Paroubek se ztrapnil. České historii nerozumí aneb jak to bylo s jezuity

V tramvaji jsem si přečetl článeček pana Zieglera „Paroubek se ztrapnil, české historii opravdu nerozumí.“ Autor kritizuje výrok bývalého premiéra o jezuitech a Koniášovi, kteří prý „házeli knihy do plamenů, a hodili by do plamenů pekelných i lidi, kteří s nimi nesouhlasí.“ Když jsem nahlédl do diskuse, zjistil jsem, že mnozí pochopili, že pan Paroubek řekl - slušně řečeno - hloupost. Leč byli i tací, kteří Jana Zieglera ironicky nazvali „odborníkem“, „národním skvostem“, nalezl jsem uštěpačné noticky o „inteligentu Koniášovi“ a „nacionalistovi Jiráskovi“. Nechyběl ani ikonický Havlíčkův epigram „Českých knížek hubitelé lítí, plesnivina, moli, jezoviti!“

Dějiny a umění jsou mým koníčkem. Již jako malý kluk jsem obdivoval baroko, byť jsem zároveň na hodině češtiny nadšeně odrecitoval Havlíčkův epigram. Líbilo se mně spojení „plesnivina, moli.“ Jenže! Můj dědeček, prvorepublikový důstojník a masarykovec mně dal k přečtení „Temno“. A já byl „volaký zmätený.“ V románu byly postavy víry katolické, a přitom nešlo o jedince záporné, kteří by (jako třeba jezuita P. (pater) Jakub Firmus, šlapali při slídění po zapovězených knihách okovanými botami po bosých nohách tajných nekatolíků). Přitom jsem do té doby žil v přesvědčení, že každý pobělohorský katolík a nota bene člen Tovaryšstva byl cosi jako fašista nebo sudetský ordner. Pak jsem, věku již maturitního (1979), přečetl Jiráskovu tetralogii „U nás.“ Náš rod Stirských je z východních Čech, a právě zde, na Náchodsku, se román odehrává. Hlavním hrdinou je P. Havlovický, osvícený a vzdělaný katolický kněz. Ten, kdo shlédl zřejmě náš zřejmě nejlepší TV seriál F. L. Věk, určitě si pamatuje na P. Stanislava Vydru v podání Martina Růžka. P. Vydra (1741 - 1801) byl výborný matematik, vlastenec a … bývalý jezuita. Rovněž distributor českých knih P. Matouš Vrba (Bohuš Záhorský) byl katolický kněz na penzi. Když můj kamarád na tyto skutečnosti poukázal při prohlídce břevnovského kláštera, tak průvodce - benediktýn, jenž si při výkladu do Jiráska rýpnul - se tvářil kysele. Tak jak to vlastně s tím „temnem“, lítými hubiteli a Jiráskem bylo?

Druhá půle století 17. a století 18., toť doba baroka. Děda mně coby malému klukovi ukazoval reprodukce Rembrandtových obrazů a vyprávěl o šerosvitu. A právě šerosvit, tj. kontrasty světel a stínů, jsou pro baroko typické. Období pobělohorské můžeme popsat Dykovým veršem „A zvláštním smutkem dnes má duše chora. Francouzsky: Montblanc. Česky Bílá Hora…. A kdysi v noci mluvili jsme o tom, co mohlo býti, co nebylo potom. O zbabělosti, která ztrácí hlavu, o lidu kleslém, indolenci stavů.“

Avšak historik Pekař tvrdil toto: „Temno 18. století (znám jeho stíny snad více, než jiní) mělo v jiném směru také dosti světla a tepla, že to byla doba, kdy nejen pražská města ožila podivuhodnou krásou baroka, ale kdy celý národ až do poslední vsi, do poslední chatrče, do posledního vzorku krajky a do poslední melodie lidové písně naplnil se životní radostí barokní kultury, pronikající, tvořící, budující novou společnost, nový národ, týž národ, z něhož vyšlo naše obrození, z něhož vyšly naše generace.“

Proč ten rozdíl v hodnocení? Protože Dyk se soustředil na stíny a Pekař na světlo. Oba pohledy je třeba při hodnocení pobělohorské normalizace smíchat a teprve poté dostaneme pravdivý obraz.

Kdybych se někoho zeptal, jaké války byly pro Evropu, a zvláště pro Česko od rozpadu západního Říma (rok 476) nejhorší, nejzkázonosnější, dostal bych zřejmě odpověď, že dvě světlové ze století 20. Je tomu ale skutečně tak? Ze své auditorské praxe vím, že mám-li objektivně zhodnotit a popsat hospodaření obchodní korporace, tak s absolutními ukazateli jako je obrat, bilanční suma, stav zásob a výsledek hospodaření nevystačím. Nelze se totiž obejít bez veličin relativních, jako jsou třeba rentabilita, podíl vlastního kapitálu na pasivech, poměr dlouhodobých aktiv a pasiv, je nutné srovnat výsledky za několik období a s jinými společnostmi s obdobnou činností. Teprve pak mohu učinit kvalitní a objektivní závěr.

Stejně tak je třeba postupovat v dějinách. Použijeme-li ukazatele relativní, zjistíme, že nejstrašnější, nejděsivější, nejzkázonosnější byla válka zvaná Třicetiletá. Začala v Praze zpackaným povstáním českých stavů (mnozí pánové česky vůbec neuměli, viz třeba J. M. Thurn) a defenestrací v květnu 1618 a skončila obléháním Prahy švédskými vojsky generála Königsmarka v druhé půli roku 1648. 30 let se na našem území válčilo! I když přesný počet obětí nikdy znát nebudeme, historikové uvádějí, že životem zaplatilo 20 - 80 % (!) obyvatel Českého království a Moravy. V některých částech Německa (Falc, Bavorsko, Meklenbursko…) a Rakouska (Weinviertel) to bylo stejné. Mnozí tehdy žijící lidé nic jiného než válku, nepoznali, neboť se nedožívali vysokého věku. Většina našich měst v rudolfínském období prosperujících byla několikráte vybita, vypálena a vydrancována. Jednou nepřítelem, po druhé císařskými, po třetí tlupami vojenských zběhů a marodérů. Dovolím si ocitovat úryvek z rozhlasových Toulek českou minulostí (Schůzka 465 - Bilance dlouhé války): „Německý historik Jürgen Kuczynski uvádí: Poměr mrtvých k celkovému počtu obyvatel za třicetileté války (údaje se týkají Německa) byl nejméně 15krát vyšší než za druhé světové války. Počet obyvatel Falce se zmenšil z jednoho sta tisíc na pouhé 2 000, které zbyly po válce (to znamená, že zůstala jen 2 % obyvatel). Město Mannheim bylo tak postiženo, že dlouhá léta nebylo vůbec obýváno.“ U nás tomu bylo nejinak. Kdo chce vidět náznak toho, jak, doporučuji mu trezorový film „Čest a sláva“ z r. 1969 (režie H. Bočan, hl. role R. Hrušínský, K. Höger, B. Bohadnová). Syrový děj se odehrává v r. 1647, tedy rok před koncem Třicetileté války.

Neděsivější však byly následky v oblasti duchovní. To, čemu říkáme lidství, humanita, soucit, tolerance, pomoc bližnímu, tak to vše degradovalo v oné děsivé době limitně k nule. Rozpadla se kvalitní síť farních a jiných škol, rozvrácena byla církevní správa a vrchnostenské soudnictví. Zapomenout nesmíme na morové a jiné epidemie a na kruté zimy. Kronikáři popisují, že v lesích žili lidé oděni v hadry a cáry, kteří vydávali jen skřeky, neboť řádně se naučit mluvit neměli kde. Vražda souseda či pocestného byla právě tak běžná, jako je dnes pověstná houska na krámě. Pole neměl kdo obdělávat, zvlášť postižené bylo úrodné Polabí. Výkvět národa (tj. šlechta a bohatí měšťané) byl postižen konfiskacemi a perzekucemi a ten, kdo nepřestoupil na katolickou víru, musel emigrovat. V zemi se usazovali cizáci, kterým císař rozdával zabavené statky. Majetkové zemětřesení a to, co je provázelo, bylo srovnatelné snad jen s obdobím po r. 1419 (husitské války a bouře), byť tehdy byl rozchvacován především církevní majetek. Naše velká privatizace byla ve srovnání s tím, co nastalo po Bílé Hoře, vzorem zákonnosti a spořádanosti. Lidé typu Kožený a spol. byli proti „privatizátorům“ Valdštejnovi, Michnovi nebo Lichtenštejnovi žabaři.

Třicetiletá válka skončila Vestfálským mírem (24. 10. 1948). Výsledek? „Cuius regio, eius religio“ čili „Koho vláda, toho náboženství.“ Proto mohly být součástí Svaté říše římské země převážně protestantské (třeba Sasko) i katolické (Bavorsko). Realita byla taková, že Země Koruny české připadly dědičně rakouské větvi Habsburků a jediným povoleným vyznáním bylo náboženství katolické. Němčina byla zrovnoprávněna s češtinou, avšak česky mluvících elit mnoho nebylo a ti, co přišli z ciziny, se náš jazyk většinou pořádně nenaučili. Ostatně to vše již nadekretoval roku 1627 krvavý císař Ferdinand II. svým Obnoveným zřízením zemským (dnes bychom řekli ústavou království). Znovu opakuji, že toto byla realita. Někomu se líbila, někomu ne, ale bylo to asi jediné, co s tím šlo tehdy dělat. Nacionalismus byl neznámý a mezi česky mluvícím nevolníkem z Polabí a německy obcujícím robotězem z Krušných hor žádný rozdíl nebyl. Navíc tito lidé - pokud vůbec ve vsi zbyli - měli jiné starosti, než jakým jazykem mluvit a hlavně neměli skoro žádná práva. Jejich „zemí“ bylo panství a ze své vesnice se dostali možná jednou za rok do blízkého městečka na výroční trh.

Nejdůležitější však bylo vypořádat se s morálním rozvratem. Řeknu-li to zjednodušeně a natvrdo, musel do vesnice či městečka přijít někdo, jenž by zde žijícím lidem vysvětlil, že zavraždit souseda pro kus žvance a ještě si jeho vnitřnosti usmažit k večeři, není křesťanské. Nikdo jiný, než katolická církev to tehdy učinit nemohl. A i zde to vypadalo bledě, neboť nové kněze bylo třeba nejprve vzdělat a vysvětit. Zpočátku mezi nimi bylo hodně takových, které bychom dnes označili výrazem nedovzdělaná rychlokvaška.

Rekatolizace? Ano, byla! Ihned po Bílé Hoře! A jen v rukavičkách se neprováděla. Byla to normalizace a diktatura po habsbursku. Avšak základní taktikou pražských arcibiskupů (Arnošt Vojtěch Harrach, Matouš Sobek z Bílenberka, Jan Bedřich z Valdštejna) a jezuitů bylo nenásilí, přesvědčování, vysvětlování. Teprve, nešlo-li to po dobrém, povolali se vojáci. Ti se pak měšťanům či vesničanům nakvartýrovali do jejich domů a stavení. Má oblíbená scéna z filmu „Lékař umírajícího času“ (režie M. Luther) je tato: Zemský sekretář Pavel Michna z Vacínova (L. Suchařípa) jde do vězení navštívit doktora Jesenia (P. Čepek) odsouzeného na smrt. K Michnovi strážní přivedou dámu ze Starého Města pražského. Ta se před ním ukloní a Michna se jí ptá, zda jde orodovat za manžela, za syna nebo za milence. „Nikoli, Vaše Milosti. Za své dva domy ve Valentýnské ulici.“ „A máme je na seznamu?“ „Když je vyškrtnete, tak tam nebudou.“ Ano. tak to tehdy chodilo. Faráři a majitelé panství museli odesílat do centra (tj. na arcibiskupství a do dvorské kanceláře) výkazy o počtu na pravou víru obrácených a o počtu těch, co i nadále tajně praktikovali obřady protestantské. Kostelník vybíral po mši cedulky, které dokládaly, že poddaný či měšťan byli v neděli na mši. Naprosto stejnou praktiku jsem zažil při jednom prvomájovém průvodu, jehož jsem se ze strachu zúčastnil. Náhrobek kališnického arcibiskupa Jana Rokycany (1396 - 1471) v Týnském chrámu byl vztekle roztlučen, kosti spáleny a vhozeny do Vltavy. Hus byl líčen jako arcikacíř a Žižka byl popisován coby potvora ohyzdná, ukrutná, hrozná, protivná. Čili nic veselého. Víra vnucovaná, mnohdy neoblíbená, nechtěná… Temno!

Nyní k jezuitům. A také ku světlu. Řád založený Ignácem z Loyoly r. 1534, resp. 1540. Tovaryšstvo Ježíšovo čili Societas Iesu. Do Prahy černí, jak se jim říkalo, přišli v r. 1556. Po krátkém předbělohorském exodu jedni z hlavních aktérů rekatolizace. Řádoví bratři byli lidé vzdělaní a to velmi. Měl-li bych v oné době nadaného syna, určitě bych jej dal studovat do jezuitského gymnázia. Říkalo se, že to, co se jinde žáci a studenti učí několik let, „páni patres“ zvládnou za jeden rok. V řádových regulích bylo, že členové spadající pro tu či onu provincii (zemská organizační jednotka) se musí naučit jazyku, který je v zemi obvyklý. U nás to, přes veškeré rány, byla v 17. století stále čeština. Právě v této době se zrodil jev, kterému se říká „české barokní vlastenectví.“ Řády ostatní (cisterciáci, benediktýni, premonstráti…) neměli „černé“ v kdovíjaké oblibě. Nemohli skousnout, že to jsou přivandrovalci z let relativně nedávných, zatímco jejich řád již v Čechách a na Moravě působil od 10. - 12. století. Právě toto byl jeden z důvodů, proč vznikla pozoruhodná odnož baroku, česká barokní gotika. Opat cisterciáckého či benediktínského kláštera chtěl při rekonstrukci klášterní baziliky (většinou vypálené husity) ukázat, že „náš řád byl v království od dob pradávných, kdy opat ten a ten zastával za krále Jana, Karla…u dvora vysoký úřad…“.

Mezi jezuity a katolickým klérem byli velcí zemští vlastenci. A nebylo jich málo. Stačí jmenovat historika a geografa Bohuslava Balbína a jeho „Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica“ („Obrana jazyka slovanského, zvláště českého“). Tento útlý spisek byl na indexu mnohokráte. Cenzuře se nelíbil ve druhé půli století 18., v neoblibě jej měli nacisté i komunisté. Tomáš Pešina z Čechorodu (1629 - 1680), přítel a pokračovatel Balbínův, milovník češtiny a českých dějin u jezuitů alespoň studoval. Bedřich Briedel (1619 - 1680), náš největší předmáchovský básník proslulý zvláště poémou „Co Bůh? Člověk?“ Mimochodem! P. Bedřich umírá v Kutné Hoře, kde se nakazil morem, když ošetřoval nemocné. A nebyl jediný z Tovaryšstva. V oné době nebylo výjimečné, že lékaři - ač vázáni Hippokratovou přísahou - před nákazou utekli. Jezuité jsouce poslušni přísných řádových regulí a příkazů nadřízených bez odmlouvání šli a o nakažené pečovali.

Misionáři! Bylo to především jezuité, kteří se řídili evangelistou Markem a jeho devizou „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ (Marek, 16.15.) Misie byly vnitřní, probíhající na našem území. Takovými misionáři byli např. P. Antonín Konáš nebo zmíněný Bedřich Briedel. Pak zde ovšem byly misie vnější, zámořské, exotické. A právě jezuité z Čech zde zanechali významnou stopu. Mnozí patří k těm, které bychom klidně mohli mít na bankovkách nebo bychom jim mohli postavit sochu. Namátkou uvedu pět z nich. Karel Slavíček z (1678 - 1735) z Jimramova. Působil v Číně. Matematik, astronom, botanik, lingvista. Autor snad první mluvnice čínštiny a pojednání o čínské hudbě. Samuel Fritz (1654 - 1725). Narozen v Trutnově. Je tvůrcem první podrobné mapy Amazonky (od pramene až po ústí). Brněnský rodák Georg Joseph Kamel - Camelus (1661 - 1706). Působil na Filipínách, botanik, lékárník, právě po něm jsou pojmenovány kamélie. Jindřich Václav Richter (1653 - 1696) z Prostějova. Nakreslil první mapu povodí řeky Ucayali (Peru) a napsal také zeměpisnou studii o této oblasti. Pokoušel se napsat i slovník indiánského kmene Cunivů. Šimon Wolfgang Boruhradský zvaný Simon de Castro (1650 - 1697) z Polné. Ekonom, architekt, vyprojektoval hráze, které zachránily Ciudad de México (Mexico City) před záplavami. Navrhl dodnes stojící místodržitelský palác v Mexicu.

Antonín Koniáš! (1691 - 1760). Tento vzdělaný jezuita to schytal za všechny. Neúnavný, fanatický misionář po zemích českých. Kolik knih poručil ohni? Spálit jich prý nechal asi 30 tisíc. Což je hodné odsouzení, neboť, jak později řekl Heinrich Heine: „Tam, kde se pálí knihy, se na konci pálí i lidé.“. Avšak my jsme v první půli století 18. a posuzovat tehdejší praxi dnešními měřítky je ošemetné. Navíc Koniáš viděl ty, jejichž knihy zabavil, jako lidi pomýlené, chybující, kterým je třeba vysvětlit, že ten či onen spis je bludný. A dát jim knihy správné, katolické. Proto jich sám několik napsal, a to češtinou velmi kvalitní. Klidně bychom jej mohli považovat za posledního spisovatele používajícího krásnou, nezpotvořenou češtinu. Neboť skutečná germanizace začala až za vlády částečně osvícené Marie Terezie (1740 - 80) a jejího syna, osvícence „ad absurdum“, Josefa II. (1780 - 90). Důvod ovšem nebyl v tom, že by tito panovníci chtěli vyhladit český národ. Takto vůbec a nikdy neuvažovali. Požadovali efektivní, centralizovaný stát, kde se bude úřadovat v jediném společném jazyce. Němčina se tehdy uměla plně vyjádřit v disciplínách, jako byly právo, vědy, filosofie, teologie, a proto byla zvolena. Mimochodem! Josef II. česky mluvil, byť jistě nikoli kdoví jak dobře.

Alois Jirásek (1851 - 1930). Jsem absolventem ZDŠ Resslova 10, a tak mám ke spisovateli jistý vztah, neboť právě zde býval Jirásek kdysi ředitelem. Nemýlím-li se, tak v ředitelně, která bývala v přízemí, socialističtí ředitelé stále úřadovali za jeho psacím stolem. Pan Ziegler to napsal správně. Jirásek skutečně řekl „Moje Temno, to není historie. To je román.“ Amadeus je také nádherný film ověnčený Oscary, přestože děj filmu je smyšlený. Jirásek nemůže za to, co z jeho díla učinili v 50. letech lidé jako Zdeněk Nejedlý, Václav Kopecký nebo režisér Otakar Vávra. Můj názor je, že pokud se Jiráskovi něco opravdu povedlo, tak je to vylíčení české společnosti přelomu 18. a 19. století, společnosti doby doznívajícího rokoka a nastupujícího romantismu. Doby počínajícího národního obrození. F. L. Věk, U nás, Na dvoře vévodském, Poklad…

Takže? Opět připomínám šerosvit, stín a světlo. Bedřich Briedel veršoval v mnou již zmíněné poémě „Co Bůh? Člověk?“ takto: „Ty jsi sladkost, a já jed, tys lahodný, já kyselý; já žluč, hořkost, a tys med, já smutný, a tys veselý; já nemoc, tys zhojení, já zimnice, tys uzdravení, já hřích, ty odpuštění, já nepravost, tys spasení.“ Jezuita Slavíček zůstal Čechem i v Číně. V jednom dopisu z Pekingu kolegovi vědci napsal: „Sla-ví-ček… nikoli Slawiceck… to C před K je přebytečné, a nad C je háček a čte se jako Č, podobně jako italské „ce“, španělské „che“ nebo německé „tsche“. Ziegler-paroubek-se-ztrapnil-ceske-historii-opravdu-nerozumi-42148

Zdroje: vlastní úvaha, Toulky českou minulostí ČR 2, díl 465