Nádraží Vyšehrad. Bestia triumphans?

S nikoli malým znepokojením jsem si v pátek 9. 2. přečetl článek Zuzany Hodkové „Místo zchátralého nádraží Vyšehrad budou mikrobyty.“ Za projektem bytů je třeba dle článku hledat developera (česky: rozvíječe) a investora Milorada Miško Miškoviče. Slyším-li výrazy jako např. „projekt“ a „developer“, zpozorním, neb příliš častým používáním ve mě vzbuzují nedůvěru. Nejsem jazykovým puristou ve smyslu obrozenců konce 18. století a jejich spěšnovedů, nosočistoplen či skokotnostů, ale když jakýsi novinář velmi učeně mudroval o projektu Rakousko-Uhersko, bylo mně z toho všelijak.

Než zpět k nádraží pod Vyšehradem. V článku se sice výslovně neuvádí, že by budova měla být zbourána, ale píše-li se, že první mikrobytový dům vyroste na Praze 2 na místě bývalého nádraží Vyšehrad, které už roky chátrá, vychází mně z toho, že nádraží zřejmě zbořeno bude.

Nejprve musím uvést, že pokud jde o Nové Město a Vyšehrad, jsem zde zaháčkován citově. Prvních 23 let svého života jsem strávil v krásném prvorepublikovém bytě na Karlově nám. č. 14 ve funkcionalistickém dvojdomě „Černý pivovar“ (arch. Karel Kotas, 1933 - 34). Jako předškolní klučík jsem zbožňoval procházky s tetou Boulovou po Železničním mostě a do základní školy jsem chodil v Resslově ul. č. 10. Střední ekonomickou školu jsem navštěvoval v téže ulici v č. 8. Kolem vyšehradského nádraží jsme chodívali cvičit do TJ Slavoj Vyšehrad. Moje mamka strávila podzim svého života v malém bytě na Výtoni v Plavecké ul. č. 10 (opět krásný funkcionalistický dům - arch. Bohumír Kozák, 1938). Takže s jistou (ale jen malou) nadsázkou mohu prohlásit, že na Novém Městě znám každý kámen. V dobách mého dětství se domy a dvory nezamykaly a o elektronických přístupových systémech nebylo ni vidu, ni slechu. Naší zábavou bylo zvonit na domovníky, lovit mince z bazénku v Botanické zahradě UK, stavět sněhové bunkry v ulici Pod Slovany a na koloběžkách provokovat hlídače v parku na Karláku. Mimochodem! Do první a druhé třídy jsme chodili do „Školiček“ v ulici Pod Slovany, což byly dvě typizované přízemní budovy dvouletkových škol a školek; nyní zde emauzští benediktýni budují klášterní zahradu.

Vyhledal jsem ve své knihovně „Umělecké památky Prahy“, a to díl věnovaný Novému Městu a Vyšehradu (Ústav dějin umění AV ČR, 1988, editor PhDr. Růžena Baťková). Zde se, pokud jde o nádraží, resp. výhybnu Praha-Vyšehrad, píše na str. 760, že jde o čp. 86/VI a že sloh budovy je secesní (mohli bychom klidně říci i neorenesanční). Nádraží bylo vybudováno v létech 1904 - 1905, a to v souvislosti se spojovací tratí Františka Josefa mezi pražským centrálním nádražím a Smíchovem. Budova je v knize podrobně pospána, za zmínku stojí např. pasáž „Nad touto střední částí se zdvíhá dvouetážový štít s vějířovitým reliéfem na středním horním oblouku i postranních křídlech, nad risality pak vystupují z atiky… segmentem završené štítky nesoucí reliéfy vavřínových ratolestí… nebo zmínka o „reliéfech fantastické rostlinné ornamentiky“. Kdo budovu nádraží navrhl (vlakovou stanicí byla do r. 1960), nevíme. Na WIKIPEDII se jako možní architekti uvádějí Antonín Balšánek (1865 - 1921, navrhl např. pražský Obecní a reprezentační dům) nebo Jan Vejrych (1856 - 1926, jeho dílem je mj. hotel Paříž na Starém Městě u Prašné brány).

Nepatřím k těm, kteří by při demolici každého objektu z druhé půle 19. či z počátku 20. století okamžitě podepisovali petice či připoutávali se řetězem ku sloupu pouličního osvětlení. S kamarádem jsme se přeli, pokud jde o dům na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice č.p. 2132/47. On byl proti zbourání původního objektu, já zase tvrdil, že jediné, co mně na novostavbě vadí, je název „The Flow Building“.

Ale demolice budovy vyšehradského nádraží? Tak to je dle mého soudu „zu viel“, když už jsme v tom prznění češtiny. Zadám-li si výraz „nádraží Vyšehrad“ do GOOGLE, objeví se např. tyto odkazy: „Zachráníme nádraží Vyšehrad“, „Nádraží Vyšehrad: Nový majitel chce začít s opravami v září“ (rok 2022), „Vyšehrad má nového majitele“ „Nádraží Vyšehrad se dále rozpadá. A majitel neplatí pokuty“, „Praze dochází trpělivost. Co bude dál?“, „Nádraží Vyšehrad. Budova je v dezolátním stavu.“, „Majitel nádraží Vyšehrad zanedbává péči o objekt.“, „Nový majitel slibuje start oprav v letošním září“, „Nádraží na Vyšehradě se dočká nového kabátu“, atd., atd., atd.

Chtějí se opravdu pražští zastupitelé státi nedůstojnými nástupci svého předchůdce Antonína Kapka (1922 - 1990)? Tento pán, resp. kovaný soudruh byl mimo jiné generálním ředitelem koncernu ČKD a poslancem Národního a později Federálního shromáždění ČSSR. Pražané jej však znají zvláště jako vedoucího tajemníka Městského výboru KSČ. Primátoři Zdeněk Zuska a František Štafa byli vůči němu v podřízeném postavení, neboť v ústavě ČSSR byla zakotvena vedoucí úloha KSČ. Kapkovi vedle toho, že podepsal proslulý zvací dopis, je zřejmě právem přičítána odpovědnost za bezdůvodné zbourání budovy Nádraží Praha-Těšnov, což byla neorenesanční stavební památka první kategorie a jedno z nejkrásnějších nádraží střední Evropy. Soudruh Kapek údajně prohlásil, že si „sám sedne do buldozeru a nádraží Těšnov zbourá.“ Což asi bude pravda, neboť jeho inteligence byla ironizována v řadách anekdot s pointou „seš kapku blbej“. Pražský soudruh Pláteník ukončil svůj život dobrovolně dne 23. 5. 1990 a mám-li použít standardizovaný závěr z dokumentů „World History CZ“ dostupných na YouTube, „pro Antonína Kapka nebyly prolity žádné slzy“.

Uvědomují si zastupitelé magistrátu a městské části, že vyšehradské nádraží nachází se v těsném sousedství řady pozoruhodných architektonických počinů? Mám na mysli např. dva kubistické činžovní domy v Neklanově ulici a skvostnou vilu Bedřicha Kovařovice u Železničního mostu (vše architekt Josef Chochol), gotický kostelík Zvěstování Panny Marie Na trávníčku, budovu Podskalské celnice na Výtoni nebo secesní objekt bývalé Tiskárny Unie ve Svobodově ulici (dnes Hermitage Hotel Prague).

O celé zamotané a smutné kauze se můžeme dočíst např. na Wikipedii. Chápu, že naše ústava resp. Listina základních práv a svobod stanoví, že každý má právo vlastnit majetek. Ale zároveň je zde ustanovení (odst. 4 článku XI), že „Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“ Můj názor je, že pokud jsou u hesla „Nádraží Vyšehrad“ v Uměleckých památkách Prahy dvě hvězdičky (**), což znamená, že jde o druhou nejvýznamnější památkovou kategorii, pak o veřejném zájmu lze jen těžko pochybovat.

Svůj článek jsem chtěl zakončit citací z manifestu „Bestia triumphans“ od Viléma Mrštíka (1897, vystoupení proti vandalismu spojeném s asanací pražského historického centra). Tuto brožuru by měl obdržet k povinnému prostudování každý pražský zastupitel včetně těch z městských částí! Nakonec jsem však zvolil současný, srozumitelnější text.

V „Uměleckých památkách“ jsem nalezl závěrečnou větu kapitoly nazvané „Po roce 1989“ od prof. PhDr. Rostislava Šváchy: „Profesor Emil Přikryl, kterého rozhodně nemůžeme pokládat za památkového fundamentalistu, postihl situaci tak, že většina novostaveb po roce 1989 pražské historické centrum neposiluje a neobohacuje, nýbrž jen prospěchářsky parazituje na jeho energii. Dodejme, že odpovědnost za to nesou architekti, investoři, politikové, památkáři, publicisté, historikové a kritici umění, Pražané i Nepražané, zkrátka my všichni.“