Článek
V poslední době se na platformě Seznam Medium objevují příspěvky na téma senioři. Byť se texty tváří rádoby vědecky, občas je z nich cítit vůči lidem vyššího věku jistá averze či zpochybňování jejich intelektu. Je však také možné, že autoři sázejí na chytlavost tématu a na počet zobrazení. Mudrovalo se o specifickém odéru starých lidí, jeden z přispěvatelů navrhoval zvláštní seniorské pokladny v hypermarketech, jiní spekulovali, zda by staří lidé neměli mít omezené volební právo. Pan M. T. asi před týdnem vylíčil potíže s maminkou, která se odmítá přestěhovat do domova pro seniory. I když vím, že pán není v lehké situaci, zarazily mne výrazy „zatvrzele odmítá opustit byt“, „máme tu zoufalé seniory, kteří nejsou ochotni své obydlí spojené s celým životem opustit“, „statisíce mladých, kteří nemají kde bydlet“ atp. Poznámka k ilustrační fotce: Nejsem příznivec stahování obrázků z „free“ databází, jen aby nějaké foto bylo. Vybral jsem proto z rodinného alba. Děda a já, rok cca 1965.
Dávno již tomu, co jsem jel pražským příměstským vlakem. Na chodbičce oprýskaného žabotlamu visel plakátek, že nestátní nezisková organizace hledá dobrovolníky pro práci s lidmi vyššího věku. Bylo to, tuším, v r. 2008. A tak jsem se přihlásil. Nejde o nic světoborného. Program se jmenuje „adopce seniorů“ a jeho podstata spočívá v tom, že dobrovolník jednou až dvakrát do týdne za starou paní či pánem zajde na návštěvu. Volontér není pečovatel, který by zajišťoval nákupy, vyřizování sociálních dávek, donášku obědů nebo úklid bytu. Dle mých zkušeností je největším seniorským problémem samota. Jde o klienty, jejichž životního partnera již Charón převezl na druhý břeh, někdy dobrovolník potká lidi svobodné nebo rozvedené, bez dětí a vnoučat. Jindy děti být mohou, ale buď jsou rodinné vztahy napjaté a nebo - dnes situace nikoli výjimečná - syn/dcera žijí v zahraničí či na druhém konci republiky. Jsou senioři, kteří mají závažnější zdravotní problémy a proto již několik let nevyšli ze svého bytu. Pro ty je pak hodina posezení s někým, kdo nikam nepopíchá, kdo je vyslechne, kdo si s nimi vypije kávu, zážitkem, ze kterého žijí celý týden.
Ve svém článku bych se rád o své zkušenosti z dobrovolnické práce podělil. Dílem půjde o historky veselé, dílem o příběhy k zamyšlení. Úvodem ještě tolik, že o přátelské návštěvy mají zájem hlavně seniorky, i když mí dobrovolničtí kolegové docházejí i za starými pány. Já za 16 let vystřídal klientky tři.
Nejprve musím podotknout, že jsem si dobrovolnickou práci představoval úplně jinak, než jak reálně probíhala a dosud probíhá. Byť vzděláním ekonom, zajímám se (vedle účetních bilancí) o historii. Proto sleduji pořady např. z archivu Paměti národa, který spravuje ústav POST BELLUM. A tak jsem si svoji první klientku paní M. vybájil jako noblesní dámu se stříbrným přelivem sedící v křesílku, která mně bude vyprávět, jak jako malá holčička sedávala na klíně Janu Masarykovi a jak s maminkou chodila do módního salónu Hany Podolské. Leč ouha! Paní M. se mně po vzájemném představení zcela vážně ptala, zda jsem viděl na chodbě tu čarodějnici a že dobře ví, že jí pečovatelka schválně snědla dva knedlíky z doneseného oběda.
Paní M. bydlela v domě s pečovatelskou službou, blížila se jí osmdesátka a jejím problémem byla samota a z ní pramenící mírná vztahovačnost. Skoro celý svůj život prožila v činžáku pod Vyšehradem, neboť o této části Prahy často nadšeně mluvila a velmi dobře ji znala. Občas si vymýšlela a někdy bylo těžké odlišit pravdu od vybájených příhod z jejího dětství a mládí. Tvrdila, že do základní školy chodila s V. Havlem, který po ní házel houbou a tahal ji za vlasy. Na 95 % šlo o fantazii podloženou stejným pětiletím narození a blízkostí Vyšehradu od dvou havlovských domů na Rašínově nábřeží. Paní M. si vybájila kluka Petříčka, který však reálný předobraz mít musel. Dokázala o něm vyprávět hodiny a hodiny. Občas zatelefonovala z pevné linky do mé práce a hovor probíhal takto: „To je pan Štyrský? Máte hodně práce, že? Nebudu vás rušit. Já mám jen takovou maličkost, ale chci, abyste to věděl. Já právě teď umírám!“ A položila sluchátko.
Dokud neměla potíže se zrakem, hodně četla a tak při vyprávění používala knižní obraty z literatury 19. a počátku 20. věku. „Půjdete se mnou na Vyšehrad?“ Řekl jsem, že ano. „Tak to mně pomůžete vylézt na tu cihlovou zídku. A já se pak vrhnu to temných vod stříbropěnné Vltavy. Protože pečovatelka - víte, vládne tu kult její osobnosti, báby z prvního patra jí podkuřujou, já jí ale říkám Tornádo Lou - mně užírá knedlíky a rajskou. Viděla jsem ji. Když tu byl pan J. (pracovník z úřadu MČ), tak jsem zpozorovala, jak její oko zvlhlo a vzplanulo milostným žárem. Ale nejdřív si na Vyšehradě dáme báječný grundle a zajdeme za panem kanovníkem.“ Jindy ukázala na dodávku Peugeot, která byla vidět z okna jejího bytu. „Tak tam bydlí dva gájové, vyhodili je z bytu, no, vždyť na tom přece vůbec nic není. Jsou to moc hodný lidi. V neděli jsem u nich byla na obědě a měli jsme řízky s bramborovou kaší.“
Smutné bylo čtení dokumentů, které mně jednou ukázala. Kopie úředních záznamů, žalob a rozsudků, ze kterých vyplývalo, že činžovní dům, ve kterém paní M. bydlela po desítky let, připadl prapodivnými čachry „devadesátkovému“ privatizátorovi. Jeho jediným cílem bylo nájemníky - většinou již vyššího věku a platící regulované nájemné - vystěhovat či spíše vyštvat a dům přeměnit na rezidenci s anglickým či italským názvem a hlavně s vysokým nájemným. Paní M. mně vyprávěla, že jedna její sousedka se tehdy oběsila a na rozdíl od havlovských a dalších fantazií si v tomto případě zřejmě nevymýšlela. Za paní M. jsem chodil tři roky a zemřela - až nyní si uvědomuji tu náhodu - ve stejném roce, jako její údajný spolužák a pozdější pan prezident z Rašínova nábřeží.
Druhou klientkou byla paní K. Bydlela v suterénním bytě na Praze 6. Protože špatně chodila, trávila skoro celý den v křesle a dívala se na televizi. Sestra a já jsme se narodili v běžné středostavovské rodině a pro naše rodiče bylo nejdůležitější vedle zdraví vzdělání. „To vám nikdo nevezme“, opakovali. Až při rozhovorech s paní K. jsem si uvědomil, že mé dětství a mládí bylo sice vcelku obvyklé, ale že v jiných rodinách to stejné být nemuselo. Paní vychodila základku a jejím rodičům to stačilo. „A teď mazej vydělávat, potřebujeme peníze!“ A tak byla jeřábnicí - údernicí (v jeřábech se skutečně vyznala), pracovala jako pomocná síla v mlékárně, pak byla pokladní v samoobsluze a také „fickou“ v nočním baru. Pravé, nefalšované dělnické profese. Její slovník tomu odpovídal. Pro výrazy, které se v tisku většinou tečkují, nešla daleko. Mně to nevadilo, byl jsem zvyklý. Deset měsíců jsem mezi r. 1979 - 80 pracoval jako pomocná síla v menze („nultý“ ročník VŠ) a při studiu pak řadu let o víkendech a prázdninách v ikonickém bufetu Lucerna ve stejnojmenné pasáži v centru Prahy (odnos táců, výčep piva, chlebíčky, džusy…). Přitom paní K. vůbec nebyla hloupá, naopak. V březnu 2013 jsme měli tento rozhovor (o politice jsme do té doby nemluvili): „Hele, poraď, seš chytrej, koho mám volit?“ „Zkuste Zemana, přece jen, je to sociální demokrat, třeba budete mít vyšší důchod.“ „Mluvíš teda dost blbě! Ty fakt nevidíš, jak von chlastá? Esli seš tak blbej, tak si toho kořalu vol. Ale ten můj, než ´sem se s ním rozvedla, taky nasával. Takže já dobře vim, kam to vede! Já budu volit toho, no toho Švarcenégra.“
Pečovatelky z městské části, kde paní K. bydlela, jí obstaraly pěknou garsonku v nedalekém domě s pečovatelskou službou a paní z vlhkého sklepního bytu přestěhovaly. Přesto na svůj podřadný byt vzpomínala a sama by jej neopustila. Když ji, snad po mrtvičce, odvezli do příměstské LDN, jezdil jsem za ní jednou do týdne. Personál, především sestřičky, byl vynikající. Když jsem viděl, co vše musí za směnu zvládnout a navíc v nijak veselém prostředí, došlo mně, že jejich platy by měly být stejné, jako u manažerů v nadnárodních společnostech. Paní K. měla moc ráda pivo. S obavami jsem jí při první návštěvě donesl plechovku „kozla“. A kupodivu, sestřička to s úsměvem komentovala slovy „To je dobře, alespoň bude paní K. pořádně jíst.“ Veselá historka byla i zde. Při jedné návštěvě za mnou přišla ošetřovatelka a potichu mě poprosila, zda bych paní K. nemohl domluvit, aby se mírnila ve slovním projevu. Chtěl jsem vědět, co se stalo. „No, dnes ráno, při vizitě, řekla paní primářce, že stejně ho*no dělá.“ „Snad jste na něco zvyklí“, usmál jsem se a slíbil jsem, že s paní K. promluvím. „Ne! To si vymysleli. Nikdy ´sem nic takovýho neřekla! Dyť mě znáš!“ Spiklenecky na mě mrkla a lokla si piva. Při poslední návštěvě - já netušil, že je poslední - mě na chvilku vzala za roku. Což bylo velké vyznamenání, protože paní K. si na citové projevy nepotrpěla. Dodnes na ni rád vzpomínám a historku s volbami prezidenta dávám k lepšímu, když někdo zpochybňuje soudnost seniorů a publikuje hloupá videa typu „Přemluv bábu.“ Paní K. měla nejnižší možné vzdělání, nelehký život a servítky si rozhodně nebrala. Ale v hlavě měla vše srovnané dobře a v testu sociální inteligence by určitě získala vysoký počet bodů.
Paní H. byla třetí. Když jsem ji začal navštěvovat, bylo jí, tuším, 94 let. Lékaři by napsali „orientovaná v místě a čase, v základních úkonech zcela soběstačná.“ Její problém byla opět samota. Děti, vnuci a pravnuci za ní docházeli, ale buď nebyli z Prahy a nebo měli svá zaměstnání, a paní H. potřebovala někoho, kdo by nepospíchal a s kým by si v týdnu mohla vypít kávu. Lékařské poučky stavěla na hlavu. Kouřila a každé ráno cvičila. Hodně vzpomínala na svého tatínka, který ji vedl ke sportu. SOKOL, bruslení, lyžování, plavání, volejbal… Musel jsem se smát, když popisovala, jak probíhalo seniorské setkání v kulturním domě její městské části. To jí mohlo být 96 - 97 let. „Bylo to, pane inženýre (na dekórum si jako bývalá mzdová účetní potrpěla), bylo to moc hezký. Chlebíčky, víno, zákusky… Byl tam i starosta. Jenže jinak? Samý takový - no, jak bych vám to řekla, jen samý dost mladý báby. 75, 80, 85 let…“. Na dějinné události, které prožila, většinou vzpomínat nechtěla. Jen jednou mně na mapě Prahy ukázala, kde stála coby mladá dívka při pohřbu prezidenta Masaryka. Přestěhování do domova pro seniory, o kterém občas padla řeč, se obávala. „Přece jen, víte, tady jsem doma, tam bych si třeba nezvykla.“ Když byly poslední pražské volby (2022), požádala, aby dvojice z volební komise přišla s urnou k ní domů. Její hendikep byl, že špatně slyšela. „Tak jsem na úřad volala, ale ta ženská mně nakonec řekla, „vyprdněte se na volby, stejně to k ničemu není.““ O politice jsme mluvili málo, ale pochopil jsem, že strana s aktuálně nejvyšším procentem preferencí jí zřejmě zcela vzdálená nebyla. I když já volím jinak, odpověď líné úřednice mne vytočila. Chtěl jsem na úřad zajít, ale paní H. se smála, ať prý to nechám být. Moc jsem jí přál dožít se stovky, ale bohužel, viróza a v jejím věku… Ještě dlouho budu slyšet, jak říká: „A toho kafe si dejte víc, pane inženýre.“
Paní č. 4 klientkou nebyla. Šlo o maminku mého zemřelého kamaráda, která poslední rok a půl svého života prožila v jednom větším domově pro seniory v Praze. Což o to, samotný objekt špatně nevypadal, personál jistě dělal, co mohl, ale… Trochu jsem se zarazil, když mladý pečovatel - jistě to nemyslel zle - ji oslovoval „paní Alenko“. Třeba mu to dovolila, ale spíš si myslím, že mu nikdo nevysvětlil, že - byť paní F. bylo již 90 let - že pro něj to měla být stále paní doktorka (klasické filologie). Asi před 16 lety jsem ji vzal na představení Lysistraty (Aristofanova komedie), kterou pro SEMAFOR zinscenoval pan Suchý. Po představení jsme za ním zašli do šatny a paní F. mu řekla: „Nechci se chlubit, ale myslím, že jsem v divadle byla jediná, která znala a kdysi i překládala řecký originál té hry. A musím vám, pane Suchý, vyseknout velikou poklonu. Bylo to nádherné, pobavila jsem se.“ Za paní F. jsem byl naposledy ve čtvrtek 21. 12. 2023, přesně v ten den, kdy se střílelo na Filozofické fakultě. Řekl jsem jí o tom, byla to čerstvá zpráva a pro ni o to těžší, že řadu lidí působících na fakultě znala. Za týden jsem se dozvěděl, že zemřela. Prý ve spánku. A to jsme byli domluveni, že po novém roce mně udělá přednášku o Homérovi a jeho eposech.
Co jsem chtěl tímto vyprávěním sdělit? Především to, že jakékoli zevšeobecňování je logické a přípustné např. v přednáškách pro seniorské pečovatele nebo v učebnicích gerontologie. Zároveň však platí, že každý senior je - stejně jako kterýkoli jiný člověk - neopakovatelný a jedinečný originál. Proto považuji úvahy typu „omezit volební právo“, „zavést zvláštní pokladny“, „měli by uvolnit byty mladým“ za nebezpečné. Právo volit podle vlastního uvážení bych bez zaváhání přiznal paní M., paní K., paní H. a samozřejmě i paní F. Každá z nich by zřejmě volila jinak, ale tak to přece v demokracii má být. Třem paním bylo společné to, že jakmile opustily svůj byt, na který byly zvyklé, tak jejich zdravotní stav se zhoršil a po roce, po roce a půl zemřely. I paní K. stále vzpomínala na svůj nepříliš vábný suterénní obývák.
Dobrým řešením jsou domy s pečovatelskou službou, kde senior má svůj byt, zajištěné obědy a základní péči (nákupy, návštěva lékaře). S ostatními nájemníky se schází jen tehdy, má-li chuť. Domovy pro seniory jsou zvláště dnes mnohdy velmi hezké, ale málo platné, jak mně to jednou řekla paní doktorka F: „Stěžovat si nemůžu, to ne, ale řeknu Ti, Dane, ta zubatá tady číhá za každým rohem.“ Skončím však veseleji. Paní K., to už bydlela v garsonce v domě s pečovatelskou službou, se mě jednou zeptala, zda nemám triedr. „Triedr? A k čemu?“ „No k čemu! Když to chceš vědět, tak ti to teda řeknu. Ale budeš držet hubu! V tom baráku naproti (okno jejího bytu vedlo do zahrady a naproti byla administrativní budova patřící armádě) se večer v jedný cimře vobčas dějou strašný nemravnosti. Tak bych se na to ráda podrobně podívala.“
