Mykény zlatem bohaté - Polychrysos Mykéné

První červencový týden jsem strávil na poznávacím zájezdu v Řecku. Athény, Marathón, Delfy, Epidauros… Mne však nejvíce zajímala a zaujala města Mykény (Μυκῆναι) a Tíryns (Τίρυνς).

Homér veršuje o „Mykénách bohatých zlatem“, mně se vybavily Mykény prosáklé krví. O čemž náš pan průvodce - vystudovaný kunsthistorik - nevyprávěl. Já však byl vyzbrojen informacemi. Jejich zdrojem byly zejména „Staré řecké báje a pověsti“ od Eduarda Petišky, „Bohové a hrdinové antických bájí“ a „Řecký zázrak“ od Vojtěcha Zamarovského a „Cesta po Řecku“ od římského geografa a cestovatele Pausania. Mlčení jehňátek či Psycho od Hitchcocka jsou oproti událostem vyvolanými kletbou Tantalova rodu neškodným bylinným thé, které slečna Lemonová připravovala pro Poirota. Musel jsem si však v oněch mykénských a souvisejících hrůzách udělat pořádek.

Tantalos a Pelops

Vše začalo ve starověké Lýdii (západní, přímořská část dnešního Turecka). Zde ve městě Spilu vládl král Tantalos. Snad byl synem samotného Dia, každopádně Zeus měl pro něj slabost. Zval vtipného krále na Olymp, kde popíjel nektar, jedl ambrózii a poslouchal, o čem si bohové povídají. Stouplo mu to do hlavy a začal pochybovat, že Olympané jsou vševědoucí. Zabil svého syna Pelopa, nechal jej rozsekat na kousky a bohy pozval na hostinu. Ti zděšeně vyskočili od hodovního stolu (jen roztržitá Démétér snědla kousek masa z lopatky) a Zeus srazil Tantala do propasti Tartaru. Tam je dodnes trápen věčným hladem, žízní a strachem ze zřícení mohutného balvanu. Muka Tantalova.

Pelops a Hippodameia

Bohové kousky pečeně vhodili do kotle a Pelopa vzkřísili. Chybějící kousek z lopatky nahradili slonovinou. Princ byl ještě krásnější než před vraždou. Vydal se do Řecka a podmanil si poloostrov, který se dodnes jmenuje po něm - Peloponés. Ve městě Pisa u Olympie (dnes vesnička Archaia Pisa, neplést s Pisou v Itálii) vládl král Oinomaos, který měl neskutečně krásnou dceru Hippodameiu. Věštba předpověděla, že její ženich bude příčinou královy smrti. Oinomaos proto každého nápadníka vyzval ke koňským závodům. Vítěz mohl poraženého probodnout kopím a useknout mu hlavu. Spřežení králi daroval jeho otec a bůh války Áres, takže panovník si byl vítězstvím jistý. Ze světa sprovodil již 18 uchazečů a Pelops měl být 19. Tantalův syn si však také vyprosil rychlé koně, a to od vládce moří Poseidóna. Oinomaos byl nervózní a ani nenechal mládenci náskok, jak měl dosud ve zvyku. Už chtěl Pelopa proklát oštěpem, avšak v cílové rovince dvojkolý vozík narazil na kámen, král vylétl a roztříštil si lebku. Věštba se splnila. Králův vozataj Myrtilos, byv předem domluven s Pelopem, uvolnil zákolník na voze svého pána. Odměnou mu měla být noc s Hippodameí. Což se mu zdálo málo a začal Pelopa vydírat. Ten jej v hádce svrhl ze skály do moře, jenže než Myrtilos dopadl na hladinu, proklel celý Tantalův rod.

Átreus a Thyestés

Pelops a Hippodameia měli syny Átrea a Thyesta. Nyní již konečně zjeví se na scéně město Mykény. Bratři se svářili o to, kdo má v Mykénách (založil je hrdina Perseus) vládnout. Átreus pozval Thyesta na usmiřovací hostinu a jako pokrm mu předložil rozsekané maso jeho tří synů. Bájesloví děsivý banket nazvalo Thyestovými hody. Átrea později probodl mečem jeho synovec (tj. Thyestův syn) Aigisthos. Jenže tím to nekončilo. Prokletí se přece vztahovalo na celý Tantalův rod.

Agamemnón, Klytaimnéstra a Aigisthos

Átreus měl dva syny. Meneláos vládl ve Spartě a oženil se s krásnou Helenou. Agamemnón byl králem v Mykénách. Řekové si jej zvolili jako velitele výpravy proti Tróji. Loďstvo však z přístavu Aulida nemohlo vyplout, neboť příznivému větru bránila panenská bohyně lovu a Měsíce Artemis. Agamemnón nemohl jinak než bohyni obětovat svoji dceru Ifigénii. To králi poradil věštec Kalchás. Trojská válka trvala 9 let, desátým rokem maloasijské město padlo. Agamemnón se vrátil do Mykén jako vítěz, jenže mezitím jeho manželka Klytaimnéstra - obětování Ifigenie mu nikdy nezapomněla - a bratranec Aigisthos zosnovali vraždu a krále zabili, když vycházel z lázně. Jiní tvrdí, že k vraždě došlo na hostině.

Orestés, Pylades a Élektra

Agamemnónův syn Orestés za pomoci své sestry Élektry uprchl z mykénského paláce a když dospěl, vrátil se jako mstitel. Probodl, podněcován Élektrou, Aigistha a Klytaimnéstru. Matkovražda byl těžký zločin, a tak Oresta začaly pronásledovat bohyně Erínye - zosobnění pomsty a výčitek svědomí. Zpívaly mu píseň o jeho krvavém činu a doháněly mládence k šílenství. Bohyně Athéna mu poradila, aby v Tauridě získal sošku Artemis, která ho mohla očistit. Taurida, toť dnešní Krym. Orestés se tam vydal se svým věrným druhem Pyladem, který v Tauridě, kde byli zajati, nabídl dobrovolně svůj život výměnou za život Orestův. Kněžkou v Artemidině chrámu nebyl nikdo jiný než Orestova sestra Ifigénie. Artemis mykénskou princeznu na obětním aulidském oltáři v poslední chvíli vyměnila za obyčejnou laň a unesla ji do Tauridy. Sourozenci se poznali, Ifigénie lstí zajistila propuštění obou mládenců a všichni tři se vrátili do Mykén. Erínye zmizely.

Orestés a Alétés

V Orestově nepřítomnosti se vlády v Mykénách zmocnil Alétés, Aigisthův syn. Ten Oresta nenáviděl, neboť mladý mykénský princ zabil jeho otce, a navíc bylo třeba se zbavit právoplatného nástupce trůnu. Neuspěl a Orestés Aléta v souboji zabil. Jako potomek Átreovců (mohli bychom klidně říci Tantalovců) zasedl na mykénský trůn. Jeho manželkou se stala Hermioné, dcera spartského Meneláa a krásné Heleny. Vládl dlouho, moudře a spravedlivě, ale pan Petiška poznamenává, že kdo jedou slyšel píseň Erinyí, nemůže na ni nikdy zapomenout.

Argolis (Argolida)

Mykény a Tíryns se nacházejí v krajině, která se od pradávna nazývá Argolis. Dnes je Argolida jedním z 5 regiónů kraje Peloponés, na mapě ji najdeme na jeho východní části. Drobná poznámka. Říkáme, že Peloponés je poloostrov. Jenže prokopáním Korintské šíje (1882 - 1893) stal se ostrovem. Argolis je bohatá bájemi, dějinami a památkami. Ty nejdůležitější týkají se zvláště druhého tisíciletí před Kristem. Archeologové mluví o době bronzové, konkrétně pak o mykénské kultuře, která je odvozeninou kultury krétské čili mínojské. Pozdní fázi doby mykénské a zároveň následné Temné období (viz dále) zachytil Homér ve svých slavných eposech Ilias a Odyssea. Samotná Trojská válka výmyslem nebude, historikové ji datují do doby okolo r. 1200, 1250 před Kristem. Slavnými mykénskými městy na Peloponésu byly vedle samotných Mykén např. Tíryns, Argos, Théby, Orchomenós a písečný Pylos.

Exkurs z bájí do dějin

Historikové to vidí tak, že v první půli 2. tisíciletí před Kr. pevninské Řecko ovládali králové z ostrova Kréta. Z bájí víme, že Athény musely rok co rok posílat krétskému králi Mínoovi mládence a panny jako potravu pro obludu zvanou Mínotaurós. Od této dávky město osvobodil hrdina Théseus, syn athénského krále Aigea. Za pomoci princezny Ariadny obludného býkočlověka ustájeného v Daidalově Labyrintu zabil. Zapomněl, jsa okouzlen Ariadnou, na své lodi černé plachty vyměnit za bílé a král Aigeus si myslel, že Théseus přišel o život. Ze žalu se vrhl do moře, a to se po něm až dodnes jmenuje Aigeiské čili Egejské.

Co víme dobře, je to, že okolo r. 1500 před n.l. velká erupce zničila ostrov Théru čili Santorini a vlna tsunami a následná zemětřesení přinesly zkázu skvostným krétským palácům. Přibližně od té doby vedení egejské oblasti přebírají pevninští Achajci. Role se vyměnily. Kréta se podřizuje Řecku. Kultura mínojská stává se tak kulturou mykénskou, neboť město Mykény je nejmocnější. Vše končí Trojskou válkou. Obsáhlé vyprávění o ní pan Petiška i jiní autoři zařazují až na konec cyklu řeckých bájí a pověstí. Má to svoji logiku, jde zřejmě o odraz skutečné historie. Trojští válečníci (Agamemnón, Meneláos, Odysseus …) se po kratším či delším bloudění vracejí do svých mykénských měst, na Agamemnóna dokonce čeká smrt. A pak již řecké báje končí. Do Řecka vtrhl kmen bojovných Dórů a mykénská města byla postupně dobývána a pustošena. Dórové s kmeny jinými zřejmě patřili mezi Mořské národy, které vcelku dobře známe z dějin starověkého Egypta a proti kterým zčásti úspěšně bojoval Ramesse III., poslední skutečně velký egyptský král (1187 - 1157). Na zániku mykénské civilizace se podílely i rozbroje mezi jednotlivými městy a zřejmě i zemětřesení a neúrody. Pozoruhodná kultura tak zanikla a nastává Temné období. Nevíme o něm tolik, co bychom si přáli vědět a okolo r. 800 je vystřídáno archaickou dobou řeckou. Stručně řečeno: Doba mykénská končí přibližně okolo roku 1200 před Kr.

Mykénská kultura

Byla úchvatná. Řecko čili země Achajců či Dánaů bylo rozparcelováno na městské státy a centrem každého z nich bylo město s větším či menším hradem. Stavělo se z kamene, a protože nějaký nepřítel byl skoro vždy na obzoru, města se chránila hradbami z obřích a částečně opracovaných balvanů. Ještě starořímští dějepisci a geografové věřili či alespoň připouštěli, že hradby měst Tíryns a Mykény nemohli vybudovat lidé. Připsali je bájným Kyklopům, což byli obři s jedním okem uprostřed čela. Jejich otcem byl prvotní bůh Úrános. My známe především Polyféma, kterého přelstil Odysseus. Představil se mu jako pan Nikdo a když mu opáleným kůlem spolu se svými druhy vyrazili jediné oko, Polyfémos řval, jak když jej na nože a vidlice berou. „Kdo tě vraždí?“, ptali se jej ostatní Kyklopové. „Nikdo, přátelé, nikdo.“ Polyfémovým otcem však měl být samotný vládce moří Poseidón. Ať už to bylo jakkoli, archeologové dodnes používají termín kyklopské zdivo.

Fortifikace města Tírynsu jsou jedním z nejmohutnějších opevnění, a to zvláště s přihlédnutím k jejich šíři (až 6 m), jaké kdy člověk vybudoval. Pro Mykény platí skoro to samé. Uvnitř města, na vyvýšeném místě, stával vládcův palác zvaný megarón. Ústřední velký sál (naos) byl vytápěný krbem nebo středovým ohništěm se čtyřmi sloupy okolo a měl nádhernou freskovou výzdobu s jasnou návazností na fresky krétských paláců. Používání ušlechtilých materiálů (např. mramoru) bylo běžné. Mykléňané již znali takové vymoženosti, jako koupelnu a v megarónu či v domech bohatců by se i člověk počátku 21. století necítil špatně, pokud by se smířil s absencí elektřiny a nevyžadoval by připojení na Wi-Fi. To, jak paláce vypadaly, víme jednak z vykopávek a rovněž lze, alespoň částečně, věřit i Homérovým popisům.

Achájové již znali a uctívali mnohé z tradičních řeckých bohů, jejich jazykem byla stará starořečtina a používali slabičné lineární písmo B. To rozluštili v 50.letech 20. století pánové Michael Ventris (1922 - 1956) a John Chadwick (1920 - 1998).

Heinrich Schliemann a Mykény

Heinrich Schliemann (1822 - 1890), rodák z Neubukowa (Schleswig-Holstein) Homérovi a dalším starověkým autorům věřil (občas až příliš) a vykopal maloasijskou Tróju. To mu však nestačilo a vrhl se na další města, o kterých Homér vyprávěl. Inspiroval jej mimo jiné také římský geograf Pausaniás. Ten žil ve 2. stol. n. l. a sepsal turistický bedekr, který u nás vyšel v r. 1973 ve dvou dílech pod názvem „Cesta po Řecku“. Pausaniás v Mykénách byl, jejich mohutné ruiny viděl na vlastní oči a psal o hrobech Átrea, Agamemnóna, Klytaimnéstry, Aigistha atd. Schliemann mu věřil a objevil slavný mykénský poklad (zlaté masky, šperky, diadémy, číše, šperky, zbraně). V euforii telegrafoval řeckému králi, že pohlédl tváře samotného Agamemnóna. Zde se spletl přibližně o 300 let, neboť dnes víme, že se jednalo o pohřby z doby okolo r. 1550 - 1500 před Kr. Většina předmětů z mykénského pokladu je dnes vystavena v Národním archeologickém muzeu v Athénách. Tzv. Átreova pokladnice je hrobka, která se nachází vně mykénských hradeb. Má kruhový půdorys a kuželovitou střechu, resp. klenbu, tj. připomíná včelí úl. Kunsthistorici tento typ hrobky nazývají tholos.

Tíryns

I zde kopal Schliemann (1876, 1885), jeho mohutné hradby se datují do 13. století, tedy do doby, kdy na mykénská města útočí Dórové. Hradby jsou tak široké (viz výše), že by po nich klidně mohl projíždět vůz tažený koňmi. Podle bájí měl Tíryns založit samotný Hérakles, jiné pověsti hovoří o prvním králi Proitovi, který si pozval ke stavbě hradeb jednooké obry Kyklópy. I zde byl nádherný královský palác (megarón) s ústředním sálem vyzdobeným freskami, bohužel ani toto město neodolalo zemětřesením a útokům mořských národů. Erich von Däniken a jiní záhadologové byli a jsou přesvědčeni, že hradby Tírynsu a jiných mykénských měst bez užití vyspělé techniky původu extraterestrického postaveny být nemohly. Řada z balvanů je skutečně o váze mnoha tun, avšak šiřitelé těchto esoterických teorií by měli obdržet balvan jiný, a to bludný od spolku Český klub skeptiků Sisyfos.

Další mykénská města

Ta jsme již nenavštívili, i když i Homér a další o nich píší a nejde o smyšlenky. Je to třeba Homérův písečný Pylos (Πύλος) na západě Peloponésu. Zde vládl král Nestór, nestarší a nejmoudřejší z achájských vůdců před Trójou. Jeho jméno dodnes užíváme jako označení pro člověka, který je v určitém oboru nejvěkovitější a nejzkušenější. Např. na internetu jsem se dočetl, že Josef Zíma (*1932) je nestorem české populární hudby. Dalším mykénským městem byl Orchomenós (Oρχομενός), kde dnes probíhá archeologický výzkum. Bylo nám dovoleno jen na okamžik nahlédnout do Mínyovy hrobky (tholos). I zde kopal Schliemann. Mínyova dcera Eteoklyméné se provdala za krále Aisóna a jejich synem byl hrdina Iásón, který se jako vůdce výpravy Argonautů vypravil do Kolchidy ke králi Aiétovi pro zlaté rouno. Na mapě jsem našel i Lernu (Λέρνη). U tohoto města, kde byl také jeden z vchodů do podsvětí, žila obludná Hydra (měla až 12 hlav, z toho jednu nesmrtelnou), kterou zabil hrdina hrdinů a rek reků Hérakles. Zapomenout bychom neměli na bájné Théby (Θήβαι), které vystavěl udatný Kadmos, když neúspěšně pátral po své sestře Európé. Tu uchvátil Zeus poměněný v býka a princezna dala našemu kontinentu jméno.

Protože vládce bohů unesl krásnou Európu na Krétu, mnozí tvrdí, že právě zde je třeba hledat počátek evropské kultury a civilizace. Já horuji spíš pro Egypt, a tak říkám „Již staří Egypťané…“ Své vyprávění zakončím citátem z Hérodotových (484 - 420? př. n. l.) Dějin: „Jsem povinen vylíčit, o čem se vypravuje ale nemusím všemu věřit. To se vztahuje k celému mému výkladu.“

Veškeré fotografie jsou mé vlastní. A s jakými knihami a www. stránkami jsem se (krom vědomostí vlastních a informací ze zájezdu) při psaní článku radil?

· Pausaniás: Cesta po Řecku (SVOBODA 1973, edice Antická knihovna)

· Vojtěch Zamarovský: Řecký zázrak (Knižní klub, 2000)

· Eduard Petiška: Staré řecké báje a pověsti (nakl. Albatros)

· https://cs.wikipedia.org/wiki/Myk%C3%A9nsk%C3%A1_civilizace

· https://cs.wikipedia.org/wiki/Myk%C3%A9ny

· https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C3%ADryns