Rychleji, silněji, výše

Ten, kdo se nevyjádřil k pařížskému olympijskému zahajovacímu ceremoniálu, jako by nebyl. Dnes jsem zcela náhodou vyslechl homilii čili kázání patera Mgr. Jiřího Hladíka z Litoměřic. I on si rýpnul. Hovořil o blasfémii, tj. o rouhání. A také o tom, že v Paříži to byla v pátek dne 26. 8. 2024 hrůza. Jeho Milosti - ano, tak je kapitulní probošt titulován - musím, a to bez ironie, poděkovat. Neboť mne poučila o významu slova blasfémie. Promluva ze středy 31. 7. 2024 je k dispozici zde:

https://www.youtube.com/watch?v=XtmHKeKfGlg

Páteční zahájení her jsem sledoval. Bylo dlouhé a komentátoři vše šmodrchali různými odbočkami. Proto jsem si shluku postav, která je označována jako „Poslední večeře“, zřejmě vůbec nevšiml. A pokud ano, nepřemýšlel jsem o něm. Vždyť tento „tabelau vivant“ byl jednou z mnoha kreací. Hlavní pro mne byli sportovci z jednotlivých zemí na říčních lodích. Což mně přišlo jako dobrý nápad. Pro Francouze, a zvláště pro Pařížany je Seina záležitostí srdeční. I pan profesor francouzštiny na střední škole nám uložil naučit se krátkou básničku „Chanson de la Seine“ od Jacquese Préverta.

Kamarád mne poučil, že živý obraz měl představovat shromáždění olympských bohů a další můj známý odkázal na svatbu krále Pélea a mořské víly Thétidy. Replikoval jsem, že ať už performancí mysleli její tvůrci cokoli, tak od průměrného světového televizního diváka a pařížského návštěvníka lze stěží očekávat, že bude odborníkem na luštění alegorií. A lidé, třeba v Indii, v Číně nebo kdesi v Africe, nemusí vůbec mít povědomí o křesťanství a Leonardovi. Nemyslím si, že bych byl člověk nevzdělaný, ale mé znalosti budhismu, neřkuli afrických domorodých kultů a hinduismu, jsou také minimální. Měl-li bych jmenovat indického velikána, zmohl bych se - vedle Ghándího - asi jen na Rabíndranátha Thákura. V replice jsem dále připomněl, že mělo-li jít o zpodobnění bájné svatby, které se zúčastnili Olympané, pak ovšem bylo třeba doplnit, že bohyně hádek a sváru Eris jako jediná pozvánku nedostala. Z uražené ješitnosti vhodila mezi hodující Héru, Athénu a Afrodítu zlaté jablko s nápisem „Té nejkrásnější!“ Jablko sváru, kterým se většinou počíná vyprávění o Trojské válce. Deset let trvající řež sice skončila dobytím a vypálením bohatého maloasijského města, avšak ti historikové, kteří homérskou válku nezpochybňují, zároveň dodávají, že po jejím skončení následoval vpád mořských národů (Dórů) do Řecka. A ti že zničili nádhernou a kultivovanou kulturu mykénskou.

Co mně vadilo víc, byla Marie Antoinetta s uťatou hlavou. I když se rokoková královna dopustila mnoha chyb a bez viny nebyla, soud s ní byl odporný. Jeden z prvních divadelních procesů, které si následně zopakovali v Sovětském svazu ve 30. letech a v lidově-demokratických státech v letech 50. Fraška na spravedlnost! Zuřivý revolucionář a novinář Jacques-René Hébert (později mu, jak jinak, národní žiletka usekla hlavu) vdovu Capetovou nařkl z incestu a nemravných praktik s malým synem Ludvíkem Karlem (1785 - 1795). To už bylo moc i na uřvané pařížské semetriky a fúrie - pověstné tricoteuses a poissardes. Ty přitom pár měsíců před tím aktivně konaly v davu, který rozsápal na kusy Antoinettinu přítelkyni Marii Terezii Louisu, princeznu de Lamballe (1749 - 1792). Královnu Francie (a také českou princeznu) kat Samson popravil. Stejně tak proces s dobráckým Ludvíkem XVI. byl právnicky vachrlatý, a to, co se v Galii dělo za Robespierra, byl nefalšovaný krvavý teror. Malého Ludvíka Karla nechali doslova a do písmene hnít mezi výkaly, močí, krysami a štěnicemi v Templu. Sovětští revolucionáři se metodami jakobínských zuřivců inspirovali. O 125 let později začali označovat ty, co proti nim bojovali, za bílé (bělogvardějce). Protože bílá byla barvou francouzských Bourbonů.

Zde by tedy Francouzi měli chodit se sklopenou hlavou a po špičkách. Nestálo však za to připomenout třeba „Deklaraci práv člověka a občana“ z léta r. 1789? Můj kamarád je vynikající geograf a znalec politiky druhé půle 20. století. V testu na hlavní města všech států světa uspěl na 99,5 %. Ví také, jakou řečí se v které zemi ponejvíce mluví a která je jazykem úředním. Když si není jistý, nahlédne do Wikipedie. Tam je u každého jazyku připojena ukázka vzorového textu. Prakticky vždy jde o začátek „Všeobecné deklarace lidských práv“. „Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.“ A jak začíná „Deklarace práv člověka a občana“? „Lidé se rodí a navždy zůstávají volní a rovní ve svých základních právech. Společenské rozdíly mohou sloužit pouze veřejnému blahu.“ Kladu si otázku, zda by promítání sekvence z filmu „Francouzská revoluce“ z r. 1989 (režie R. T. Heffron, R. Enrico) na velkoplošné obrazovky nezpůsobilo politikům typu Kim Čong-un, Vladimír V. Putin a Viktor Orbán větší ujímání, než valná hromada olympských bohů a gilotinovaná panovnice s hlavou v rukách. U této emotivní filmové scény by jen stěží mohli tvrdit, že je příkladem prohnilosti a dekadence západu a slovenský vicepremiér by neměl důvod prohlásit, že ceremoniál byl „odpudivý symbol úchylné dekadence“.

https://www.youtube.com/watch?v=NRKqj-ekn1I

Pokud jde o LGBT, dovolím si dějinný exkurs. Francouzi byli v oblasti postelových tělocviků vždy relativně tolerantní. Milenkám krále dokonce přidělili oficiální titul „la maîtresse en titre“. A LGBT? Zde zaúřadoval Jean-Jacques-Régis de Cambacérès (1753 - 1824). Tento inteligentní pán byl za Revoluce poslancem Národního konventu. Mimochodem! Hlasoval proti popravě krále. V r. 1793 jej nominovali do čela legislativní komise. Napoleon, jehož císařskou korunovaci Cambacérès podpořil, ho ustanovil předsedou Senátu. Byl jedním z iniciátorů a autorů „Občanského zákoníku Francouzů“ (známý „Code Napoléon“ platí, byť s mnoha změnami, dodnes). Protože byl menšinově orientován, zařídil, aby stejnopohlavní aktivity francouzské právo nesankcionovalo. Proto i ve Vietnamu, který byl od poloviny 19. století francouzskou kolonií, homosexualita trestná nebyla a není.

Než vrátím se k J. M. Mgr. Jiřímu Hladíkovi. A také k jeho pohoršeným spolubratrům a souvěrcům, nedá mně to. Dohledal jsem si jednu z nejkrásnějších novozákonních perikop. Ježíš říká toto: „Může slepý vést slepého? Nespadnou oba do jámy? Není žák nad učitele; když se dokonale vyučí, bude jako jeho učitel. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říkat svému bratru: `Bratře, dovol, ať ti vyndám z oka třísku‘, a sám nevidíš ve svém oku trám? Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra.“ (Lukáš, kapitola 6., verše 39. - 42.).

Proč tento odkaz? Nu, když se nezaujatě podívám na biskupa nebo arcibiskupa římské či pravoslavné církve v „plné polní“ a srovnám-li si to s některými „drag-queen“ personami, nemohu nevidět jistou analogii. Jako Čech, Evropan a amatérský znalec historie, jenž jako kluk chodíval s babičkou na nedělní mše, cosi o ústrojové kázni katolického duchovenstva vím. Proto si jen kladu otázku, co by tomu řekli lidé kultur jiných, kteří o římskokatolické a pravoslavné církvi nevědí vůbec nic? Nebude jim takto vymóděný, většinou již starý nebo postarší muž s berlou, s mitrou na hravě a s prsteny na rukou připadat v první třetině 21. století minimálně směšný? A co kdybych jim řekl, že tito pánové dle dogmat své víry proměňují (věří, že nikoli pouze symbolicky) chléb a víno v tělo a krev Spasitele, které pak zkonzumují? V žádném případě nemám v úmyslu jakkoli se obřadu proměňování vysmívat. Chci jen ukázat, jaký může být náhled neinformovaného, neodvislého, matérie a dějinných souvislostí neznalého člověka.

Závěr? Živý obraz i dekapitovaná panovnice byly v předlouhém spektáklu několikasekundovým muším pšoukem. Jenomže dnes žijeme ve světě, kde i z mušího pšouku média a majitelé chytrých krabiček jsou sto učinit objemnou a páchnoucí hovniválskou kouli. Na což, podle mého soudu, měli režiséři olympijského ceremoniálu pamatovat. Měli se zamyslet nad tím, zda je vhodné vstupní spektákl, byť jen v několika málo částech, koncipovat jako „kino pro náročného diváka“ a jako názorné školení o genderových identitách a diverzitách (jimž často nerozumí ani ti, co je propagují). To patří na festivaly typu Prague Pride. Když jsme na francouzštině probírali téma „sport“, pan profesor PhDr. Schauta nám vyprávěl o baronu jménem Pierre de Coubertin (1863 - 1937) a na tabuli napsal olympijské heslo v latině (francouzština je románský jazyk). To heslo je „Citius, fortius, altius“, tj. „Rychleji, silněji, výše“. O to by přece při každé olympiádě mělo jít především.

Svět je dnes, byť mnohdy zcela zbytečně, rozjitřený. Přitom stačí inspirovat se alespoň občas myšlenkou rakouského státního kancléře Klemneze von Metternicha (1773 - 1859). Ten tvrdil, že „Pravda leží kdesi mezi extrémy.“ Rovněž má být kynžvartský kníže autorem výroku „Není nic hloupějšího než liberál. Na konci stojí tyranie masy, ničící svobodu jednotlivce a nastolující despotismus množství.“ Autoři 753. dílu seriálu „Toulky českou minulostí“, z něhož jsem oba citáty převzal, učinili, pokud jde o krásného Klemense, tento závěr: „Nemusíme s ním souhlasit, a už vůbec nám nemusí být sympatický, ale budoucnost mnohá jeho slova potvrdila. Po světových válkách 20. století, po dvojím sebezničení Evropy, začíná být ten strážce řádu ve svém konzervatismu srozumitelný.“ Mně pak nezbývá než souhlasit.

Zdroje: Článek je mojí vlastní úvahou. U životopisných dat zmiňovaných osob (narození, úmrtí) jsem nahlédl do Wikipedie. Promluva Mgr. Hladíka a ukázka z filmu „Francouzská revoluce“ jsou publikovány na serveru YouTube. Obrázky jsem převzal z „free“ fotobank, citáty z „Toulek“ jsou dostupné na https://dvojka.rozhlas.cz/783-schuzka-do-meho-lidu-se-strilet-nebude-7941000.