Le Corbusier a jeho vila Savoye je svatým grálem architektury 20. století

Kdesi jsem četl, že slavný švýcarský architekt Le Corbusier při jedné z návštěv Československa pronesl větu „Já o tom mluvím a píšu, ale vy to tady stavíte.“ Snad, když byl ve Zlíně nebo při prohlídce novostavby Všeobecného penzijního ústavu v Praze na Žižkově. Je možné, že to řekl jinak a nebo vůbec ne (výrok doložen není), avšak ona věta pasuje na československou architekturu 20. a 30. let minulého století jak ulitá.

Švagrův bratr Emil je architekt, profesor na Technické fakultě VŠ v Mainzu (Mohuči). Pokud bych mu měl vysvětlit, kdy umění v Čechách a Moravě bylo srovnatelné s tím nejlepším, co bylo v Evropě k  mání, jmenoval bych tři období. 1. Doba vlády císaře Karla IV. a jeho syna krále Václava IV. (cca 1350 - 1419, vrcholná gotika, dvorský krásný sloh). 2. Český a moravský barok (cca 1620 - 1780). 3. Secese, kubismus, art déco a funkcionalismus (cca 1890 - 1939).

V srpnu minulého roku jsem pobýval v Paříži na tematickém zájezdu zámky a městečka v pařížském okolí. A protože nechci psát pouze o baroku, zaměřím se nyní na století dvacáté a na stavbu, na niž jsem se těšil jak děcko na vánoční dárky. Charles-Édouard Jeanneret známý pod jménem Le Corbusier (1887 - 1965) a jím navržená vila Savoye v Poissy. Funkcionalistická ikona, etalon moderní architektury.

Charles-Édouard Jeanneret, čili Le Corbusier. Kdo rád škatulky, tak jde zřejmě o nejvýznamnějšího představitele funkcionalismu, modernismu, mezinárodního stylu a prebrutalismu v architektuře. Narodil se ve švýcarském městečku La Chaux-de-Fonds (cca 75 km na severozápad od Bernu). Jeho tatínek byl rytec - dekoratér ciferníků a pouzder kapesních hodinek. Protože Charles měl kreslířské a malířské nadání, přihlásili ho rodiče na místní uměleckoprůmyslovou školu. Jedním z jeho učitelů byl malíř a architekt Charles L´Eplattenier (1874 - 1946). Ten své žáky vodil do přírody a seznamoval je třeba s hnutím Arts and Crafts. Mladému studentovi zprostředkoval první zakázku. Tou byla Villa Fallet (1905 - 1907). Le Corbusier později tuto dekorativní stavbu ve svém rodném městě označil za strašnou, což je ale zbytečně příkré hodnocení.

Každopádně si mladý Jeanneret touto prací vydělal peníze a mohl cestovat po Evropě. Itálie, Rakousko-Uhersko, Německo… Posléze praktikoval 14 měsíců u průkopníka železobetonového stavitelství Augusta Perreta (1874 - 1954). V roce 1910 pracoval pro Petera Behrense (1868 - 1940, německý architekt a designér) v jeho berlínském ateliéru jako kreslíř. O rok později podnikl další studijní cesty a navštívil mimo jiné Athény, Bukurešť a Prahu. Seznámil se tak s architektonickou avantgardou a zjistil, že velkoměsta působí stísněným, neveselým dojmem. Za cíl si proto vytkl vtělit do staveb ve velkých aglomeracích přírodu. V roce 1914 navrhl v Paříži dům pro válečné uprchlíky, kde poprvé využil železobetonovou kostru a různě umístěné příčky. V roce 1918 potkal malíře Amédée Ozenfanta (1886 - 1966) a společně sepsali knížku „Po kubismu“, ve které formulovali nový malířský program - purismus. Od října 1920 vydávali časopis L´Esprit Noveauzaměřený na publikování teoretických úvah o moderním umění.

Prahu a Brno navštívil Le Corbusier ještě v roce 1928 a v roce 1935. Setkal se s československými architekty, kteří zkoumali jeho umělecké teorie i praktickou tvorbou již od počátku 20. let. V r. 1927 zveřejnil svých slavných Pět prvků nové architektury. Pojďme si je vyjmenovat.

1. Piloty. Na nich měl být moderní dům vystavěn. Důvod? Odolnost stavby vůči vlhkosti, pod domem bude zeleň a stavba se tak stane součástí přírody. 2. Střešní zahrady. Zeleň pro městské obyvatelstvo. Díky železobetonu lze propojit komfort, estetiku i přírodu. 3. Volné rozvržení místností. Každé podlaží může mít jiné uspořádání příček - rozmanitost vnitřních prostor. 4. Volné umístění oken. Le Corbusier volí sdružená pásová okna, aby v místnostech byl dostatek světla. 5. Volná fasáda. Ta již není nosným prvkem a architekt proto může libovolně rozmísťovat okna. Z volně dostupných fotek na Wikipedii jsem vytvořil koláž funkcionalistických staveb v Praze a v Brně. Když si obrázky dobře prohlédnete, tak pochopíte, že výrok „Já o tom mluvím a píšu, ale vy to tady stavíte.“ Le Corbusier klidně pronést mohl. Jen piloty se u nás příliš neujaly.

„Jedu do Moskvy pracovat. Moji přátelé, Francouzi, mi závidějí, že tam mohu jeti a jak prý tam budu vítán. Švýcaři mne varují, že tam budu zastřelen. Kašlu na takové řeči, neboť tam jedu pracovat“, tak se vyhádřil o své budoucí cestě do Sovětského svazu, kde spolu s bratrancem Pierrem Jeanneretem roku 1929 začal stavět budovu lidového komisariátu lehkého průmyslu (Centrosojuz). Zaujala ho i myšlenka Paláce Sovětů, jenže ve 30. letech začíná do kumštu stále více zasahovat koryfej umění a věd Stalin. Ten se zhlédl - podobně jako Hitler a Mussolini - v monumentální architektuře imitující starý Řím, přičemž v případě rudého kremelského cara mluvíme o stalinském empíru či stalinské gotice.

Když tedy s Palácem Sovětů neuspěl, Le Corbusier svou pozornost zaměřil na urbanismus. Na III. Mezinárodním kongresu nové architektury v Bruselu (1930) uvedl projekt Zářícího města (la Ville Radieuse). Urbanistická studie, monofunkční čtvrti a obytné soubory, které byly reakcí na neutěšenou situaci v tehdejších megapolích. Chtěl i v centrech měst obyvatelům zajistit tři základní požitky: slunce, zeleň a vzduch. Nelze rovněž opomenout jeho obdiv ke strojům, koneckonců výrok, že dům je stroj na bydlení (l'habitation est une machine à habiter), Jeanneret formuloval již v r. 1923.

Za války se Corbusier věnoval teoretickým spisům a plánům a máme-li být objektivní, spolupracoval s kolaborantskou vládou ve Vichy a italský fašismus a antisemitismus, jemně řečeno, nezavrhoval.

V roce 1946 začal projektovat státní zakázku - kolektivní dům (tzv. obytné jednotky) pro 1 600 obyvatel v Marseille. Stavba byla dokončena v r. 1952. Tato „Unité d´habitation“ (zvaná též Marseille-Michelet) bývá v literatuře označována jako nejdůležitější obytná stavba 20. stol. Domy k bydlení typu „Unité“ navrhl také v Rézé u Nantes, v Meaux (nerealizováno), Západním Berlíně, v Briey-en-Forêt a v Firminy . Jde však již spíše o velké bytovky bez doprovodné občanské vybavenosti. 50. a 60. léta.

Zde si neodpustím vsuvku. V Moskvě architekt Boris Michajlovič Iofan navrhl a vystavěl slavný Dům na nábřeží (Dom na naberežnoj, 1927 - 1931). Obytný komplex s byty pro stranickou a státní věrchušku a pro slavné sovětské vědce a umělce. Styl? Pozdní konstruktivismus. Což o to, bydlilo se zde pohodlně. Někteří pamětníci vyprávěli, že po několik měsíců nevyšli do města, neboť areál nabízel veškerý tehdy myslitelný servis. Obchody, restaurace, kavárny, prádelny, holič, kadeřník, škola pro děti, kino, zubař, lékařská ambulance, pošta, spořitelna… Jenže obslužný personál se rekrutoval z Čeky, resp. z GPU či OGPU. V bytech byla instalována odposlouchávací zařízení a za Velkého teroru ve druhé půli 30. let mnoho nájemníků putovalo z luxusních bytů přímo do vězení nebo na popraviště (maršál Tuchačevskij, Karl Radek a jiní). Jeden článek o této stavbě měl příhodný titulek „Dům, který požíral lidi.“

Než zpět k Le Corbusierovi. Koncem 40. let začíná experimentovat se stylem, kterému dnes říkáme brutalismus. Od výrazu „le beton brut“, čili hrubý beton. Nádhernou raně brutalistickou stavbou je kaple Notre Dame du Haut v městečku Ronchamp u Belfortu (P. Marie na výšinách, dokončeno v roce 1954). Zároveň získává zakázku na vybudování nového sídelního města v indickém Čándígarhu, kde navrhuje a staví budovy vládního okrsku - tzv. Kapitolu. Mezi lety 1956 - 1959 staví dominikánský klášter La Tourette v Eveux u Lyonu a v r. 1961 ve spolupráci s J. L. Sertem (katalánský architekt) navrhl pro Harvardovu universitu v USA Carpenter Visual Arts Center.

Charles-Édouard Jeanneret, neboli Le Corbusier, zemřel náhle dne 27. 8. 1965, a to údajně na srdeční selhání při koupání na francouzské Riviéře v Roquebrune - Cap Martin.

A nyní již k vile Savoye v Poissy u Paříže (cca 30 km na západ od centra, 1929 - 1931). V každé knize věnované umění 20. stol. je minimálně jedna její fotografie a odstavec s podrobnějším popisem. Dvoupodlažní dům s terasou na půdorysu čtverce si u Corbusiera objednali bohatí manželé Pierre a Eugenie Savoye, neboť chtěli trávit volný čas mimo Paříž. Jeanneret zde uplatnil všech svých 5 revolučních prvků. Piloty, volné rozmístění místností, sdružená okna, střešní zahrada, resp. obytná terasa se zelení (plochá střecha) a volná fasáda (obvodové zdi nenesou váhu stropů, okna lze rozmístit libovolně). Pro stavbu použil pohledový beton, fasáda vily je zářivě bílá. V ose vstupu umístil rampu procházející celým domem (promenade architecturale, myšlenka, že budovu je třeba poznávat postupně při procházce) a obslužné schodiště. První patro vyhradil obývací části s ložnicemi. Rampa končí na střešní terase, kde je z bíle omítnutých betonových půloblouků vykrouženo závětří. Vše krása nesmírná, alespoň dle mého soudu. Svatý grál moderního stavitelství.

Jeden nedostatek, a to dosti zásadní, však vila měla. Náš pan průvodce vyprávěl, jak manželé Savoye zjistili, že zvláště v zimě se v domě nebydlí, jemně řečeno, nejlépe. Le Corbusier fascinovaný novými tvary, materiály a postupy rezignoval na pohodlí a útulnost. Na řemeslné dokonalosti také příliš nelpěl. Tak třeba zatékání kvůli ploché střeše. Terasa je krásná na pohled, což o to. Jenže tehdejší izolační postupy nebyly na tuto novinku připravené. Paní Eugénie v dopise architektovi psala: „Prší v hale, prší na rampě a zeď mého pokoje je úplně mokrá.“ Dále chlad a vlhko. Velká sdružená okna neměla izolační dvojskla. V zimě kovové okenní rámy promrzaly, kondenzovala na nich voda a betonové stěny bez izolace nasákly vlhkost. Dům nešlo pořádně vytopit. Corbusier rovněž odmítal koberce a závěsy, protože narušovaly čistotu interiérových prostor. Výsledkem byla ozvěna jak v nějaké jeskyni.

S něčím podobným se setkáváme i dnes. Moderní kancelářské budovy. Na pohled krásné, píše a mluví se o nich v architektonických časopisech a na konferencích, vydávají se monografie. Jenže v takovém korporátním, popř. obytném komplexu skoro vše funguje na čipy a karty. Výtahem se návštěvník dostane jen do patra, kde sídlí společnost, kterou chce navštívit. Jít pěšky po schodech? Jednou jsem zkusil sejít ze 7. patra (neměl jsem kartu na výtah) a bloudil jsem po požárním schodišti jak Théseus v krétském Labyrintu. Okna otevřít nejdou (klimatizace), dveře nemusí mít běžné kliky a zámky, na WC najdeme designově zajímavá umývadla, leč někdy je kumšt zjistit, jak vlastně z baterie nejnovějšího typu pustit vodu. Neboť klasické kohoutky nejsou „in“. V jedné takové budově jsem zažil, jak na WC hrála hudba a za pobytu v kabině jsem si v již říjnu vyslechl, že Vánoce se blíží a že je třeba se podívat na nabídku… Při svých cestách po Evropě jsem viděl několik staveb od paní Zaha Hadid. Nebo od Oscara Niemeyera (Mezinárodní kulturní centrum v Avilés, Asturie). Což o to, vypadly nádherně. Náš průvodce se rozplýval. Ale já si položil otázku „A co údržba?“ Zde už nestačí postavit obyčejné lešení a nahodit novou fasádu. Obávám se, že architektura plná „high“ chytrých technologií, neotřelých tvarů a materiálů mnohdy bývá navržená především pro investora, pro obdivné články v tisku a na internetu, ale nikoli již pro lidi, kteří zde mají pracovat či bydlet.

Od roku 1958 vilu Savoye vlastní francouzský stát, v r. 1965 je francozskou jistorickou palátkou. Nyní objekt spravuje Centrum národních památek a je po celý rok přístupný. V roce 2016 se stal položkou v seznamu Světového dědictví UNESCO a je samozřejmě uveden v katalogu moderní architektury Iconic Houses.

Le Corbusier byl - jako většina velkých umělců - osobností rozpornou. Oslavovanou i proklínanou. Některé jeho myšlenky byly kritizovány, jeho stavby - byť ve své jednoduchosti a novém pojetí obdivuhodné - měly řadu zcela konkrétních nedostatků. Vždyť rodák ze Švýcar architekturu nevystudoval a ve stavitelství byl tedy samouk. Slovo vizionář se snažím nepoužívat, neboť se stalo módní floskulí. AI nabídla tuto definici: Vizionář je člověk s vizí, který dokáže předvídat budoucí vývoj, ať už v technologiích, byznysu, nebo společnosti. Vyniká schopností vidět skrytý potenciál a přicházet s převratnými myšlenkami, které ostatní přehlížejí. Přesně takový Le Corbusier byl. Vždyť na UNESCO seznamu má 17 realizací. Zde určitě platí Paroubkovo „Dámy a pánové, kdo z vás to má“.

Tři poznámky na závěr. Nelze nezmínit bratrance Pierra Jeannereta (1896 - 1967), se kterým Charles-Éduard na mnohých projektech úzce spolupracoval (vila Savoye, Kapitol v indickém Čandígharu…). Společně provozovali architektonickou kancelář v rue de Sévres 35 v Paříži. A protože se považuji za Čecha rodu slovanského, musím připomenout Corbusierovy velmi úzké kontakty s československými umělci zvláště 20. a 30. let minulého věku. Např. Karel Teige, Bohuslav Fuchs, Jaromír Krejcar, František Lýdie Gahura… A také továrník Jan Antonín Baťa. A jeho českoslovenští, převážně funkcionalističtí, asistenti a žáci? Vladimír Karfík (1901 - 1996), Jan Sokol (1904 - 1997, architekt, tatínek známého filosofa, disidenta, pedagoga, politika), Karel Stráník (1899 - 1978), František Sammer (1907 - 1973), Evžen Rosenberg (1907 - 1990) a další. Last but nost least. Proč Le Corbusier? Pseudonym, který odkazuje na jméno jeho dědečka z maminčiny strany a také na havrana (fr. le corbeau).

Zdroje