Ricardo Bofill a Les Colonnes v Cergy u Paříže. A jeho konverze v Praze

Při zahraničních cestách po archeologických nalezištích a památkách pan průvodce několikrát s úsměvem podotkl, že nám doporučuje věnovat se stavitelství. Neboť slavní architekti 20. a počátku 21. století se často dožívali a dožívají vysokého věku. Norman Foster *1935, Frank Gehry necelých 96 let, Oscar Niemeyer 104 let, Alváro Siza Vieira *1933, Bernard Tschumi *1944, Frank Lloyd Wright 92 let… V Československu pak třeba zlínský Vladimír Karfík odešel v 94 letech, Josef Fanta 97 let, Karel Hubáček 87 let…

Katalánský architekt Ricard Bofill Leví (katalánština) zemřel v r. 2022 a dotáhl to „jen“ na 82. Nebýt komplikací po COVID-19, zřejmě by ještě dnes do své kanceláře v Barceloně docházel. Protože navrhl i několik objektů v Praze, rozhodl jsem se věnovat mu jedno ze svých stavitelských vyprávění. Vsrpnu 2025 jsem viděl Bofillův komplex sociálního bydlení v Cergy. Což je městečko asi 30 km na severozápad od pařížského centra, dnes součást aglomerace Cergy-Pontoise. Jinak též komplex Les Colonnes de Saint-Christophe. Opravdu pozoruhodná stavba.

Nejprve však o architektovi, jehož specialitou jsou vedle rozsáhlých obytných souborů, postmoderních komplexů a urbanistických studií architektonické konverze. Což není nic jiného, než citlivá přeměna, přestavba budovy nebo celého areálu (často průmyslového) pro nový způsob využití. Tak třeba v Česku konverze vítkovických vysokých pecí na muzeum s vyhlídkou Bolt Tower (arch. Josef Pleskot), přeměna Zengerovy trafostanice na pražském Klárově v muzeum umění Kunsthalle (arch. Jan Schindler) nebo rekonstrukce tří brněnských vodojemů na Žlutém kopci, nyní prohlídkové a kulturní centrum (arch. David Prudík).

Ricardo Bofill se narodil v r. 1939 v Barceloně. Na svůj katalánský původ byl hrdý a v populárních i odborných textech bývá označován za katalánského architekta. Jeho maminka pocházela z Benátek. Střední technickou školu navštěvoval v rodné Barceloně, další studia absolvoval v Ženevě. V roce 1963, to měl 24 let, založil studio Ricardo Bofill Taller de Arquitectura (RBTA). Postupně v něm shromáždil tým architektů, inženýrů, urbanistů, sociologů, spisovatelů, režisérů a filozofů, kteří usilovali o proměnu architektury a hledali možnosti sociálního bydlení. Taller (dílna, studio) dosud realizoval více než tisíc projektů ve čtyřiceti zemích. Funguje i nadále, vedení po úmrtí otce zakladatele převzali jeho blízcí spolupracovníci a rodinní příslušníci. Barcelonu jsem, dávno již tomu, navštívil. To jsem jméno Bofill neznal. Dnes bych určitě zavítal do čtvrti San Justo Desevern, třída Avinguda de la Indústria, neboť zde v La Fábrica má RBTA sídlo. Komplex bývalé velké cementárny Bofill koupil v r. 1972 a úžasnou architektonickou konverzí ho přeměnil na kanceláře studia a na byty (z větší části dokončeno v r. 1975).

Jako mnoho velkých umělců se Bofill vzpírá zařazení do konkrétní škatulky či k nějakému „ismu“. Určitě jej lze označit za jednoho z nejvýznamnějších architektů druhé půle 20. a počátku 21. století. Navrhoval a stavěl bytové komplexy, zpracovával velké urbanistické projekty a na jedničku svými konverzemi propojoval moderní architekturu s historií. V 60. letech experimentoval, poté zkoušel postmodernismus, od 90. let je Bofillova tvorba umírněnější. Uvědomil jsem si, že měl-li bych definovat postmodernismus, koktal bych. Tak jsem se poradil se světem nul a jedniček. Postmoderna odmítá jedinou pravdu, tj. její základní myšlenkou je různost názorů. Reakce na strohý funkcionalismus. Postmoderní architekti se nebojí užít historické motivy, symboliku, barvy i nadsázku. Kombinují klasické prvky s moderními materiály a jejich stavby jsou funkční i vzhledově působivé.

Stěžejní realizace slavného Katalánce jen vyjmenuji. La Fábrica (Barcelona, viz výše), Quartier Antigone (Francie), obytné komplexy Espaces d´Abraxas a Arcades du Lac (Francie), náměstí Place du Nombre d'Or (Francie), Place de Séoul a Place de Catalogne (Paříž), vinné sklepy zámku Chateau Lafite-Rotschild, sídlo regionu Languedoc-Rousillon, Shepherd School of Music (Houston), konverze zbrojnice na kulturní centrum v Metách, sídlo společnosti SWIFT (Belgie), mrakodrap 77 West Wacker Drive (Chicago), sídlo společnosti Shiseido (Tokio), terminál 1 na letišti El Prat (Barcelona), obchodní centrum Twin Center (Casablanka), Panorama City (Bratislava). Skoro každá z uvedených staveb má na Wikipedii samostatné heslo. Mimochodem! V diplomní práci paní Hankiewiczové jsem se dočetl, že Ricardo se rovněž inspiroval i architekturou barokní a klasicistní. Z řady jeho děl je to patrné. Tak např. obytný soubor Les Arcades du Lac v obci Montigny-le-Bretonneux je znám buď jako Viadukt anebo mu říkají Versailles du peuple (lidové Versailles).

Mne zaujal již zmíněný komplex sociálního bydlení v Cergy u Paříže zvaný Les Colonnes de Saint-Christophe. Do Cergy je z Paříže pohodlné a rychlé spojení příměstským vlakem, a to linka RER A, stanice Cergy Saint Christophe. Od nádraží již jen kousek na jih a přijdeme na velké náměstí Sloupů (Place de Colonnes). Má tvar podkovy obestavěné zářivě bílými obytnými budovami. Přičemž jižní zaoblenou část Bofill ozdobil prostými sloupy bez hlavic. Inspirace klasicistní architekturou je zřejmá na první pohled i laikovi. Vždyť pro barokní zámky byl čestný dvůr (cour d´honneur) obestavěný ze tří stran (čtvrtou se vstupovalo) běžný. Projekt financovala městská rada. Chtěla nabídnout v 380 bytech cenově dostupné bydlení a kvalitní veřejný prostor. Dokončeno v roce 1986. Dnes „Colonnes“ působí opuštěně, na náměstí není jediná lavička a v přízemní části bílých budov mnoho obchodů nenajdeme. Snad jen nějakou večerku. Napadlo nás, že jde o záměr. Neboť sociální skladba nájemníků zřejmě bude mít k solidně zajištěné střední třídě daleko. Pan průvodce potvrdil, že jsme daleko od pravdy nebyli. Ve čtvrti Saint-Christophe žijí přistěhovalci a ne každý má stálé zaměstnání a příjem. Minulý architektonický článek jsem věnoval vile Savoy (Le Corbusier) a zmínil jsem nedostatky této ikonické stavby. S Les Colonnes je to obdobné. Na pohled krásné. Honosný soubor několika městských paláců

Nyní je třeba uvést jméno Dani Karavan, jež jsem 10. 8. 2025 odpoledne uslyšel poprvé. I tento umělec splňuje podmínku architektonické dlouhověkosti, neboť se dožil 91 let (1930 - 2021). Narodil se v Tel Avivu. Sochař, architekt, malíř a výtvarník. Studoval v Jeruzalémě a ve Florencii. Svá sochařská díla navrhoval vždy s přihlédnutím k okolní krajině.

Dani zahrnul Bofillovy Les Colonnes do projektu Axe Majeur (Velká osa). Což je rozsáhlý krajinářsko-architektonicko-sochařský počinek v délce 3 km. Začíná vysokou, mírně nakloněnou Tour Belvédère, která se tyčí uprostřed Place de Colonnes. Výška 36 m. Betonový monolit s vnitřním schodištěm a pozorovací plošinou (je bohužel uzavřena). Věž je nakloněna o 1,5° směrem k řece Oise,čímž připomíná svou šikmou předchůdkyni v Pise. Zároveň odkazuje na astronomické observatoře nebo na Medicejský sloup v Paříži. Jde o první zastavení na „Axe“, kterých je celkem 11, resp. 12. Z náměstí vede jihovýchodním směrem bílá betonová osa s kanálkem uprostřed zakončená dvanácti sloupy a velkým schodištěm. To vše jsem viděl, obdivoval a nafotil. Dále Osa pokračuje zahradou, amfiteátrem, červenou lávkou přes řeku Oise, astronomickým ostrovem a pyramidou. Když si zadáte do vyhledávače „Axe Majeur“, objeví se desítky odkazů a texty s nadšenými chvalozpěvy. S nimi lze souhlasit, avšak i zde zub času pracuje. Jde o rozsáhlý projekt, kde logickým problémem byly peníze. Nebyl zatím zcela dokončen, při pracích na posledních zastaveních se zjistilo, že ta první by již potřebovala opravu… Zastavení (Karvan pracuje s číslovkou 12) jsou tato: 1. La Tour Belvédère, 2. Sad Camilla Pisara (malíř impresionista), 3. Pařížská pláň (esplanáda), 4. Dvanáct sloupů a schodiště, 5. Zahrada lidských práv, 6. Amfiteátr Gérarda Philippa, 7. Umělé jezero, 8. Červená lávka, 9. Astronomický ostrov, 10. Pyramida, 11. Křižovatka v Ham. Poslední, dvanácté zastavení je zvláštní. Zelený laserový paprsek vycházející s věže, který v noci svítí nad celou osou. Tuto světelnou show jsem neviděl, ale na internetu píší, že v noci opravdu funguje.

Nyní se podíváme, čím Ricardo Bofill obohatil Prahu. Naše hlavní město v 90. letech dvakrát navštívil a líbilo se mu. Důsledkem čtyřicetiletého hospodaření vlády jedné strany a následných privatizací v letech 90. bylo mnoho opuštěných továrních a jiných objektů. Ty se ke konverzím přímo nabízely. Slavného Katalánce zaujal Karlín (dnes součást Prahy 8). Páté pražské město založené v r. 1816 a pojmenované podle Karolíny Augusty, 4. manželky císaře Františka I. Dělnická čtvrť s fabrikami. Ne nadarmo se promoskevská grupa funkcionářů KSČ ustavená v r. 1929 (Gottwald, Slánský, Šverma, Kopecký…) označuje jako karlínští kluci.

Společnost Real Estate Management, s.r.o. (dnes Karlín Group s.r.o.) Bofilla a jeho barcelonskou kancelář RBTA vybídla, aby předložil projekt pro revitalizaci a konverzi továrně domovního bloku mezi ulicemi Křižíkova, Thámova, Pernerova a Klollárova. Když jsem zjišťoval podrobnosti, s překvapením jsem zjistil, že jedním ze společníků developera byl pan Serge Borenstein z Belgie. Dávno již tomu, byl jeden z mých šéfů, když jsem v 90. letech po dva roky vedl účetnictví belgické reklamní firmě.

V označování Bofillových karlínských staveb panuje zmatek. Investoři se střídali, občas se změnil i název objektu. Nezbylo, než pátrat. Pokud jsem se nespletl, tak v Karlíně lze Bofillovi a jeho barcelonské kanceláři RBTA připsat pět staveb. Prví čtyři najdeme ve zmíněném bloku, poslední je součástí bloku sousedního.

Palác Karlín, Křižíkova - 289/38, Thámova 183/11. Pěkná funkcionalistická budova, za první republiky ředitelství ČKD. V r. 1998 - 99 bofillovská konverze. Vnější vzhled budovy se příliš nezměnil. Základem přeměny je prosklená vestavba do původních nosných stěn. Dnes, stejně jako kdysi, palác slouží administrativě, ale najdeme zde i obchody. Působivý je interiér (atrium, dvorana), který si lze prohlédnout a nafotit. Dvoranu kryje sedlová střecha, místnosti kanceláří jsou od atria oddělené okny mezi betonovými pilastry. Budova byla oceněna v soutěži „Best of Reality 2000“.

Corso Karlín, Křižíkova 237/36a. Zřejmě nejznámější „Bofill“ v Praze. Objekt hned vedle paláce. Původně dlouhá tovární hala z doby okolo r. 1890. Před válkou soustružna a výpravna. Revitalizace ukončená v roce 2000 zachovala obvodový plášť tovární budovy s uličním zdobným štítem. Do něj architekti z RBTA vložili konstrukci nové stavby a navýšili ji o dvě patra. I tato přestavba získala ocenění „Best of Reality“, a to v roce 2001. K tomu ještě Stavba roku 2001. Fotit uvnitř nelze, pán v recepci byl přísný, přesto jsem jeden záběr ukořistil (na internetu je však fotek víc než dost).

Corso IIa, Křižíkova 148/34a. Další Bofillova realizace na zbytku nezastavěné parcely bývalého areálu ČKD. Plánované stavby Corso IIb a IIc se neuskutečnily. Architekti v šestipatrovém administrativním objektu využili materiály jako beton, ocel, sklo a benátský štuk. Základ je nepravidelný čtverec s mírným zkosením zadní stěny budovy. Do provozu uvedeno v říjnu 2008.

Corso Court, Křižíkova 682/34a. Sedmipodlažní kancelářská budova dokončená v roce 2015, druhá Bofillova novostavba na území bývalého areálu ČKD. Sousedí s Corso Karlín a Corso IIa. Hlavním vchodem se vstoupí do atria s výrazným dřevěným schodištěm do prvního poschodí. Fotit uvnitř mě pán z ostrahy nepovolil, leč na síti lze řadu fotografií a vizualizací dohledat.

Forum Karlín, Pernerova 676/47, 676/51. Multifunkční komplex - součást vedlejšího bloku. Výstavba byla zahájena v roce 2011, otevřeno 2014. Bofill zachoval původní tovární halu ČKD (kotlárna). Změny se odehrávají hlavně v interiéru (kanceláře), kde až do roku 2024 sídlilo vydavatelství Economia, a.s. Druhou částí Fora je nová multifunkční budova o osmi podlažích (z toho tři podzemní) na půdorysu písmene L. Známý je koncertní a konferenční sál pro 3 000 lidí. Fórum získalo ocenění „Best of Reality 2014“. Sluší se zmínit investora, kterým byl Zdeněk Bakala.

U Obecního dvora. Nyní se přesuneme na Staré Město, do jeho „foglarovské“ části v okolí Anežského kláštera a kostela sv. Haštala. Vždyť právě zde najdeme ulice, jako např. Řásnovka nebo Ve Stínadlech. Blok mezi ulicemi U Obecního dvora - U Milosrdných - Kozí a Haštalskou na Josefově. Srostlice různých staveb ze 14. - 19. stol., počátkem 3. tisíciletí vše v neutěšeném stavu. Bofill zde navrhl pětipodlažní obytný dům s několika luxusními byty. Bohužel na dvůr se běžný návštěvník nedostane a vidět je pouze fasáda v ulici U Milosrdných.

Dva víkendové parné dny jsem strávil v klimatizovaných kavárnách a článek jsem postupně dopisoval a cizeloval. Protože jsem se v sobotu vzbudil brzo ráno, zajel jsem si tramvají č. 24 do Karlína sbírat fotografie. Čtenářům procházku městem císařovny Karolíny vřele doporučuji. Je zde řada zajímavých empírových staveb, skvostný novorománský kostel sv. Cyrila a Metoděje a četná architektura současná. Měl-li bych užít mluvu mladých, zřejmě čtvrť s relativně velkou koncentrací nerdů pracujících v IT odděleních nadnárodních korporací (několik v nezbytných brýlích provozovalo ranní běh). Obchody se zdravými potravinami. Kavárny, čajovny, restaurace. Bofillův blok je úžasný. Zvlášť mne okouzlil průhled mezi budovami Corso Court a Corso IIa směrem ke kostelu sv. Cyrila a Metoděje. Nebo pohledy směrem k vítkovskému kopci. Úžasné je také vše, co najdeme mezi a za všemi budovami (kdysi tovární blok). Zeleň, dostatek míst k sezení, různé drobné architektonické vychytávky, dekorace, dřevěný altán… Avšak rovněž jsem si položil otázku, zda bude zajištěna trvalá údržba. Zde standardní lešení, nahození nové fasády a nalakování okenních rámů nestačí.

Na internetu jsem dohledal tyto dva Bofillovy výroky: „Nikdy na počítači nepracuji. Kreslím na papír, píšu na něj metodu projektu. Moji lidé pak na počítači pracují. Myslím si, že projekt, který vznikne rovnou na počítači, nemůže být dobrý.“ „Zajímá mě historie mých vlastních omylů.“

Poznámka: Většina fotek je mých vlastních a chatbot Chat GPT jsem požádal o vytvoření koláže. Bofillovy mimopražské stavby: Jak jsem poznamenal, každá má své heslo na Wikipedii. Stačilo tedy jen požádat AI o koláž.

Zdroje