Prague Pride není jen sobotní průvod

Vždy druhý týden v srpnu pořádá se již od r. 2011 v Praze týdenní LGBT+ festival zvaný „Prague Pride“. Také tento rok, stejně jako v létech minulých, je nožné vyslechnout si nebo v diskusích si přečíst názory „Proč nám to pořád cpou!“, „Ty pridy (stejně jako ty internety) bych zakázala!“, „Nechutná exhibice!“, „Úchylové s pavím pérem v zadku v akci!“… Přesně v tomto duchu se před několika dny vyjádřil zápasník z „Clash of the Stars“ Samir Margina. Lidem z LGBT+ společenství vyhrožoval nejen pobodáním, ale dokonce vyvražděním. Později své výroky neobratně zjemňoval a tvrdil, že to sice přepískl, ale že mu vadí „jak sou ty prajdy, tohle, sem silně proti tomu, proti neslušnym homosexuálům, co voni dělaj…“.

LGBT+, nebinarita, gender

Úvodem několik informací o mně jakožto o autorovi článku. Ročník 1960, stejnopohlavně orientovaný občan České republiky, který - čím je starší - tím více souzní s devizou kancléře Metternicha. Tento konzervativec non plus ultra tvrdil, že „Pravda leží kdesi mezi extrémy“. Jak to v životě chodí, jsem se učil až do svých 30 let za reálného socialismu. Tehdy jsme věděli, že existují homosexuálové, lesbičky, bisexuálové a transsexuálové. Výrazy gay, gender, identita, nebinární a mnohé jiné jsme neužívali.

Asi to bude věkem, a tedy i tím, že jako postarší pán již některým věcem nerozumím a rozumět nechci. Nebo je v tom moje racionální „má dáti - dal“ povaha. Leč já souzním s paní doktorkou - sexuoložkou Hanou Fifkovou. Ta říká „Na nebinaritu nevěřím a vlastně jí ani nerozumím.“ Jsa v lékařském oboru laik, zastávám názor, že lidé označující se jako nebinární, existovat mohou. Avšak půjde o výjimku z výjimky, o zlomky procent z cca 8 miliard obyvatel naší planety. Odlišit, kdy se jedná o módu a kdy o reálně existující stav, neumím. Spekulace na téma x pohlaví a studie o tom, jak oslovovat nebinární jedince, mně přijdou zvláštní. U kamarádů mé generace bývá názor o zvláštnosti či o vzácné výjimečnosti nebinarity častý. Mnohdy jej sdělují daleko ostřeji, otevřeněji a s méně pochybnostmi, než právě činím já.

Stereotypy ne

Pokud jde o gender, nechci vylévat s vaničkou i dítě. Avšak po přečtení několika článků a po rozmluvě s jedním aktivistou jsem nabyl dojmu, že jasno v matérii nemají ani ti, co na téma gender píší odborná pojednání. Co je třeba odsoudit, jsou pohlavní (genderové?) stereotypy. Určité povahové vlastnosti, zájmy, způsoby jednání, myšlení atd. vlastní jen mužům nebo jen ženám existují od nepaměti. Kdyby tomu tak nebylo, museli bychom postavit na pranýř bezpočet výborných anekdot, literárních děl, divadelních a filmových komedií i tragédií. V 80. letech mně babička dala k Vánocům krásný svetr, který upletla. V účtárně mého zaměstnavatele se silnou převahou žen mne každá nutila, abych rolák svlékl. Ženské studovaly vzor a výkřiky upozorňovaly své kolegyně na to či ono. Náměstek, šéf dopravy a vedoucí údržby to, že mám na sobě nový svetr, vůbec nezaregistrovali.

Zároveň však vím, že snad každý člověk v něčem do pohlavních stereotypů nezapadá. U někoho je to patrné na první pohled, u jiného nesoulad se šablonou vyplave na povrch později a nečekaně. Mne třeba nikdy nezajímala auta (ale vlaky a lodě už ano). Moje mamka zase neuměla uháčkovat obyčejný řetízek a ruční práce jí byly protivné. Táta rád vařil. Když jsem u babičky obdivoval prostírání, tak mně k mému údivu řekla, že dečky vyšil za Protektorátu děda. Armádní důstojník, veterán 1. světové války a dostihový závodník. „Bavilo ho to. Za okupace, když ho deaktivovali, měl na to čas.“

Hloupé a nemístné jsou proto výroky „co seš to za chlapa, když neumíš opravit kapající kohoutek“ nebo „každá pořádná ženská má mít v sobotu uklizeno!“ Je pravda, že hodně mužů si s kapajícím kohoutkem poradí a že mnohé ženy udržují byt v pořádku a baví je to. Leč nemusí tomu tak být vždy. Je proto nepřípustné člověka pouze kvůli tomu, že nezapadá do předem narýsovaných stereotypových škatulek, zesměšňovat či ho dokonce šikanovat, týrat a násilím nutit, aby se změnil. Každý člověk, který kdy pobýval či pobývá na této planetě, je neopakovatelný, jedinečný originál. Což je jedna z několika málo pravd, které lze zpochybnit jen stěží.

TRANS

Mamka byla vystudovaná zdravotnice. Na sociálně-zdravotní škole maturovala v r. 1950. Když v 70. letech rodinná známá paní S. měla najednou místo dvou dcer syna a dceru, máti mně (přiměřeně mému věku) vysvětlila, oč se jedná. „O tom nám přednášeli už na zdrávce v základech sexuologie.“ Vysvětlení, které jsem si vyslechl, se nijak zásadně nelišilo od základní informace, kterou bych dostal dnes. A komu to stále není jasné, nechť si stáhne film Dánská dívka (r. 2015, režie Tom Hooper).

Proč „PRIDE“?

„Pride“ znamená anglicky pýcha nebo hrdost. Když jsem tento výraz slyšel poprvé, nadšený jsem nebyl. Mám rád češtinu a pokud mne něco vytáčí, jsou to anglicismy, kterými je naše současná mateřština zaplevelena v míře větší než malé. Jakmile mně slečna v obchodě řekne „mějte hezký den“ a když kolega v práci říká, že diskutoval „něco“ a ne „o něčem“, lezou po mě slimáci a často se nakvašeně ozvu.

Je samozřejmě nesmyslné být hrdý či dokonce pyšný na svoji sexuální orientaci. Tu si člověk nevybírá, je mu dána stejně, jako barva očí nebo velikost nohy. Je však nutné zabrousit do historie. Ve Spojených státech ve druhé půli 20. století policie čas od času podnikla razii v místech, kde se LGBT lidé scházeli (např. ve Stonewall Inn, r. 1969). Přítomné bezdůvodně perlustrovala, atakovala fyzicky a verbálně je urážela. Proto gayům a lesbičkám došla trpělivost, spolčili se a začali bojovat za svá práva. Museli většinové společnosti nahlas sdělit, že za to, jací se narodili, nemohou. Že gay nebo lesba není totéž, co pedofil a že se odmítají za svoji jinakost stydět, skrývat ji a lhát o ní. Naopak! My jsme na ni hrdi! V 80. letech jsem policejní akci zažil a dvakrát mě pozvali k výslechu do Bartolomějské ulice. Jednání vcelku slušné, ale příjemné nikoli. Od příslušníků jsem zaslechl poznámku, zda se za to, jaký jsem, náhodou nestydím. Před několika lety jsem navštívil diskusní pořad o menšinově orientovaných v koncentračních táborech nacistického Německa. Přednášející vyprávěla, jak se různé skupiny vězněných po válce dožadovaly odškodnění. To jim většinou bylo přiznáno. Pokud jde o gaye a lesby, jejich bývalí spoluvězni říkali: „Vy jako jedni z mála jste v KZL byli oprávněně. Jaké tedy odškodnění?“

Takže substantivum či adjektivum „PRIDE“ je dnes již spíše zavedenou značkou. Tradicí, kterou by bylo škoda opustit. Útvaru „Země Koruny české“ odzvonilo v r. 1918. Dnes máme republiku a „vládne“ nám prezident. Přesto mé oblíbené pivo vaří Královský pivovar Krušovice. V Polsku zase úřaduje maršálek Sejmu. Příkladů, kdy se z marketingových, tradičních, historických důvodů používá označení, které je z pohledu přísně logického již nesprávné a nesmyslné, bychom určitě našli mnoho.

PRIDE není jen sobotní průvod

Většina „pride“ kritiků se zaměřuje na závěrečný sobotní průvod. Je to stejné, jako kdybychom tvrdili, že náplní olympiády v Paříži je pouze úvodní a závěrečný ceremoniál. Nebo kdybychom u kongresu Mezinárodní astronomické unie zmínili zahajovací a finální zasedání a vůbec bychom neinformovali, o čem kongres po několik dní jednal.

Ve skutečnosti je Prague Pride týdenní festival, který oficiálně začíná v pondělí druhého srpnového týdne (rok 2024: dne 5. 8. 2024). Festival organizuje Prague Pride z.s. Což je nezisková korporace, která byla do spolkového rejstříku zapsána 1. ledna 2014. Účelem spolku je „utvářet respektující a bezpečné prostředí, ve kterém mohou být LGBT+ lidé sami sebou.“ Svá sdružení mají zahrádkáři, sportovci, tlouštíci, skauti, turisté, diabetici, chovatelé, filatelisté, přátelé hradu Skuhrov, dokonce i výrobci a zpracovatelé hmyzu. Stejně tak spolkaří LGBT+ lidé. Proč? Stačí nahlédnout do Listiny základních práv a svobod (ústavní zákon č. 2/2023), čl. 20, odstavec 1: „Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích.“

Již v neděli večer, tj. den před oficiálním zahájením festivalu, odslouží se v pražském kostele sv. Martina ve zdi ekumenická bohoslužba. Neboť i mezi LGBT+ jsou věřící, v Česku se logicky nejčastěji hlásí k některé z křesťanských denominací (znal jsem však pana P., který chodil pravidelně do synagogy). Až do pátku včetně lze pak v hlavním městě navštívit desítky nejrůznějších „podujatí“. Slovenský výraz volím proto, že se chci vyhnout slovu „akce“. Rovněž frikulínský „event“, který lze najít na www.praguepride.cz/cs/, je mně nesympatický. V reálu se jedná o výstavy, přednášky, diskuse, koncerty, divadelní a hudební představení, promítání filmů, workshopy, vycházky po Praze atd., atd. Mne např. minulý rok zaujala „Zrzavého Malá Strana“ (procházka po Praze s výkladem) a představení „Římské léto paní Stoneové“ (adaptace známé novely, autor Tennessee Williamss). Bohužel, česká média se - velká úklona výjimkám - zajímají až příliš často jen o sobotní průvod a méně již o konkrétní „podujatia“ v týdnu.

Centrem festivalu je tradičně Střelecký ostrov, kde jsem se byl v úterý 6. 8. podívat. Zde se konají mnohé „pridové“ aktivity a LGBT+ a jiné organizace si v severní půli ostrova zřizují stánky. Já tento rok budu jedno odpoledne vypomáhat v kioksu známého seniorského spolku ŽIVOT 90. Neboť - pro mnohé to bude možná překvapení - sexuální orientace se netýká pouze mladých. Stejně tak mezi námi žijí i LGBT+ babičky a dědečkové. Jejich život ve vyšším věku nemusí být vždy procházkou růžovým sadem. Není totiž vůbec jednoduché pobývat v domově pro seniory a vidět a slyšet spolubydlící, jak si ukazují fotografie dětí a vnoučat a vyprávějí o nich. „A co to, že vy nic?“ Tito staří lidé jsou ohroženi konečnou samotou a z ní vyplývajícími psychickými a fyzickými potížemi ve větší míře než jejich většinoví vrstevníci.

Ještě k průvodu

Jak již jsem uvedl, probíhá vždy v sobotu odpoledne, a to na závěr festivalu. V závěru účastníci vystoupají na Letenskou pláň. Zde, tj. na pláni, je opět bezpočet stánků a „podujatí“. Průvodu se účastní hlavně lidé mladšího věku, postarších pánů a dam tam bývá málo. Možná proto si někteří neinformovaní lidé stále myslí, že LGBT+ se týká hlavně mladých.

V průvodu bývají desítky tisíc lidí (r. 2022: údajně 60 tis.) a jako účastník asi pěti (nemám rád velké shluky lidí) mohu místopřísežně prohlásit, že 99 % přítomných je oblečeno tak, jak průměrní lidé chodí v létě bez ohledu na to, jaká je jejich orientace. Jedinou odlišností bývají duhové doplňky. Někdo zvolí malý, decentní náramek, jiný velkou duhovou vlajku nebo šál. Kreací typu „psí náhubky“, různých „drag queen“ kostýmů, převleků à la „travesty show“ je ke spatření minimum. V naprosté většině případů se jedená o prachobyčejnou recesi. Když jsem četl životopis Ladislava Fukse, autor biografie popisoval, jak slavný spisovatel („Spalovač mrtvol“, „Pan Theodor Mundstock“…) pořádal ve svém bytě večírky, kde se někdo z jeho přátel převlékl do kostýmu à la operní diva a k lepšímu dal árii od Belliniho či Donizettiho. No a? Je smutné (byť pochopitelné), že některá média, která potřebují upoutat pozornost, se na výjimečné kostýmní kreace zaměřují.

Ti, co LGBT+ rádi nemají, s gustem zveřejní záběr okostýmovaného mládence se psím náhubkem s dovětkem typu „Na tento hnus dává město peníze.“ Viz třeba kdysi Parlamentní listy. Co na tom, že onen „hnus“ je výjimkou, co na tom, že by mělo platit „čistému vše čisté“ a že recesistický převlek nikomu neškodí. Co na tom, že pražské pridové převleky jsou jen slabým odvarem toho, co lze spatřit na známých a všeobecně tolerovaných karnevalech v Riu nebo v Benátkách. Pro tyto „spravedlivě“ pohoršené lidi a sdělovací prostředky je příhodná věta z jednoho normalizačního projevu Gustáva Husáka: „Když čert nemůže ublížit, tak aspoň zasmradí.“

Závěrečný průvod není nic jiného, než nenásilnou a veselou oslavou léta, pěkného počasí, tolerance a lásky. Ti, co zapáleně hovoří o neslušnostech a nechutnostech, jsou nikoli nepodobni masturbantům falešné kultury, o nichž píše Jaroslav Hašek v doslovu k prvnímu dílu „Osudů dobrého vojáka Švejka“. Cituji: „Správně bylo kdysi řečeno, že dobře vychovaný člověk může číst všechno. Nad tím, co jest přirozené, pozastavují se jen největší sviňáci a rafinovaní sprosťáci, kteří ve své nejmizernější lžimorálce nedívají se na obsah a s rozčilením vrhají se na jednotlivá slova. … Lidé, kteří se pozastavují nad silným výrazem, jsou zbabělci, neboť skutečný život je překvapuje, a tací slabí lidé jsou právě těmi největšími poškozovači kultury i charakteru. Oni by vychovali národ jako skupinu přecitlivělých lidiček, masturbantů falešné kultury, typu svatého Aloise, o kterém vypravuje se v knize mnicha Eustacha, že když svatý Alois uslyšel, jak jeden muž za hlučného rachotu vypustil své větry, tu dal se do pláče a jedině modlitbou se upokojil. Tací lidé se veřejně rozhořčují, ale s neobyčejnou zálibou chodí po veřejných záchodkách přečíst si neslušné nápisy na stěnách.“

Nezbývá, než doplnit páně Haškovu dokonalou a nadčasovou úvahu větičkou Inocence X. (1574 - 1655). Když papež uviděl, jak skvěle jej vypodobnil Diego Velázquez, tiše pronesl: „Příliš, příliš pravdivé.“

Také je třeba připomenout, že v průvodu nejsou jen Češi, Moravané a Slezané. Prague Pride festivalu se účastní turisté ze zemí jiných, třeba i z těch, kde postavení LGBT+ menšiny je minimálně v režimu „nemluví se o tom“, ne-li ještě horší. Stačí se podívat na nám blízké země. Slovensko, Polsko a Maďarsko. Lidé z těchto států mohou být v Praze konečně na několik dní sami sebou, a zvláště ve veselém průvodu nemusejí vůbec nic skrývat a zatajovat.

Kdyby byl PRIDE za mého mládí a k tomu několik vět závěrem

Vzpomínám si na fejeton jedné paní novinářky, který před několika lety publikoval Neffův „Neviditelný pes“. Autorka vyprávěla o své kamarádce s lesbickou orientací. Bavili se o Prague Pride a přítelkyně - dáma vyššího věku - jí řekla přibližně toto: „Já ty průvody také nemusím mít. Nemám ráda tak velké davy lidí. Ale kdyby něco, jako je Prague Pride, bylo za mého mládí, nebrala bych dnes antidepresiva a nechodila bych na kontroly na psychiatrii.“ Skoro totéž bych mohl říci i já.

Mnozí lidé stále a pořád zkoumají, co ty dvě/ti dva provozují v posteli a podle toho - byť sami boudou tvrdit, že je to vůbec, ale vůbec nezajímá - LGBT+ menšinu hodnotí. Málokdy si uvědomují, že ty dvě/ti dva se mají docela obyčejně rády/rádi. Že jsou si navzájem nejbližšími lidmi na světě. Ať už se tomuto svazku říká jakkoli. Před dvěma roky zemřel můj mnohaletý kamarád Mirek. Byl po několik let vážně nemocný a žil v registrovaném svazku s přítelem Honzou. Ten se o Mirka staral až do posledních dnů. Já jsem dobře znal kamarádovu maminku, která, a to ve věku 90 let, si musela prožít úmrtí svého syna. Kdyby jí někdo tvrdil, že Honza do rodiny nepatří, hnala by ho s berlí přes půl Prahy. Protože on samozřejmě do rodiny patřil. Jen mu neříkala zeť, ale Honzo a Honza o ní nemluvil jako o tchyni, ale jako o mámě. Tu druhou měl na Slovensku.

Ve druhé půli 70. let jsem chodil do planetária ve Stromovce na cykly večerních přednášek. Pánové Rückel, Příhoda a Grün (všichni RNDr.) nám vyprávěli o černých dírách, pulsarech, kvasarech, Einsteinovi… A také o možnosti života mimo Zemi. V té době nebyla známa jediná exoplaneta. Přednášející nám předkládali k úvaze názor, že Sluneční soustava je v celém vesmíru jedinečná. Dnes objevujeme nové exoplanety snad každý týden. V naší Galaxii je cca 200 miliard hvězd (sluncí) a takových galaxií je v pozorovatelném vesmíru rovněž asi 200 miliard. Nevyhubíme-li se v nukleární válce, je téměř jisté, že jednoho dne mimozemský život objevíme. Je přece nemožné, aby ve vesmíru s miliardami galaxií byly živé organismy pouze na Zemi. A vezměte jed na to, že formy extraterestrického života, se kterými se lidstvo setká, budou natolik neobvyklé, fantastické a bizarní, že model „on + on“/„ona + ona“, bude z pozemského pohledu zcela normální.

Zdroje: vlastní úvaha + J. Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka