Výlet za Josefem Chocholem, Lídou Baarovou a také na hřbitov Šárka

Někdy se stává, že si člověk naplánuje to či ono a pak se vše zamotá tak, že výsledkem je něco jiného, než si původně nalinýroval. Právě to se mně přihodilo o minulé václavské sobotě. Mám rád stavitelství a obdivuji mimo jiné i český architektonický kubismus. Neboť ten je i z pohledu celosvětového stylem jedinečným, originálním. Kubistických staveb a zvláště těch s kubistickými prvky najdeme v Čechách „neúrekom“. Vždyť i na malém městečku lze spatřit architekturu, jež sice čistě kubistická není, avšak vchodem, výplní dveří, arkýřem, dekorem fasády, orámováním oken se k mineralogickému stavebnímu slohu hlásí.

Mým oblíbeným architektem, o kterém jsem chtěl původně napsat článek, je Josef Chochol (1880-1956). Projektoval několik pozoruhodných domů v kubistickém slohu v Praze 2 u Vltavy, pod Vyšehradskou skalou. Ttrojdům na Rašínově nábřeží čp. 47/8, činžák na rohu Neklanovy a Hostivítovy ulice čp. 98/30 a Kovařovicovu vilu v Libušině ul. čp. 49/3 u Železničního mostu. Na Wikipedii jsem si dohledal, že Chochol, opustiv kubismus, přešel k prvorepublikovému funkcionalismu. Zaujala mě vila v Neherovské ulici čp. 1522/10 v Dejvicích, resp. v místní části Hanspaulka. A protože v sobotu bylo pošmourno a já - byť rodilý Pražák - jsem na Hanspaulce nikdy nebyl (vím, je to ostuda), rozhodl jsem se k menšímu výletu.

Autobus č. 131, zastávka „U Matěje“. Hašlerova písnička „U svatého Matěje, když se slunko zasměje.“ V ulici Na Kodymce čp. 25/14 jsem si prohlédl funkcionalistickou Mölzerovu vilu z r. 1938-1939. Tu navrhl architekt František Mária Černý (1903-1978) pro novomanžele Oberthorovi. Vodní a mostní inženýr Eustach Mölzer (1878-1953) stavbu financoval, neboť jeho dcera Věra se vdala za právníka Jaroslava Oberthora. Architekta Černého jsem znal. Tedy znal… Jako kluk jsem denně chodil ulicí Pod Slovany do „Školiček“, což byla dependance Základní devítileté školy Resslova č. 10 pro první a druhou třídu. Mohl jsem tedy sledovat, jak se postupně obnovuje emauzský klášterní kostel Panny Marie poničený při americkém bombardování Prahy v únoru 1945. Dvě bílé, propojené a zužující se věže s pozlacenými špicemi připomínaly rakety. Rakety, pod kterými jsme si v zimě stavěli sněhové bunkry. Až později jsem zjistil, že jde o Černého nejznámější realizaci z let 1964-1968.

Pak chodníčkem vedoucím skrz travnaté návrší k vile od architekta Chochola. Směrem severovýchodním objevilo se přede mnou nádherné a méně obvyklé panorama Prahy se siluetou svatovítské katedrály.

V Neherovské ulici je vil několik. Nejznámější je čp. 667/8 z let 1937-38. Stavebníkem (tj. investorem) byl Karel Babka, vrchní magistrátní ředitel. On sám heslo na Wikipedii nemá, ale jeho dcera již ano. Jde o Lídu Babkovou-Baarovou (1914-2000). Výborná herečka, která se neubránila svodům říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse. Byť se neprokázalo, že by za okupace kolaborovala, styky s řadou kontroverzních osobností oné doby (např. spisovatel Felix Achille de la Cámara, funkcionář Kuratoria František Teuner, agent A-54 Paul Thümmel, dramatik František Zavřel…) jí ve zjitřené a rozbolavělé poválečné době nepomohly. Nehájila se holt tak, jako jedna její francouzská kolegyně, která prohlásila: „Má vagína je sice internacionální, ale mé srdce vždy bilo pro Francii.“ Smutné však je, a to velmi, že Lídina mladší sestra Zorka Janů (1921-1946), také nadaná herečka, dne 24. 3. 1946 (přesné datum ale není jisté) z okna hanspaulské vily skočila. Neboť kvůli kritizovaným společenským i jiným stykům své sestry nemohla na prknech znamenajících svět pokračovat. Jinak řečeno, od divadla ji ti, co tehdy praktikovali „morálku paní Dulské“, vyštvali. Byť se Zorka s nacisty nikdy nezapletla ani v tom nejmenším. Byla citlivá a léčila se s depresemi, takže jejímu konci se nelze divit. Vilu projektoval Ladislav Žák (1900-1973), prvorepublikový architekt, který ještě po válce navrhl mimo jiné působivý památník obětem nacismu v Ležákách.

Žák navrhl symetrickou dvojvilu s jedinečným výhledem na město (viz výše) a se zvláštními vstupy do větší části pro ředitele Babku s manželkou a do menší části pro dceru Lídu. Vila samotná má jednoduchou dispozici s podélným umístěním jednotlivých nevelkých místností. Pouze obývací pokoj měl okolo 30 m2. Stavbu doplňují terasy, z nichž ta na střeše připomíná spolu se zimní zahradou (dnes pracovna) palubu zaoceánského parníku (kruhová okna, oblíbený funkcionalistický motiv). Po r. 2000 dědicové rodiny Babků dům prodali. Nový vlastník přizval ke spolupráci na rekonstrukci architekta Ladislava Lábuse.

Není sebemenší důvod myslet si, že vedlejší vila čp. 1522/10 je architektonicky méně hodnotná. Jenže v ní nebydlela filmová hvězda. Funkcionalistickou vilu pro Václava Verunáče projektoval Josef Chochol, kvůli němuž jsem si výlet do Dejvic naplánoval. Stavěla se v období stavebního boomu na Hanspaulce, tedy v létech 1929-31. Podsklepený dvoupodlažní dům s terasou má tvar jednoduchého hranolu. Hladkou fasádu člení funkčně rozmístěná okna, z nichž některá jsou řešená jako pásová (podlouhlá, obdélná). V přízemí je šatna, obytná hala propojená s jídelnou, balkonem a se zahradou. Najdeme zde také pracovnu a malý obývací kout. Druhé podlaží bylo rozděleno na část rodinnou a společenskou. Kuchyni Chochol umístil do suterénu. Počátkem 3. tisíciletí nechali nynější majitelé vilu rekonstruovat pod vedením ateliéru Luďka Rýznera.

Zde vsuvka. Měl-li bych zahraničnímu turistovi vyjmenovat tři období, kdy Země Koruny české byly, pokud jde o umění, na evropské špičce, uvedl bych: 1. Vrcholnou gotiku Karla IV. a krásný sloh jeho syna Václava IV. (cca 1350-1419), 2. český barok (1620-1780), zvláště pak barok vrcholný s českou barokní gotikou (Santini, Kaňka), 3. období 1900-1939 (tj. secese, kubismus, art deco, rondokubismus a funkcionalismus). Myslím, že to byl slavný, byť někdy kontroverzní Charles-Édouard Jeannere, resp. Le Corbusier (1887-1967), který při jedné z návštěv Československa pronesl bonmot (cituji přibližně) „Já o tom mluvím a píšu, vy to tady stavíte.“

Na serveru „Mapy.cz“ jsem zjistil, že nedaleko Chocholovy vily je hřbitov Šárka a že na tomto nevelkém pohřebišti u kostelíka sv. Matěje je pochována řada českých celebrit, a to celebrit v pozitivním smyslu tohoto dnes tak módního a zprofanovaného slova. Takový menší šárecký Slavín. Mimochodem Aplikaci Mapy.cz pokládám za lepší, než Google Maps a určitě nejsem sám. Právě na našich „mapách“ jsem na známá jména umělců, architektů, politiků, spisovatelů a herců pochovaných v Šárce narazil.

Jdeme-li Šáreckým údolím směrem k Jenerálce, tak po pravé straně nás bude provázet Šárecký potok a vlevo, na ostrohu vysokém cca 300 metrů, uvidíme bílý kostelík sv. Matěje. Ten nynější je z r. 1771 (pozdní barok) a byl vybudován jako farní. Jsme v místech, kde podle lechtivě dramatické pověsti kanovníka Kosmase lstivá Šárka uvázaná ke stromu svedla svými půvaby a sladkou medovinou švarného Ctirada (Dívčí válka). U kostela se pak pořádaly, a to již od konce 16. století, známé matějské pouti. Ty se staly velmi oblíbenými proto, že „Matějská“ byla první jarní pražskou poutí. Později již Šárka návalu lidu nestačila, a tak se pouť přesunula na Vítězné náměstí čili na Kulaťák a po válce se všemi atrakcemi a humbukem na Výstaviště (pro moji generaci do Juldy Fuldy). Svatomatějský kostelík je v západním rohu hřbitova a opravuje se. A jak to píše Kosmas ve své Kronice české? „A ten les, kdež Ctirad skrze nešlechetný úklad té zrádné dívky Šárky jat, až do dnešního dne Šárka slove.“

Kdo že je na hřbitově pochován? Vezmu to výběrově (jinak by byl článek neúnosně dlouhý) a podle abecedy. Bohužel, na místě samém je informací poskrovnu a tak jsem se řídil Wikipedií, Mapami.cz a šťastnou objevitelskou náhodou.

Oldřich Blažíček (1887-1953) a Oldřich Jakub Blažíček (1914-1985). Tatínek byl malířem, syn památkářem a historikem umění. Mimo jiné se zabýval českým a moravským barokem. Několik jeho knih (Umění baroku v Čechách, Ferdinand Brokoff) bych ve své knihovně nalezl.

Felix le Breux (1918-1974). Divadelní a filmový herec (Poslední růže od Casanovy, 1966), rozhlasový vypravěč.

Augustin Bubník (1928-2017). Hokejista odsouzený v r. 1950 ve vykonstruovaném procesu na 14 let, v r. 1955 omilostněn, ovšem bez možnosti se vrátit k aktivnímu sportu. Později trenér finského národního týmu i našich domácích mužstev.

Antonín Engel (1879-1958). Známý architekt, urbanista (např. Podolská vodárna, nájemní domy na Vítězném náměstí, Ministerstvo železnic - kdysi sídlo ÚV KSČ).

Pavel Janák (1882-1952). Engelův stavitelský kolega (např. pardubické krematorium, v Praze zdařilá rekonstrukce Černínského paláce pro účely MZV, Hlávkův most, Palác Adria).

Karel Janoušek (1893-1971). Armádní generál, letecký maršál, zakladatel československé „sekce“ RAF v Anglii za Druhé světové války. I s ním byl v 50. letech uspořádán zkarikovaný proces, odsouzen k mnohaletému věznění.

Josef Kemr (1922-1995). Slavný herec, kterého netřeba představovat. Pamatuji se na jeho krátké, leč velmi emotivní vystoupení na Letné v sobotu dne 25. 11. 1989.

Zdeněk Kunc (1908-1985). Jeden ze zakladatelů naší a také světové neurochirurgie. Kolega a osobní známý mého tatínka v Ústřední vojenské nemocnici. Pan profesor tátu dne 4. 1. 1972 operoval, ale o tom budu (možná) vyprávět jindy.

Palliardi - rodinný náhrobek. V jedné z předělových zdí hřbitova je zasazena náhrobní deska se jmény členů této rozvětvené rodiny stavitelů, štukatérů a sochařů, která do Čech připutovala z Itálie a působila zde od konce 17. až do 19. století. Nejznámější je Ignác Jan Nepomuk Palliardi (1737-1821), který působil hlavně v Praze (Kolovratský palác - dnes sídlo Senátu, knihovna Strahovského kláštera, zámek Kozel).

Alois Rašín (1867-1923). Jeden z 5 mužů 28. října, ekonom a ministr financí (kolkování bankovek), zemřel na následky atentátu (vrahem byl anarchista Josef Šoupal).

Václav Řezáč (1901-1956). Původním jménem Václav Voňavka. Spisovatel, novinář, spolu s Janem Drdou se podílel na čistkách ve spisovatelských svazech po r. 1948. Zde zážitek pro osvěžení: Asi před rokem a půl jsem navštívil cisterciácký klášter v Oseku u Duchcova. Klášterní bazilika je skvostem vrcholného baroku. Mladinká slečna průvodkyně nám vyprávěla o klenebních freskách a sdělila nám, že jejich autorem byl Václav Řezáč (správně Václav V. Reiner). Jsa tolerantní k chybám jiných, poznámku, že za nejzdařilejší kunsthistorici považují výjev „Nástup Panny Marie“, jsem si odpustil. Ale jak mohla průvodkyně přijít na spisovatele Řezáče, je mně dodnes záhadou.

Miroslav Smotlacha (1884-1956). Otec zakladatel české mykologie. Jako kluk jsem o prázdninách často listoval knížkou „Kapesní atlas hub“ (Albert Pilát, vynikající ilustrace Otto Ušák). Snad u každé druhé houby pan Pilát poznamenal: „Smotlacha uvádí, podle Smotlachy…“

Věněk Šilhán (1920-2009). Politik, ekonom. Jeden z aktérů „Pražského jara“ v r. 1968, za normalizace disident, podepsal Chartu 77. Po listopadu 1989 poslanec Federálního shromáždění a cca rok rektor mojí alma mater, tj. pražské VŠE.

Josef Šusta (1874-1945). Významný český historik. Zabýval se hlavně středověkem. Přinucen k aktivitám ve Frankově Lize proti bolševismu, dne 27. 5. 1945 jel z Hanspaulky (!) tramvají k Vltavě, do které skočil z Hlávkova mostu.

Oldřich Tyl (1884-1939). Architekt, jehož nejznámější realizací je Veletržní palác v Holešovicích (projekt spolu s Josefem Fuchsem). Za mého dětství, ještě před požárem (1974), tam bývalo mimo jiné i kino. Coby špunt jsem zde zhlédl za doprovodu starší sestry Fantomase kontra Scotland Yard. Protože jsme neměli padesátník na cestu tramvají domů a já se bál revizora, mašírovali jsme z Veletrhů až na Karlovo náměstí pěšky. Což je asi 4 kilometry.

Když dobrého vojáka Švejka vedli dva vojáci s bajonety k polnímu kurátovi Katzovi, skončili v hospodě Kuklík. Hašek popis jejich pražské anabáze ukončil takto: „A tak slova Napoleonova „Na vojně se mění situace každým okamžikem“ došla i zde svého úplného potvrzení.“ Já měl v plánu navštívit jednu jedinou vilu a skončil jsem prohlídkou šáreckého hřbitova. Z blízké hospody „U Matěje“ mě však vyexpedovali. Byť tam byly minimálně dva volné stoly, bylo mně sděleno, že vlastně volné nejsou a že pivo si mohu vypít jen venku.

Zdroje: