Vivat Catalunya!

Již léta jezdím na zahraniční zájezdy s CK, která se specializuje na historii, dějiny umění, architekturu a na archeologii. Dostáváme se do míst, kde nám domorodci kladou otázky „Jak jste nás našli? Můžeme si udělat fotku pro PR? Víte, ona totiž poslední skupina turistů navštívila naši lokalitu před 3 lety.“

V druhé půli března jsem strávil 10 dní v Katalánsku s jednodenním výjezdem do Aragonie (Zaragoza). Potřebuji si vše ujasnit, zrekapitulovat a Seznam Medium je pro tento účel ideální nástroj. Zároveň se třeba se najdou čtenáři, které budou mé střípky z Katalánska zajímat. V Barceloně jsme nebyli, neboť ta vyžaduje samostatnou několikadenní prohlídku.

Čistota měst

Navštívili jsme opravdu hodně měst a městeček (napočítal jsem jich 20). A všude bez výjimky dokonalá čistota. Často jsme viděli počišťovací vozy a zaměstnance v oranžových vestách přímo v akci. Když paní v městečku Mercado de Cuba u Barcelony polévala vodou z láhve loužičku po svém psovi, dozvěděli jsme se, že za neuklizené psí exkrementy by ji čekala pokuta 1 500,- EUR (cca 37 500,- Kč). Určitě by nebylo na škodu, kdyby se radní českých a moravských obcí inspirovali.

Katalánská secese

Samozřejmě, že jsem znal Antoni Gaudího (1852-1926). Avšak mé povědomí o katalánské secesi bylo nevelké. A tak jsem každý den nevycházel z úžasu. Šlo o desítky, ba stovky příkladů staveb a jejich detailů. Barevné kachle, zdobené komíny a vchodové dveře, tepané okenní mříže, reliéfy, dřevěné či kovové rámy výkladců, klepadla… K tomu pouliční lucerny, kašny a sochy. V Tarragoně nás průvodce upozornil, že běžné lavičky k sezení a lampy pouličního osvětlení jsou vyrobeny podle Gaudího návrhů. Mistrovským a poměrně známým dílem katalánské secese je Casa Navàs v městě Reus. Architektem tohoto úchvatného domu byl Lluís Domenéch i Montaner (1850 - 1923) narozený v Barceloně. Je ovšem pravdou, že při prohlídce schodiště a haly jsem si položil otázku, nejsou-li naše decentnější Evropa či Hlavní nádraží přece jen hezčí. Mimochodem! V městě Reus se Gaudí narodil, avšak jeho rodný dům je z architektonického pohledu zcela nevýznamný. Katalánská secese (a také art deco) mně opět připomněly, že moto EU „Jednotná v rozmanitosti“ může vypadat jako fráze, ale reálný základ má. U nás secese, v Německu der Jugendstill, ve Francii l´art nouveau, v Itálii stile floreale… A ve Španělsku el modernismo. Přitom jde stále o jeden a ten samý sloh, který vykvetl na přelomu 19. a 20. století v bezpočtu národních odrůd.

Starověký Řím a jeho infrastruktura

Katalánsko bývalo po mnohá staletí pevnou součástí Římské říše. Konkrétně se za císařství jednalo o provincii Hispania Tarraconensis s hlavním městem Tarraco (dnes Tarragona). Průvodce nás často upozorňoval, že náš autobus jede po bývalé římské silnici. Nejdůležitější v této oblasti byla Via Augusta s délkou 1500 km. Vedla z dnešního Narbonne (Francie) až do Cádizu (Španělsko). Zajišťovala tak spojení Itálie a jižní Galie s Pyrenejským poloostrovem. Wikipedie uvádí, že Římané tuto silnici postavili za necelých 7 let (silnice v téže době samozřejmě stavěli i jinde), a to v r. 8 - 2 před Kristem. Na internetu jsem si našel, že v Česku by se mělo (kondicionál!) v r. 2024 otevřít cca 118 km nových dálnic. Holt v Římě neměli státní podnik ŘSD a s majiteli pozemků typu statkářka Havránková by senát a lid římský učinili krátký proces. Jako příklad římského infrastrukturního mistrovství (kamenné silnice dnes nahradil asfalt) jsem zvolil méně známý akvadukt Ferreres zvaný také Pont del Diable nedaleko Tarragony.

Románské umění

Je škoda, že nezdárný syn Marca Aurelia Commodus uzavřel s Germány mír a utekl od povinností vládce impéria do římských arén. Nedotáhl tak do konce tatínkův úmysl připojit k Římské říši nové provincie Marcomania a Kvadia. Kdyby k tomu došlo, pak bychom také na Moravě a v Čechách nalézali zbytky římských hradeb, akvaduktů, lázní, divadel, arén, triumfálních oblouků a bazilik a mohli bychom se honosit dávnověkou tradicí stavitelství z kamene. Na Pyrenejském poloostrově Římané úřadovali dlouho, před nimi pak zvláště na jihu (a tedy i v Katalánsku) Řekové aFéničané, resp. Kartaginci. Proto skoro v každém katalánském městečku a vesnici stojí románský nebo dokonce předrománský kostel, který byl často zbudován na místě bývalého římského chrámu. Prohlédli jsme si několik velkých katedrál a většina z nich (např. katedrála S. María v Gironě), byť přestavovaných v pozdějších dobách, má románské základy. Nádherné byly kláštery s arkádovými ambity, kde hlavice sloupků zdobily plastiky různých oblud, grifů, rozvilin či výjevů z bible.

Kupodivu nejvíce mne uchvátil malý románský kostelík svatého Klimenta v Coll de Nargó (S. Climent de Coll de Nargó) se základy možná již z 10. století. Překvapilo mne zasvěcení. Ostatky sv. Klimenta, který byl 4. římským biskupem a tedy papežem (r. 90 - 97), nalezl v dnes ukrajinském Chersonu dle legend sv. Cyril (Konstantin). Je proto logické, že svatoklimentský kult byl příznačný zvláště pro počátky křesťanství na Moravě a v Čechách (9. - 10. století). Stojí-li kde v naší zemi kostel sv. Klimenta, je to signál, že chrámová stavba je s velkou pravděpodobností velmi starého založení (např. první známý český kamenný kostelík sv. Klimenta na Levém Hradci u Prahy založený kol. r. 880 nebo Klementinum v Praze).

Občanská válka (a k tomu aragonská Zaragoza)

V některých městech jsme občas při prohlídce narazili na ruinu nebo na uliční proluku. Jde stále o pozůstatek občanské války z druhé půle 30. let (1936 - 1939). Do monumentální katedrály Santa Maria del Pilar v Zaragoze (jde již o Aragonii) spadly dvě pumy, které však naštěstí nevybuchly. V chrámu jsou obě zavěšeny nedaleko hlavního oltáře a v klenbě byl ponechán ohořelý otvor. Můj táta pracoval v 50. - 60. letech v Ústřední vojenské nemocnici. Tipnul bych si, že někteří z jeho kolegů - lékařů byli bývalí „Španěláci“. Vždyť jimi byli např. František Kriegel nebo Arthur London. V článku od Jana Gazdíka „Hrdinové, ale i padouši. Čechoslováci, co prošli španělskou občanskou válkou, nezaslouží jen obdiv“ se píše: „Čechoslováci bojovali u pěších, dělostřeleckých, tankových a leteckých jednotek, ve zdravotnických zařízeních, ale i v politickém aparátu republikánského vojska.“ Mnozí pak svému španělskému angažmá „vděčili“ za proces a uvěznění v letech 50. Důvod? Být interbrigadistou bylo sice záslužné, avšak rizikové, neboť dle Stalinovy logiky dobrovolníci načichli ve Španělsku trockismem, a proto byli mnozí odsouzeni na mnoho let do táborů nucených prací.

Důležité je připomenout, že regiony jako Katalánsko, Aragonie nebo Baskicko byly občanskou válkou zvláště postiženy (obec Guernica je v Baskicku). Caudillo Franco tyto regiony nesnášel, neboť zde byli silně zastoupeni levicově orientovaní dělníci. Proto se za jeho vlády v Katalánsku skoro vůbec neinvestovalo, užívat katalánštinu ve veřejném prostoru bylo zakázáno, zakázány byly i místní svátky, spolky a kulturní aktivity. Klidně bychom mohli říci, že Franco se snažil vymazat Katalánsko z mapy Španělska.

Závěrem tolik, že mnou zmíněná mariánská katedrála v Zaragoze je sice jedním z největších kostelů na světě (web JenTop10.cz jí přisoudil 10.místo), papež Jan Pavel II. ji prohlásil za hlavní chrám španělsky mluvících katolíků, avšak architektonicky se o žádný zázrak nad Ebrem nejedná. Katedrála původní s goticko-mudejárským exteriérem zasvěcená sv. Spasiteli je oproti tomu nádherná. Její přebohaté barokní oltáře byly nedávno zrestaurovány. Bohužel anebo bohudík fotografování interiéru bylo přísně zapovězené. Proto jsem nemusel myslet na to, abych ulovil nejúžasnější snímek, ale mohl jsem se - jako doktor Skružný z Vesničky - jen kochat. A k tomu ještě tajit dech.

Mudejarové, Arabové, Reconquista

V přechozím odstavci jsem použil výraz „mudejárský“. Opět jsem se musel poradit s internetem. Mudejarové byli muslimové, kteří zůstali španělském území znovudobytém křesťanskými vládci a kteří se nevzdali islámu. Do státních služeb vstupovat nemohli, a tak se uplatnili zejména jako řemeslníci a stavitelé. Byli vynikajícími štukatéry, zedníky i tesaři a vznikl tak originální mudéjarský sloh, který se rozvinul hlavně v Aragonii (ale i v Katalánsku). Je to kombinace islámské, křesťanské a židovské kultury a je typický zvláště pro architekturu 12. - 16. století. Příznačným rysem je kombinace románských, gotických a renesančních prvků s islámským uměním.

Neměli bychom tedy zapomínat, že naše (tj. evropská) civilizace a kultura má rovněž základy arabské čili islámské. Někomu se to zvláště dnes líbit nemusí, ale je to asi to jediné, co s tím může dělat. Když se definitivně rozpadlo západořímské impérium (orientačně r. 476), tak na Pyrenejském ostrově se ustavilo křesťanské Vizigótské království (konec 4. - počátek 8. stol.). V 6. století vojevůdci císaře Justiniána I. obsadili jih poloostrova a tak na dobu několika desítek let mohli v Konstantinopoli oslavovat znovuobnovení impéria (ovšem bez Galie a Británie) a Středozemní moře se opět nazývalo Mare Nostrum.

Poté poloostrov obsadili Arabové a ti založili Córdobský emirát, resp. chalífát (8. stol. - první půle 11. stol.). V oné době bylo toto území malým zázrakem. Vědy (např. medicína) a umění byly na špičkové úrovni, náboženská tolerance (Židé, křesťané, muslimové) vcelku fungovala. Lion Feuchtwanger v románu Židovka z Toleda popisuje v 1. kapitole toto období takto: „Noví páni s sebou přinesli vyšší kulturu a udělali ze Španělska nejkrásnější, nejlépe uspořádanou a nejlidnatější zemi Evropy. Podle plánů dovedných architektů a moudrých stavebních úřadů vznikala veliká nádherná města, jaká od dob Římanů tento světadíl nepoznal. Córdoba, sídlo západních kalifů, bylo pokládáno za hlavní město celého západního světa. … Umění a vědy rozkvetly jako pod touto oblohou dosud nikdy. Ušlechtilost a půvab se snoubily v úsilí, aby domy měly nevšedně a výrazně krásný vzhled. Důmyslně členěný systém výchovy umožňoval vzdělávání každému. Město Córdoba mělo tři tisíce škol, každé větší město mělo univerzitu, knihoven bylo tolik jako dosud nikdy od dob rozkvětu helénské Alexandrie. Filozofové dále posunuli hra nice koránu, přizpůsobili svému myšlení dílo řecké filozofie, dali mu novou podobu. Barvité kvetoucí vypravěčské umění otevřelo fantazii dosud neznámé prostory. Velicí básníci zdokonalovali bohatou, zvučnou arabštinu tak, že byla schopná vyjádřit i nejjemnější citový záchvěv.“

Již od počátku 8. století však křesťané usilují o znovuovládnutí poloostrova (malé Asturské království) a tomuto úsilí říkáme reconquista. Poslední maurská enkláva - andaluská Granada - padla v r. 1492. Dvě drobné perličky na závěr: Isabela Kastilská učinila slib (údajně jej dodržela), že dokud nepadne Granada, nevymění si košili. Cítit to prý bylo. A začíná-li na Pyrenejském poloostrově zeměpisný název na „Al“, jde zcela jistě o původ arabský: Algarve, Alhambra, Almería, Albacete, Alacant….

Voda

Bratr mého německého švagra žije v Barceloně. Když jsem Bernimu (švagr) poslal pozdrav, odpověděl mně svojí německou češtinou: „A budeš v Barcelona? Emil říkal, že tam nemaj prej voda.“ Zrovna při psaní tohoto příspěvku vyšel na Seznamu článek s titulkem „Nechápou, jak zlé to tady je.“ Vysychající Katalánsko se děsí náporu turistů.“ Což mohu potvrdit. Na vlastní oči jsme viděli řeky, resp. jejich koryta s velmi nízkým stavem vody či dokonce bez vody, jen zarostlé rákosem a trávou. A to je období, kdy by měl být obvyklý příliv jarních vod z Pyrenejí! Někteří vědci předpokládají, že jižní Španělsko se postupně promění v poušť. Napadlo mě, že bych mohl poslat pár fotografií Institutu Václava Klause. Nejsem odborník, na projekty typu „green deal“ a „ESG“ se dívám spíš skepticky. Avšak pokud bych v Katalánsku začal kázat o klimatickém alarmismu a modré, nikoli zelené planetě, mohl bych se dostat u místních do velmi prekérní situace.

Katalánské vlajky

Zvláště v menších městech jsou vyvěšeny jak na veřejných, tak na soukromých budovách. Zde jen tolik, že rozloha autonomní oblasti Catalunya je 32 108 km2 a že v ní žije cca 7,7 miliónů obyvatel (z toho asi 3 milióny v barcelonské aglomeraci). I když nezávislá Katalánská republika byla vyhlášena 27. 10. 2017, deklarace uznána nebyla a území je stále pod kontrolou a součástí Španělska. Odborník na politologii nejsem, jen se mně vybavily mé auditorské zkušenosti. Jednoho dne se dosud nezávislé společnosti sloučily (sfúzovaly) do jedné velké, aby se za několik let opět rozštěpily. S národy a státy je to podobné. V 19. století hnutí „Risorgimento“ zachvátilo celý Apeninský poloostrov a Sicílii. Verdiho sbor židů z opery Nabucco se stal neoficiální hymnou Italů. Pokud vím, tak nyní se v Itálii diskutuje o tom, kdo na koho doplácí a např. Lombardie a Benátsko rovněž svého času odtržení od zbytku země požadovaly. Můj kamarád mne upozornil na jednu zajímavost. Katalánština je románský jazyk blízký španělštině. Avšak baskitčtina je záhadou. Nejde o jazyk románský, ale izolovaný, neindoevropský. A jak se v severním regionu Španělska objevila či spíše udržela, bůhví. Teorie jsou různé, snad jde o pozůstatek původních iberských jazyků. Jisté však je, že nacionalisté baskičtí a katalánští se ve vzájemné oblibě příliš nemají.

Dalí a Figueres

Severovýchodně od Barcelony, v městě Figueres se v r. 1904 narodil jeden z nejslavnějších Katalánců, a to Salvador Felip Jacint Dalí i Domènech. Dnes už se na něj dívám kritičtěji, než ve věku pubertálním, ale umělec to byl veliký. Však ho také král Juan Carlos I. povýšil do šlechtického stavu, jmenoval jej Markýzem z Púbolu. Asi nejvíce mne v Dalího muzeu zaujaly jeho realistické kresby, které ukazují, že mistr surrealismu skutečně kreslit uměl. Kdysi jsem si v antikvariátu z hecu koupil tlustou knihu - učebnici marxismu-leninismu z počátku 50. let (překlad z ruského originálu). V kapitole věnované umění se autor o surrealismu, kubismu, expresionismu atd. vyjadřoval stejnými slovy, jako nacističtí „teoretikové“ umění o Entartete Kunst (zvrhlé umění). Takže Picasso, Dalí a třeba Kokoschka a Chagall to schytali dvakrát. Jednou od socialistů národních a po druhé od socialistů internacionálních. Vždyť přece tráva musí být zelená a obloha modrá. Postavy, z jejichž těla vyčnívají vytažené šuplíky nebo roztékající se hodinky očividně ukazují, že malíř patří buď do blázince (Hitler) nebo je to jasný a nezpochybnitelný důkaz, že imperialismus zahnívá, umírá a parazituje (Lenin). „Salvador Dali posvačil na bříšku plavovlasé dívky a já se divit nestačil, když dal si růži do polívky…“ To komunistům také nešlo pod nos. Vždyť jen blázen si může dát do poctivé české bramboračky růži. Umění přece musí být socialistické obsahem a národní svojí formou. A tak je to správné, soudruzi, tak to má být. Vivat Catalunya!

Zdroje: Poznatky ze zájezdu, https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/fanatismus-muze-za-nejvetsi-tragedie-varoval-cesky-spanelak/r~3e989f7e48fd11e6abfa0025900fea04/