Článek
Pan RNDr. Tomáš Petrásek v jedné ze svých přednášek o mimozemských civilizacích připomněl, že inteligentní extraterestrické bytosti by mohly být vybaveny jinými smysly, než my lidé, ale že by jim také některé smysly druhu homo sapiens mohly chybět. Umění mimozemšťanů se pak logicky bude muset odvíjet od receptorů, které jim budou vlastní. Proto bude-li jim chybět např. sluch, těžko pochopí hudbu. Druh homo sapiens však sluchem obdařen je, a proto někteří z jeho zástupců chodí na koncerty klasické či jiné hudby.
Já byl ve středu ve Smetanově síni Obecního domu. Asi před 10 dny jsem se vracel v pozdních hodinách ze severních Čech a v metru na Budějovické jsem uviděl plakát, na němž bylo uvedeno, že Garrick Ohlsson (slavný klavírní virtuos z USA, *1948) spolu se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK (dirigent Petr Altrichter) ve středu 18. 10. provedou 5. klavírní koncert Es dur (op. 73) od Ludwiga van Beethovena. Což jsem si rozhodně nemohl nechat ujít, neboť „Císařský“ je mým oblíbeným.
Nejsem takový odborník a fajnšmekr, abych poznal, jaká byla interpretova kvalita pianissim či fortissim a zda jím zvolená tempa a frázování byla bezchybná, ale po závěrečném rondu jsem tleskal mohutně. Beethoven napsal klavírních koncertů celkem 5 a poslední v Es je nejznámější. A také nejobtížnější! Mistr jej složil v r. 1809, tedy v roce, kdy Vídeň obsadil Napoleon. K němu měl skladatel rozporný vztah. Byl sice nadšeným příznivcem myšlenek francouzské revoluce, ale když se Korsičan nechal v r. 1804 korunovat na císaře Francouzů, rozvzteklil se, že Bonapart je jenom obyčejný mocichtivec a tyran. Jeho přátelé se obávali, že v návalu raptusu (Beethoven tak nazýval svá občasná pominutí smyslů) zničí partituru 3. symfonie (rovněž v Es dur), kterou Bonapartovi věnoval. Mistr naštěstí zlikvidoval jen titulní list a dedikaci změnil na „Sinfonia eroica composta per festeggiare il sovveniere di un grand uomo“ (hrdinská symfonie zkomponovaná na počest velkého člověka). Napoleon, ať již si o něm myslíme cokoli, velkým člověkem byl a ani jeho tělesná výška se navzdory vyprávěnkám o císařově malé postavě nelišila od dobového průměru. Třetí symofnii známe pod názvem Eroica a nemýlím-li se, světoví dirigenti ji v anketě BBC vyhodnotili jako největší symfonii, jaká kdy byla zkomponována.
Es dur klavírní koncert, který německý vydavatel označil jako „Císařský“, bývá označován za protějšek 3. symfonie, za symfonii s doprovodem klavíru, nebo - chcete-li, za - symfonický klavírní koncert. Při závěrečné větě Beethovenovy „Osudové“ (symfonie č. 5, c moll) prý jakýsi francouzský důstojník zvolal „Mais c´est l´Empereur!“ („Ale to je císař!“) Stejný výkřik někteří přisuzují právě provedení 5. koncertu, takže proto prý „Císařský.“ Slavnostní, okázalé, zářivé, heroické Allegro 1. věty určitě imperátorské je. Jak říká Jiří Suchý v jedné ze svých povídek (necituji přesně, leč za smysl ručím): „U Beethovena jsou smyčte hodně nahlas, ale je to krásné.“ Závěrečnou kadenci Beethoven přímo vypsal, tj. nechtěl zde nechat sólistovi volné pole působnosti.
Dle vzpomínek současníků byl bonnský rodák povahy sice laskavé, leč problematické. Příliš nedbal o svůj vzhled, liboval si v drsných žertících a občas upadal do již zmíněných raptusů čili záchvatů vzteku. Být jeho sousedem muselo být utrpení, neboť, když Mistr přišel o sluch, mlátil při komponování do klavíru o sto šest a k tomu hulákal tak, že to bylo slyšet po celém domě. A teď si představte, že tento podsaditý vztekloun s hřívou vlasů stvořil Adagio (2. věta) tak jímavé a křehké, s nádherně rozklenutou melodií, že - jak mne napadlo - by při jeho poslechu musel zjihnout i sám Ďábel. Určitě byste však chtěli při té chvějivé nádheře vzít za ruku toho, koho máte rádi. Přitom ani náhodou nejde o sladkobolný kýč, ale o dokonale promyšlenou kompozici pomalé věty, o matematiku zakletou do neskutečné krásy. Četl jsem, že Beethovena miloval Lenin. Při poslechu Appassionaty (klavírní sonáta č. 23, f moll) pronesl: „Kdybych ji poslouchal příliš často, nemohl bych dokončit revoluci!“
A závěrečná 3. věta? Sonátové rondo? Je to důstojný pendant 3. části z Beethovenova houslového koncertu in D. V obou koncertech je rondo pevně spojeno s větou druhou, tj. mezi druhou a třetí částí není pauza. Rondové téma zahraje nejprve sólista a pak je zopakuje orchestr „tutti“ a ve forte. Také při poslechu této vojensky řízně-slavnostní hudby si lze klidně představit císaře Francouzů, jak zdraví na Cour des Adieux ve Fontainebleau svoji Garde Impériale.
Pravda však bude taková, že koncert má přízvisko „Císařský“ zřejmě proto, že Beethoven skladbu připsal svému příznivci a příteli arcivévodovi Rudolfovi Janovi, kardinálovi Habsbursko-lotrinskému (1788 - 1831), který byl bratrem císaře Františka I. V r. 1819 jej zvolili olomouckým arcibiskupem. Rudolf hudbu miloval, Beethovena podporoval a Mistr mu věnoval i řadu dalších skladeb, např. slavnou Missu solemnis. Pro nás je zajímavé, že v r. 1812 ve Vídni Císařský koncert poprvé veřejně přednesl Carl Czerny (+1857), známý rakousko-český klavírní virtuos a pedagog (jeho tatínek byl z Nymburka). Pan Ohlsson, neb potlesk byl veliký, zahrál přídavkem slavné Chopinovo nokturno, opus 9 č. 2, které je - jak jinak - v Es dur.
Po přestávce byla na programu Čajkovského (1840 - 1893) symfonie č. 5 v e moll (op. 64). Má 4 věty a celé dílo vychází z jednoho základního hudebního tématu. Skladbu jsem neznal, resp. slyšel jsem ji „dávno již tomu.“ Leč při poslechu i ten, kdo klasické hudbě příliš nerozumí, pochopí, že největší ruský skladatel to neměl v životě vůbec jednoduché. Ostatně ještě dnes se v Rusku cudně, resp. pokrytecky mlčí o jeho stejnopohlavních sklonech. Pikantní situace nastala ve Smetanově síni při 4. větě. Skladatel ji rozčlenil do několika relativně samostatných úseků a když skončil ten předposlední (tuším, že Allegro vivace), natěšení lidé (hlavně cizinci) začali tleskat. Jenže on ještě konec nebyl! Nemohl jsem si nevzpomenout na Haydnův smyčcový kvartet Es dur (!) zvaný „Der Scherz“ (Žert, opus 33, č. 2), kde hráči v závěru několikrát, avšak s pauzami, zopakují hlavní téma, takže lidé tleskají, přestávají tleskat, znovu tleskají a pak již je v sále jen rozpačité ticho, neboť nikdo neví, zda produkce již skončila či ne. Určitě je však třeba připomenout, že Čajkovskij uvedl pátou symfonii při své druhé návštěvě Prahy na přelomu listopadu a prosince r. 1888. A líbila se, byť návštěva koncertu - snad díky špatné propagaci - velká nebyla.
Když jsem jel po koncertu tramvají domů, přemýšlel jsem, jak by mohla vypadat hudba na planetě, kde by se v inteligentní tvory vyvinuli dejme tomu netopýři. Na Wikipedii píší, že k orientaci používají echolokaci a že jimi vydávaný signál je zvukovým frekvence 14 - 110 kHz, délky 0,7 - 60 milisekund, opakovaný 5 - 150krát za sekundu. Intenzita zvuku je 40 -150 dB, tlak zvukové vlny 0,1 - 30 Pa, vlnová délka je 0,6 - 5 mm. Vydávají 2 - 4 rovnoměrné harmonické tóny pootevřenými ústy a z části i nosem. Každý tón, který vypustí, začíná vysoko a končí o oktávu níž. Vive l´empereur!
