Na avignonském mostě jsem netančil, ale vzpomínal

Když lidé vzpomínají na své dětství a mládí, mnohdy uvedou některého z učitelů/učitelek, kteří se do knihy jejich života zapsali výrazným písmem. Já navštěvoval SEŠ v Resslově ulici č. 8, kdysi Českoslovanskou akademii obchodní. Dnes opět ČSAO doktora Edvarda Beneše (Beneš zde vyučoval před první válkou národní hospodářství). I za režimu předlistopadového to byla kvalitní odborná škola. Pedagogem, na kterého právě teď intenzivně vzpomínám, byl PhDr. Zdeněk Schauta, který nás zaplať Bůh čtyři roky učil francouzštině a bohužel naši třídu neučil češtině. Vrátil jsem se totiž včera pozdě večer z poznávacího zájezdu po Provence a naším ubytovacím městem pro hvězdicové výlety byl Avignon. Když pan profesor Schauta vycházel do třídy, mávl rukou a my spustili „Sur le pont d’Avignon…“, později pak „Allons enfants de la patrie…“. O mládí pana profesora nevím nic, ale na cestu do Provence jsem si vzal první díl obsáhlých (byť trochu sebestředných) „Pamětí“ profesora Václava Černého (1905 - 1987, literární historik, socialista, komunisté jej zkarikovali v jednom z „Majora Zemana“). V první kapitole Černý popisuje svá prvorepubliková středoškolská studia v Dijonu a mám za to, ze náš pan profesor Schauta absolvoval o pár let později stejný dijonský „Erasmus“. Nás driloval pěkně po starosvětsku zvláště na předmětných zájmenech, zájmenech „en“, „y“ a na zvratných slovesech.

Avignon je krásné město, které je spjato také s historií českou. O avignonském zajetí papežů slyšeli pravděpodobně i ti, kteří se o dějiny nezajímají. Koncem 13. století papežství prožívá jednu ze svých krizí a Klement V. (1305-1314) byl politicky závislý na francouzském králi a navíc byl velký hypochondr. Molièrův pan Argan z počátku 14. století. V Římě se necítil zdravotně i jinak bezpečný, a tak hledal příznivější místo k pobytu. Vyšel mu provensálský Avignon, který tehdy byl papežskou enklávou. Klementa V. znát budeme, neboť spolu s francouzským králem Filipem IV. - Sličným zlikvidoval mocný templářský řád. V pátek 13. 5. 1307 francouzský panovník uspořádal zátah na templářské komendy ve Francii. Touto přepadovou akcí se mohli inspirovat naši komunisté při akci „Kláštery“ spunktovanou StB v noci z 13. na 14. 4. 1950. Druhý den českomoravské noční klášterní razie byl také pátek. A tak již od zátahu templářského platí, že „pátek nešťastný je den“.

Nás, tj. Čechy a Moravany, však více zajímá avignonský pontifex Klement VI. (1342 -1352). Vlastním jménem Pierre de Rosiers. Tento kultivovaný a vzdělaný prelát byl vychovatelem českého prince Václava, který na francouzském dvoře přijal podle svého strýčka a francouzského krále Karla IV. - Sličného (1322-1328) biřmovací jméno Karel. Později mu také přibyla římská čtyřka, ovšem jako korunovanému císaři Svaté říše římské. Kardinál Pierre měl přidělenu k vychování spolu s českým kralevicem stejně starou princeznu Blanku z Valois, která se později stala první Karlovou manželkou. Na českou královnu ji arcibiskup Arnošt z Pardubic korunoval u sv. Víta 2. 9. 1347. Bohužel, panovníkem a poddanými milovaná královna Blanka zemřela 1. 8. 1348 na mor.

Naši průvodci byli vzdělaní kunsthistorici, avšak kdo korunoval Karla v Římě na císaře, když papež přebýval v Avignonu, odpověď neznali. Leč internet nezklamal. Karla ve věčném městě ozdobil v zastoupení císařskými odznaky za pontifikátu Inocence VI. (1352 - 1362) kardinál Pierre de Colombiers, a to dne 5. 4. 1355. Na císařovnu byla ve stejný den korunována třetí Karlova manželka Anna Svídnická, jinak maminka krále Václava IV. Císař se papeži zavázal, že v Římě stráví oficiálně pouze jeden den a svůj slib dodržel. Než zpět k Avignonu.

Jakmile se stal městem papežské kurie, začalo se zde stavět. Bylo třeba rozšířit katedrálu Notre Dame a budovala se i řada dalších kostelů. Jednoduchý, neokázalý palác si dal vystavět papež Benedikt XII. (1334 - 1342). Byl původně cisterciácký mnich, a proto jeho nároky na bydlení byly skromné. Francesco Petearca jej označil za „ovíněného služebníka církve“. Což byla zřejmě pravda, neboť Avignon leží v Provenci a právě zde mohou báječní chlap a ženská popíjet Chateauneuf du Pape. Benediktův nástupce a Karlův vychovatel Klement VI. byl člověk milující pohodlí a tak si vyžádal palác nový, vrcholně gotický, který byl cisterciácké prostoty vzdálen.

Poslední řádný avignonský papež je Řehoř XI. (1370-1378), který umírá ve stejném roce, jako náš Karel. Pak začíná období zvané schizma. O Petrův stolec se hádají dva, později i tři uchazeči. Evropa je ve varu, náš král Václav IV. lavíruje, koho z tiárychtivců podpořit a jeho rádcem se stále častěji stává alkohol. Václavův bratr Zikmund svolal k ozdravení církve známý kostnický koncil, který měl skoro 40 let trvající rozštěpení církve vyřešit. Husův a Jeronýmův proces byly jen jednou z mnoha koncilních agend. Nakonec otcové kardinálové zvolili Martina V. (1417-1431), který dal Avignonu vale a papežoval v Římě, kde je také pochován. V jednom ze sálů Klementova paláce vystavují Karlovu sochu. Je to kopie známé parléřovské plastiky z východního průčelí staroměstské mostecké věže, jinak dar československé vlády ze 30. let minulého století. Karel Avignon navštívil a zřejmě právě zde v dubnu 1344 (tehdy byl markrabím Moravy) potkal stavitele Matyáše z Arrasu (1290 - 1352). Pozval jej do Prahy a svěřil mu výstavbu nové katedrály na Pražském hradě. Matyáš nabídku přijal a se stavbou gotického chrámu - inspiroval se katedrálou v Narbonne - začal již na podzim r. 1344. Dne 30. 4. téhož roku také Klement VI. vyhověl přání svého vznešeného žáka a povýšil pražské biskupství na arcibiskupství.

Slavný avignonský most je ruinou, avšak minout jej nelze. Nese jméno sv. Bénézeta (Benedikta menšího), což byl prosťáček a panáček ovcí, který, jak praví legenda, hodil do Rhôny těžký kámen a dal tak podnět ke stavbě mostu. Ten je o něco málo starší, než pražský most Karlův a k jeho boku přistavěli na Bénézetovu počest kapli. Most poničila velká povodeň v r. 1668 a od té doby lze tančit „toute en rond“ jen na zbylých čtyřech obloucích. Známá písnička má snad raně novověký původ a různých textů je bezpočet.

O něco dále na západ břehy Rhôny spojuje most jiný, novodobý, z něhož je pěkný pohled na avignonské papežské paláce s katedrálou. Francouzi jej pokřtili Pont Édouard Daladier. Což našinec, zvláště je-li vyššího věku, přijme s klausovsky pozdviženým obočím. Na serveru Mapy.cz. jsem si vyhledal, že po tomto nešťastném politikovi je v obcích okolo Avignonu pojmenováno několik ulic, např. část okružního bulváru v Orange. Daladier se totiž narodil v Carpentras, což je městečko asi 30 km severovýchodně od Avignonu.

Proč jsem toto vše sepsal? Jednak je v Provenci krásně, řekl bych „zářivě barevně“. Což nám ukázal v mnoha desítkách obrazů třeba Vincent van Gogh, když dlel v Arles a poté v ústavu pro duševně choré v St-Rémy. Nebo Paul Cézanne z Aix-en-Provence, který znovu a znovu maloval horu zvanou Mont Sainte - Victoire. Lidé označovaní za dezoláty a chcimíry by zde spokojeni nebyli, neboť častými barvami provensálské krajiny jsou žlutá a modrá. Hlavně jsem však chtěl poděkovat panu profesorovi Schautovi za to, že mne naučil milovat Francii. Často se na naše předlistopadové školství kydá hnůj a lije močůvka, ale i tehdy bylo nemálo vynikajících učitelů. Pan profesor PhDr. Zděněk Schauta byl jedním z nich. Byl také češtinář a tak měl logicky blízko k literatuře. Dodnes umím nazpaměť životopis Voltairův (páně profesorův miláček) a začátek slavného Beaumarchaisova monologu Figara „Monsieur le comte! Parce que vous êtes un grand seigneur, vous vous croyez un grand génie !“ (“Protože jste, pane hrabě, velký pán, považujete se za génia.”).

Skončím však toto profesorské, provensálsko-avignonské laudatio citací začátku z knih jiných francouzských spisovatelů. Kdo úryvek nepozná, Google mu poradí: „První pondělí měsíce dubna roku 1625 vypadalo městečko Meung jako vosí hnízdo.“ A nebo, zde jistě porada s vyhledávačem netřeba: „Stoupáme?“ „Ne! Naopak! Klesáme!“ „Je to ještě horší, pane Smithi. Padáme!“