Článek
Jako nelyžař jsem nikdy nebyl na dovolené na přelomu ledna a února. Tento rok jsem učinil výjimku, když byl v nabídce CK, která se zaměřuje na dějiny, umění a archeologii, zájezd do Algarve. Což je region na jihu Portugalska - pokračuje jím španělská Andalusie. Dnes poslední a volný, bezvýletový den. A tak, jsa na maličké pláži obklopené skalami, sepisuji za dunění přílivu tento text.
Portugalsko je nádherná země. Rozlohou, počtem obyvatel i některými dějinnými událostmi je blízká Česku. Historie míst, která jsme v pěti dnech navštívili, je jakoby propsaná přes uhlový papír. Pravěk a doba kamenná, místní kmeny, o kterých toho moc nevíme, Féničané, Řekové, Římané, pak Vizigóti, Arabové… Následuje reconquista, křesťanští panovníci a od r. 1910 republika.
Jedním z vrcholů dějin Algarve bylo období Córdobského chalífátu (10. - 11. stol.), kdy zde vládla dynastie Umajjovců. Nastal úchvatný rozvoj umění, literatury, zemědělství, architektury, matematiky, astronomie a lékařství. Překládaly se spisy řeckých filosofů (Platón, Aristoteles…). Svého zenitu dosáhla arabská poezie. V samotné Cordóbě bylo několik set škol! Umajjovci byli nábožensky smířliví, a proto vedle sebe žili a na řízení a správě chalífátu se podíleli muslimové, židé i křesťané. Kdo chce získat představu, jak tehdy Andalusie vypadala, může si přečíst začátek první kapitoly románu „Židovka z Toleda“ od Liona Feuchtwangera. „Sladký byl tehdy život ve spanilé Andalusii.“
Mne však fascinovaly portugalské zámořské objevy. Těm byl zasvěcen třetí den zájezdu. 15. a počátek 16. století. U nás husité šířili svoji pravdu slovem, ohněm i mečem, král obojího lidu Jiří snil o Evropě bez válek a Jagelonci se odstěhovali do Budína. Pan Jaroslav Lev z Rožmitálu podnikl známou diplomatickou cestu „z Čech až na konec světa“, to jest až na západní portugalské pobřeží Atlantiku, v letech 1465 - 67.
Dne 29. 5. 1453 dobývá sultán Mehmed II. - Dobyvatel Konstantinopol. Pro křesťanskou Evropu, byť měla s pravoslavnými různé půtky, to byl oslepující blesk a ohlušující zahřmění. Konstantinopolský velechrám Hagia Sophia v rukách muslimů! Obchodní spojení s východem (Indie, Čína, ostrovy Indomalajského archipelu…) se vážně narušila. Pro import koření, hedvábí, drahých kamenů, vzácných dřev a slonoviny bylo třeba hledat jiné cesty.
Roku 1394 se v Portu narodil infant Jindřich, jemuž v 19. století začali říkat Mořeplavec. Infante Dom Henrique o Navegador byl učený, měl v oblibě matematiku, astronomii a geografii. K tomu přidejme iberskou tradici arabské vzdělanosti, v 50. letech 15. století Guttenberg objevuje knihtisk, v Itálii se rodí renesance… A právě v této neklidné době Dom Henrique, velmistr Kristova řádu (portugalští nástupci templářů), začíná organizovat, vysílat a financovat námořní výpravy. Byť on sám byl jen jednou v africké Ceutě a jinak rodné Portugalsko neopustil.
Účastnit se takové námořní expedice byla nesmírná odvaha. Neboť učenci tvrdili, že na zemském rovníku se vaří voda a že z člověka se, pokud vůbec rovníkové inferno přežije, stane černoch. (Mimochodem! Že je Země koulí, vzdělaní lidé předpokládali.) Přesto se odvážlivci z řad desperátů a těch, u kterých dobrodružství a nebezpečí bylo jejich živlem, našli. Portugalci tak objevují a obsazují Madeiru (1419), Kanárské ostrovy (1424), Azory (1427), Kapverdy (1460?)… Každou další výpravou (lodě vyplouvají z algarveského přístavu Lagos) se dostávají dále a dále na jih, blíže k rovníku. A pak i za něj. „Navigare necesse est, vivere non necesse!“ „Je třeba se plavit, žít není potřeba!“ Infant Eenrique umírá v r. 1460, ale základ je položen. Kapitáni Diogo Silves, Gil Eanes, Alfonso Gonzalves Baldaia, Nuno Tristão, Rui de Sequeira, Bartolomeo Diaz, Vasco da Gama, Pedro Álvares Cabral, Fernão de Magalhães… Východní cesta do bájné Indie bez tureckého vmezeření byla objevena. Svět byl poprvé obeplut a kulatost Země je potvrzena s konečnou platností.
V přístavu Lagos mají na náměstí Jindřichovu sochu. Zároveň se zde ovšem v době objevů obchodovalo s otroky, což je temná stránka portugalských dějin. Avšak u nás, Slovanů s holubičí povahou, tomu bylo v 10. století nejinak. Pražské trhy s otroky byly pověstné.
V kapli a poustevně P. Marie Guadelupské (Ermida de Nossa Senhora de Guadalupe) strávil Dom Enrique poslední léta svého života jako poustevník. Kaple je v jihozápadním cípu Portugalska, nedaleko městečka Sagres.
Fortaleza de Sagres: V pevnosti se údajně školili mořeplavci. Mělo jít o instituci typu námořní akademie financovanou Jindřichem Mořeplavcem. Jsou však historici, kteří tvrdí, že zde žádné školicí centrum nebylo. Pro Portugalce je to však památka významu zcela mimořádného.
Fortaleza de Santo António do Beliche: Pevnost Svatého Antonína, dnes po zemětřesení v ruinách. Své dovolené tu trávil portugalský premiér a umírněný diktátor António Salazar (+1979).
A konečně Cabo de São Vincente: Nejzazší jihozápadní bod evropského kontinentu neustále bičovaný vlnami Atlantiku. Již pro Římany bylo toto místo Promotorium Sanctum (Svaté předhůří).
Závěrem ještě připomínka největšího portugalského básníka. Byl jím Luís Vaz de Camões (1524 - 1580). Jeho epos „Os Lusíadas“ (Lusovci) z r. 1572 pojednává o výpravě Vasco da Gamy do indického Kalikatu. Jde o důstojný pendant Homérovy Odesei či Vergiliovy Aneidy. A proč Lusovci? To proto, že Portugalsko, resp. jeho jihozápadní část, bylo po několik staletí římskou provincií zvanou Lusitania. Kamil Bednář přeložil první verše eposu takto: „Chci slavit zbraň i chrabrých reků jména, když od západních břehů Lusitanu přes moře dosud lodí nezbrázděná za Taprobanu propluli, v tu stranu, kde jejich smělost, v bojích zocelená nad lidskou míru, v dálkách oceánu ostrovní novou říši založila, jež díky jim tolik se proslavila.“
