Privatizace

Ve středu 5. 2. 2025 jsem navštívil Novou scénu Národního divadla. Zaujala mne upoutávka na hru Privatizace (režie: Petr Erbes, Boris Jedinák). Dle webových stránek Zlaté kapličky „Inscenace zkoumá neznámé příběhy spojené s kuponovou privatizací - sny a touhu po svobodě, naivitu, bratrovražedný boj o moc a majetek.“ Přiznám se, že skutečnosti, které stručně uvádí tento text, jsem v představení nezaregistroval. Málokdy se stává, že bych po produkci hercům nezatleskal, ale zde jsem zůstal sedět v klidu. Dojem? Rádoby hlubokomyslné dialogy a monology, k tomu poměrně častý hodně hlasitý projev (skřeky) herců a jejich válení se po prknech. Dle mého soudu tak trochu snobárna, vybavil se mně dialogový úryvek z forbíny „Werich - Horníček“ končící slovy „…e, e, e…a co chci vlastně říct?“

Avšak o recenzi hry Privatizace mně nejde. Odborníkem nejsem, divadelní kritiku neovládám a většinu současných herců a režisérů znám jen zběžně. Leč jako ekonom (byť odkojený marxistickou politickou ekonomií, promoce na pražské VŠE v r. 1984), který svůj profesní život zasvětil účetnictví a auditům účetních závěrek, jisté povědomí o národním hospodářství a o stranách „má dáti“ a „dal“ mám. O české privatizaci v létech 90. občas přemýšlím. Vždyť jsem ji zažil „in natura“ a kdesi v šuplíku mám ještě kupónovou knížku. Proto jsem se rozhodl proměnit své úvahy v nuly a jedničky, resp. v psaný text pro platformu Seznam Médium.

Spolu s Pavlem Tigridem zastávám názor, že je třeba být opatrný při nálepkování národů jako takových. Myslím tím klišé typu „Francouzi se vyznají v gastronomii a v lásce“, „Italové jsou ukřičení“, „Němci milují pořádek a stádnost“, atd., atd. Avšak myšlenku, že národ český zvláště v novodobých dějinách býval a stále je bez donucení papežštější, než papež, nezavrhuji. V 80. letech jsem absolvoval průvodcovské zkoušky u Pražské informační služby a poté jsem o víkendech provázel zvláště slovenské a české skupiny po hlavním městě. V té době to s cestováním do ciziny bylo všelijaké, a tak se pořádaly zájezdy vnitrostátní. V slovenském JRD Lehota si družstevníci zorganizovali víkendový výlet do Prahy. V sobotu Kotva, Máj a Bílá Labuť a v neděli Pražský hrad. Dodnes se pamatuji na sympatického pána, který, když jsme rázovali ke katedrále, mně nad Jelením příkopem položil tuto otázku (budu ji formulovat česky): „A proč jste to vše tak po roce 1968 prožívali? Ano, u nás na Slovensku také nějaké ty čistky byly. Dubček a tak… Ale proběhlo to v klidu, bez hysterie. Aby se vlk nažral…“ Nebo jiný příklad: Má kamarádka se věnuje zahraničnímu obchodu. Při jednání s  neevropským partnerem mu sdělila, že ke zdárné realizaci kšeftu potřebuje dle nařízení EU ty a ty dokumenty. Zahraniční kolega udiveně: „To je zvláštní. Obdobný kontrakt máme s Německem, které je také v Unii. A Němci od nás to, co požadujete Vy, nikdy nechtěli. Jak to tedy je?“ A do třetice: Mnou již zmíněná Pražská informační služba byla zavedenou příspěvkovou organizací hlavního města Prahy s bohatou tradicí. Za režimu bývalého jeden z ostrůvků pozitivní deviace. To, že byla v r. 2018 transformována na akciovku, je zcela v pořádku. Ovšem že se zavedená firma Pražská informační služba (známá PISka) frikulínsky změnila na Prague City Tourism a.s., už (alespoň pro mě) v pořádku není.

Proč tento papežsky papežštější úvod? Důvod je jednoduchý. Po únoru roku 1948 nastalo národohospodářské majetkové zemětřesení, které by pan Cahrles Richter musel onačit stupněm 10. Masivní (super) zemětřesení, které ekonomičtí seismologové zaznamenávají zřídka. Postátněn či združstevněn byl v krátké době každý vesnický chupodravec a prťavec. Starší pamatují. Družstva Hygie nebo Obuna. Což po nás moskevští soudruzi v čele s bolševickým papežem, koryfejem věd a umění, velikým J. V. Stalinem určitě nežádali. Vždyť soukromý sektor, byť v omezeném rozsahu, bylo možné najít v Polsku (zemědělci), v Maďarsku nebo v NDR. Ústava 9. května z r. 1948 v čl. XII. v odstavci 1 postulovala, že “Hospodářská soustava Československé republiky je založena na znárodnění nerostného bohatství, průmyslu, velkoobchodu a peněžnictví; na vlastnictví půdy podle zásady „půda patří tomu, kdo na ní pracuje“; na ochraně drobného a středního podnikání a na nedotknutelnosti osobního majetku.“ Skutečnost ovšem byla taková, že přibližně od druhé půle let 50. u nás žádní drobní a střední podnikatelé neexistovali. A pokud ano, šlo o výjimku stvrzující pravidlo. Miloš Jakeš ve svém ikonickém vystoupení na Červeném Hrádku dne 17. 7. 1989 otevřeně přiznal: „Tu jsme to v minulosti trochu přešvihli, abych tak řekl, s tou socializací.“

Jenže ono masivní majetkové zemětřesení (MMZ), ke kterému došlo po únoru 1948, nebylo v našich dějinách první. Bohužel. Vezměme si to pěkně po pořádku.

MMZ po husitsku. Rok 1419 a doba, která bezprostředně následovala. V průběhu husitských bouří a válek se rozchvátil movitý a zvláště nemovitý majetek církve. Ta byla za Karla IV. a jeho syna Václava v zemích Koruny české největším vlastníkem. Na rozchvatu se podílely „viribus unitis“ (spojenými silami) domácí šlechta a města. Nebylo důležité, zda rozchvacovatel byl vyznáním pod jednou či podobojí. Metody? Řeholníci z kláštera v lepším případě uprchli, v tom horším byli povražděni. A to třeba tak, že je nahnali do stodol, které poté byly zapáleny. Alois Jirásek, pověst „Opatovický poklad“: „Po pěti letech přijel pan Městecký z Opočna, jenž pro svůj zločin s druhem svým za bouří a zmatků tehda obecných ušel zaslouženému trestu… Ano, zaslouženému trestu unikli mnozí, ba většina. Později si „za bouří a zmatků“ nabyté majetky nechali pro jistotu zapsat do desk zemských. Typické dějiny významného českého a moravského kláštera lze klidně psát přes kopírák. Založení v 11. - 13. století, vrchol za Lucemburků, vydrancování a vypálení husity. Vzkříšení v dobách pobělohorských, o něž se zasloužili úspěšní opati - manažeři, jako Václav Vejmluva (Žďár n. Sázavou), Evžen Tyttl (Plasy), Tomáš Sartorius (Břevnov - Broumov), Jeroným Hlína (Želiv) a jiní. Následuje josefínské zrušení, přeměna klášterních budov na špitály či manufaktury (v Sedleci u Kutné Hory je Philip Morris ČR a.s. dodnes), někdy částečná obnova konventu v 19. století a poté devastující, násilná a nezákonná „akce K“ v dubnu 1950.

MMZ po habsbursku. Nastalo v zemích Koruny české po bělohorské bitvě (8. 11. 1620). Historikové mluví o pobělohorských konfiskacích. Poměrně neutrální, suchý úryvek z Wikipedie: „Pobělohorské konfiskace byl proces vyvlastnění majetku účastníků českého stavovského povstání z let 1618 - 1620 po bitvě na Bílé hoře. Ve 20. letech 17. století tak došlo k zásadní proměně ve vlastnictví statků v Českém království.“ (dodávám: „a v Markrabství moravském“). Já vždy tvrdím, že naši polistopadoví privatizátoři byli žabaři a čučkaři proti Albrechtovi z Valdštejna, Pavlovi Michnovi z Vacínova, Karlovi z Lichtenštejna, Františku kardinálu z Ditrichštejna, Vilémovi Slavatovi z Chlumu, Marii Magdaleně Trčkové z Lípy, Polyxeně z Lobkovic… Konfiskace probíhaly pod devízou „Císařpán vzal, císař pán dal!“ Jenže pantáta císař byl ve Vídni a majetky nacházely se v Čechách a na Moravě. Použité metody byly, předpokládám, trestné i v předivoké době Třicetileté války. Třeba ustavení a zvláště provozování Mincovního konsorcia (pánové Hans de Witte, Valdštejn, Michna, Baševi, Lichtenštejn…). V podstatě šlo o záměrné znehodnocení měny, za niž aktéři následně skupovali zkonfiskované majetky. Autoři rozhlasových Toulek českou minulostí nazvali 430. schůzku „Zlodějna v národním měřítku.“ Cituji: „A ti, kdož jménem císaře zábory majetků systematicky prováděli, ani příliš neskrývali loupeživou ziskuchtivost. Výkon vídeňských rozhodnutí „ve jménu boží spravedlnosti“ se proměnil v otevřenou zlodějnu, která k nepoznání změnila držby půdy v Čechách a na Moravě.“ A Valdštejn? „V neuvěřitelně krátké době dokázal tento plukovník, zloděj stavovské pokladny, vzápětí generální vachmajstr pěchoty, posléze generalissimus císařských armád, zbudovat své frýdlantské vévodství. Během pouhých tří let koupil povyměňoval, a nakonec scelil ve svém ohromném dominiu 64 původních panství, z velké části konfiskáty.“

MMZ po josefínsku. Císař Josef II., kterému soukromě říkám „osvícenec ad absurdum, pan já to vím nejlépe“, se rozhodl zrušit kláštery, které nesloužily vědě, vzdělávání a péči o chudé či nemocné. Josef však nebyl zaměřen proticírkevně. Naopak! Chtěl, aby i na malé vesnici byl kostel a v něm aby kázal pan farář. Velebníček však měl být vzdělán ve státním semináři a jeho úkolem bylo farníkům při nedělní mši mimo jiné připomenout, že císařpán a vrchnost jsou zde od Pánaboha a že je třeba je poslouchati. A také měl přečíst z kazatelny nový císařský befél z Vídně. Autoři „Toulek“ nazvali 590. schůzku „6000 výnosů majitele pravdy.“ A měli pravdu. Josef založil Náboženskou matici - Náboženský fond (!) (fundus religionis), kam měl vplynout zabavený movitý i nemovitý majetek ze zrušených klášterů. Dnes by se jednalo o desítky, či spíše stovky miliard korun. Sloveso „měl“ je zcela na místě. Historikové spočítali, že zašantročeno či jinak odkloněno bylo přibližně 50 % z majetku určeného ku vplynutí do fondu. Atmosféru oné doby popisuje Jirásek v F. L. Věkovi. František, jsa choralistou u staroměstských benediktýnů, obdrží císařské studijní stipendium, avšak klášter je zrušen. Mnichům donese potají z klášterní bibliotéky nejvzácnější tisky a rukopisy. Sám pak celou fůru knih za babku odkoupí a pošle tatínkovi po starém Šulcovi do Dobrušky. Pantáta se vyděsí, taková marnost! Ale kupodivu, pro knížky si k němu přišel pan děkan, páni faráři z okolí a úředníci ze zámecké kanceláře. Bylo běžné, že do kornoutů z pergamenů a tištěných stránek cenných rukopisů a ikunábulí (prvotisky) tehdy kupci à la starý Věk sypali koření. Torzo antické sochy Ilionea z rudolfínských sbírek (dnes mnichovská glyptotéka) se údajně povalovalo kdesi v Jelením příkopě a odkoupil je za pakatel pražský kameník. Dürerova Růžencová slavnost, jedinečný renesanční obraz, který z Benátek do Prahy přenesli na Rudolfův příkaz 4 muži přes Alpy pěšky, byla prodána v dražbě za 1 zlatku.

Zapomenout bychom neměli na pozemkovou reformu prvorepublikovou z roku 1919. Nejednalo se však o majetkové zemětřesení masivní, probíhalo na základě zákona č. 215 a vlastníci (často šlechta) jistou, byť neadekvátní, náhradu dostali. Zde dovolím si osobní poznámku. Jeden z mých pradědečků, jmenoval se Roček, stal se majitelem zbytkového statku v jižních Čechách. Jeho syn po roce 1945 zděděné nemovitosti prodal (včas) a za utržené peníze si pořídil vilu v Jevanech. Tu pak prodal Karlu Gottovi.

Ohavná a zcela nezákonná byla arizace majetků, a to zvláště židovských, po 15. březnu 1939. Říšský protektor svobodný pán Konstantin von Neurath (1873 - 1956), popisovaný jako uhlazený diplomat staré školy pohrdající Hitlerem pro jeho gangsterské metody, vydal nařízení o židovském majetku. V něm se na území Protektorátu pro definici židovství uplatnila rasová hlediska převzatá z norimberských zákonů z roku 1935. Nařízení zakazovalo Židům a jejich podnikům svobodně nakládat s majetkem, a tak svobodný pán dosazoval do židovských podniků nucené správce. Předpokládám, že Kádárův a Klosův film Obchod na korze (1965) oceněný Oscarem, byť jde o reálie Slovenského štátu, je všeobecně znám. K arizaci a nucené správě ještě jen tolik, že komunisté dosazovali do podniků určených k postátnění národní správce a o náhradě, byť minimální, vlastník mohl jen snít.

MMZ po komunisticku. Toto masivní majetkové superzemětřesení pěkně charakterizoval v jednom rozhovoru Václav Havel (bohužel, zdroj dohledat nemohu, jde jen o moji vzpomínku). Řekl, že to bylo stejné, jako když tlupa nevzdělaných, divokých barbarů během několika vteřin rozmlátí vzácný čínský porcelánový servis, který pak restaurátoři po mnoho a mnoho let slepují do původní podoby. Ústava Československé socialistické republiky (zákon č. 100/1960 Sb.) nebo také Novotného ústava, Článek 1: „Společenské zřízení, za které bojovaly celé generace našich dělníků i ostatních pracujících a které měly od vítězství Velké říjnové socialistické revoluce před očima jako vzor, stalo se pod vedením Komunistické strany Československa skutečností i u nás. Socialismus v naší vlasti zvítězil! Vstoupili jsme do nového období našich dějin a jsme odhodláni jít dále k novým, ještě vyšším cílům. Dovršujíce socialistickou výstavbu, přecházíme k budování socialistické společnosti a shromažďujeme síly pro přechod ke komunismu. Po této cestě půjdeme dále ruku v ruce s naším velkým spojencem, bratrským Svazem sovětských socialistických republik, a se všemi ostatními přátelskými zeměmi světové socialistické soustavy, jejímž je naše republika pevným článkem.“ A ještě Článek 7: „(1) Ekonomickým základem Československé socialistické republiky je socialistická hospodářská soustava, která vylučuje jakoukoli formu vykořisťování člověka člověkem. (2) Socialistická hospodářská soustava, v níž jsou výrobní prostředky zespolečenštěny a veškeré národní hospodářství je plánovitě řízeno, zabezpečuje za uvědomělé spolupráce všech občanů mohutný rozvoj výroby a neustálý vzestup životní úrovně pracujících.“

Co to znamenalo v praxi? Tak třeba tři majitele světoznámé královéhradecké továrny na klavíry a pianina PETROF (děda a dva jeho bratranci) naložili v r. 1948 do kárky a lidé si na ně měli jít plivnout. Obchod na korze po komunisticku. Soukromé vlastnictví výrobních prostředků a tedy i soukromé podnikání definitivně zaniklo, a to především za užití metod, které nelze nazvat jinak, než násilná loupež za bílého dne. Ještě v roce 1948 soudruh Gottwald stavu selskému tvrdil toto: „Všechny vás dále ujišťuji, že vlastnictví půdy bude rolníkům ústavně zaručeno. My prostě chceme, aby vám již nikdo nikdy nemohl lhát o tom, že se u nás budou dělat kolchozy. Na příště pamatujte, že každý, kdo k vám přijde s takovým šuškáním do vsi, patří k záškodníkům a rozvratníkům, které jsme právě z našeho veřejného života vyhnali. A vy jejich agenty, kteří k vám přijdou do vsi, také žeňte sviňským krokem!“

Pro mladší: Za reálného socialismu bylo vyloučeno, aby jedinec vlastnil např. továrnu či její akcie, truhlářskou nebo obuvnickou dílnu, les, 10 hektarů pole, rybník, zámek, činžovní dům, aby provozoval soukromou živnost typu švadlena, holič, hoteliér, kadeřnice, instalatér, truhlář, malíř pokojů, účetní, učitel jazyků, klempíř, cvičitelka jógy, automechanik… Nebo aby vlastnil soukromou zubní či lékařskou ordinaci. Postátněn či združstevněn byl také veškerý obchod. Malý, velký, tuzemský i zahraniční. Výjimky byly stejně vzácné, jako hlaváček jarní nebo tetřev hlušec. Právní ochrany požívalo pouze osobní vlastnictví občanů (rodinný domek, chata, vybavení domácnosti). Kuriozitou byl i byt v osobním vlastnictví, neboť ten, kdo neměl rodinný domek nebo vilku, bydlel v 99 % případů ve státních či družstevních bytech s limitovaným přídělem m2na osobu. Městský bytový fond spravovaly komunální podniky bytového hospodářství (v Praze pověstný OPBH). Potřeboval-li nájemník státního bytu byť i drobnou opravu, musel si vypomoci sám, nebo bylo třeba vystát před kancelářemi OPBH v úřední den frontu s  obálkou v kapse. „Tady je, paní referentko, taková maličkost.“ Zažil jsem osobně při výměně vany v koupelně a u žádosti o povolení a instalaci elektrických akumulačních kamen. Mimochodem! Mnozí lidé pracující na OPBH stali se po listopadu 1989 realitními makléři.

Jinak řečeno, celé národní hospodářství, tj. vše, co spadalo pod výrobu, dopravu, obchod a služby, bylo před rokem 1990 v socialistickém společenském vlastnictví. To se vyskytovalo ve třech formách: 1. Státní vlastnictví (státní podniky sdružené v celcích zvaných výrobně hospodářské jednoty podléhající konkrétnímu rezortu, popř. podniky městské, tzv. „komunál“), 2. družstevní vlastnictví (nižší stupeň zespolečenštění, družstva zemědělská, výrobní, stavební, spotřební), 3. vlastnictví společenských organizací (tj. majetky politických stran a celostátních spolků, jako např. ROH, SSM, Svazarm, ČSTV, ČČK, SČSP…). Strany a některé ze spolků byly včleněny do Národní fronty, což znamenalo, že jména jejich vyšších činovníků mohla být na jednotné volební kandidátce. Vedoucí úloha strany se realizovala třeba tak, že soudružka Novotná kandidovala za Český svaz žen. Ovšem byla zároveň v předsednictvu okresního výboru KSČ. Na své vzdělání si nestěžuji. Byl-li na střední nebo vysoké škole inteligentní pedagog (a bylo jich dost), seznámil nás s buržoazními ekonomickými teoriemi, s významnými postavami západní vědy, filosofie, umění atp., avšak vždy s povinným dodatkem, že ta či ona teorie/ten či onen umělecký směr nejsou úplně špatné, ale jsou již ze své podstaty nevědecké, odtržené od lidu, neboť vzniky v podmínkách zásadních rozporů vlastních kapitalistické společnosti. Protagonisté nepočítají s revoluční úlohou dělnické třídy, s nutností společenského vlastnictví výrobních prostředků a s nezbytností vědeckého plánování rozvoje národního hospodářství. Takže vedoucí úloha dělnictva a jeho předvoje, komunistické strany, společenské vlastnictví a státní plán, to byly základní „přednosti“ socialistického výrobního způsobu. Ten měl být prvním a nezbytným předstupněm komunistické společensko-ekonomické formace a byl již objektivně, tj. ze své podstaty, kvalitnější, pokrokovější, efektivnější a spravedlivější než kapitalismus.

A v roce 1990 vyvstala v Československu otázka, co s tím? Odpověď složitá nebyla. MMZ se vším všudy. Restituce, náprava majetkových křivd, malá a velká privatizace a tržní ekonomika. Což se lehko řekne, ale hůře provádí. Skutečných národohospodářů znalých fungování ekonomiky, která se neřídí direktivním plánem, ale zásadou „laissez faire“ (ta je dnes díky masivní regulaci všeho až příliš často upozaďována), bylo tehdy v ČSSR pomálu. Pánové Klaus, Kočárník, Dyba a spol., ať už je nyní hodnotíme jakkoli, byli jen jednoocí mezi slepými. Něco si přečetli v zahraničních časopisech a to bylo tak asi vše. Ani poradit nám nikdo nemohl. Ano, i ve vyspělých západních ekonomikách se privatizovalo, jenže tam nešlo o situaci, kdy postátněny či kolektivizovány byly prakticky veškeré ekonomické aktivity.

Byly přijaty tyto základní zákony: 7 restitučních zákonů z let 1990 - 1991, zákon č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné, právnické nebo fyzické osoby (malá privatizace) a zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. My, věku středního a vyššího se pak pamatujeme na dvě vlny kupónové privatizace a možná ještě máme kupónovou knížku coby suvenýr.

Podrobnosti k zákonům a k vlastnímu průběhu majetkového superzemětřesení po kapitalisticku v létech 90. jsou k dohledání na internetu. Lze však shrnout, že šlo o restituci a privatizaci nebývale velkorysou. Československo určitě obsadilo mezi bývalými zeměmi tábora míru a socialismu jedno z předních míst. Co chci tímto svým povídáním říci? Především to, že poprvé v našich dějinách proběhlo MMZ na základě nedokonalých, rychlou jehlou sešitých a děravých zákonů, avšak tyto zákony přijal demokraticky zvolený parlament. Úmysl a snahu odčinit bývalé křivdy a zavést tržní ekonomiku prověřenou staletími zpochybnit nelze. Že se objevili privatizační šíbři, šibalové, taškáři, raubíři a tuneláři, je přirozené. Vzpomeňme si na vypálené kláštery, Mincovní konsorcium nebo na Josefův Náboženský fond a na protektorátní arizaci, o únoru 1948 nemluvě. Proto nemám v oblibě paušální odsudky typu „rozkradená republika“, „loupež za bílého dne“, „na chvíli se zhaslo“, „spálená země“, „tuneldědek a jeho kamarádíčci z Prognosťáku“, a podobně. Zde opravdu platí, že po bitvě je generál každý. Sporných privatizačních kauz bylo mnoho, Klausův výrok „Více Kožených“ určitě šťastný nebyl. Jenže já jako auditor účetních závěrek jsem ve druhé půli 90. let a v prvním desetiletí nového století přišel do osobního styku s řadou společností, které se ustavily dle schématu „vedoucí zaměstnanec státního podniku (měl zkušenosti, kontakty) → privatizace → vstup spolehlivého partnera ze západu (měl peníze a techniku)“. Výsledkem byla solidní společnost, která zaměstnávala a stále zaměstnává desítky či stovky lidí. Polistopadoví majitelé (povinnost mlčenlivosti mně brání je jmenovat) byli v práci od nevidím do nevidím. V jedné strojírenské firmě nás hlavní účetní prosila, abychom panu řediteli (a majiteli) domluvili, že pracovat od 5. hodiny ranní do hodiny 21. večer by den co den neměl. První z mých polistopadových šéfů vyššího věku se mohl díky svým bohatým kontaktům z doby reálného socialismu dožít penze v teplém místečku ředitele zbytkového státního podniku. Místo toho se nebál a založil nevelkou, ale dodnes fungující společnost. Když jsem se probíral účetnictvím těchto firem, uvědomil jsem si, že to vůbec není legrace. Shánět zakázky, mít každý měsíc na účtu peníze na mzdy, pojištění, DPH, na splátky bankovních úvěrů a leasingů… Já bych skončil na psychiatrii a proto jsem zůstal v pozici zaměstnance. Zažil jsem i zaměstnavatele zahraniční a kupodivu, vše fungovalo. Byť na pracovní dobu „8 hodin a dost“ jsem mohl zapomenout. Slušné pracovní prostřední, standardní smlouva, pravidelná výplata mzdy a odvodů pojištění, občas nějaká odměna. Mnohdy se „vlastenecky“ napadá převod zisků do zahraničí (viz třeba soudružka Konečná a spol.). Na to reaguji takto: „Představ si, že bychom založili společnost v Albánii nebo v Moldavsku. Jak bychom asi postupovali? Pro místní relativně slušné mzdy. A zisk? Kam by asi putoval?“

Ano, velmi dobře znám drsné praktiky zaměstnaneckých agentur, četl jsem články o kořistnických a nevolnických metodách některých zaměstnavatelů (např. hypermarkety, zpracovatelé drůbeže…). Chci však sdělit, že jen utopista a romantický snivec si mohl myslet, že polistopadové MMZ v Československu proběhne bez jediného restitučního a privatizačního skandálu, bez velmi sporných a mnohdy trestných aktivit pánů (ale i dam), jejichž příjmení začínalo třeba na K a z nichž někteří nyní tráví podzim svého života na daňově rajských ostrovech. Vždyť suma majetků určená při restitucích a privatizaci ke změně vlastníků byla nevídaná. Zřejmě v bilionech dnešních korun. Čili pokušení sv. Antonína bylo značné. Světlana Alexejovičová, běloruská spisovatelka a novinářka, ve své knize „Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka“ zachycuje rozhovory, které vedla s vypravěči v 90. letech, tj. za Jelcina. Čtenář se dozví o mrtvolách, které bylo lze spatřit ve velkých městech vždy po ránu před panelovými domy z doby sovětské. Šlo o oběti nočních privatizačních přestřelek. V Rusku v oné divoké době bylo zcela běžné, že zaměstnanci privatizovaných podniků buď výplatu nedostali, nebo jim byla vyplacena ve výrobním sortimentu fabriky, ve které pracovali. Broušené vázy, lustry, konzervy a koberce si museli prodat na trhu. Když jsem knihu paní Světlany dočetl, řekl jsem si, že u nás vlastně privatizace byla vzorem zákonnosti a vcelku bezproblémového průběhu.

Při představení hry Privatizace bylo na začátku možné zapojit se do diskuse. Otázka, zda bych chodil s dcerou pana Petra Klellnera, mně přišla hloupá. Autorům bych místo toho sdělil toto: Václav Klaus kdysi řekl, že není jednoduché odlišit čisté a špinavé peníze. Byť je mu tento výrok vyčítán, tak on jen zopakoval to, co už poznali a věděli staří Řekové. Bůh Hermes, posel olympských bohů s okřídlenými opánky, byl nejen bohem obchodníků. Ale zároveň byl i bohem zlodějů.

Zdroje: