My, komunisté, chceme celou pekárnu!

Dnes, jsa již od půl sedmé ráno v mé oblíbené kavárně, jsem si na serveru „Novinky.cz“ přečetl článek paní Karoliny Brodníčkové s titulkem „Stačilo! chce zpět socialismus i znárodňování“. V něm autorka v úvodu cituje soudružku Petru Prokšanovou (*1985). Podstatné jméno „soudružka“ není myšleno pejorativně. Prokšanová je členkou Komunistické strany Čech a Moravy. Na pražské kandidátce politického hnutí Stačilo! pro podzdzimní volby do Poslanecké sněmovny obsadila druhé místo.

https://www.novinky.cz/clanek/domaci-stacilo-chce-zpet-socialismus-i-znarodnovani-40535173

Paní Brodníčková myšlenky a názory uchazečky o post poslankyně cituje (jsou dostupné např. na síti Facebook): „Je nesmysl chtít záplatovat současný nefunkční režim. Musíme opravdu vážně diskutovat o systémové změně. My, komunisté, nechceme větší drobky koláče ze stolu mocných. Chceme celou pekárnu!“ … „Změna musí směřovat k socialismu. Vykořisťování člověka člověkem je neudržitelné. Proto potřebujeme radikální - ke kořeni jdoucí změnu. Kapitalismus nemá chyby, kapitalismus je chyba.“

Pro Seznam Médium mám rozpracovaný článek o francouzských katedrálách. Narychlo, ve spěchu a jen kvůli počtu „to se mi líbí“ píši velmi nerad. Zde však musím. Budu stručný. Sovětský a nikoli nevýznamný a špatný (byť kontroverzní) novinář a spisovatel Ilja Grigorijevič Erenburg (1891 - 1967) se do literárních a politických dějin zapsal svojí novelou Tání (Оттепель, 1954). Ne, že by se jednalo o skvost literatury zvané krásná. V knize však čtenář objeví narážky na události v zemi Sovětů z let 1953 - 54 a na dobu předválečnou. Po lopatě: opatrná, leč zcela jistě kritika kruté doby stalinské. Význam novely lze prokázat na dvou skutečnostech: 1. Nikdy nebyla přeložena do češtiny. Pouze na Slovensku vyšla v r. 1957 v nakladatelství Slovenský spisovateľ pod titulem Odmäk. 2. Podle názvu „Tání“ historikové pojmenovali období změn v zemích východního bloku po Stalinově smrti. Dne 25. 2. 1956 (dějiny mají smysl pro paradoxy - 25. 2. 1948) Nikita Sergejevič Chruščov (1894 - 1971) přednesl na závěrečném a tajném zasedání delegátů XX. sjezdu Komunistické strany SSSR slavný projev „O kultu osobnosti a jeho důsledcích“.

Dnes vcelku nevinný a stylisticky neobratný text, který však - byť neúplně - sděluje, že Stalin byl krutý diktátor, zločinec a vrah. Tehdy to byla doslova a do písmene bomba! Bomba takové razance, že text projevu byl v zemích socialistického tábora až do doby perestrojky k dispozici jen v samizdatových opisech. První tajemník Polské sjednocené dělnické strany a kovaný stalinista Bolesłav Bierut (1892 - 1956), když si jako významný sjezdový host projev přečetl (vedoucím funkcionářům spřátelených komunistických stran byl opis předán), umírá v Moskvě 12. 3. 1956, a to údajně na infarkt.

Erenburg napsal rovněž šestisvazkové paměti Lidé, roky, život (1960 - 1965). A nyní se dostávám k meritu věci. Historik Jan Rychlík (*1954), výborně a objektivně sepsaná monografie Československo v období socialismu 1945 - 1989 (nakl. Vyšehrad, Praha, 2020). S sebou ji nemám, ale dovolím si uvést historku, kterou ze vzpomínek autora Tání pan Rychlík převzal a ve své knize ji cituje. Za smysl ručím.

Erenburg byl na přednáškovém turné v USA. Tuším, že to bylo v Detroitu, kde vyprávěl přítomným dělníkům o dravém kapitalismu, vykořisťování člověka člověkem, o nadhonotě, kterou si kapitalisté přivlastňují, o třídním boji, dialketice dějin a o nevyhnutelnosti nástupu komunistického výrobního způsobu. Stejně jako soudružka Prokšanová: „Změna musí směřovat k socialismu. Vykořisťování člověka člověkem je neudržitelné. Proto potřebujeme radikální - ke kořeni jdoucí změnu. Kapitalismus nemá chyby, kapitalismus je chyba.“

Reakce amerických dělníků byla tato: „OK! To, co nám tu vyprávíte, velmi dobře známe. Z přednášek, ze školení, z literatury… Jenže nám se pod našimi kapitalisty žije daleko lépe, než vašim dělníkům v SSSR pod vedením komunistické strany.“

Soudružce Prokšanové a těm, co jí tleskají a se slzou v oku vzpomínají na dobu reálného socialismu, bych pak sdělil toto. Aby jakákoli diskuse měla smysl, je třeba si nejprve vyjasnit a definovat pojmy. To věděli již staří Řekové. Museli bychom určit, co rozumíme substantivy „kapitalismus“ a „socialismus“. Co však jako ekonom - absolvent VŠE (promoce 1984, státní zkoušku z marxismu-leninismu jsem na rozdíl od kandidující soudružky skládal) vím jistě, je toto:

V Československu žádný socialismus jako první fáze komunistického výrobního způsobu nikdy neexistoval. Jaká tedy byla ekonomická podstata systému v období 1948 - 1989 pod vládou jediné strany? Má odpověď je stručná. Státně monopolní kapitalismus dotažený ad absurdum, čili až k nesmyslnosti. Celé hospodářství, až na velmi nepatrné výjimky, bylo tak zvaně socializováno. Zestátněno, združstevněno a direktivně řízeno plánem bylo vše. Od výroby investičních celků a lokomotiv až po produkci špendlíků a toaletního papíru. Každý venkovský chupodravec čili holič musel být v družstvu holičů, kadeřníků a pedikérů „Hygie“. Potvrdila to i autorita nad jiné k tomu povolaná. Generální tajemník ÚV KSČ soudruh Milo(u)š Jakeš (1922 - 2020) ve slavném červenohrádeckém projevu z léta roku 1989 přítomným sdělil: „Tu jsme to v minulosti trochu přešvihli, abych tak řekl, s tou socializací…“ I k pekárnám, po kterých soudružka Prokšanová touží, měl soudruh generální poznámku: „Víceméně jsme za všechno jakoby odpovědní. Není chleba, co dělá vláda? Jak to že není chleba, co dělá strana? Jak to řídí, že není chleba? Ptá se někdo v  kapitalismu na takovouhle otázku? Vůbec ne, vůbec ho nenapadne, spojovat vládu s tím, že pekař neupekl chleba. Kritizujou pekaře.“

Pamětníci, mezi něž patřím (*1960), nechtějí-li si lhát do vlastní kapsy, dobře vědí, že sehnat za reálného socialismu lokomotivu (jako občan jsem si ji samozřejmě koupit nemohl, šlo o výrobní prostředek, který v soukromém vlastnictví sloužil k vykořisťování dělníků), tak tedy sehnat lokomotivu bylo pro státní podnik snazší než nákup zavíracích špendlíků či toaletního papíru na WC pro zaměstnance. Nepřeháním! Neboť se pamatuji na záležitosti, které jsme projednávali na poradách u ekonomického náměstka Výzkumného ústavu matematických strojů (VÚMS), kde jsem byl v r. 1986 - 90 zaměstnán.

Socialismus, který soudružka Prokšanová a s ní i mnozí jiní nostalgicky obhajují slovy „Ano, bylo líp“, jsem zažil včetně rozstřílené fasády Muzea na vlastní kůži po dobu 29 let, 3 měsíců a 18 dnů, pokládám-li 17. listopad 1989 za předěl. Mé hodnocení a závěr? Už nikdy více. Stačilo!

Zdroje