O paláci Rohanském v Praze

Za nacistické okupace redaktoři BBC relace „Volá Londýn“ protektorátní občany nabádali, aby 28. říjen, den státního svátku Republiky československé, strávili nad hodnotnou knihou nebo aby se zúčastnili nějaké kulturní akce. Když jsem se dozvěděl, že v pondělí 28. 10. 2024 bude otevřen Rohanský palác v Karmelitské ulici (sídlo Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy), rozhodl jsem se doporučením londýnské relace inspirovat. V budově je velký taneční sál označovaný za nekrásnější pražský empírový interiér. A tak jsem si prohlídku „in situ“ nemohl nechat ujít.

Palác - rozlehlá budova č.p. 386/8 se dvěma dvory - se nachází na Malé Straně, resp. na Újezdě mezi ulicemi Karmelitská (hlavní, západní průčelí), Harantova (boční, jižní trakt) a Maltézským náměstím (zadní, východní průčelí). V Karmelitské ulici „Rohan“ sousedí s Domem U Zlatého pluhu (čp. 384/10), na Maltézském náměstí s domem č.p. 537/4 (Restaurace a vinárna Na břehu Rhôny). Tolik k topografii.

Budova má bohatou a komplikovanou historii. Což dokládá třeba to, že palác by klidně mohl být zván Oppersdorfským, Tyrolovským, Ottovským, Černínským nebo Kurónským. Na místě paláce stály již ve 14. století 4 měšťanské domy patřící pod jurisdikci nedalekého johanitského kláštera u Panny Marie pod řetězem. Tři z nich zakoupil známý architekt pozdní gotiky a rané renesance Bonifác Wolmut (1510 - 1579), který byl dvorním stavitelem císaře a českého krále Ferdinanda I. Pracoval mj. na letohrádku Hvězda, zaklenul hradní sál Staré sněmovny, navrhl renesanční Míčovnu v Královské zahradě a vystavěl hudební kruchtu, která uzavřela nedokončené trojlodí katedrály sv. Víta (při dostavbě ji Josef Mocker přenesl na severní stranu příčné lodi). Wolmut jistě nebyl chudý, avšak na vybudování paláce ze tří domů jeho finance nestačily nebo byl jen „nastrčeným“ vlastníkem. Rozestavěný palác totiž prodal Janu z Oppersdorfu (žoldnéř ve službách císařů Karla V. a Ferdinanda I., +1584).

V 17. a 18. století renesanční palác často měnil majitele. Na přelomu 17. a 18. století jej do barokní podoby přebudoval Isaiáš Hari (poručík z pluku hraběte z Guttensteinu), přičemž tehdejší architekt budovu navýšil o druhé patro. V r. 1792 palác získávají Černínové z Chudenic, kteří jej nechali přestavět do klasicistní podoby. Angažovali architekta Josefa Zobela (1746 - 1816), který k objektu připojil samostatný dům na Maltézském náměstí. Jméno Zobel jsem slyšel poprvé, avšak jeho realizace zná každý Pražák. Jde třeba o malostranskou Hergetovu cihelnu u Vltavy nebo o přestavbu barokního irsko-františkánského kostela Neposkvrněného početí Panny Marie do empírové podoby dnešního Domu (celnice) U Hybernů (Irsko = latinsky Hybernia).

V r. 1799 palác kupuje jeden z nejbohatších mužů v Evropě, a to Petr Biron (1724 - 1800), říšský hrabě, vévoda kuronský a zemgalský, od r. 1786 vévoda Zaháňský. Znají jej ti, kdo četli Jiráskovu novelu Na dvoře vévodském. Pokud o knize nevědí (nebo neviděli film), tak s pravděpodobností blízkou 1 každý Čech, Moravan a Slezan zná nejstarší vévodovu dceru. Tou byla Kateřina Frederika Vilemína Benigna (1781 - 1839), jinak paní kněžna z Babičky od Boženy Němcové.

Zde si dovolím odbočku. Spekuluje se, že kterási ze čtyř kuronských princezen (dcer vévody Petra) mohla být Boženinou matkou. Kateřinu Vilemínu lze vyloučit, neboť po utajeném a zpackaném porodu nemanželské Gustavy (*1801) již děti mít nemohla. Spisovatelka a pedagožka paní Helena Sobková za pravděpodobnou maminku Němcové určila Bironovu dceru Dorotheu (1793 - 1862), což však genetická analýza nepotvrdila. I tak je kolem narození Barbary, resp. Barunky Panklové (*1820?) řada nejasností a nepřímých důkazů, které naznačují, že Johann Pankl a jeho manželka Terezie mohli být nikoli rodiči, ale pěstouny. Můj názor? Kdyby rodiči byli, jak předpokládá paní Sobková, hrabě Karel Jan Clamm-Martinic (1792 - 1840) a princezna Dorotea, nezdá se pravděpodobné, že by potomka s tak vznešeným původem svěřili do výchovy panské pradleně a kočímu. Kuronští vedli pestrý společenský život, na ratibořický zámek přijížděla řada hostů. A tak se ptám, zda by nebylo možné, že došlo k mechtlím třeba mezi jedním ze vznešených návštěvníků a libovolnou zámeckou služebnou? Paní kněžna se o svůj personál starala, v otázce nemanželských dětí byla tolerantní, vždyť měla bohaté zkušenosti včetně té vlastní (snad každý z  rodiny Kuronských nelegitimního potomka měl), a tak mohla novorozeně předat Panklovým. Tím by se vysvětlilo, že na výchovu Barunky až do jejího sňatku s respicientem Němcem zpovzdálí dohlížela (výchova na chvalkovickém zámku u vzdělaného správce Hocha, možnost půjčovat si knihy ze zámecké knihovny…). Vyloučit nelze ani to, že Němcová by mohla být nemanželskou dcerou některé z kněžniných schovanek nebo dcerou Pankla, ale nikoli již jeho ženy Terezie. Zde se opravdu fantazii meze nekladou.

Určitě však princezna Kateřina Vilemína, pozdější paní kněžna, Prahu navštěvovala a v Rohanském paláci bydlela. Po smrti vévody Petra palác - tehdy se mu říkalo Kuronský - připadl vdově Dorothee starší a jejím 4 dcerám. Paní kněžna z Babičky byla provdána třikrát. Za prvního manžela si vybrala, a to pro léta 1800 - 1805, Julese Armanda Louise de Rohan-Guémené (1768 - 1836). Tento kníže prožil s Vilemíninou sestrou Marií Paulínou (1782 - 1845) románek, jehož následkem byla Marie Wilson, resp. Marie von Steinach (1805 - 1893). A právě tato nemanželská dcera byla jednou ze schovanek ratibořické paní kněžny (své tety). Kladu si otázku, zda kuronské a rohanské propletence a motanice náhodou neznal Jules Verne, neboť jeden z jeho románu nese titul Zmatek nad zmatek.

Marie Paulína se provdala za knížete Bedřicha Ottu Hohenzollern-Hechingen (1776 - 1838) a protože se jí pražský palác líbil, odkoupila jej od své sestry Kateřiny Vilemíny v r. 1806. Pozvala vídeňského architekta Louise Montoyera (1749 - 1811, renovoval např. Albertinu ve Vídni) a ten palác upravil do vrcholně empírové podoby. Navrhl schodiště, krásný divadelní sál, okázalý taneční sál s budoárem a jídelnu. Inspiraci pro výzdobu interiérů hledal ve vídeňském Hofburgu.

V roce 1816 palác definitivně získávají Rohanové, a to konkrétně Karel Alain Gabriel de Rohan-Guémené (1764 - 1836). Od té doby je palác znám jako Rohanský. Již zmíněný Jules Armand, první manžel paní kněžny, byl Karlovým bratrem. Takže opět zmatek nad zmatek. Rohanové - toť prastarý francouzský, či spíše bretaňský rod, jehož příslušníci zastávali významné funkce ve francouzském království. Známý je například rokokově prostopášný a galantní kardinál Louis René Édouard de Rohan (+1803). Ten byl spolu s královnou Marií Antoinettou a prohnanou hraběnkou de la Motte - Valois jednou z hlavních postav známé náhrdelníkové aféry (le collier de la reine). Rohanové z větve Guémené emigrovali z revoluční Francie do rakouského císařství. Zde jim císař František I. uznal vévodský titul. V Čechách na Turnovsku si vystavěli novogotický zámek Sychrov (dokončeno v r. 1862). Sympatické je, že tito Rohanové se do Francie nevrátili, ale zůstali v Rakousku, resp. v Čechách. Rohanskou hrobku zřízenou Karlem Alainem nalezneme v Loukově u Mnichova Hradiště. Snad ještě tolik, že K. V. Rais napsal novelu Špáta, podle které režisér Zdeněk Kubeček natočil filmové drama Jako kníže Rohan (premiéra 1984). V rolích Špáty a jeho matky excelují Vladimír Menšík a Lída Roubíková.

Rohanům palác patřil až do roku 1945, ale již od roku 1919 jej pronajímali Ministerstvu školství a národní osvěty a sami si ponechali jen malé apartmá. Poslední vlastník objektu byl JUDr. Alain Anton Joseph Adolf Ignaz Maria de Rohan-Guémenée (1893 - 1976). Ten se zapletl s nacisty, byl členem NSDAP, a tak mu byl jeho československý majetek zabaven. Zemřel a pohřben je ve Vídni.

Co vše nám pan ministerský průvodce v podělí ukázal? Průjezd mezi prvním a druhým dvorem. Je zde socha učitele národů Jana Amose Komenského od Jana Štursy (1924) a 4 empírové kamenné vázy. V přízemí traktu vedoucího k Harantově ulici panelová výstava na téma 17. listopad 1939 a uzavření českých vysokých škol. Protože Češi si umí dělat legraci i z věcí navýsost závažných, dobová anekdota tvrdila, že Němci uzavřeli vysoké školy proto, aby mohli Čechy a Moravany dohnat ve vzdělání a kultuře. Empírové schodiště s tepaným zábradlím vede do prvního patra. Tomu se v palácových a zámeckých budovách říká piano nobile neboli vznešené patro, neboť se zde nacházejí místnosti, jako třeba hlavní sál, jídelna, knihovna, hudební salon, hráčské a kuřácké salóny. Na zábradlí přehoz s rohanským erbem ofotografovaným z atikového štítu na průčelí paláce. Rodové heslo Rohanů? „Potius mori quam foedari“, tj. „Raději zemřít, než být nečestný“.

Galerie fotografií školských ministrů od první republiky až po současnost. Bylo jich opravdu hodně. Jen od 1. 1. 1993 (vznik samostatné ČR) se jich na ministerské sesli vystřídalo 22. Nechyběl ani Emanuel Moravec (1893 - 1945). Můj nejlepší kamarád Petr tvrdí, že obecným označením kolaboranta a zrádce národa by neměl být „quisling“, ale „Moravec.“ A já s ním plně souhlasím. Za vše mluví známý úryvek z Emanova projevu o londýnské emigraci: „Obrýlení mandaríni, vážení ve světě, který odchází, brání své pozice podobnými prostředky, jakých užívala vedoucí vrstva degenerovaných epoch vždy a všude… Ustrašenci, kteří nevědí kudy kam, kteří se však zuby nehty drží odpovědných míst, musí pryč…“

Pozoruhodnou ministerskou postavou byl dlouho sloužící František Kahuda (ve funkci 1954 - 1963). Matematik, fyzik a propagátor psychotroniky. Říkalo se mu bolševický čaroděj, což mu nebránilo být nejen ministrem, ale i poslancem Národního shromáždění a členem ÚV KSČ. Svoji poněkud zmatenou teorii o mentionech a psychonech (částice myšlení) se snažil prosadit i v oblasti vzdělávání. Je pozoruhodné (jsme však v zemi Franze Kafky), že za reálného socialismu se vydávaly Kahudovy práce jako např. Ovlivňování růstu živých organismů mentální energií (1982) nebo Superinfragravitační sjednocení sil a fundamentální záření hmoty (1985). Že by český Niels Bohr či Albert Einstein? Nebo David Seth Kotkon zvaný Copperfield?

Zrcadlový sál, kdysi jídelna. Pěkný empírový interiér. Lustr je z doby pozdější, z počátku 2. poloviny 19. století, kdy se zvláště šlechta vrací k francouzskému rokoku - mluvíme o tzv. druhém rokoku. Krásná váza je až z konce století 19.

Nejvýznamnějším interiérem je taneční sál ve stylu vrcholného napoleonského empíru. Jde zřejmě o nejkrásnější prostor druhého desetiletí 19. století v Praze, ne-li v Čechách. Bohatá štuková výzdoba, sloupy s korintskými hlavicemi, kazetový strop, lustry a kamna jsou však již ve stylu druhého rokoka. Pozoruhodné trojdílné „syrské“ okno vedoucí do Harantovy ulice. Intarzovaná dřevěná podlaha je dnes povětšinou zakryta kobercem. Divadelní sál v křídle vedoucím do Maltézského náměstí se bohužel nedochoval, zanikl při úpravách v r. 1902. Zrcadlový i taneční sál dnes ministerstvo využívá k poradám a k reprezentačním účelům. K tanečnímu sálu přiléhá malý oválný budoár s intarzovanou podlahou.

Nahlédli jsme rovněž do pracovny ministra a do místnosti jeho sekretariátu, ovšem bez možnosti fotografovat. Zde opět kamna ve stylu druhého rokoka.

Zajímavost? V zaobleném nároží prvního dvora je ve třetím podlaží vlevo malé elipsovité okno. Pan průvodce nám sdělil, že v místnosti za tímto okénkem se narodil 24. 3. 1913 princ František Schwarzenberg (1913 - 1992). Jeho bratrem byl Karel VI. Schwarzenberg, tatínek „našeho“ knížetepána z Orlíku. František působil na prvorepublikovém ministerstvu zahraničí a poté v kanceláři státního prezidenta Emila Háchy. Aktivně se účastnil pražského povstání a po skončení války byl československým velvyslancem ve Vatikánu. Po únoru 1948 emigroval. Pochován je v rodinné hrobce na Orlíku a byl vyznamenán řádem TGM.

Takže raději zajímavost jiná. K tanečnímu sálu, jak jsem napsal, přiléhá empírový budoár. „Bouder“ znamená ve francouzštině trucovat, mračit se, vztekat se. Když tedy manžel odmítl dát manželce peníze na nový klobouk či kožich, tak odešla trucovat. Komorník pak návštěvníkům říkal, že Madame dnes nepřijímá, neboť má migrénu. Paní domu však trucovala v místnosti zvané budoir, po česku budoár neboli vztekací salónek, trucovna.

Zdroje: