Zámek Jezeří vstává z popela aneb „Popel jsem a popel budu“

Když turista chtivý poznávání domácích památek navštívil hrad či zámek před r. 1989, tak téměř vždy obdržel pantofle, kterými leštil parkety. V závěru prohlídky se od průvodce dozvěděl, že náš socialistický stát, který si váží pokrokového dědictví minulosti, vynakládá nemalé prostředky na údržbu a obnovu kulturních památek. K pravdě mělo toto sdělení, až na výjimky, dosti daleko a v případě zámku Jezeří to byla lež jako věž.

Barokní zámek Jezeří (Eisenberg) se nachází nad hnědouhelným lomem Československé armády (lom ČSA) jihozápadně od Litvínova. Pokud by v únoru 1948 pracující lid nezvítězil, výstavné šlechtické sídlo by dnes vlastnili roudničtí Lobkowiczové. Ti by z něj velmi pravděpodobně učinili, a to zvláště s ohledem na hudební minulost objektu, jedno z významných turistických center nejen v Česku, ale i ve střední Evropě.

Původně zde stával gotický hrad, později renesanční zámek. Panství střídalo majitele, kterými byli např. Kolowratové, Smolíkové ze Slavic a Hochhauserové z Hochhausu. Pobělohorská privatizace, proti níž je ta z konce 20. století vzorem zákonnosti, se řídila maximou „císařpán vzal, císařpán dal“. Brali, a to často i bez císařského požehnání, Valdštejn, Michna, Ditrichštejn, Lichtenštejn a mnozí jiní. Kožený byl proti těmto českým a moravským pánům odklánějícím konfiskované majetky čučkař. Jezeřské panství se zámkem připutovalo v roce 1622 ku knížeti Karlu I. z Lichtenštejna (+1627, císařský komisař, místodržící, předseda mimořádného soudu se stavovskými povstalci). Za necelý rok krvavý Lichtenštejn (mj. byl i členem konsorcia razícího znehodnocené mince) nemovitosti prodal Vilémovi ml. Popelovi z Lobkowicz a na Bílině (1575 - 1647). Třetina majetku však stále patřila Hochhauserům. Konečné finanční vyrovnání spadá do r. 1638.

Rozsáhlá přestavba jezeřského zámku s ukončením v r. 1696 se uskutečnila za Františka Ferdinanda Viléma z Lobkowicz (1647 - 1708). Jméno architekta neznáme. Zámek ve stylu přechodu mezi raným a vrcholným barokem má půdorys písmene H s křídlem vybíhajícím k jihu. Nad podélným traktem se tyčí věž s cibulovitou bání. Hlavní vstup z čestného dvora (cour d'honneur) rámují plastiky atlantů od Jana Adama Dietze (+1742, severočeský sochař). V září 1713 zámek vážně poškodil požár, Ondřej Felix Popel z Lobkowicz (1650 - 1722) však stavbu nechal opravit. Po jeho smrti jezeřský majetek přechází na knížata z roudnicko-bílinské větve rodu.

Zmínit je třeba knížete Josefa Františka Maxmiliána z Lobkowicz (1772 - 1816). Ten dal zámek upravit tak, aby se stal pohodlným sídlem majetného aristokrata z přelomu 18. a 19. století (doznívající rokoko, klasicismus a počínající biedermaier). Zvláště je třeba ocenit vybudování velkého divadelního (koncertního) sálu s galerií na obdélném půdorysu, avšak s elipsovitým zastropením.

Knížepán byl velký milovník hudby. Na zámek zval největší skladatele své doby, konkrétně pak Franze Josepha Haydna (1732 - 1809) a zvláště Ludwiga van Beethovena (1770 - 1827). V divadelním sále bylo v r. 1798 poprvé provedeno za Haydnovy účasti oratorium Stvoření, jež mistr zkomponoval, jsa ovlivněn Händelem, ve druhé půli 90. let 18. věku. Šlo o představení soukromé, veřejná vídeňská premiéra se konala o několik měsíců později. V r. 1787, nedlouho po veleúspěšné premiéře Mozartova Dona Giovanniho v Praze, se opera oper hrála na Jezeří.

Vídeňská šlechta měla, pokud jde o Mozarta, tak trochu máslo na hlavě, neboť Wolfi umírá v prosinci r. 1791 a je pohřben „po josefínsku“ v pytli do společného hrobu. Což ovšem nebylo v oné době výjimečné a Mozart měl i v roce své smrti nikoli zanedbatelné příjmy. Avšak výčitky svědomí byly, a tak se arcivévoda Rudolf Jan, hrabě Ferdinand Jan Kinský a kníže Josef František Lobkowicz rozhodli zajistit stále známějšímu Beethovenovi roční příjem, který by mu umožnil věnovat se komponování. Knížete a skladatele se lví hřívou vlasů pojilo přátelství, Ludwig na zámku Jezeří pobýval a Josefu Františkovi věnoval několik svých skladeb. Především jde o symfonii č. 3 in Es zvanou „Eroica“ (Hrdinská, r. 1804), symfonii č. 5 c moll „Osudová“ (r. 1804 - 1808) a č. 6 F dur „Pastorální“ (1807 - 1808). Dále je hudbymilovný Lobkowicz uveden jako dedikant u šesti smyčcových kvartetů (opus 18, r. 1801).

V r. 2016 britský časopis BBC Music magazine uspořádal mezi dirigenty anketu „10 nejlepších symfonií všech dob“. Na prvním místě se umístil Beethoven se svojí Eroicou. Mistr ji chtěl věnovat Napoleonovi. Když se dozvěděl, že ctižádostivý a mocichtivý Korsičan se nechal korunovat na císaře, popadl jej záchvat vzteku. Neštěstí partituru nezničil, jen roztrhal titulní list s věnováním. V r. 1806 byla symfonie vydána pod italským titulkem „Sinfonia eroica composta per festeggiare il sovveniere di un rand uomo“ („Hrdinská symfonie zkomponovaná na počet velkého člověka“). K premiéře, opět soukromé, došlo právě na zámku Jezeří (někdy se však uvádí Vídeň), a to za přítomnosti Ludvíka Ferdinanda Pruského (1772 - 1806). Tento princ („Velký Fric“ byl jeho strýček) zrovna slavil narozeniny, takže koncert musel být někdy v listopadu r. 1805. Legenda vypráví, že Ludvíka Ferdinanda symfonie natolik uchvátila, že si vyprosil dvojí opakování. Padl 10. 10. 1806 v bitvě s Francouzi u Saalfeldu. Kromě toho, že byl vojákem, byl Ludvík Ferdinand nadaným hudebníkem a skladatelem. Na YouTube si lze přehrát některé z jeho komorních skladeb. Beethoven mu věnoval svůj 3. klavírní koncert v c moll. Když Napoleon v r. 1821 zemřel, Beethoven suše podotkl: „Ach ano, vložil jsem přece do své třetí symfonie smuteční pochod.“

Na Jezeří pobýval i český skladatel z Nové Říše Antonín Vranický (1761 - 1820), neboť byl u knížete Josefa Františka „maestro di cappella“. Právě on zde dirigoval provedení Beethovenovy 3. symfonie.

Málem bych zapomněl! Slavný Christoph Willibald Gluck (1714 - 1787) coby kluk na zámku vyrůstal a začal se učit hudbě. Jeho tatínek byl u Lobkoviců lesmistrem. Z Jezeří mladý Gluck utekl s pár groši v kapse, aby se mohl věnovat hudbě, neboť tatík pro něj plánoval lesnickou budoucnost. Skončil jako obdivovaný skladatel oper (Orfeus a Eurydika, 1762) a císařský kapelník. Jeho žákyní byla např. arcivévodkyně Marie Antoinetta.

Jezeřské hudební tradice respektoval i Ferdinand Josef Lobkowicz (1797 - 1868). V r. 1831 zřídil „Lobkowiczkou hudební školu na Jezeří“ k vzdělávání učitelů na lobkovickém panství. Mezi absolventy této konzervatoře byl i Josef Spitz (1809 - 1866), který později kantoroval v Nelahozevsi a jako první začal učit muzice Antonína Dvořáka.

Takže si to shrňme. Jezeří a Gluck, Haydn, Vranický, Beethoven, Spitz, Dvořák… Zde určitě platí páně Paroubkovo „Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, kdo z vás to má?“

Za první republiky zámek vlastnil JUDr. Maxmilián Ervín z Lobkowicz (1887 - 1967). Byl jedním z těch, kteří v r. 1938 a 1939 podepsali prohlášení věrnosti české a moravské šlechty. Odešel do exilu, od r. 1941 byl vyslancem a později velvyslancem u Svatojakubského dvora, tj. ve Spojeném království. Pro nacisty byl Max zrádcem a jeho majetky zabavili. Na Jezeří krátkou dobu sídlila Leibstandarte SS Adolf Hitler pod vedením generála Seepa Dietricha. Hitlerova standarta však brzy odešla a na zámku ložírovala posádka určená k hlídání zajatců. V březnu 1943 nacisté zřídili „Sonderlager für prominente Persönlichkeiten.“ Mezi V.I.P. internovanými na Jezeří se uvádí Pierre de Gaulle (bratr Charlese) a syn bývalého premiéra Michael Clémenceau. Když válka skončila, zámek se vrací Lobkowiczům, ale jen na čas. Návštěvníkem za třetí republiky byl ministr zahraničí Jan Masaryk, kterému zde vybavili pokoj (ten dnešní je částečnou nápodobou).

A pak už to šlo se zámkem s kopce. Max v r. 1948 opět emigroval a v r. 1950 byl dán zámek k dispozici Ministerstvu národní obrany. Protože zbraně nemají pro múzy pochopení, vojáci naházeli zbylý a dosud nerozkradený inventář do kaple. Interiéry znehodnotili přestavbami a pěkně po vojensku je zdevastovali. Možná i „súdruha Žižku s vyrezávanou halúzkou“ bychom tu tehdy našli vymalovaného. Správci zámku se měnili: Státní památková správa, KNV v Ústí nad Labem, ONV Most, Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Ústí n. Labem. V r. 1967 se vytrhalo 150 m2 parket pro ploskovický zámek.

Jezeří bylo odsouzeno k pomalému chátrání a k demolici. Jeho vysoká umělecká a historická hodnota se zpochybňovala. Na turistických mapách, které se tehdy vydávaly, bychom zámek (alespoň dle informace na webu NPÚ) hledali marně. Uhlí na prvním místě, já jsem horník, kdo je víc! A také názorný příklad uvažování tehdejších mocipánů. Výrobní vztahy (ekonomika) jsou základnou, kultura pak pouhou nadstavbou čili zbytnou veteší. Jiřinka Bohdalová a Pepíček Dvořák a moravské halekačky mají blíže k lidu, než nějaký Haydn nebo Beethoven. Ti přece skládali a hráli pro zdegenerovanou šlechtu a zkorumpovanou církev vysávající a ohlupující nevolný lid!

O záchranu zámku se začalo usilovat již v r. 1986 (ekologové). Dne 19. 7. 1990 byla do rejstříku zapsána Společnost za obnovu Jezeří, z.s. Ovšem informací o tomto spolku je pomálu. Lobkowiczové zámek získali v restituci, leč nemohli jinak, než jej za symbolickou 1,- Kč darovat státu. Na obnovu neměli ani peníze, ani dostatek sil.

Dnes je zámek ve správně Národního památkového ústavu. Již v r. 1996 se návštěvníkům otevřel a ti tak měli a stále mají možnost sledovat jeho postupnou rekonstrukci. Když jsem na Jezeří byl asi před 5 lety, paní průvodkyně vyprávěla, že se plánuje obnova divadelního sálu. Ten se již skví ve své klasicistní kráse, slavnostní otevření proběhlo v dubnu minulého roku. Nyní lze tedy zhlédnout vedle sálu i řadu zámeckých komnat včetně zimní zahrady, byť mobiliář většinou původní není. V plánu je dokončit výměnu oken a pak by měla následovat fasáda. V interiérech se uvažuje o obnově štukové výzdoby a snad i fresek, které památkáři při sondách odkryli. Přemýšlel jsem, zda by nebylo vhodné alespoň některé místnosti ponechat v syrovém (tj. zdevastovaném stavu), neboť i toto je otisk konkrétní doby.

Lobkowiczové jsou starobylý český rod, jehož počátky spadají až do konce 14. století. Jejich rodovým heslem psaným vždy česky je „Popel jsem a popel budu.“ Zámek Jezeří nyní z popela vstává. A to je dobře. Moc dobře.

Při psaní článku jsem vycházel z vlastních vědomostí získaných četbou. Pokud jde o data, pomohl jsem si Wikipedií. Dalším zdrojem, vedle výkladu paní průvodkyně, pro mne byly informace o dějinách zámku zveřejněné na stránkách Národního památkového ústavu. Fotografie jsou mé vlastní.