Článek
Na YouTube je k dohledání sekvence „Vyostřená debata v hospodě o Rousseauovi.“
Pro zájemce: https://www.youtube.com/watch?v=5dLf-vGvrg8
Dovolím si ocitovat část rozhovoru o revoluci ve „Frankrajchu“ mezi zámeckým aktuárem (Josef Somr) a mladým Věkem (Radoslav Brzobohatý), diskusi přizvukuje písař Laštovička (Zdeněk Řehoř). Podotýkám, že mnou přepsaná část rozhovoru nemůže zachytit skvělé herecké výkony aktérů.
· AKTUÁR: „Celou tu mizérii, pánové, připravili filosofové s tou jejich bezbožnou Encyklopedií. Že? Co vy na to, pane filosofe? No ano, vy, vy! Pane Věku!“
· PÍSAŘ: „Voltaire! Ten byl nejhorší, pánové.“
· AKTUÁR: „A co ten… Hans.., Hans Jakob? Nezastanou se ho? Hanse Jakoba?“
· VĚK: „A kdo to jako má být?“ (následuje smích „zámeckých“).
· AKTUÁR: „Hans Jakob Rousseau! Toho neznaj?“
· VĚK: „Ach ano, promiňte. Jean Jacques.“
· AKTUÁR: „Já myslel, že se k němu nechtěj hlásit. Pánové! To byl filosof. Ženským pletl hlavu svými romány a mužským zase mozky tím svým třeštěním o spravedlivém světě. Pánové! Všecko to krveprolití ve Francouzích padá na jeho hlavu.“
· VĚK: „To snad ne, Herr aktuár. Rousseau přece nikdy neschvaloval žádné krveprolévání.“
· AKTUÁR: „A daj pokoj! Co voni o tom můžou vědět.“
· VĚK: „Ano. Co. …. Přečetl jsem celého Rousseaua. A prominou, co přečetli oni?“
· AKTUÁR: (zaražený, po chvilce mlčení): „Mně stačí část noviny, Herr Věk.“
A nyní střih do století 21.
Kardinál Dominik Duka podal žalobu na brněnské Centrum experimentálního divadla a Národní divadlo Brno. Primas žádal omluvu za zásah do svých osobnostních práv. Šlo o hry Olivera Frljiče „Prokletí“ a „Naše násilí a vaše násilí“ předvedené na přehlídce Divadelní svět. Jeho Eminence hry neviděla.
Dne 25. 9. sepsal a na Neviditelném psu zveřejnil pan Tomáš Guttmann poměrně obsáhlou recenzi na film Zelená hranice od polské režisérky Agnieszky Holland. V závěru píše: „Přiznávám, že jsem viděl z filmu jen ukázky a pouze jej slyšel vyprávět z úst lidí, co ho zhlédli; též jsem četl desítky recenzí.“
Včera server Novinky.cz uveřejnil článek „Agnieszka Hollandová: Přicházely mi výhrůžky smrtí“. V diskusi jsem v rychlosti lakonicky poznamenal: „Viděl jste někdo ten film? Já ne. Proto nekomentuji.“ A jaké jsem dostal odpovědi? (cituji bez úprav): „Tak ono existují i recenze a názory pana Hollanda mluví o filmu i bez něj. Podívat se na něj znamená to svinstvo sponzorovat a šířit. Poláci měli šanci se toho zbavit. S novými volebními preferencemi a sledováním podobných nesmyslů se vydávají na slastnou cestu marxismu leninismu.“ „No a to je rozdíl mezi lidmi, kteří mají morální kompas pevný, a vámi rozplizlými relativisty čehokoli. Nemusím číst Satanské verše, abych věděl s naprostou jistotou, že usilování o život Salmana Rushdieho je zločinné, ohavné a zavrženíhodné. A stejně tak bez ohledu na to, jaké vidění reality nabídla ve svém filmu paní Holland, je kdokoli, kdo jí za to byť jenom nenávistně vyhrožuje, odporným zločincem. Tečka.“
Do třetice z komentářů upoutávce „Mám po svém boku milovanou ženu“ na knihu Zpověď farářky (k dohledání na https://www.stream.cz). Farářkou je Martina Kopecká z Československé církve husitské, která se odvážila přiznat, že miluje ženu a že s ní žije. Reakce: „Milovanou ženu po boku by měl nahradit milovaný Bůh. Nelze říkat, že věřím, že Boha miluji, a přitom porušovat zákony Jím dané. To je pokrytectví.“ „A koho to zajímá?“ „Do církve se vždy schovávali úchyláci.“ „No, jo flanďáci, tam byla morálka vždy na štíru.“
Včera jsem si vzpomněl ještě na poslední díl seriálu, který za reálného socialismu nikdy nebyl odvysílán. Kdo onu dobu zažil a díl zhlédne, porozumí okamžitě, proč. Věkovi prohledávají jeho knihovnu a písař Laštovička objeví výtisky Molièrových her. Ty užaslému dobrušskému kupci zabaví spolu s nezapomenutelným komentářem „Co je francouzské, to je zednářské.“ A mně se okamžitě vybavil rok 1983, kdy jsem jako student týden praktikoval v jednom socialistickém podniku. Spolužák měl připjatu na svetru černobílou „placku“ s čínským symbolem „jin“ - jang“. Laločnatý obchodní náměstek, u kterého jsme byli na vstupním pohovoru a který byl inteligencí věrnou kopií zámeckého písaře, zbystřil a vydal tento příkaz: „Hele, sundej to! My sme tady jako všící, ale úplně všicí atejistí.“
Na první hodině dějepisu (mohlo to být v r. 1972) nám paní učitelka Hana Součková napsala na tabuli výrok, jehož autorem je Marcus Tullius Cicero: „Historia magistra vitae.“ - Dějiny jsou učitelkou života. Jest to výrok tak často opakovaný, že mnozí jej mohou považovat za floskuli. Leč pravdivý je.
