Výlet do Kolína za Mistrem Petrem Parléřem

„Já mám ráda políra, on furt na mě dotírá, abych s ním šla do Edenu, že to takhle nemá cenu.“ Starší z nás staropražskou písničku v podání Ljuby Hermannové s textem Pavla Kopty a s melodií Vladimíra Vodičky určitě znají. Co jsem však nevěděl, že slovo polír (dnes stavbyvedoucí) má svůj základ ve slově parléř, což byl šéf stavby ve středověku. My, Češi, Moravané a Slezané (také Němci a Rakušané) známe několik Parléřů s velkým P. Byla to rodina stavitelů z německého Švábska. Polední lednovou sobotu jsem se byl podívat s partou věkem mně blízkých kamarádů v Kolíně. Nejvíce jsem se těšil na městský chrám svatého Bartoloměje, jehož chór navrhl a vystavěl Petr Parléř (1332/33 - 1399). Po Matyáši z Arrasu (snad 1290 - 1352) první český architekt, kterého známe plným jménem a umíme mu připsat konkrétní stavby, které obdivujeme dodnes.

Když bych měl svému německému příbuznému Emilovi, který je architekt, vysvětlit, kdy země Koruny české byly - pokud jde o umění včetně architektury - na evropské špičce, jmenoval bych dobu králů Karla IV. a jeho syna Václava IV. (vrcholná gotika parléřovská a Václavův krásný sloh). Dále české a moravské baroko druhé půle 17. a první půle století 18. (dientzenhoferovský radikální barok a česká barokní gotika Santiniho a Kaňky) a závěrem architektura a další umělecké obory konce 19. a prvních čtyř desetiletí let století 20. (secese, kubismus, art deco, rondokubismus, funkcionalismus…).

Gotické umění je názorným příkladem, že i přes rozdíly, které mezi jednotlivými evropskými národy existují, mají zároveň mnoho společného. Gotiku najdeme v  Portugalsku a ve Španělsku na západě i v pobaltských zemích na východě. Dotkla se Itálie i Norska a stavby v lomeném slohu jsou na Kypru nebo Maltě. Tento originální styl (gotickou stavbu pozná i ten, který se o kunsthistorii nezajímá) vznikl ve Francii koncem první pol. 12. stol. Lomený oblouk, žebrovou klenbu a opěrný systém začali používat mniši cisterciáci. Cisterciácký, prostý, strohý sloh s minimální zdobností upřednostňující horizontální linie. U nás gotika raná, přemyslovská. A pak je zde zdobná a vertikální gotika katedrální. Benediktýnská bazilika St. Denis u Paříže. Pohřební chrám francouzských králů. Opatem kláštera byl vzdělaný, uměnímilovný a politicky protřelý Suger (1080/1 - 1151). Dne 11. 6. 1144 nechal za přítomnosti krále Ludvíka VII. a mnoha biskupů vysvětit bazilikální chór, který přítomné dvořany a preláty ohromil novou, do té doby nevídanou koncepcí. Vysoká hrotitá okna přivádějící do chrámu světlo, věnec chórových kaplí, žebrová klenba a systém opěrných oblouků a pilířů zatížených fiálami. Zde tedy začala skutečná gotika, která vystřídala těžkopádný styl románský a která pronikla do většiny evropských zemí, kde vykvetla v národních odnožích. Máme gotiku francouzskou, portugalskou a španělskou, anglickou, italskou, severo- a jihoněmeckou, severskou… A samozřejmě také českou. Jen pro orientaci: V r. 1144 nám vládl zatím ještě stále nedědičný král Vladislav II. Na gotiku jsme si museli počkat, objevila se v náznacích až za vlády krále Přemysla Otakara I. (1197 - 1230). Přinesli ji k nám mniši cisterciáci (řád založený v r. 1098), kteří založili a vystavěli první český klášter v Sedleci u Kutné Hory (r. 1142).

Že byl králevic Václav vychováván ve Francii, kde přijal biřmovací jméno Karel, je povětšinou známo. Ne vždy se však zdůrazní, že český korunní princ poznal gotické katedrály, které ve Francii a zvláště v oblasti Île-de-France (okolí Paříže) vyrůstaly po vysvěcení chóru v St. Denis jako houby po dešti. Jen namátkou: Noyon (založen cca 1150), Senlis (1153), Laon (1160), Paříž (1163), Charters (1194), Bourges (1195), Remeš (1211), Amiens (1220), Beauvais (1225).

Králevic a pozdější markrabí Moravy Karel a jeho otec, český král Jan měli dobré vztahy s papežem Klimentem VI. (1291 - 1352). Vždyť vzdělaný pontifik byl učitelem jak mladého Karla, tak jeho první manželky princezny Blanky z Valois. Sídlil v provensálském Avignonu a při jedné z návštěv tatínkovi i synovi vyhověl a dne 30. 4. 1344 vydal bulu „Ex superne providentia maiestatis…“ („Prozřetelností majestátu shůry…“), kterou povýšil pražské biskupství na arcibiskupství. České země tak konečně vymanil, pokud jde o církevní správu, z područí Mohuče (Mainz). Pallium z vlny beránka papež poslal Arnoštovi z Pardubic (1305 - 1364), který se stal 1. pražským arcibiskupem. Šlo o státní událost zásadního významu, jsme ve vrcholném středověku a v Evropě jiná, než katolická církev, neexistovala (s výjimkou té východní, pravoslavné).

Vznik pražské arcidiecéze bylo třeba oslavit založením důstojného svatostánku. Hradní trojlodní románská bazilika sv. Víta, která nahradila předrománskou václavskou rotundu, musela Karlovi i Janovi připadat ve srovnání s velikými francouzskými katedrálami s propracovaným opěrným systémem a přebohatou kamenickou výzdobou jako chudý příbuzný. V Čechách však stavitel (nebo také magister operis), který by byl s to vypracovat plány pro velechrám francouzského typu, nebyl. Mladý králevic proto pozval mistra z Francie. Tím byl Matyáš z Arrasu, tehdy již s pěti křížky na krku. Možná jej Karel poznal v Avignonu, možná jinde. Dne 21. 11. 1344 byl položen ke katedrále základní kámen. Účastníci slavnosti: Král Jan, markrabě a následník Karel, jeho bratr Jan Jindřich, novopečený arcibiskup Arnošt… Mistr Matyáš byl odborník na slovo vzatý, avšak jsa věku vyššího, architektonickým revolucionářem nebyl. Pokud by stavbu dokončil, měli bychom na Hradě na třetím nádvoří klasickou, vrcholně gotickou katedrálu francouzského typu. Byla by stavbou úctyhodnou, leč tuctovou. Matyáš se zřejmě inspiroval katedrálou sv. Justa a sv. Pastora v městě Narbone v jižní Francii. Pražskou stavbu započal v nejvýchodnější části chórovými pětibokými kaplemi a vysokým chórem s hrotitými okny.

Zde k pojmu katedrála. Z pohledu církevního jde o každý biskupský či arcibiskupský kostel bez ohledu na velikost, sloh, stavební typ a uspořádání. V chóru (u hlavního oltáře) nalezneme stolec, křeslo pro biskupa/arcibiskupa. Latinsky cathedra. Odtud tedy katedrála. A tak máme katedrály románské, gotické, barokní, našli bychom i chrámy ze skla, oceli a betonu. Pro architekta je však katedrála povětšinou gotický kostel bazilikálního typu vystavěný podle určitých pravidel. Lichý počet lodí, kdy hlavní výrazně převyšuje lodi boční. Půdorys kříže, neboť podélné trojlodí (pětilodí) přetíná příčná loď zvaná transept. Prostor za příčnou lodí nazýváme chórem. K němu připojuje se věnec kaplí, prostřední bývá zasvěcena Panně Marii. Stěny hlavní lodi prostupují mezilodní arkády, triforium (vnitřní ochoz) a vysoká, hrotitá okna. Protože hlavní stěna je křehká a pod tlakem žebrové klenby by se zbortila, je zvenku podpírána lesem opěrných pilířů zatížených fiálami (věžičkami). Pilíře připojují se ke stěnám hlavní lodi opěrnými oblouky. Opěrný systém gotických katedrál je geniální z pohledu statického. Každá, byť sebemenší část, má své opodstatnění. Zároveň jde o skvostné umělecké dílo, kde gotičtí kameníci naplno rozehráli svoji fantasii a invenci. Dešťovou vodu odváděly plastiky chrličů, často v podobě potvor, příšer, skřetů a ďáblů. Skvostné bylo západní průčelí, kudy se do chrámu vcházelo. Tři až pět zanořených portálů s archivoltami, s desítkami soch světců, andělů, s reliéfy scén ze Starého a Nového zákona. Neboť katedrála také byla učebnicí prostého lidu, jenž byl povětšinou negramotný. Nad portálovou částí skví se veliké, často kruhové okno s bohatou kružbou připomínající květ růže, říká se mu rozeta. Průčelí je pak lemováno dvěma věžemi. Obdobně zdobná bývají i severní a jižní průčelí příčné lodi. Ideální gotická katedrála měla mít šest věží a sedmá tyčila se nad křížením podélných lodí a transeptu.

Když Matyáš z Arrasu zemřel (1352, pochován je u sv. Víta), král Karel hledal pokračovatele. Vybral si Petra Parléře ze Švábského Gmündu (Schwäbisch Gmünd). Dnes by Petr ve výběrovém řízení neuspěl, neboť jakmile by komise zjistila, že je mu necelých 25 let, odložila by jeho CV ad acta. Přitom mladý muž toho již měl hodně za sebou. Pocházel ze stavitelské rodiny, jeho otcem byl Heinrich Parler, který v Gmündu stavěl kostel sv. Kříže. Syn Petr se v jeho stavební huti vyučil. Pobýval zřejmě i v Kolíně nad Rýnem, kde se budovala velká katedrála sv. Petra a doložený je Petrův pobyt ve Štrasburku, kde se rodina Parléřů podílela na výstavbě katedrály Notre Dame. Čili zkušeností přehršel a Karel si s věkem hlavu nelámal. Vybral skutečného Mistra. Snad v každé jen trochu kvalitní publikaci věnované gotice je pražská katedrála zmíněna, neboť Petr zde předvedl věci v kontinentální Evropě dosud nevídané. Klenbu hlavní lodi nerozdělil do samostatných polí s žebry ve tvaru kříže, ale navrhl žebra ve tvaru sítě, čímž se mu podařilo celý prostor sjednotit. Tento síťový typ klenby rozvinul se do přebohatých tvarů v době pozdní gotiky, přičemž za života Petra Parléře byl ku spatření jen v Anglii. Což vedlo některé kunsthistoriky ke spekulaci, že mladý Parléř ostrovní království navštívil. Katedrální kaple Petr navrhl jako čtyřboké, čímž získal v jejich severní a jižní stěně prostor pro veliké, hrotité okno. V přebohatých kružbách poprvé použil motiv plaménku, který pak ve fantaskních variacích rozvinuli ve Francii v 15. stol. ve slohu nazvaném flamboyantní (plaménkovou) gotikou. Meisterstückem Mistra Parléře byly vysuté klenební svorníky a žebra užité v severní sakristii a v okázalé jižní předsíni, která měla být netradičně hlavním vstupem, neboť královský palác i město Praha nacházejí se jižně od katedrály. Uvnitř velechrámu Parléř vystavěl „kostel v kostele“, čili kapli sv. Václava s klenbou ve tvaru hvězdy, s okázalou výzdobou byzantského typu (polodrahokamy, fresky ve zlacené omítce) a s komorou pro uložení korunovačních klenotů českých králů. Pro vstup do kaple užívá půlkruhového, tj. nikoli lomeného, portálu, který se opět začne používat v renesanci a baroku.

Ve středověku byla každá velká stavba dílem tzv. huti, čili společenství architektů, sochařů, kameníků, zedníků, tesařů… V čele huti stál magister operis, dnes bychom řekli ředitel stavby. Byl většinou jak architektem a kresličem plánů, tak sochařem i kameníkem. Nejinak tomu bylo u Mistra Petra, který je autorem královských náhrobků v chórových kaplích a jeho špičkovým dílem je socha knížete Václava v kapli sv. Václava. Kunsthistorici prokázali, že Parléř musel mít k dispozici Václavovu lebku, podle které vytesal světcovu hlavu. Finance stavby měl na triku director fabricae a funkci stavbyvedoucího zastával již zmíněný parléř, čili polír. Katedrála se vždy pokládala za dílo celé stavební huti, a proto plná jména architektů (tato profese jako samostatná tehdy neexistovala) a dalších umělců často neznáme.

Svatovítská nebo také Parléřova huť však nepracovala jen na Hradě u sv. Víta. A tak se konečně dostáváme ke Kolínu. Královské město Kolín nad Labem bylo bohaté a trojlodní farní chrám sv. Bartoloměje poškozený požárem bylo třeba přestavět. Místní farář Theodorik Janův z Klatov byl také svatovítským kanovníkem a královským dvořanem a tak Petra Parléře pro Kolín získal. Nápis pod Mistrovou bustou v katedrálním triforiu to říká jasně: „Incepit a fundo chorum in Colonia circa Albiam“ („Započal od základu chór v Kolíně nad Labem“). Z kolínského kostela Parléř učinil chrám katedrálního typu. Nejde sice o typickou katedrálu, západní průčelí je prosté, příčná loď chybí, ovšem vysoký chór s věncem kaplí, s 10 opěrnými pilíři a oblouky je již typické katedrální řešení. Měšťané zřejmě plánovali přestavět ve stejném pojetí i trojlodí, leč obdobně jako dnes, chyběly finance. Parléř rovněž musel mít na paměti, že kolínský chrám může být výstavný, avšak hlavním zemským chrámem byl svatovítský na Pražském Hradě. Koneckonců v Kolíně biskupství nebylo a tamní svatostánek byl obyčejným farním kostelem, byť výstavbu financoval bohatý městský patriciát. V kružbách chórových oken Parléř upět užívá plaménkový motiv, klenba hlavní lodi chóru je však běžná, křížová a triforium (vnitřní ochoz) chybí. Kamenická výzdoba je většinou prostá, chrliče a kraby zdobené fiály ovšem nechybějí. Zajímavé je vnitřní řešení centrální části závěru. Proti středu prostřední chórové kaple Parléř umístil pilíř, tj. není zde standardní lomená arkáda, což si vyžádalo neobvyklou síť žeber klenebních polí v chórovém ochozu. Zkrátka a dobře kolínský sv. Bartoloměj je díky Parléřově angažmá jednou z hlavních památek vrcholné gotiky v Česku a jeho neokázalá výzdoba o to více dává vyniknout Parléřovu mistrovství.

Z vybavení kostela nelze opomenout kamenné pastof

orium (schránka pro umístění hostie), snad z r. 1370 (tedy opět Parléřova huť). V chórových kaplích nalezneme vrcholně barokní oltáře a připomenout je třeba 14 zastavení křížové cesty - nádherné dřevořezby z dubu od Františka Bílka (1872 - 1974). Chýnovský sochař a řezbář na souboru pracoval v létech 1910 - 1914. A last but not least obraz Umučení sv. Bartoloměje od Petra Brandla z r. 1734. Původně byl ve špitálním kostele v Kutné Hoře a po jeho zrušení v josefínských dobách jej - zaplať Bůh - kolínští měšťané odkoupili. Sv. Bartoloměj byl jedním z 12 apoštolů a jeho konec byl vpravdě mučednický. Stažení z kůže, ukřižování hlavou dolů. Přemýšlím, zda orgánové bezpečnosti bartolomějskou legendu znali, neboť v Bartolomějské ulici v Praze je kostel téhož zasvěcení, avšak byly zde rovněž úřadovny a vyšetřovny komunistického Sboru národní bezpečnosti. Mnozí zadržovaní a vyšetřovaní by mohli, a to zvláště v létech 50., o mučení vyprávět. Já je nezažil, avšak jako menšinově orientovaný jsem výslech na „Barťárně“ v 80. letech absolvoval („růžové seznamy“ skutečně existovaly). Byť rozhovor probíhal vcelku korektně, příjemný rozhodně nebyl.

Kolín, sv. Bartloměj: Petr Brandl, Umučení sv. Bartoloměje

Další díla parléřovské huti již zmíním stručně: Arkýřová kaple P. Marie Staroměstské radnice a zřejmě i sochařské orámování staroměstského orloje, kostel Panny Marie před Týnem s nádherným (vpravdě katedrálním) severním portálem s reliéfem Ukřižování (Mistr Týnského tympanonu), Karlův most a Staroměstská mostecká věž s bohatou sochařskou výzdobou (nejkrásnější mostní věž Evropy), arkýřová kaple Vlašského dvora v Kutné hoře a kaple Všech svatých při královském paláci na Pražském Hradě. Ta byla nápodobou slavné Saint-Chapelle v Paříži, avšak Parléřův architektonický klenot bohužel poničil velký požár z r. 1541. Parléřovské motivy nalezneme v arkýři Karolína a je téměř jisté, že Mistr pracoval i na Karlštejně. Petr Parléř umírá v r. 1399 a jeho synové Václav (+1404) a Jan (+1405) ve stavbě katedrály pokračovali. Jejich dílem byla kostra příčné lodi s velikým jižním oknem (bez kružeb) a zejména vysoká jižní věž. Druhá polovina vlády krále Václava IV. již karlovskou konjunkturu a klid postrádala, církev je v krizi, objevují se vzdoropapeži a i ti mají své vzdoropapeže. V Betlému káže Mistr Jan…

Alois Jirásek, Staré pověsti české: „Král Václav neměl ani po smrti pokoje. Minulo několik let, nežli klidně spočinul v kostele Svatovítském poblíže svého šťastnějšího otce. Ticho bylo v královské hrobce a ticho nad ní, v kostele a kolem. Kladiva již neklepala, nepřitloukala, nebušily rány tesařských seker na lešeních, v kamenické huti bylo prázdno, hlomozem nepronikal skřípot vozů s kamením a pískem, neozývalo se volám dělníků ani dole ani nahoře. Stavba velebného kostela, již začal Karel, v níž pokračoval syn Václav, uvázla na dobro. Slavné sídlo Matěje z Arrasu, Petra Parléře a jeho syna Jana, chrám sv. Víta, stál nedokončen a zůstal tak na celé věky.“ Katedrálu dokončili až ve druhé půli století 19. a počátkem století 20. pánové Josef Kranner (1801 - 1871), Josef Mocker (1839 - 1899) a Kamil Hilbert (1869 - 1933).

Karel IV. byl v r. 2005 shledán největším Čechem. Byť takovéto ankety jsou problematické a římský císař a král český nebyl bez chyb, první místo si zasloužil. Prověřila je staletí. Ve středověku nebylo běžné, aby architekti, sochaři či malíři byli považováni za jedince výjimečné. Otec vlasti však pochopil, že oba svatovítští Mistři, Petr i Matyáš, si ocenění zaslouží. A tak, jistě s Karlovým svolením či dokonce na jeho popud, nalezneme ve vnitřním triforiu pražské katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha vedle jedenácti bust příslušníků královských dynastií, tří arcibiskupů a čtyř ředitelů stavby také poprsí Matyáše z Arrasu a Petra Parléře. A Kolín? Zde na desce v severní části ochozu bartolomějského chrámu je původní kamenná deska, na které je vytesáno (v latině): „Tato stavba kůru byla započata dne 20. ledna léta Páně 1360 za nejjasnějšího knížete Karla, z Boží milost císaře římského a krále českého, prací mistra Petra z Gmündu, kameníka.“

Zdroje: