Článek
Příspěvků na téma „senioři“ bylo na platformě Seznam Medium hodně. Váhal jsem, zda mám rovněž přispět svou troškou do mlýna, ale důvody k cestě do mediální mlýnice mám dva. Důvod první: Ke vstupu do věkové kategorie senior nemám daleko. Sám sebe, jsa ročník 1960, označuji za předdědka. Důvod druhý: 16 let se věnuji seniorskému dobrovolnictví. Nejde o nic světoborného. Jednoho dne jsem jel vlakem a na chodbičce visel plakátek, že pražská nezisková organizace hledá dobrovolníky pro práci se starými lidmi. Šlo a stále jde o jednoduchý (omlouvám se za floskuli) projekt. Osamělá seniorka/osamělý senior hledají někoho, kdo by si s ní/s ním jednou či dvakrát do týdne popovídal, vypil kávu nebo čaj, snědl chlebíček, popř. došel do lékárny s receptem nebo ji/ho doprovodil na poštu. Říká se tomu přátelské návštěvy. Seniorky uvádím na prvním místě nikoli z genderové či jiné korektnosti, ale proto, že mezi zájemci o přátelské návštěvy výrazně převažují.
Dobrovolník - přátelský návštěvník - není kvalifikovaný pečovatel, který by seniorovi pravidelně uklízel, připravoval jídlo, pomáhal mu s hygienou a vyřizoval příspěvek na péči. To přísluší jiným. U přátelských návštěv jde především o kontakt. Je možné jít s babičkou/s dědečkem na procházku, do divadla, na výstavu, doprovodit ji/jej na hřbitov ke hrobu rodičů, lze si číst z knížky, z novin, dívat se společně na televizi, zahrát si karty atd., atd.
Stárnutím a stářím se zabývá gerontologie. Protože trocha teorie nikoho nezabije, tak i já jsem absolvoval školení na téma psychika a fyzično starých lidí. Vyprávěli nám, co bývá pro stáří typické a s čím se jako dobrovolníci můžeme setkat. Přesto je třeba si neustále připomínat, že každý obyvatel této planety náležející k rodu „člověk“ je neopakovatelným originálem, a to jak po stránce fyzické, tak po stránce psychiky a zvláště pokud jde o životní scénář. Mnohé pravdy jsou relativní a platí jen za určitých podmínek. Avšak výrok, že na planetě Zemi nikdy neexistovali dva zcela stejní lidé, lidé stejného vzhledu, stejné povahy a totožných životních osudů, lze relativizovat jen stěží.
Za 16 let jsem vystřídal 4 babičky. K té poslední jsem docházel na kávu 7 let. Autorovi, který asi před měsícem mudroval o specifickém odéru starých lidí, mohu sdělit, že specifického jsem nikdy necítil nic. Něco jiného byla paní K., která vzhledem k vyššímu věku jisté potíže měla. Svůj delikátní problém rozumně a rázně vyřešila tak, že u křesla, ve kterém trávila značnou část dne, stával kbelík. Zvykl jsem si. Při třetí návštěvě mně to již vůbec divné a odpudivé nepřišlo. Čtenáři mých příspěvků vědí, že se zajímám o historii. V monografii o Ludvíku XIV. (král Slunce) autor poznamenal, že francouzský král občas seděl na „chaise de besoin“ (židle potřeby, dnes toaletní židle lidově zvaná bůhví proč gramofon) a bez rozpaků přijímal návštěvy ministrů a diplomatů.
Postupně jsem si - sám pro sebe - určil několik základních problémů, které byly mým klientkám společné. Samota, zdravotní potíže, složitost současného světa a někdy problémy finanční.
Samota
Jde o stěžejní, zásadní, hlavní problém seniorů. Samozřejmě, že nikoli všech. Jenže ne každý má rodinu, vnoučata, a ne každý měl/má manžela nebo životního partnera. Někdy ten druhý byl ale již není, protože odejít z tohoto světa ve stejný okamžik bylo dopřáno pouze starouškům Filemónovi a Baucidě. Dočteme se o tom v Ovidiových Proměnách nebo v řeckých bájích a pověstech od pana Petišky. Dnes také není výjimkou, že děti žijí na druhém konci republiky nebo dokonce v zahraničí a pak bývají osobní setkání vzácná. Je-li s osamělostí spojena imobilita, tj. nemožnost vyjít ven, bývá to pro starého člověka obzvlášť těžké. Jsou i tací, kteří po několik let nevyšli ze svého bytu. Pro ně je šálek kávy a popovídání si s někým, kdo nepospíchá, zážitkem, na který se těší a na který dlouho vzpomínají.
Zdravotní potíže
Již léta jezdím s jednou CK na odborné uměleckovědné poznávací zájezdy. Před zhruba 10 lety jsem byl v Číně, a to i proto, že má neteř tehdy studovala v Pekingu čínštinu a já jsem se s ní chtěl sejít. Nechtěl jsem však hradit zvláštní taxu za samostatný pokoj v hotelu. Můj spolubydlící byl fajn, přibližně stejného věku a když jsme se představili a začali si vybalovat kufry, oba jsme položili na svou postel malou taštičku. Zájezdový kolega M. mrknul na tu moji a zeptal se: „Co bereš?“ Začali jsme se smát, leč chci tím naznačit, že starší člověk žijící ve vyspělé zemi užívající pravidelně lék je obvyklý jev. Je to důsledek pokroku v medicíně a také toho, že se obecně vyššího věku dožíváme. Proto na vlastní kůži poznáváme drobné či větší potíže, kterých se člověk 19. či počátku 20. století často nedožil. Příkladem budiž Jaroslav Vrchlický (1853 - 1912), kterého, když dovršil 50. rok, gratulanti údajně oslovili „velebný kmete“.
Čili senior bez léků a zdravotních potíží je vzácnou výjimkou. Co však býval problém mých babiček? Šlo o běžné a pro většinu z nás snadno řešitelné záležitosti, jako např. zubní náhrada, kvalitní a správné brýle nebo naslouchátko. Ano, tyto obtíže jsou řešitelné, je-li starý člověk mobilní a může-li si k odbornému lékaři dojít. Nebo má-li někoho, kdo jej k lékaři doprovodí nebo doveze. Což však u osamělých seniorů nebývá vždy. Zde hodně záleží na tom, jak fungují sociální služby v místě seniorova bydliště. Když jsem docházel za paní S., zjistil jsem, že lékař jí předepsal k užívání antipsychotika kvůli paranoidní poruše. Jenže babička lék vyhazovala z okna. Když jsem o tom informoval příslušné pracovníky (paní S. žila v domě s pečovatelskou službou), jediné, čeho jsem dosáhl, bylo, že na paní S. byl založen spis. Oproti tomu pečovatelky, které docházely za paní K. (kbelík), jí iniciativně donesly do suterénního bytu starší funkční televizi a později jí zařídily přestěhování do hezkého domu s pečovatelskou službou. Takže i u péče o seniory hodně záleží na zcela konkrétních lidech.
Složitost současného světa
Představte si, že je vám 80 let a dostanete účet za telefon nebo za energie, který se vám nezdá. Zavoláte na reklamační linku a uslyšíte: „Jestliže chcete mluvit s operátorem, zadejte číslo smlouvy v pravém horním rohu vyúčtování a stiskněte křížek.“ To občas vyděsí i mě. Vzpomínám si, že počátkem tisíciletí moje mamka, fyzicky i psychicky zcela fit, leč věku již seniorského, obdržela roční bankovní výpis k termínovanému vkladu. „Jsi auditor, tak mně to vysvětli, já to nechápu.“ Nad dokumentem jsem seděl asi půl hodiny, a nakonec jsem raději do banky zašel, aby mně obsah výpisu vysvětlili. O minulém víkendu jsem sestavoval daňové přiznání pro kamaráda. V ruce jsem měl vše spočítané během čtvrt hodiny, ale při vyplňování elektronického formuláře jsem napjatě jsem očekával, jaká že to hláška se objeví po kliknutí na ikonku „protokol chyb“. Takže ano, současný svět, zvláště ten digitální, bývá pro mnohé seniory (a nejen pro ně) složitý. Na což by měli brát ohled ti, co aplikace vymýšlejí nebo vyžadují jejich používání. Vzpomínám si, že to chvilku trvalo, než se na trhu objevily seniorské mobilní telefony. Můj kamarád s neurologickou diagnózou (počítačově nadprůměrně gramotný) dotykový displej a některé aplikace proklíná. Já sám pak u svého i-phonu využívám maximálně 50 % dostupných funkcí.
Problémy s financemi
Mohou a nemusí být. Penzijní připojištění za aktivního věku těch nejstarších nebylo a nájem ve velkém městě za hubičku není. Rodiče mojí mamky (tj. babička s dědou, taťkovi rodiče zemřeli před mým narozením) se v penězích nikdy netopili. Ale na výši svého starobního důchodu si nestěžovali. Oba pocházeli z vesnice a „selský“ původ je naučil, pokud jde o finance a majetek, dvěma pravidlům. Za prvé: Žádné dluhy. Poctivý byl statek bez dluhů. Jedinou výjimkou byla hypotéka na rodinný domek, protože spolehlivost investic do nemovitostí prověřila staletí. Když císař František vyhlásil v r. 1811 státní bankrot (za pět zlatých dostali lidé zlatku jednu), z mnohých obyvatel podunajské monarchie se stali žebráci. Běžné byly i sebevraždy. Avšak venkov krach státních financí jakž takž ustál. Proč? Protože sedláci měli domy a pole. A tam žádné „za pět korců korec jeden“ neplatilo.
Druhým pravidlem mých prarodičů bylo mít ve spořitelně rezervu pro nenadálé případy a - jak často opakovala babička - na co nemám, to si pořizovat nebudu. Přežili první světovou válku, první a druhou republiku, Protektorát, třetí republiku, únorové zemětřesení včetně státní loupeže v r. 1953 (komunisté se r. 1811 a poměrem „jedna mince za pět“ inspirovali) a reálný socialismus. Babička (děda zemřel v r. 1976) si nestěžovala ani po r. 1989. A hlavně! Děda s babičkou měli dceru, zetě a později i dvě dospělá vnoučata. Mamka s taťkou prarodičům měsíc, co měsíc posílali 100 Kč. Babička to komentovala slovy: „Dáváme to s dědou na knížku, my nic nepotřebujeme, tak si holt u nás ukládáte.“ Co tím chci říct? Že je především povinností dětí se o své rodiče postarat. Vždyť v Desateru, kterým se dnes mnozí ohánějí, je čtvrté přikázání „Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.“ Občas slýchám, že děti se dnes také mají co ohánět. Na to odvětím, že já vyrůstal v 2 + 1 a v zimě nás v bytě bylo šest a jednou dokonce s prababičkou i sedm. A vůbec nám to nepřišlo divné. Stejně jako chleba s máslem nebo brambory s tvarohem k večeři a voda z kohoutku na zahnání žízně. Přitom jsme byli slušně zajištěná středostavovská rodina.
Poznámka k týrání seniorů
Na Wikipedii učeně píší, že jde o EAN (Elder Abuse and Neglect Syndrom). Jednou se z té angličtiny a ze zvědečťování všeho zblázníme. Ale o to teď nejde. Ještě za reálného socialismu mě babička uložila, abych srovnal dědovu knihovnu. Do ruky mi přišla útlá knížka od K. V. Raise „Výměnkáři“. Začetl jsem so do povídek a byl jsem v šoku. Syrový, drsný venkovský realismus druhé půle 19. století. Šest dětí se nepostaralo o tatínka, kterého si přehazovaly jak pytel brambor. Sourozenecké rvačky o dědictví. Nedodržování podmínek výminku (kyselé mléko, plesnivý chleba, shnilé brambory…). Chci tím jen říci, že - pokud se o tom dnes píše (někdy s nádechem senzace) a natáčejí se pořady (což je to dobře, viz třeba kauza ostravského domova Slunečnice), nejde o nic nového. O nic, co by bylo příznančné jen pro naši uspěchanou digitální dobu. K týrání seniorů docházelo vždy, jen informací bylo méně. Mé zkušenosti s centry sociálních služeb v Praze jsou vesměs dobré. Má poslední babička, která se dožila 99,5 roku, na svoji paní pečovatelku nedala dopustit. „Beru jí tak trochu jako maminku,“ řekla mně.
Paní K. zase prožila poslední týdny v léčebně dlouhodobě nemocných nedaleko Prahy. Mé dojmy z návštěv byly pozitivní. Uvědomil jsem si, že sestřičky a lékaři v této příspěvkové organizaci pracují za tabulkové platy, a přitom by si zasloužili stejný plat, jaký pobírají špičkoví manažeři v nadnárodních korporacích. Když jsem na pokoj, kde měla paní K. lůžko, s obavami donesl plechovky s pivem, sestřička to komentovala slovy „Jen si dejte, alespoň bude paní K. pořádně jíst.“ A málokdy jsem viděl u starých lidí tak nefalšovanou radost, jako když jedna ze sestřiček přivedla do LDN přímo na pokoje a k lůžkům ležících velkého novofundlanďana. Učeně se tomu říká canisterapie, a přitom je to tak jednoduché.
Nepodceňujme seniory
Četl jsem články, ve kterých pisatelé navrhovali zvláštní seniorské pokladny v hypermarketech a jiní zase uvažovali o omezení volebního práva s poukazem na to, že staří již snáze podléhají různým dezinformacím, že skutečným problémům nerozumí atp. Ano, takové případy být mohou. Ale generalizující závěry je třeba činit velmi opatrně. Má skutečná babička, která měla to štěstí, že se dožila listopadu 1989, se při druhých svobodných volbách (ty první pro ni byly jasné) se mnou radila. Kandidujících stran bylo hodně a v kupě volebních lístků se ztrácela. Podotýkám, že vůbec nebyla dementní. Ještě v osmdesáti letech posekala kosou zahrádku a přečetla román „Svět podle Garpa“ se záhadným komentářem „Zajímavé!“ Jen těch papírů už na ni bylo moc a potřebovala se ujistit, jak má správně odvolit, aby její hlas nepropadl. „Za první republiky jsem vždycky volila lidovce“, vyprávěla. Což bylo logické, neboť babička byla praktikující - nikoli však bigotní - katoličkou. Tak jsme spolu vybrali lidovecký volební lístek a já jsem jí připomněl, že si má vzít občanku a že musí jít za plentu a teprve tam lístek vložit do obálky.
Druhým příkladem byla paní K., jinak babička s kýblem u křesla. Měla jen základní vzdělání, pracovala jako jeřábnice a později byla „fickou“ v baru. Měl jsem ji moc rád, i když z jejího slovníku by lidé typu Jiří Stanislav Guth-Jarkovský nebo Ladislav Špaček dostali osypky. „Hele, poraď, když seš tak chytrej, koho mám volit?“, zeptala se mně paní K. při prezidentských volbách na jaře r. 2013. Protože do té doby jsme politiku neprobírali, odvětil jsem, že snad Zemana. Že je důchodkyně a Zeman jako sociální demokrat… Zkrátka a dobře jsem si myslel, že paní K. bude mít k Milošovi blízko a že jí „lidový“ důchodce z Vysočiny bude bližší než orlický kníže. „Mluvíš teda dost blbě!“, odsekla. „Ty fakt nevidíš, jak von chlastá? To nečumíš na televizi? Ten můj chlastal taky a já moc dobře vim, kam to vede. Esli seš tak blbej, tak si ho klidně vol. Ale já budu volit toho, no toho … Švarcenégra.“ Řekl jsem si, usmívaje se, „vox populi, vox Dei“ a uvědomil jsem si, že video Mádla a Issové „Přemluv bábu“ bylo nebetyčně hloupé.
Co jsem chtěl tímto nesourodým vyprávěním sdělit? Především to, že každý jsme neopakovatelný originál a že zevšeobecňování typu „senioři by měli mít v TESCU zvláštní pokladny a měli by mít omezené volební právo“ jsou nebezpečné. Tento příspěvek píšu v kavárně COSTA a nedaleko mě sedí u stolku dva senioři. Paní okolo sedmdesátky, bílé, ne moc upravené vlasy a… Vyučuje o něco mladšího pána angličtinu. Tu - jak ji slyším - ovládá daleko lépe než já.
Filemón a Baucis
Zmiňuji se o nich v odstavci o samotě. Protože dnes již ne každý řeckou mytologii zná, dovolím si stručně popsat děj. Vládce bohů Zeus a posel bohů Hermes se vydali na zem, aby se podívali, jak lidé žijí. Přišli do vesnice na břehu velkého jezera s mnoha bohatými statky. Chtěli přenocovat, ale všude je vyhnali. „Pro žebráky nocleh nemáme!“, „Za darmo ani kuře nehrabe!“, byla nejčastější odpověď. Někde na ně dokonce poštvali psy. Jen v malé, odrané chaloupce ve stráni poutníky neodmítli. Bydleli tam staří manželé Filemón a Baucis. „Jsme sice chudí, ale co máme, rádi vám dáme.“ A připravili prostou večeři. Nohu rozviklaného stolu Filemón podložil střípkem, Baucis pak stůl otřela vonnou mátou a dala do kotlíku vařit hlávku zelí a kousek masa. Filemón bavil hosty hovorem. Když z hliněného džbánu neubývalo laciné víno, Baucis poznala, že jejich chaloupku navštívili bohové. Ti starouškům za večeři poděkovali a požádali je, aby spolu s nimi vystoupali na vrchol stráně. Všechny bohaté a pyšné statky, kde žili bezcitní lidé, zaplavila jezerní voda. Jen prostá chaloupka zůstala a Zeus ji proměnil v nádherný chrám. „Můžete si přát cokoli“, řekl užaslým manželům. „Chceme se starat o tento chrám a až přijde náš čas, ať oba zemřeme ve stejný okamžik“, odvětil Filemón. Baucis jen přikývla. Jednoho slunného odpoledne, když staroušci odpočívali před chrámem, se Filemón proměnil v dub a ve stejný okamžik se Baucis změnila v lípu. Když zafoukal vítr, tak se oba stromy dotýkaly listy.
