Major František Roček a generál Josef Šnejdárek

„Blahopřeji srdečně. Doporučuji, by se ihned velitelské právo předalo jednomu z manželů, aby se předešlo pozdějším nedorozuměním. Podotýkám, že velitelské schopnosti nezávisí na výšce osoby. Napoleon byl také malý. Generál Šnejdárek.“

Tento telegram odeslal na svatební hostinu dne 15. 6. 1929 do malostranského hostince U Glaubiců v Praze mým prarodičům Josef Šnejdárek (1875 - 1945). Velká, byť poněkud pozapomenutá postava československých vojenských dějin. Byl to můj dědeček z matčiny strany František Roček (1894 - 1976), voják První světové války, prvorepublikový důstojník a vlastenec jiráskovsko-masarykovského typu, po němž jsem zdědil náklonost k dějinám, knížkám a možná i jisté schopnosti stylistické. Z rodu Stirských (tatínkova větev) pak zcela jistě pochází má roztržitost, sklon k nepořádku a zájem o umění, klasickou hudbu, malířství… Auditu a účetnictví (moje profese) se mí předkové nevěnovali ani náhodou. Jen taťkův otec byl doktor práv, ovšem s výrazným hudebním nadáním.

Tu chybu budou mnozí z nás opakovat, dokud vědci a technici neobjeví, jak cestovat v čase. Einsteinovy rovnice to (prý) nezakazují. Svých blízkých (rodičů, prarodičů, strýčků, tetiček) se na to, co prožili, často nevyptáváme. Jsme příliš mladí (někdy malí), než abychom si uvědomili, že tázat se starších je potřebné a užitečné. Když dorosteme a zmoudříme, tak ti, kterým bychom chtěli klást otázky, již většinou vyprávět nemohou.

Můj dědeček zemřel, když mně bylo necelých 16 let. Tehdy jsem z historie díky panu Zamarovskému cosi věděl o starověkém Egyptě, přečetl jsem Staré pověsti české a Temno od Jiráska, Wenigovy pražské pověsti a Tři mušketýry od Dumase. Naše paní učitelka dějepisu na základce Hana Součková byla výborná. Proto jsem si pamatoval, kdo byl v prvním a druhém římském triumvirátu a uměl jsem vyjmenovat panovnické dynastie, které Čechům a Moravanům vládly. Věděl jsem, že Ludvíka XVI. a Marii Antoinettu za Revoluce popravili gilotinou. A že Beneš byl sice buržoazní prezident, ale antifašista, vlastenec a jeden ze zakladatelů republiky. Což paní učitelka při výkladu o první republice a Mnichovu důrazně připomínala. Na konec první půle 70. let to byla připomínka neběžná a odvážná.

V sobotu 11. 7. jsem si udělal výlet do obce Budislav na Táborsku. Neboť zde se dědeček v roce 1894 narodil. Syn správce panského velkostatku. Ten, jménem rovněž František, byl v kraji známý a oblíbený. Na budislavském hřbitově jsem našel náhrobek. Odpočívají zde pradědeček František Roček, jeho manželka Justýna a sestra Ludmila. Na maminku děda často vzpomínal. Zemřela v r. 1911. Byla vážně nemocná a do Budislavě přijel pan profesor až z Prahy. Prababičku operoval v kuchyni na stole. Tak to tehdy chodilo.

Zajímavé bylo, že děda, ač Jihočech, neuměl plavat. Trnul hrůzou, že se utopíme, když jsme - má starší sestra Zuzana a já - chodili ve Vysokém Mýtě na Tyršovu veřejnou plovárnu. Lituju, že se nemohl dožít roku 1989 a doby následné. Pokud by tomu tak bylo, určitě by kontaktoval neziskovku Post Bellum, z.ú., které by v rámci projektu Paměť národa vyprávěl o svém životě. Třeba jak v Rusku a v Itálii bojoval za císaře pána nebo o své službě v armádě Republiky československé. Jistě by se zmínil o stycích s Obranou národa v těžkých dobách okupace. Generál Ludvík Svoboda dědu stihl povýšit na majora, avšak po roce 1948 jej předčasně a naštěstí jen penzionovali. Neboť pro soudruhy byl každý prvorepublikový důstojník podezřelý. Střílel přece za Masaryka do stávkujících dělníků a byl slouhou vládnoucí buržoazie.

Když jsem se ptal babičky, odvětila bezelstně: „To víš, že jo. Každou chvíli někam jeli.“ Podotýkám, že štábní kapitán František na nikoho stávkujícího nestřílel. Ale voják věrný republice a jejímu prezidentovi Osvoboditeli byl. Na Vánoce r. 1968 přijel do Prahy a uviděl fasádu Národního muzea. To, že někdo střílel do budovy se zlatým nápisem MUSEUM REGNI BOHEMIAE, přes své vlastenecké srdce přenést nemohl. Na jaře 1969 při návratu do Vysokého Mýta spatřil u Kolína kolonu sovětských tanků. Babička musela zastavit vlak a sanitka dědečka odvezla s infarktem do kolínské nemocnice.

Tři poznámky. František byl konstrukce křehčí. Těžké kufry nosila babička. Pocházela ze statku na východočeském Rychnovsku a dřině na poli byla uvyklá. Správně bych měl dědečka pospat slovy žokejský typ. Byl výborný jezdec (ostatně roček = kůň starý 1 - 2 roky). Smál se, jak při jednom dostihu uhnal hraběnku Pálffy, která se pak musela schvácená uchýlit do sanatoria. Byl velitelem jezdecké eskadrony u pluku ve Vysokém Mýtě a jméno mojí maminky Dagmar (*1930) má hipologické pozadí. Stejně se totiž jmenovala dědečkova oblíbená klisna.

Poznámka druhá se týká TGM, na něhož děda nedal dopustit. Překvapilo mě, že Rudé právo 7. 3. 1950 (100 let od narození) věnovalo prvnímu československému prezidentovi obsáhlý úvodník a velkou fotografii. Je to jediný článek v 56. čísle, který lze jakž takž číst, byť i v něm je plno ideologických floskulí typu „Masaryk nechápe dosah převratných říjnových událostí v Rusku“, „Sociální problémy chtěl řešit jen v rámci kapitalismu“ apod. A za třetí. Prvorepubliková armáda byla přísně nadstranická. Proto si děda svobodných voleb neužil, neboť je měl jako voják z povolání zapovězené. Za Protektorátu se nevolilo a po roce 1948  našel ve schránce jednotnou kandidátku Národní fronty. Komunistická strana - vtělení moudrosti pracujícího lidu - na ni přece musela umístit ty jedině správné uchazeče.

Od dědy jsem dostal první politické školení. Ve středu 21. 8. 1968 ráno mně sdělil, že nás okupovali. „Němci“, vyhrkl jsem, neboť nikoho jiného jsem si v 8 letech jako nepřítele představit neuměl. „Ne, Rusové“. „Ale děde, to není možný. Vždyť ty nás přeci osvobodili?!“ A rozbrečel jsem se. Děda proto začal vysvětlovat.

V rodině Ročků se zřejmě počítalo s tím, že syn František převezme správcovství po svém otci nebo že bude oficiálem na nějakém úřadě. Proto ho dali zapsat na Českoslovanskou akademii obchodní v Praze v Resslově ulici č. 8. Děda tuto školu nesnášel. Účetnictví, kupecké počty, právo obchodní, český a německý těsnopis mu lezly krkem. Jenže to bylo v době, kdy se rodičům vykalo a neodporovalo. Když mamka zhlédla po roce 1989 scénku v seriálu F. L. Věk, kde Františkovi otec úsečně oznámil „A budeš kupcem!“, povzdechla si: „Jo, takhle jsme na vás s taťkou měli jít“! Prospěch měl dědeček nevalný, za což se později styděl a tak svá středoškolská vysvědčení skartoval. Ponechal si jen vysvědčení na odchodnou. Zde se u předmětu národní hospodářství podepsal Dr. Edvard Beneš. Výkaz je z roku 1915 a František proto musel patřit k těm studentům, kteří - když pan profesor nepřišel do hodiny - byli jak puťky. Věděli, že má povinnosti související s jeho tajnými činnostmi pro národ a vlast. Alespoň tak se to v jedné benešovské monografii psalo.

Za 64 let jsem na stejné škole maturoval já. Tehdy ovšem nesla neutrální označení střední ekonomická škola. Ředitelem byl Ing. Josef Svatoň. Vzhledem k tomu, že oba moji rodiče byli po roce 1969 „odejiti“ z KSČ pro nesouhlas s okupací, byly mé šance vystudovat hodně vachrlaté. Avšak pan (tehdy soudruh) ředitel byl synem generála in memoriam Josefa Svatoně (1896 - 1944), který za první republiky coby podplukovník sloužil u téhož pluku ve Vysokém Mýtě, jako děda František. Čili blízcí kolegové. Za Druhé války aktivní odbojář, Obrana národa ve východních Čechách a na Vysočině. Přední člen Rady tří v čele s generálem Vojtěchem Lužou.

Svatoň padl dne 1. 11. 1944 v malé vsi Paseky u Proseče při přestřelce s gestapem. „Mejťáci si musej pomáhat. S Vaším tátou jsme byli kamarádi. A Váš manžel (můj táta) byl v Mejtě ten nejlepší skautskej družinovej rádce“, řekl ředitel Svatoň mamce, která si u něj sjednala na jaře 1975 návštěvu. „Váš syn musí udělat zkoušky. O to další…, o to se už postarám.“ A slovo dodržel. „Resslovka“ byla za jeho ředitelování kvalitní škola převyšující normalizační průměr. Zvláště výuka jazyků (němčina, francouzština, angličtina, španělština, ruština) byla výborná. Z výkladů o právních formách kapitalistického podnikání, směnkách, šecích, devizách, valutách a obchodních doložkách Incoterms (ale i z hodin české a světové literatury) žiju dodnes. Rovněž těsnopisné zkratky používám, dělám-li si písemné poznámky.

Po červnových výstřelech v Sarajevu bylo jasné, že děda bude muset narukovat. Dokončil nenáviděnou obchodní školu a je možné, že jeho útěk k armádě (jednoroční dobrovolník) byl protest proti budoucnosti statkáře či úředníka, kterou mu nalinýroval tatínek. Z jeho kmenového listu vyplývá, že byl odveden 22. 11. 1917 a vtělen k zeměbraneckému pluku 28. Vím, že válčil v Rusku a později snad v Itálii, byl raněný (průstřel plic) a dotáhl to na f’ahnricha - praporčíka. Zde sluší se připomenout, že dědeček, ač roduvěrný Čech, si na staré Rakousko nestěžoval. „To jsme s kamarády popadli kola a vyjeli třeba do Bavor, jen tak, bez pasu.“ Nebo vyprávěl o mlynáři, který se soudil s  následníkem trůnu Franzem Ferdinandem o pozemky a vyhrál. Jednou babička (*1909) a děda vzpomínali na své dětství a zazpívali mně „Zachovej nám, Hospodine.“ Přesně tak, jak se to naučili ve škole.

Avšak po 28. říjnu 1918 se František (nedávno Franz) dal po kratičké pauze úředníka ve spořitelně do služeb Branné moci Republiky československé. V hodnosti poručíka byl přidělen k československému jezdeckému střeleckému pluku č. 5 v Košicích. Zde vojákoval až do února 1930, kdy byl přemístěn do Vysokého Mýta, kde se usadil. U zdejšího 9. jezdeckého pluku to dotáhl na štábního kapitána. Drobná poznámka. Dědeček se coby velitel jezdecké eskadrony dobře znal s legendou českého jezdectva a vysokomýtským rodákem kapitánem Rudolfem Poplerem (1899 - 1932). Ten zemřel, zavalen koněm, při Kinského memoriálu.

Nyní konečně generál Josef Šnejdárek. To, že dědovi poslal v r. 1929 telegram ke svatbě, dokládá, že se dobře znali. Narozen 1875 v Napajedlech na Zlínsku. Měl, bůhví po kom, genetickou výbavu k dobrodružnému životu, který by vydal na scénář k thrilleru. Již jako třináctiletý se rozhodl, že bude v Turecku pašou a proto utekl do Cařihradu. V memoárech „Co jsem prožil“ (2019, NAŠE VOJSKO, a.s.) generál vzpomíná především na léta, která prožil u Cizinecké legie v Africe (1899 - 1917)), kde dosáhl hodnosti poručíka. Od r. 1917 sloužil v Československých legiích (Francie, Itálie, Štefánik, Beneš). Do vlasti se vrátil na Vánoce 1918. Šnejdárek byl vojensky rázný a přitom mu nechyběl smysl pro humor. „Dal jsem si zavolat strojvedoucího a řekl jsem mu: Povezete nás do Prahy.“ … „Já, prosím, nesmím.“ Obrátil jsem se k hochům a pravím: „Kdo z vás umí řídit lokomotivu?“ Ihned se přihlásilo několik mužů najednou. Řekl jsem si: Co se může stát? Nějaká malá srážka - pojede se tedy pomalu. Obrátil jsem se k strojvůdci a řekl jsem mu „Tak, příteli, vidíte! Máme za vás náhradu, do Prahy pojedeme a vás nechám zastřelit. … „Strojvůdce ze sebe vyrazil. „Pane generále“ (Byl jsem sice jen majorem, ale chápal jsem, že mě povýšil ze strachu). „Pane generále“, řekl strojvůdce, „kdybyste mi aspoň mohl dát rozkaz písemně…“ Podle této odpovědi jsem poznal, že jsem šťastně doma, na půdě bývalé c.k. monarchie.“ Protože jsem v hloubi své duše věděl, že s tímto strojvůdcem dojedeme přece jen jistěji do Prahy než se strojvůdci-dobrovolci, ochotně jsem na písemný rozkaz přistoupil a okamžitě jsem odsouzenci udělil „milost“. Výjevu přihlížel celý nádražní personál…. Slyšel jsem, jak si říkají: „To jsou holt legionáři, s těmi není žádný špás.“ Tak jsme dojeli do Prahy.“

V nové republice Šnejdárek velel v r. 1919 nejprve československému vojsku v lednové Sedmidenní válce s Poláky o Těšínsko. Naši severní sousedé dodnes o generálovi raději slyšet nechtějí, vždyť 15. 5. 1920 se jej dokonce pokusili zavraždit. Nepovedlo se. Poté se Šnejdárek stal velitelem divize v bojích proti Maďarské republice rad na Slovensku, kterou vedl komunista Béla Kun. Za Stalina popravený jako trockista. Generál zvítězil v bitvě o Zvolen (červen 1919) a jeho vojska postupně obsadila i část bývalých Uher. A právě zde a v tuto dobu (20. léta) se musel seznámit s mým dědou, když ten sloužil u pluku v Košicích. Zajímavé je, že až do roku 1927 byl Šnejdárek francouzským občanem. Později ho Masaryk jmenoval armádním generálem a byl zemským vojenským velitelem na Slovensku.

V penzi byl Šnejdárek od roku 1935. Později (1939) odešel do Francie a poté do severní Afriky. Zde také dne 13. 5. 1945 zemřel. Pohřbili ho v Casablance a teprve v roce 1996 jeho ostatky přenesli na hřbitov do rodných Napajedel. Své vzpomínky „Co jsem prožil“ sepisoval v roce 1939. „Ještě jednou bych chtěl do Afriky. Vidět a cítit slunce Afriky. Slyšet pochod legie. Dnes večer si jej dám zahrát. Kávu budu pít z plechového šálku legionáře číslo 5824. Dal jsem si šálek pozlatit. Nejcennější památka. Šel mockrát Saharou, přes moře, zpátky, zase na frontu. Nejdražší památka. Symbol. Jsem dnes jako on: pozlacený a děravý. Moc zoufalého se dnes ve světě děje. Já nezoufám.“

Dědeček a major František, stejně jako generál Šnejdárek, smysl pro humor nepostrádal. Smál se: „Za první republiky bylo módou říkat: „Nemám to sice na beton potvrzené, ale má prababička byla baronesa von Stein. Můj prastrýc byl c.k. hoflieferant pečiva pro císařskou vilu v Bad Ischlu a jeho sestra pracovala jako dámská krejčová v salonu ve Vídni, kde se šily róby pro císařovnu Alžbětu a Kateřinu Schratt.“ Stejní lidé po roce 1948: „Matka vyrůstala s 9 sourozenci jako dcera podruha ve Lhůtě. Od 12 let pásla za slamník v ratejně a kus chleba husy a krávy u místního sedláka, který byl vydřiduch a kulak. Otec přišel v r. 1930 o práci ve strojírně. Za účast v hladové demonstraci dostal 6 měsíců natvrdo. Jeho bratr byl redaktorem Pravdy chudoby na Slovensku.“

Druhou červencovou jsem byl v Budislaví a prošel jsem i její okolí. V Záluží u Budislavě koupil za první republiky tatínek mého dědečka zbytkový statek. Na zříceniny hradu Choustník děda chodil s kamarády hrát si na loupežníky. Budislav, toť vesnice jak vystřižená z próz Jindřicha Šimona Baara. Kostel, fara, menší zámek, sochy svatých na návsi, mlýn… Zároveň však také obec poznamenaná komunistickým družstevním hospodařením. Pochopil jsem, proč dědečkovou oblíbenou knížkou byla Země zamyšlená od Ladislava Stehlíka a proč na několika akvarelech, které namaloval, byly skoro vždy břízy.

Zdroje: