Článek
A nebo nebylo? Nevím. Budu citovat nejčastější námitky odpůrců, které se v souvislosti s MPV a s LGBT menšinou v nejrůznějších obměnách opakují. Přebírám je z komentářů k článkům o MPV.
Zde drobná poznámka: Zkratku „LGBT“ pokládám za postačující. Jsem z generace (*1960), kdy jsme znali homosexuály, lesbičky, bisexuály a transsexuály a výraz „gay“ se neužíval. Přidávání dalších písmenek a symbolů (byť některé mají racionální základ) nepokládám za šťastný krok, neboť důsledkem bývají ironické poznámky těch, co jim naše menšina leží v žaludku. Navíc se nemohu zbavit dojmu, že ti, co zavádějí nové litery a pohlaví, mnohdy sami nemají v menšinové taxonomii jasno. Což mohu potvrdit, neboť jsem kdysi jednoho „písmenkáře“ poprosil o výklad a zamotal se do minoritní symboliky tak, že už nerozuměl ani sám sobě. Jak říkal profesor Hrbolek v Marečkovi: „Přidržíme se zavedeného označení devatenácté století.“
„Ať si doma v posteli dělají, co chtějí, ale ať nám to pořád necpou pod nos.“
Dá se to vyložit i takto: „Buďte rádi, že už vás dnes nikdo neupaluje a nevězní, tak co ještě chcete? To, co provozujete, není normální a my o tom nechceme vědět, slyšet, číst a dívat se na to.“ Vybavila se mně doba před r. 1989, kdy jsem - ještě mlád - čas od času přišel do kontaktu s bezpečností. Třeba na „naší“ diskotéce nebo přímo v Bartolomějské ulici („růžové“ seznamy výmyslem nejsou). Když orgánové kontrolovali moji občanku, poznamenali: „A to se nestydíte? Co by tomu řekli rodiče?“ Jinými slovy, za svoji menšinovou orientaci jsem se měl stydět. Skrývat ji. Nemluvit o ní. Zalézt hanbou pod stůl. Což si mnozí myslí i dnes. Proto se LGBT festivaly označují jako „PRIDE“, neboť opakem studu je hrdost. Dnes už však jde spíše o zavedenou značku, neboť je samozřejmě hloupé a nesmyslné být hrdý na svoji sexuální orientaci. Já chápu adjektivum „pride“ obdobně, jako dejme tomu „Královský pivovar Krušovice“. Česko je parlamentní republikou a král či královna nám nevládnou. Avšak marketing je marketing.
„Manželství je pro muže a ženu tečka. Teplouši a lesby nechť si žijí spolu, stejně potomka nezplodí.“
Petici za MPV jsem podepsal, avšak s dovětkem, že bych na výrazu „manželství“ nelpěl. Kamarád právník, který, ač stejnopohlavně orientován, říká, že výraz „manželství“ by měl zůstat vyhrazen pro společenskou instituci formátu „muž + žena“. Čeština je bohatý jazyk a jistě by bylo možné nalézt výraz jiný. Zvláště je-li pro mnohé „měkké“ odpůrce MPV jediným argumentem, proč nejsou pro, právě a jen to, že by se svazek on + on/ona + ona měl nazývat manželstvím. Výrazy „manželka“, „manžel“ používáme při vyplňování formulářů nebo při rozhovoru s neznámými lidmi, kteří nemohou vědět, že když muž řekne „Dáša“, myslí tím svoji ženu. Moji rodiče se oslovovali křestními jmény. Když mamka kafrala s přítelkyněmi, nikdy neřekla „můj manžel“ nebo „můj muž“, ale vždy mluvila o Radkovi. Děda s babičkou si zase říkali „taťko“ a „mamko“. Kamarád jednou mluvil o svém partnerovi a řekl „můj manžel“. Kousl jsem se do rtu, abych se nezačal smát. Přišlo mně to směšné, divné a trochu afektované. Až později jsem si uvědomil, že podobné pocity jsem zažíval coby kluk v 60. letech, když jsem poprvé zaslechl, že ve zprávách se mluví o ministryni. Tehdy mně dnes zcela běžný výraz přišel směšný a zdálo se mně, že to snad ani není česky. Čili je to i otázka zvyku.
„Chtějí si vyvzdorovat další práva.“
Pokud je mi známo, tak v manželství nejde jen o práva. Manželé mají i řadu povinností. Stačí nahlédnout do občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) Manželství upravují §§ 655 - 770. Díl 4 má dokonce název „Povinnosti a práva manželů.“ To, že manželství neznamená jen práva, ale že je zde i řada povinností, někteří LGBT aktivisté v zápalu boje občas nepostřehnou. Oni si neuvědomují, že pak už nepůjde postavit druhému kufr před dveře s dovětkem „Už mě to nebaví!“ To jednou podotkl mnou již zmíněný kamarád právník. A druhá strana barikády, tj. odpůrci, tak ti nechtějí také o povinnostech slyšet, neboť to nabourává jejich mantru „oni si chtějí vyvzdorovat další práva“.
„Je to salámová metoda. Kousek za kouskem se pokrokářsky utlačují věci na úkor majority.“
Jsem obhájcem salámové metody, neboť jsou situace, kdy její užití je nezbytné. V r. 1990 se museli lidé z LGBT menšiny nejprve „zhoufovat“ do občanských sdružení, jimž dnes říkáme spolky. Pokud nějaká menšina chce o sobě dát vědět, pokud od veřejnosti a zákonodárců cosi požaduje, institucionalizace je nezbytná. Málo platné, dostane-li úřad dopis s razítkem a s IČem, mívá takové podání větší váhu, než individuální list od řadového občana. V 90. letech musela LGBT minorita ukrojit první kolečko salámu: Lidem mimo menšinu bylo třeba vysvětlit, že gay není totéž, co pedofil, a že budou-li mít za sousedky dvě lesbické ženy, tak se nemusejí obávat, že to jejich děti odkoukají. Bylo třeba upozornit, že sexuální orientace je dána, že změnit ji nelze (byť se o to někteří za užití drastických metod pokoušeli) a že nejde o nemoc. Vzpomínám si na jeden z Havlových rozhovorů z počátku r. 1990. Pan prezident mluvil o tom, že v demokracii je třeba dbát i práv menšin. „Jednou z takových menšin jsou třeba homosexuálové,“ řekl. Proč? Asi proto, že jeho strýc a filmový podnikatel Miloš Havel (1899 - 1968) byl gay. Druhým kolečkem salámu byl zákon o registrovaném partnerství přijatý v r. 2006. Pamatuji se na povyk kolem této normy, na katastrofické předpovědi, že se bude zákon zneužívat, že v Česku pomalu nezůstane kámen na kameni… Nu, a kolečkem třetím je nyní MPV. Jinak řečeno: V r. 1990 LGBT menšina musela pomyslný salám nakrojit a uříznout první kolečko. Požadovat v této době G/L manželství - tak o tom neuvažovali ani ti nejaktivističtější z aktivistů.
„Kdysi bylo povyku, že chtějí jen registrace, nic víc, slibujeme, to nám stačí. Podej prst, chtějí kousnout celou ruku.“
Ano, zde souhlasím. Jenže autorka komentáře si neuvědomila, že zákon o RP je z r. 2006 (č. 116/2006 Sb.) Čili že je mu 17 let! Ti, co se zasazovali o jeho přijetí (za všechny Jiří Hromada), jsou dnes již většinou v seniorském věku a aktivistické žezlo převzaly pokolení let 80. a generace mileniálů. Tedy lidé mladší, kteří nikdy nikomu nic neslibovali. Právě oni dnes ukrajují další kolečko salámu. Pokud jde o moji maličkost, mohl bych klidně a sobecky říci, že je mi to jedno. Žiji sám, a že bych s někým vstoupil do stejnopohlavního svazku (ať už půjde o RP či manželství), není sice nemožné, ale zároveň to příliš pravděpodobné není. Což ovšem neznamená, že jiní a mladší to vidí stejně. „Pantha rhei.“ „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.“ „Slunce je vždy nové.“ To řekl Hérakleitos z Efesu a je tomu již bratru 2500 let!
„Co je vrchol optimismu? Když si dva buzeranti šetří na kočárek. Za bolševiků to byl vtip, dnes to vypadá na smutnou skutečnost.“
K adopci dětí G/L páry zaujímám pragmatické stanovisko. Kvalitní zákon by měl počítat se všemi, byť méně pravděpodobnými, možnostmi. A protože život je scénáristou s největší kreativitou a invencí, jsem pro adopci. Případů nebude mnoho a zákon jen upraví to, co již stejně existuje. Tj. že dvě ženy popř. dva muži vychovávají dítě jedné/jednoho z nich. A protože já a většina lidí na této planetě jsme se narodili z heterosexuálních svazků, je argument, že by „to“ děti od G/L rodičů odkoukaly, nesmyslný. Bylo-li by tomu tak, potom by vlastně LGBT lidé vůbec neměli existovat. Kdo si vzpomene na Dietlovu „Nemocnici“, jistě ví, že doktorka Králová porodila Elišku a neustále opakovala, že otec neexistuje, že není důležitý. Již tehdy jsem s tím ne zcela souhlasil, neboť můj taťka zemřel, když mně bylo 12 let a jeho odchod mne poznamenal na celý život. Ale opakuji: Život je geniálním scénáristou a možnost adopce by zde proto být měla. Protože právě v onom konkrétním případě půjde o řešení, které bude pro děcko nejlepší.
„Kam se člověk v TV a divadle podívá, tam je to samý gay… Představa jejich fungování je nechutná a ono se to podporuje čím dál víc jako by to bylo normální!!!! NENÍ!“
Komentáře tohoto typu, z nichž mnohé bývají pro svoji vulgaritu správci diskusí mazány, jsou dle mého soudu oním pověstným jádrem pudla. Když jsem se v prvé půli let 80. kolegyni při sklence vína svěřil, že se přátelím spíš s muži, reagovala zhruba takto: „To mně vůbec nevadí, jsi moc fajn, ale prosím tě, pověz mně, jak to děláte v posteli?“ A oči jí svítily zvědavostí. Nevěděl jsem, co odpovědět. Já se jí přece také neptal, co a jak provozuje se svým manželem. Ano, mnozí - a nám to potvrzeno desítkami konkrétních případů - neustále spekulují a mudrují, co ti dva/ty dvě spolu provozují za tělocviky. A od toho - byť to většinou nepřiznají - se odvíjejí jejich názory na LGBT menšinu a v konečném gardu i na MPV. Kdysi jsem diskutoval na jednom z fór s paní středního věku o zákonu o RP. Její reakce byly ve stylu katechismu katolické církve: K LGBT lidem přistupovat s respektem, Bůh je také miluje, ale zákon o RP rozhodně ne. Boží láska bylo nejčastějším spojením, které paní užívala. Pořád jsem chtěl vědět, co jí vlastně na naší menšině vadí. Jednoho dne dámě povolily nervy a rozklikl jsem text plný vulgarit, obscénností a detailního popisu postelových praktik. „Tohle mně vadí!“, uzavřela rázně diskusi. Byla to reakce ve stylu erotického šílenství slečny Eulálie Čubíkové ze Zvonokos. Není tomu tak dávno, co v komentářích k neutrálnímu článku o MPV jistý pán (označil se jako lékař a nebyl důvod mu nevěřit) sepsal obsáhlé a velmi učené pojednání o análním sexu. Odpověděl jsem, že čeho je mysl plná, tím přetéká klávesnice jeho PC.
Tito lidé zapomínají, že TY DVĚ/TI DVA SE MAJÍ PŘEDEVŠÍM RÁDY/RÁDI. Že jsou si navzájem nejbližšími lidmi na celém světě! Mám kamarády, kteří spolu žijí 20, 30 i 40 let! Pak již, stejně jako u hetero párů, lůžkové mechtle nebývají na prvním místě. Daleko důležitější je, že ten druhý/ta druhá tu je, že jej/ji můžu vzít za ruku, podělit se s ním/s ní o své starosti i radosti, že můžeme jít spolu o víkendu na procházku nebo do kina, jet na dovolenou… Opět uvedu příklad: Když zemřel můj dědeček, tak babička, která byla o 15 let mladší, zůstala v klidu. Byla věřící katoličkou a smrt brala jako přirozené ukončení pozemské pouti. Navíc konečně mohla bez výčitek odjet na rekreaci nebo do lázní, aniž by musela brát ohled na dědu, který si neuvařil ani vajíčko. Jednou, asi dva roky po dědečkově smrti, jsem byl u babičky na víkendové návštěvě. Připravovala oběd. Z ničeho nic přestala míchat cibulku a řekla: „Stejně tu ještě dědeček měl bejt. Víš, on vždycky seděl v křesílku, něco mně vyprávěl nebo četl z novin. Ani nevíš, jak moc mně chybí.“ A já si uvědomil, jak se mí prarodiče měli rádi. Kdyby babička znala řecké báje, určitě by si - pokud by jí pod ruku přišla zlatá rybka - přála, aby spolu s dědou odešli ve stejný okamžik. Jako starouškové Filomén a Baucis v Ovidiově básni. U LGBT lidí žijící v dlouhodobém svazku, ať už jej nazveme jakkoli, je to úplně stejné. Navíc tito lidé většinou nemívají děti a vnoučata a pak je partnerův/partnerčin odchod opravdu hodně těžkým balvanem pro toho, kdo zůstane. Před rokem a čtvrt zemřel můj kamarád, který žil 25 let s přítelem Pepou. Kamarádova maminka ještě žije. Její věk již začíná devítkou. O příteli svého syna nikdy nemluvila jako o zeťovi a on o ní jako o tchýni. Říkali si křestními jmény. Ale pokud by jí někdo tvrdil, že Pepa nepatří do rodiny, hnala by jej s berlí přes celou Prahu, neboť on samozřejmě do rodiny patřil a stále patří.
„Vezměte prosím Bibli a najděte Římanům a s láskou ke Kristu a k lidem si Římanům 1.18 - 1.27.“
Toto bývá častým argumentem křesťanských ultramontánů. Bible je dílo natolik rozsáhlé, že v ní lze najít výklad k čemukoli. Pokud jde o Pavla, platí, že „dopisy, které máme k dispozici dnes, jenom nedokonale obrážejí to, co Pavlův písař před bezmála dvaceti stoletími napsal“ (Paula Frederiksen: Apoštol Pavel - posel Božího království, Maraton, nakladatelství s.r.o., 2023, str. 81). Navíc apoštol národů s Ježíšem nikdy nemluvil. Lze však argumentovat starozákonní knihou Kazatel: Kazatel 4.9. - 12.: „Lépe je dvěma nežli samotnému; jejich námaha má štědrou odměnu: Padne-li jeden z nich, druhý ho zvedne, padne-li osamělý, běda, kdo zvedne jej?! Dva lidé spolu spící lépe zahřejí se, jak ale zahřeje se ten, kdo spí sám? Je-li napaden jeden, dva spolu odolají; trojitý provázek se těžko přetrhne!“
