Rok 1968 si vyžádal samostatný díl Velkých dějin. Čte se jak detektivka

Velké dějiny zemí Koruny české, XIX. díl s podtitulem 1968 jsem nemohl nekoupit. Autor PhDr. Jiří Hoppe, PhD. Nakladatelství Paseka s.r.o. Je to zatím jediný díl z mnohasvazkové edice věnovaný jednomu konkrétnímu roku. Ve středu 21. 8. 1968 mně bylo 8 let a 23 dní, avšak na události Pražského jara se pamatuju. Určitě i proto, že to, co následovalo, se naší rodiny a mě dotklo v míře větší než malé. XIX. díl jsem doslova zhltnul. Pan Hoppe ctí Tacitovu zásadu popsat děje minulé „sine ira et studio“, čili bez emocí, objektivně. Potřebuju si však ujasnit, co jsem přečetl. Proto píšu tento článek jako kombinaci vzpomínek, výkladu pro mladší, recenze a úvahy.

Rodiče v KSČ byli. Generace studentů zrozených na přelomu 20. a 30. let, která zažila Protektorát, směřovala po konci války směrem do leva poměrně často. Taťka (*1928) byl voják z povolání. Což si nevybral dobrovolně. Ministr národní obrany Alexej Čepička od roku 1950 pokračoval v čistění Československé lidové armády od důstojnictva prvorepublikového. Neboť to podle tehdejší ideologie sloužilo buržoazii a rozkazovalo vojákům střílet do stávkujících dělníků.

Otec vystudoval farmacii a po absolvování základní vojenské služby ho po bismarkovsku - bičem a cukrovím - přiměli u armády zůstat. Sloužil v Ústřední vojenské nemocnici (ÚVN), což bylo a stále je špičkové zdravotnické zařízení. Náplň práce? Zásobování léky a zdravotní technikou. K jeho kolegům a přátelům patřili lékaři - náčelníci oddělení, z nichž mnozí mají tituly profesorů a hesla na Wikipedii. Beneš st., Dufek, Eiselt, Engel, Kunc, Placák… Hodností byl taťka kapitán, později podplukovník, po listopadu 1989 in memoriam povýšen na plukovníka. Jak k členství ve straně přišel, nevím. Zemřel, když mně bylo 12 let, tehdy již vyloučený pro nesouhlas se vstupem vojsk.

Matka (*1930) absolvovala gymnazium a sociálně-zdravotní školu. V 50. letech nemohla sehnat zaměstnání. V pracovním posudku měla poznámku „měštka“. Navíc nějaký mudrlant vymyslel, že za socialismu není sociálně potřebných a že je proto profese sociálních pracovnic zbytečná. A tak se máti stala knihovnicí v Ústavu leteckého zdravotnictví. „Knížky si u mě půjčovali hlavně pétépáci - černí baroni. Byli fajn.“ V 60. letech, kdy se dusno let 50. postupně měnilo v relativně příjemné - byť aprílové počasí, nastoupila do 1. stálé manželské poradny. Kancelář ve Slezské ulici na Praze 2. Soudružky a soudruzi z ÚV či odkud přišli na to, že psychologie buržoazní pavědou přece jen není. Zjistili, že společenské vlastnictví fabrik a plánovaná ekonomika manželským krizím nezabraňují. V novém místě jí nabídli členství v KSČ. „Odmítnout jsem se bála. Po tom, co jsem zažila v 50. letech. Navíc se všecko měnilo. Byl tu SEMAFOR, do Prahy přijel Armstrong, Ginsberg, začaly se nosit minisukně, tancovali jsme charleston a letkis, vycházel Kafka, četli jsme Mňačka a Švoreckého, přiznávaly se chyby padesátých let… Měli jsme i přednášky z marxismu a ty mě zaujaly.“ Čemuž věřím, neboť byl-li lektor kvalitní a vzdělaný, jednalo se o hodiny z dějin filosofie, vědy a z teorie poznání.

Dne 11. 7. 1960 schválilo Národní shromáždění Republiky československé Ústavní zákon č. 100 s názvem Ústava Československé socialistické republiky. Soudruzi v čele s prvním tajemníkem a prezidentem republiky Antonínem Novotným provedli to, čemu v marketingu učeně říkají rebranding. Z Republiky československé se náš stát stal Československou socialistickou republikou. Článek 4 ústavy byl formulován takto: „Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence. Z dalších důležitých ustanovení Hlavy první: „Ekonomickým základem ČSSR je socialistická hospodářská soustava, která vylučuje jakoukoli formu vykořisťování člověka člověkem. Veškeré národní hospodářství je řízeno státním plánem rozvoje národního hospodářství. Veškerá kulturní politika v Československu, rozvoj vzdělání, výchova a vyučování jsou vedeny v duchu vědeckého světového názoru, marxismu-leninismu…“.

KSČ si tedy ústavně pojistila vedoucí úlohu. Měla ji samozřejmě již od 25. 2. 1948, ale nyní si to každý mohl přečíst černé na bílém. Čili byla to strana, která řídila zahraniční i vnitřní politiku, správu státu, bezpečnost, soudnictví, národní hospodářství, tuzemský i zahraniční obchod, sociální politiku, školství, zdravotnictví, tělovýchovu a sport, kulturu… Nejvyšším stranickým orgánem byl sjezd, který se scházel od r. 1948 zpravidla jednou za 4, později za 5 let. Sjezd zvolil Ústřední výbor (výkonný orgán) a ten si zvolil předsednictvo zvané též politbyro. A právě v politbyru (tj. nikoli ve vládě nebo v Národním shromáždění) jeho 10 - 15 členů rozhodovalo o stěžejních politických, národohospodářských a dalších otázkách. ÚV usnesení přijatá předsednictvem většinou jednomyslně schválil, diskuse - až na výjimky - byly čistě formální. Národní socialisté v Německu praktikovali Führerprizip. Vůdce přikázal, my následujeme. Socialisté internacionální - komunisté zavedli obdobnou zásadu zvanou demokratický centralismus. Což znamenalo, že rozhodnutí vyšších stranických orgánů jsou pro orgány nižší závazná. Diskutovat bylo lze pouze a jen o tom, jak konkrétní rozhodnutí uvést do praxe. Pro pořádek je třeba doplnit, že většina členů předsednictva a mnozí z ÚV měli mandát poslance, a tak byla záruka, že zákonodárci schválí to, na čem se politbyro usneslo.

Složení politbyra KSČ těsně před 21. 8. 1968 podle Dějin: Alexander Dubček (první tajemník), Oldřich Černík (předseda vlády), Josef Smrkovský (předseda NS), František Kriegel (předseda ÚV Národní fronty), Josef Špaček, František Barbírek, Jan Piller, Vasil Bilak (1. tajemník ÚV KSS), Drahomír Kolder, Emil Rigo, Oldřich Švestka. Kandidáti bez práva hlasovat: Antonín Kapek, Jozef Lenárt, Bohumír Šimon. Komunistická strana Slovenska? Její existenci jako samostatné partaje se vysvětlovala historickou tradicí (ilegální KSS za Slovenského štátu). Samostatná strana pro české země nikdy nevznikla. V Moskvě si to nepřáli. Byť určité pokusy typu Výbor pro stranickou práci v ČR byly.

XIX. svazek Dějin pan Hoppe rozdělil takto: Prolog- Hlava první: Hledání československého modelu socialismu - Hlava druhá: „Věci jdou jinak, než my jsme chtěli.“ Pokusy „konsolidovat“ demokratizační proces. - Hlava třetí: „Zprava dobrý! Zleva tanky!“ Zesílení spojeneckých výhrad vůči demokratizačnímu procesu. - Hlava čtvrtá: Invaze a konec demokratizačního procesu. - Závěr. Celkem cca 600 stran textu plus bohatý poznámkový aparát. Příhodně vybrané černobílé fotografie a kopie důležitých článků, anekdot a stránek z dobových periodik.

Ve straně se věci daly do pohybu na schůzi předsednictva ÚV v úterý 24. 10. 1967. Projednával se dokument „Postavení a úloha strany v současné etapě vývoje naší socialistické společnosti.“ Materiál byl schválen, avšak s velmi kritickými připomínkami vystoupil do té doby lidem v Česku ne příliš známý první tajemník ÚV KSS Alexander Dubček (1921 - 1992). Kritika směřovala - konkrétní jména nepadla - k soudruhovi nejvyššímu. Tím byl první tajemník ÚV KSČ a prezident ČSSR Antonín Novotný (1904 - 1975). Což o to, na fotografiích vypadal velmi prezidentsky, měl rád sport, tlačenku a mariáš, avšak s inteligencí to bylo slabší. Pamětníci vzpomínají, že říkal „zemedělci“, protože dvě „ě“ ve slově vyslovit neuměl. Jedna babička žádala na nádraží jízdenku do Brzku. Na reakci pokladní, že obec Brzek u nás není, stařenka odvětila, že určitě je. Neboť soudruh prezident Novotný slíbil, že „Maso bude vbrzku.“

Novotný nebyl od přírody zlý a vysloveně hloupý. Leč v krvavých letech 50. se rovněž angažoval. Neliboval si v okázalosti, ceremoniích a přepychu. Své nedostatky ve vzdělání si uvědomoval. Avšak zároveň byl přesvědčeným komunistou a nesnášel dvě grupy lidí. Byli to spisovatelé, a to zvláště ti, kteří vystoupili s odvážně kritickými příspěvky na IV. sjezdu Svazu čsl. spisovatelů v červnu 1967 (Kundera, Kohout, Hamšík, Vaculík, Šotola…). Druhou skupinou Novotného neoblíbenců byli někteří slovenští politikové a umělci. S nechutí sledoval jejich snahy o získání větších rozhodovacích pravomocí pro Slovensko v rámci ČSSR. Obviňoval je z buržoazního nacionalismu. Neurvale se choval při návštěvě v srpnu 1967. Manželku Boženu prý okřikl, když chtěla v Martině převzít dar od Matice slovenské: „Božka, nic neber!“ Toto hulvátské chování iritovalo slovenské komunisty (a nejen je) bez ohledu na to, zda byli příznivci reforem (Dubček, Husák) či nikoli (Biľak, Lenárt).

A právě úterní říjnovou schůzí politbyra Dějiny začínají. Od té doby se začala pomalu, avšak jistě Novotného židle prvního sekretáře viklat. Personální zemětřesení mohlo nastat již na prosincovém zasedání ÚV. Ladislava Besserová - Kleňhová však vyostřenou diskusi uťala s tím, že soudružky musí péct vánoční cukroví, resp. že jsou Vánoce a že „mají hlavu v pejru“ (přesný výrok: viz můj nedávný článek Kterak Ladislava Kleňhová-Besserová měla hlavu „v pejru“). Během Vánoc mohl Novotný připravit protiofensivu, leč neučinil tak. Na plenárním zasedání ÚV KSČ v pátek 5. 1. 1968 jej přinutili z funkce prvního tajemníka odstoupit. Oficiálně rezignoval s odůvodněním, že se musí věnovat své prezidentské funkci. To bylo slavné lednové plénum, jímž Pražské jaro začíná.

O většině událostí, které v jednotlivých hlavách a kapitolách pan Hoppe popisuje a rozebírá, jsem cosi věděl. Vždyť jsem je také prožíval, i když zájmy sedmi a půlletého kluka byly zcela jiné. Jenže tehdy se domácí život odehrával hlavně v kuchyních. A tak jsem při psaní domácích úkolů slyšel, o čem si naši povídají, o čem diskutují se známými po telefonu nebo se spolubydlícím p. Adamírou a sousedy Maškovými, kteří přišli na klus řeči.

V Dějinách mě např. zaujalo, že při prosincové návštěvě Brežněva v Praze ikonický výrok „Eto vaše dělo“ („Это ваше дело“) kremelský soudruh generální zřejmě nepronesl. I když s nástupem Dubčeka, k němuž měl tak trochu otcovský vztah (tykal mu), souhlasil. Novotný měl u Brežněva vroubek. V říjnu 1964 na zasedání sovětského ÚV odstavili Chruščova. Nahradil ho Brežněv. Novotný coby Nikitův příznivec vyjádřil, byť decentně, jisté pochybnosti o správnosti této rošády. Ale vyjádřil!

Dále jsem si uvědomil, že reformní členové polednového politbyra a někteří další soudruzi z vedení strany, jejichž portréty se spontánně vyvěšovaly ve výlohách obchodů a jména se skandovala (Dubček, Černík, Smrkovský, Císař…) včetně nově zvoleného prezidenta Ludvíka Svobody, vedoucí úlohu strany nikdy nezpochybňovali. Stejně tak odmítali akceptovat vznik dalších subjektů zabývajících se politikou. Šlo o spolky Klub angažovaných nestraníků (KAN), K 231 a zárodek obnovené sociální demokracie. Politiku bylo lze dle reformátorů dělat výlučně na bázi Národní fronty, kde part prvních houslí hrála KSČ. Čili pražskojarní soudruzi z ÚV byli přesvědčení komunisté, kteří se naivně domnívali, že Čechoslováci by mohli dalším zemím ukázat, jak správně budovat socialismus - první fázi komunistického výrobního způsobu. Socialismus s lidskou tváří, který bude prost direktivního řízení, deformací let minulých a kde strana si své výlučné postavení zaslouží. Pochopili, že svět se mění (vědecko-technická revoluce) a proto chtěli pozměnit socialismus. Avšak při zachování vedoucí úlohy KSČ, silných vazeb na SSSR a na další státy tábora míru a Varšavskou smlouvu. Výjimkou, avšak názorově zvláště v počátcích Pražského jara nijak výraznou, byl František Kriegel (1908 - 1979). Od dubna 1968 předseda ÚV Národní fronty a člen politbyra. I on byl komunista a bývalý španělský interbrigadista. Sovětům a Brežněvovi však doktor lékařství pil krev více než jiní reformátoři. Nikdy nepomněli zdůraznit, občas i expresivně, jeho židovský původ.

Oproti tomu soudruzi s cejchem dogmatiků (Biľak, Kolder, Rigo, Lenárt, Indra, Kapek) změny vyjádřené třeba v Akčním programu KSČ z dubna 1968 neodmítali. Byli však velcí oportunisté a pokud bylo něco československého odsouzeno v Kremlu jako kontrarevoluční a protisocialistické, okamžitě to zavrhli i oni. Navíc měli oprávněné obavy, že opozice je připraví o pozice (dobový bonmot).

Pan Hoppe podrobně popisuje schůzky vedoucích představitelů komunistických a dělnických stran (SSSR, Bulharsko, Maďarsko, NDR, Polsko), na kterých se kontrarevoluční situace v ČSSR projednávala. Např. v Drážďanech 23. 6. 1968 a ve Varšavě 14. 7. 1968 (zde bez účasti ČSSR). Překvapilo mě, že diskutovat se smělo vcelku volně. Čili každý generální/první sekretář mohl sdělit svůj názor. Samozřejmě při tichém respektování, že Brežněv je „primus inter pares“, první mezi rovnými. Zásada kolektivního rozhodování se po Stalinově úmrtí jakž takž dodržovala. Kupodivu velmi kriticky se k reformám a Pražskému jaru stavěl polský reformátor Władysław Gomułka, který to však již měl „za pár“. Dne 20. 12. 1970 ho vystřídal Edward Gierek. Pln zuřivosti a vzteku byl ultrakonzervativec Walter Ulbricht z NDR. Avšak i on to měl spočítané. Ze stranických a státních funkcí ho odvolali v květnu 1971 a sudička Atropos přestřihla niť jeho života o dva roky později. Smířlivější postoj zastával maďarský János Kádár, který dokonce Dubčeka při dvoustranných jednáních varoval. Todor Živkov z Bulharska na schůzce „pěti“ v Moskvě 8. 5. 1968 uvažoval takto: „Nejlépe by bylo, kdybychom tam vojska dostali pod záminkou vojenského cvičení.“ Rumunsko se schůzek neúčastnilo, proto bylo mezi Čechoslováky velmi populární. Což neznamená, že by Nicolae Ceaușescu byl demokrat. Jen chtěl vládnout po svém, bez kremelského poručníkování. Čínu a KLDR navštívil až v r. 1971. Historikové tvrdí, že zvláště masová shromáždění lidu oslavujícího věčného vůdce Kim Ir-sena ho uchvátila natolik, že se z autoritářského, avšak dosud jakž takž respektovaného prvního tajemníka KS Rumunska proměnil v krutého, lidem nenáviděného diktátora a doživotního prezidenta.

Brežněv, jeho kamarila a poté i českoslovenští ultras hodnotili obrodný proces jako kontrarevoluční a protisocialistický. Tato adjektiva do omrzení opakovali. Byl-li bych na místě reformátorů, argumentoval bych, že v 60. letech v ČSSR žádná revoluce neprobíhala. Proto je nelogické mluvit o kontrarevoluci. Vedoucí úlohu partaje ústava z r. 1960 jasně deklarovala. A pak, což je v diskusích často i problém dnešní, na jednáních soudruzi přesně nedefinovali, co si pod pojmem socialismus představují. Vyjádřeno matematicky, zřejmě to chápali takto: Socialismus = jedna dělnická strana + společenské vlastnictví výrobních prostředků + plánovaná ekonomika + moskevský dohled. Rovněž jsem nikdy nechápal, a to mám z marxismu-leninismu státní zkoušku, proč teoretici i praktici (Brežněv často) vyzdvihovali dělnickou třídu. Rozuměl bych, kdyby mluvili o námezdně pracujících. Vždyť správný kapitalista vykořisťoval vrátného ve fabrice nebo osazenstvo účtárny stejně, jako horníka či svářeče. Co šesti „spřáteleným“ vadilo na Pražském jaru nejvíce? Z čelo měli první sekretáři hrůzu vpravdě panickou? Bylo toho dost, zde jen to zásadní. 1. Zrušení cenzury. Zákon č. 84/1968 Sb. z června 1968 byl krátký - šlo o novelu tiskového zákona. § 17: „(1)Cenzura je nepřípustná. (2)Cenzurou se rozumějí jakékoliv zásahy státních orgánů proti svobodě slova a obrazu a jejich šíření hromadnými informačními prostředky. Tím není dotčena pravomoc prokurátora a soudu.“ 2.Vznik a rozvíjející se činnost nezávislých organizací KAN, K 231, nezávislých odborových organizací (např. Federace lokomotivních čet) a samostatných spolků mládeže (Junák). 3. Konkrétní lidé, a to zvl. Josef Pavel (ministr vnitra), Jiří Pelikán (Ústřední ředitel televize) a František Kriegel (předseda ÚN Národní fronty). 4. Konkrétní tiskoviny: Literární listy (týdeník Svazu čsl. spisovatelů) a Student (mládežnický týdeník) a mnohé další. 5. Nekončící tok informací a otevřená diskuse ve sdělovacích prostředcích (termín „média“ se nepoužíval) o letech 50. Rehabilitace budiž, ale proboha jen potichu. Publicita, pokud nějaká, tak ve stylu „politováníhodné porušování socialistické zákonnosti a leninských norem při výstavbě strany a budování socialismu“, „bylo třeba kácet les, a tak létaly i nějaké ty třísky“ atd.

Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, umělcům a všem. Výtisk manifestu z 27. 6. 1968 si rodiče schovali. Děda František seděl u stolu a počítal, zda je těch slov skutečně 2000. Jde o názorný příklad poučky, že děje minulé je třeba vykládat a hodnotit s přihlédnutím k dobovým souvislostem. Dnes je veřejný prostor texty typu petice, prohlášení, otevřený dopis atd. přehlcen. V červnu 1968 šlo o bombu. Vaculíkův manifest četl v ČSSR snad každý, kdo byl gramotný. Hoppe podotýká, že v oné bouřlivé době se publikovaly i texty údernější, odvážnější. Že manifest je v některých částech problematický. Snad je tomu tak. Ale soudruhům z politbyra, a to i těm reformním, Dva tisíce slov nadzdvihly mandle krční i nosní. Dokonce i Kriegel si autora a iniciátory (vědci) pozval a domlouval jim. A v Moskvě? V Berlíně, v Sofii? Tam vypuklo Boží dopuštění. Manifest podepsalo podle Wikipedie 150 tisíc lidí. Moji rodiče zřejmě ne, alespoň o tom nemluvili. Namátkou jsem vybral několik vět, jak mně přišly pod myš. Dnes působí nevinně, ale tehdy to bylo totéž, jako když Luther přibil na vrata kostela svých 95 thesí proti kramaření s odpustky. Mimochodem! 95 thesí jsem si vyhledal. Pro matičku Rus je stále aktuální these č. 92: „Pryč tedy se všemi těmi proroky, kteří lidu Krista říkají „mír, mír“ a přitom žádný mír není!“

„Chybná linie vedení změnila stranu z politické strany a ideového svazku v mocenskou organizaci, jež nabyla velké přitažlivosti pro vládychtivé sobce, vyčítavé zbabělce a lidi se špatným svědomím.“ „Parlament se odnaučil rokovat, vláda vládnout a ředitelé řídit. Volby neměly význam, zákony ztratily váhu.“ „Za dnešní stav odpovídáme všichni, více však komunisté mezi námi, ale hlavní odpovědnost mají ti, kdo byli součástí či nástrojem nekontrolované moci. Byla to moc umíněné skupiny rozprostřená pomocí stranického aparátu z Prahy do každého okresu a obce.“ „Veliké znepokojení v poslední době pochází z možnosti, že by do našeho vývoje zasáhly zahraniční síly. Tvář v tvář všem přesilám můžeme jedině trvat slušně na svém a nezačínat si. Své vládě můžeme dát najevo, že za ní budeme stát třeba se zbraní, pokud bude dělat to, k čemu jí dáme mandát, a své spojence můžeme ujistit, že spojenecké, přátelské a obchodní smlouvy dodržíme.“

Na počátku července 1968 jsme odjeli do Jugoslávie. Poprvé jsem viděl moře. Rodiče večer poslouchali rádio. Chorvatsky neuměli, ale smysl zpráv pochopili. „Dopis pěti komunistických a dělnických stran ústřednímu výboru KSČ“ z 15. 7. Byl sesmolen na varšavské schůzce, které se naši představitelé odmítli zúčastnit. Bylo-li odmítnutí správné či ne, neumím posoudit. Každopádně by čeští a slovenští soudruzi byli ve Varšavě v podobném postavení, jako Jan Hus před koncilem v Kostnici. V Dějinách text Dopisu pěti zveřejněn není. V Rudém právu z 19. 8. si ho lze přečíst včetně Stanoviska předsednictva ÚV KSČ. Právě v Dopisu je formulována Brežněvova doktrína, tj. že obrana vymožeností socialismu, je-li v jedné zemi společenství ohrožen, je společnou věcí zemí socialistického tábora. Několik citací: Vývoj událostí ve vaší zemi v nás vyvolává hluboké zneklidnění. Nástup reakce proti vaší straně a základům společenského zřízení v ČSSR, podporovaný imperialismem, podle našeho hlubokého přesvědčení hrozí svést vaši zemi z cesty socialismu a v důsledku toho ohrožuje zájmy celé socialistické soustavy“… Zároveň nemůžeme souhlasit s tím, aby nepřátelské síly zatlačovaly vaši zemi ze socialistické cesty a vytvářely hrozbu odtržení Československa od socialistického společenství. To už není pouze vaše věc. To je společná věc všech komunistických a dělnických stran a států vázaných spojenectvím, spoluprací a přátelstvím. To je společná věc našich zemí, které se sdružily ve Varšavské smlouvě, aby zajistily svou nezávislost, mír a bezpečnost v Evropě, aby postavily nepřekonatelnou bariéru piklům imperialistických sil agrese a revanše.“

„Tož tak, ty Dějiny jsou dobrý“, řekl by můj kamarád Petr P., se kterým jsem nad půllitry piva a plechovek zero koly strávil desítky a desítky hodin diskusemi o našich a evropských dějinách 20. století. O škaredé středě 21. 8. 1968 a o Moskevském protokolu - díky panu Hopemu jsem si ostudný text poprvé přečetl od A až do Z - budu pokračovat v některém z příštích článků. Tento rok připadá 21. srpen na pátek. 58 let!

Anekdota na závěr. V orgánech KSČ, zvláště v těch nejvyšších, byla vždy výrazná převaha mužů. Ladislav Mňačko, tuším v románu „Jak chutná moc“ („Ako chutí moc“, po prvé vydáno 1968) ústy hlavního hrdiny fotografa Franka vtipně podotkl, že zasedání orgánů strany připomínaly kongresy homosexuálů.

I vyprávělo se mezi lidem toto: Na druhém hradním nádvoří (slavnostní zasedání ÚV KSČ probíhala ve Španělském sále) byla nalezena nahá mrtvola muže bez hlavy. K identifikaci vyšetřovatelé přizvali také Marii Kabrhelovou, členku sekretariátu ÚV KSČ. Zavrtěla hlavou. „Mohu s určitostí potvrdit, že nikdo z ÚV to není.“

Zdroje