„Tak se může stát, že mě nezvolejí. Už jsem tím předsedou podesátý.“

„Třetí spiklenec byl předseda dobročinného spolku ,Dobromil´ v Hodkovičkách. V den, kdy byl spáchán atentát, pořádal ,Dobromil´ zahradní slavnost spojenou s koncertem. Četnický strážmistr přišel, aby požádal účastníky, by se rozešli, že má Rakousko smutek, načež předseda ,Dobromilu´ řekl dobrácky: ,Počkají chvilku, než dohrajou , Hej, Slované.´ Nyní tu seděl s hlavou svěšenou a naříkal: ,V srpnu máme nové volby předsednictva, jestli nebudu doma do tý doby, tak se může stát, že mě nezvolejí. Už jsem tím předsedou podesátý. Já tu hanbu nepřežiju.“

Někdo tvrdí, že vše nebo alespoň skoro vše lze najít v Bibli. Jiný tvrdí totéž o Švejkovi. Protože Haškovy Osudy dobrého vojáka znám lépe, než knihu knih, přikláním se k možnosti druhé.

Za velkou, ba možná největší, tragédii současné světové politiky pokládám to, že o funkci nejmocnějšího (zatím) muže planety se ucházejí dva regulérní starci. A třetí senior jim přizvukuje v Kremlu. John Robinette Biden: 83 let. Donald John Trump: 78 let. Vladimír Vladimirovič Putin: 71 let. Občas slýchám či čtu bonmot, že USA jsou převlečené Rusko. Pokud jde o nadcházející volbu šéfa Bílého domu, nezbývá - nehledě na pensylvánský atentát - než kývnout. Starší si jistě vzpomenou na sovětské politbyro z počátku 80. let. Špalír roztřesených kmetů v papachách na tribuně Leninova mauzolea.

Úryvek ze Švejka skvostně ukazuje, v čem bývá u politiků zastávajících vysoké (často i nižší - u nás třeba S. Křeček, M. Benda) funkce základní problém. „Tak se může stát, že mně nezvolejí. Já tu hanbu nepřežiju.“ Politika, resp. funkce s ní spojené, toť droga drog. Narkotikum silnější sexu, cigaret, alkoholu nebo drog skutečných. V našich dějinách - pokud jde o hlavy státu - této vysokofunkční droze neuměl plně odolat nikdo. Masarykova poslední volba - kamarád mne upozornil, že slib TGM z května r. 1934 si lze na internetu dohledat - je tragédií. Nemocný, velmi starý pán, který již není schopen slib řádně a srozumitelně přečíst. Beneš při druhé volbě také musel velmi dobře vědět, že jeho zdraví je křehké, přesto kandidoval. Abdikoval až v květnu 1948. I státní prezident Hácha, dnes obdivovaný, nakonec v září 1941 (Heydrichův příchod a vyhlášení prvního stanného práva) demisi nepodal. Na brilantního právníka a „prezidenta lidskosti“ (Vít Macháček) odmítám kydat reálně socialistický hnůj. Vím velmi dobře, že prezidentem být nechtěl. Leč nelze nezmínit, jak si v projevu dne 16. 3. 1939 pochvaloval: „Byl jsem přijat s vybranými pozornostmi a se všemi poctami prokazovanými hlavám států.“ Určitě chtěl občany uklidnit, avšak zároveň jistou dávku sebeuspokojení z této věty cítím.

Gottwald - alkoholik , vážně nemocný syfilitik a kardiak v čele státu. Toník Zápotocký, bývalý koncentráčník, nemocný, umírá ve funkci. Novotný: K odstoupení byl donucen. Svobodova druhá „runda“ byla stejně tragická, jako ta poslední Masarykova. Federální shromáždění muselo přijmout zvláštní ústavní zákon č. 50/1975, aby nemocný stařec ne vždy již chápající realitu mohl být sesazen. Protože odstoupit odmítal. A Husák? To, že byl, s výjimkou TGM, nejdéle působící hlavou státu (14 let) mluví za vše.

Ani Václav Havel se nevyhnul - při vší úctě k němu - účinkům funkční drogy. Do mrtě vyčerpal veškeré možnosti, které mu ústava dávala. Přitom jeho zdravotní stav byl - mírně řečeno - nedobrý, což musel vědět. A pánové Klaus a Zeman? Platí pro ně totéž, co pro ráčkujícího Havla.

Pokud jde o Miloše Zemana, zaslouží si zvláštní odstavec. Mnozí se mnou souhlasit nebudou, ale já tvrdím, že on se pro politiku narodil. Zřejmě je dobrý šachista, neboť byl vždy o několik tahů napřed před svými soupeři a názorovými odpůrci. Jeho knižním učitelem musel být mimo jiné Niccolò Machiavelli. Bohužel, své značné politické nadání nevyužíval pouze ku prospěchu státu, ale sloužilo mu, a to až příliš často, k dehonestacím odpůrců, k osobním mstám (mstivost byla vlastní i Benešovi), k intrikám a k urážkám. V jedné věci však nynější lánský penzista při své „prefíkanosti“ neobstál. Jsa velmi inteligentní, musel vědět, že jeho zdraví jej zrazuje a že by kandidovat po druhé neměl. Nikoli proto, že by se jednalo o jeho zdravou, racionální, státotvornou úvahu. U Miloše Zemana bych předpokládal úvahu jinou: „Zdraví nic moc, po druhé už kandidovat nebudu. Proč? No přece proto, aby se říkalo: ,Vidíte! To je formát! Uměl včas skončit! To nezvládli ani Havel, ani Klaus.“ Jenže bývalý prezident vedle drogy, jejíž užívání nikdy nezpochybňoval, podlehl i narkotiku vysoké politiky. „Havel a Klaus - dvě rundy? Tak to já musím také! I kdyby to mělo být s holí a na invalidním vozíku!“

Dovolím si pro lepší ilustraci účinků politické drogy malé letní přemítání. Jsem prezident České republiky. Pravda, náš ústavní pořádek je takový, že hlava státu (na rozdíl od USA, Ruska či Francie) velkými výkonnými pravomocemi obdařena není. Ale málo platné, pozici prvního mezi rovnými mně upřít nelze. Primus inter pares. Co to znamená v praxi? V pondělí před obědem přijímám nově jmenovaného velvyslance Belgického království. Odpoledne dávám velký rozhovor prestižnímu zahraničnímu deníku. V úterý jednodenní cesta do Berlína. Čeká mne jednání s německým kancléřem. Ve středu zahajuji ve Španělském sále Pražského Hradu Mezinárodní konferenci o …, kde vystoupím se zásadním projevem. Ve čtvrtek důležitá schůzka s premiérem a s předsedou sněmovny, večer slavnostní recepce na velvyslanectví státu Z. Na pátek se objednal k rozhovoru ambasador Brazílie a odpoledne zádušní mše v katedrále za zemřelou herečku XY.

A toto vše by mělo skončit? Najednou, ze dne na den bych se měl stát řadovým občanem Česka? Pravda, s nárokem na ochranku, s měsíční rentou ve výši 50, resp. 100 tis. Kč, ale to prázdno! Co bude dál? Sepisovat paměti? Čekat na novináře z krajského deníku, který se mnou přijde udělat rozhovor? Sejít se s jiným vysloužilým politikem? Založit nadaci? Institut? Knihovnu? OK, ale to vše už bude bez červeného koberce, přehlídek, tiskových konferencí, bez článků v médiích na první stránce a bez televizních zpráv v prime time. Soudím, že vysocí politici jsou na tom stejně, jako mnozí zpěváci či herci. I když už se sotva drží na nohou, plný a nebo alespoň poloprázdný sál, potlesk, světla reflektorů, zprávy v médiích, to vše potřebují k životu stejně jako vzduch k dýchání. Pěkně to vystihla Edith Piaf: „Doufám, že umřu dřív, než přestanu být schopná zpívat.“ Mojí oblíbenou knížkou jsou „Lišky na vinici“ od Liona Feuchtwangera. Jednou z postav skvělého románu je první ministr Ludvíka XVI. Jean-Frédéric Phélypeaux, hrabě de Maurepas (1701 - 1781). Ve funkci byl v létech 1776 - 1781. Spisovatel poznamenává, že ministrovým snem bylo ve funkci umřít.

Jak se ale ve funkci udržet? Když moji blízcí (manželka, děti, sourozenci, opravdoví přátelé…) mně říkají „Máš to zapotřebí? Zdraví máš jen jedno. To Ti těch x let nestačilo?“ Jenže o droze neuvažují. A tak politik vystoupí s řečí na téma, že dvě noci nespal, přemýšlel… A že tedy ten přetěžký balvan ještě jednou ponese, že se obětuje pro národ, pro vlast, pro stát… Občas někteří z  vysoce postavených položí svým blízkým spolupracovníkům zákeřnou otázku, zda mají pokračovat. Nahlas mudrují o svém vysokém věku a o tom, že by je měl nahradit někdo mladší. A číhavě sledují reakci dotazovaných. Tuto komedii sehrál např. císař Tiberius (Suetonius to v jeho životopisu zmiňuje), totéž v bledě modrém učinil před politbyrem Stalin a u nás před svojí druhou prezidentskou kandidaturou Zeman.

Jsou ovšem i tací, kteří vysokofunkční droze odolat dokázali. Koruny se dobrovolně vzdal, ovšem až asi rok před svou smrtí, císař Svaté říše římské a španělský král Karel V. (1500 - 1558), u nás podobný krok učinil druhý nedědičný král Vladislav I. (1110 - 1174). Císař Gaius Aurelius Valerius Diocletianus (244 - 312/316) dožil v ústraní svého paláce ve Splitu. Zmínit je třeba i posledního korunovaného českého krále a rakouského císaře Ferdinanda V. (I.), který v Olomouci v prosinci r. 1848 přenechal trůn (pravda, trochu se vzpouzel) mladému synovci Františku Josefovi. Mimochodem, nedá mně to! Ferdinand čili Ferda, Ferdáček, „der arme Trottel Nandel“ byl sice intelektuálně nevyrovnaný, některým složitým politickým problémům nerozuměl, ale v březnu 1848 prohlásil v Hofburgu zcela jasně: „Do mého lidu se střílet nebude!“ To když někteří „ultras“ z jeho rodiny a jestřábi typu kníže Windischgrätz navrhovali použít proti vzbouřenému vídeňskému lidu děla. Císaři intelektem blízký předposlední generální tajemník ÚV KSČ na otázku, zda se neměly v listopadu 1989 na Letné nasadit tanky a letadla, odpověděl, „No, to je otázka.“

Zářným novodobým příkladem je papež Benedikt XVI. (1927 - 2022). Šéf instituce, kde se pro vysoký věk a špatné zdraví odstupuje jen výjimečně. „Poté, co jsem opakovaně zpytoval své svědomí před Bohem, došel jsem k jistotě, že mé síly, kvůli pokročilému věku, již nejsou vyhovující pro adekvátní výkon úřadu.“ Na římskou církev a její pontifiky lze mít názory různé, avšak u Benedikta nezbývá, než zvolat „Vaše Svatosti, klobouk dolů!“ A ještě dodat „Kdo z vás to má, dámy a pánové?“

Ve vyspělých demokraciích bývá pořádek takový, že ústava a další zákony mají zapracovány brzdy typu „dvakrát, třikrát a dost“, aby v nejvyšších funkcích docházelo k obměnám. Přesto i u nás najdeme (vedle prezidentů) mnoho vrcholových a nižších politiků a funkcionářů, kteří funkční droze zcela podlehli. I na ně Hašek pamatoval: „Poslušně hlásím, pane feldkurát,“ poznamenal Švejk, „že je to hotovej nezmar, jako nějakej Boušek z Libně. Vosumnáctkrát za večer ho vyhodili od ,Exnerů´, a vždycky se jim tam vrátil, že tam zapomněl fajfku. Lez jim tam voknem, dveřma, z kuchyně, přes zeď do lokálu, přes sklep do výčepu a byl by se spustil snad komínem, kdyby ho byli hasiči nesundali se střechy. Takovej byl vytrvalej, že by se moh stát ministrem nebo poslancem. Udělali pro něj, co mohli.“

Před r. 1989 jsem tři roky pracoval ve Výzkumném ústavu matematických strojů (slavný VÚMS, lidé od IT budou vědět). Má tehdy mladá šéfová účtárny občas vyprávěla historku ze svého bývalého zaměstnání. Poměrně velký socialistický podnik. Schopný, oblíbený ředitel. Jednoho zcela konkrétního dne mu vznikl nárok na starobní důchod. Okamžitě předal funkci a následující den jej jeho bývalí podřízení spatřili ve vrátnici v šedé uniformě s páskou „závodní stráž“, jak zdraví příchozí, loučí se s odchozími, zvedá závoru a do knihy zapisuje návštěvy. Jak řekl nadporučík Mazurek: „Tak je to správné. Tak to má být.“

Zdroje: