okolí třídy Kapitána Jaroše a kochat se bohatostí tvarů, dekorů, plastik, kovových mříží, balustrád, atik, okenních rámů, suprafenester atd.
A právě v tomto „eklektickém“ stylu byla vybudována většina lázeňských objektů v Kyselce. Vedle Mattoniho vily lze jmenovat např. Vilemínku, Jindřichův dvůr, Švýcarský dvůr, dům Stalburg či Löschnerův pavilon.
Dne 6. 2. 2013 byla do veřejného rejstříku zapsána nezisková organizace Lázně Kyselka, o.p.s., která podle Wikipedie některé z objektů vlastní. Jejími zakladateli jsou pan Vladimír Lažanský, Statutární město Karlovy Vary, Obec Kyselka a RIS Praha, s.r.o. Členem správní rady je pan Alessandro Angelo Maria Pasquale, jinak konečný vlastník korporace Mattoni 1873 a.s. s čistým obratem za r. 2022 cca 4 914 tis. Kč (https://or.justice.cz/ias).
I když se této neziskovce ledacos podařilo, velkou důvěru - alespoň dle mého soudu - nevzbuzuje. Na svých webových stránkách https://www.laznekyselka.org jsou poslední informace z r. 2021, výroční zprávy od r. 2017 chybějí a starší nejdou stáhnout. Ve sbírce listin výročky také (až na r. 2013) uloženy nejsou, poslední zveřejněná účetní závěrka je za r. 2020. Jako bývalý auditor bych takovouto o.p.s. příznivě nehodnotil, neboť právě nevýdělečné (nonprofitní) subjekty by měly přistupovat ke zveřejňování informací o své činnosti s větší pečlivostí a zodpovědností, než obchodní společnost typu „táta, máma, bába s.r.o.“
Je však třeba důrazně připomenout, že pan Suchý by svůj bonmot o kapitalismu nemusel říkat, pokud by se Československo po roce 1945 vyvíjelo standardní demokratickou cestou. Takže i zde je prvotním viníkem strana, jejíž představitelé v dobách mého mládí hlásali, že si váží odkazů minulosti a chtějí na ně tvůrčím způsobem navázat. Rovněž masivní odsun a vyhnání Němců v období 1945 - 1946 byl velmi problematický, a to nikoli pouze z pohledu lidskoprávního. Prezident dr. Edvard Beneš byl vystudovaný sociolog (rád se tím chlubil) a tudíž si mohl bez emocí (musím odčinit Mnichov), tj. čistě pragmaticky spočítat, jaké budou důsledky nuceného odchodu cca 2,3 miliónů lidí z míst, kde jejich rody byly usazeny po staletí. Do severního a severozápadního pohraniční jezdím služebně i na výlety poměrně často a skoro vždy narazím na kdysi okázalou, nyní však zpustlou vilu, výstavný, avšak neudržovaný činžovní dům nebo na ruiny továrny zarostlé křovím, lebedou, kopřivami a bodláčím. I na lidech, kteří zde nyní žijí, vidím, (neplatí samozřejmě pro všechny), že zkrátka a dobře nejsou odtud, že zde kořeny mnoha generací nemají.
V „Dobrém vojáku Švejkovi“ polní kurát Katz říká: „Člověk přichází častokrát do takové situace, že mu zbývá jedině naděje. Jak krásné je to slůvko ,doufej' z toho trojlístku, který povznáší člověka z chaosu života: víra, naděje, láska. … Mohu ještě jednou opakovat, že slovo ,doufat' posilňuje člověka v jeho zápase se životem.“ Doufejme tedy, že v Kyselce vše skončí dobře a že i na rekonstrukci Mattoniho vily jednoho dne dojde. Bez ohledu na to, že u autobusové zastávky v Kyselce byl vylepen plakát na film „Anatomie pádu.“
Kyselka - něco se opravilo
