Život a umučení svatého Václava

Jsou jedinci, o jejichž životě nevíme skoro nic nebo vůbec nic. Přesto se o nich sepsaly texty, které by zaplnily knihovní sál barokního kláštera a stále se objevují další. Příklad? Homér, Ježíš, Budha, Sokrates, první apoštolové a evangelisté… V Čechách a na Moravě k těmto „neznámým“ postavám patří kníže Václav I. (907? - 935?) z přemyslovského rodu. Rok co rok, vždy několik dní před jeho svátkem, objevují se články, delší eseje i krátké úvahy, odborné studie a pojednání, přičemž nad mnohými se musím pousmát. Autoři popisují, jaký Václav byl, co za svého života vykonal, a tak čekám, že se jednoho dne dozvím, jaká měl rád jídla, v kolik hodin chodil spát a zda pil raději červené nebo bílé víno.

Realita je však taková, že i přes kilometry psaného slova víme o Václavovi velké NIC. 10. století, a to zvláště jeho první polovinu lze, pokud jde o děje, které se na území dnešních Čech odehrály, popsat pohádkově. „Mlha přede mnou, mlha za mnou.“ Z hustého mléčného závoje se občas vynoří nezřetelná kontura, aby se v něm opět ztratila.

Jistě víme jen to, že kníže Václav byl člověk z masa, krve a kostí. Neboť se dochovaly ostatky, zvláště pak kompletní lebka i se zuby. A protože máme k dispozici skelety Václavova otce Vratislava a babičky Ludmily a zřejmě i strýčka Spytihněva, tak antropologie a genetika jasně prokázaly, že Václavovy ostatky do rodiny nejstarších Přemyslovců náležejí. Přitom historik a novinář Záviš Kalandra (1902 - 1950) existenci vévody České země v knize České pohanství (1947) zpochybňoval. Což soudruhům v jejich tažení proti náboženství mohlo přijít vhod, avšak Kalandra rovněž zpochybňoval stalinské moskevské procesy ve 2. půli 30. let. Byl to jeden z důvodů, proč byl zatčen a, byť zcela nelogicky, vřazen do skupiny Milady Horákové (již osobně vůbec neznal). Záviše popravili, resp. zavraždili dne 27. 6. 1950 spolu s Miladou Horákovou, Janem Buchalem a Oldřichem Peclem.

Než vraťme se k Václavovi. Jediné, co o něm víme s pravděpodobností velmi blízké jedné, je, že byl synem knížete Vratislava I. (+921) a jeho manželky Drahomíry (+ po r. 935), že měl bratra Boleslava (+972?) a že českému prastátu vládl. Snad mezi léty 925 - 935. A to je opravdu vše. Jeho „curriculum vitae“ známe především z řady církevních legend (legenda = věci, které je třeba číst) a ty jsou jako historický pramen nespolehlivé. Zobrazují konkrétního člověka jako křesťanského mučedníka (martyra). Čím více zázraků autor čtenáři předloží, tím je legenda lepší. O těch václavských bylo vyzkoumáno mnohé. Některé jsou ve staroslověnštině (První a Druhá staroslověnská legenda), jiné zase v latině (Gumpoldova). Záhadná latinská legenda mnicha Kristiána je stále předmětem sporů. Jde o původní text z druhé půle 10. století, nebo o falzum? Kvalitní munice mají oba tábory dost. Jedno z vodítek, jak určit relativní stáří legendy, může být právě počet popsaných zázraků. Čím méně jich hagiografický text (tj. vyprávění o světci) popisuje, tím by měl být starší a tedy i věrohodnější.

Kde a kdy se Václav narodil? Nevíme. Tradice uvádí Stochov, dnes městys u Kladna, resp. u Lán. Včera jsem byl navštívit svého stochovského kamaráda, a tak jsem si prastarý dub, který měla zasadit při kněžicově zrození babička Ludmila, vyfotil. Jde o pěknou pověst, která však není doložena žádným věrohodným pramenem. Nevíme ani, zda Václav byl mladší nebo starší než jeho bratr Boleslav. V první půli 10. století existovaly v Čechách stále živé vazby na Byzantskou říši. Tam to fungovalo tak, že za právoplatného nástupce se považoval nejstarší syn právě panujícího císaře. Zdá se to samozřejmé, ale je tu háček. Pokud se synáček narodil v době, kdy jeho otec císařem nebyl, měl smůlu. „Designovaným“ následníkem byl mužský potomek, který přišel na svět, až když taťka císařoval. Učeně se tomu říká porfyrogeneze čili zrození do purpuru (císařského). A my opravdu nevíme, zda Vratislav nezplodil a Drahomíra neporodila Boleslava v době, kdy ještě na knížecím trůnu seděl Spytihněv I. Pak by byl Boleslav sice věkem starší, ale zrozený v době, kdy jeho tatínek ještě nebyl knížetem. Ano, i tak tomu mohlo (ale také nemuselo) být.

Kdybychom si mohli v 10. století prohlédnout českou kotlinu z ptačí perspektivy, viděli bychom lesy, lesy a zase lesy. Jen občas by prosvitla ubohá vesnička obkroužená políčky nebo větší hradiště. Čechy ani Morava součástí římského impéria nebyly, a tak se stavělo ze dřeva. Kamenné stavby, tj. stavby po římském způsobu, byly neznámé. Výjimky jen stvrzovaly normu „staví se ze dřeva.“ Byly jimi malý kostelík sv. Klimenta na Levém Hradci založený Bořivojem, rotunda sv. Petra a Pavla na Budči (Spytihněv), kostelík Panny Marie na Pražském hradě (Bořivoj) a bazilika sv. Jiří tamtéž (Spytihněv). A kníže? Tak ten přebýval v dřevěném srubu.

Legendy vyprávějí, že Václav se učil na Budči, kde mělo být centrum tehdejší české vzdělanosti. Nedaleko Zákolan skutečně stálo velké slovanské hradiště. Avšak fakt, že zde archeologové našli jedno olověné pisátko (rydlo), ještě neznamená, že na Budči byla škola. Byl tedy Václav gramotný, jak se píše v legendách? O tom lze pochybovat. Znalý čtení a psaní by pak musel být i Boleslav, bratry přece vychovávali společně. Nehledě na to, že v první půli 10. století bychom gramotné jedince žijící na území Čech spočítali na prstech dvou, tří rukou. Spíš lze předpokládat, že Václav se učil žalmům nebo pasážím z Nového zákona, které pak uměl odrecitovat.

Jaký byl Václav člověk, jaký byl vládce, syn, vnuk, bratr, manžel, otec, bratr, strýc? Nevíme. Doba, kdy kníže žil, byla krutá. Většina narozených dětí dříve či později zemřela a smrt hladem nebyla výjimečná. Třicetiletý byl považován za člověka vysokého věku. Ludmila, která se dožila šedesátky, byla vzácnou výjimkou. První půle 10. století je dobou formování českého státu. Takové formování se tehdy bez násilí neobešlo. Zmínil jsem byzantské vazby. Na císařském dvoře v Konstantinopoli byly vraždy panovníků a jejich příbuzných něco jako běžná krámská houska. Pokud se nevraždilo, tak se alespoň vylupovaly oči, vyřezával jazyk, uřezával nos a kastrovalo se. Domácí příklad? Václavův prasynovec kníže Jaromír (+1035) byl vykleštěn, oslepen a nakonec na záchodě zabit. Vražda v oné divoké době byla sice těžkým, avšak zároveň běžným hříchem. Pokání, která kněží při zpovědi ukládali, byla mírná. Ten, kdo se benevolentní přístup ohledně starozákonního přikázání „Nezabiješ!“ snažil změnit, byl až biskup Vojtěch ze Slavníkova rodu (+997).

Proto Václavova násilná smrt nebyla v tehdejších evropských poměrech ničím neobvyklým. Byl-li z návodu bratra Boleslava zabit, tak důvodem byly s největší pravděpodobností spory o politickou orientaci mladého knížectví. Sasko nebo Bavorsko? O to v té době šlo. Nelze vyloučit, a bylo by to zcela v dobových intencích, že Václav plánoval vraždu Boleslava a ten byl jen rychlejší. Měl-li bych nabídnout spisovateli milujícímu zápletky à la „Dan Brown“ námět, pak třeba: Český Robert Langdon objeví v klášterní knihovně útržek prastarého pergamenu se staroslověnským textem, ze kterého bude zřejmé, že kníže Václav připravoval Boleslavovu vraždu a že bratr se jen bránil. Nebo že zavražděným byl ve skutečnosti Boleslav, ale že církev potřebovala… atd., atd., fantazii záhadologů se meze nekladou.

Kdy a kde k vraždě došlo? Opět nevíme. Pravděpodobný je rok 935, ale já se ještě učil rok 929. Stará Boleslav, bratrovo hradiště, je opět jako místo raně přemyslovské tragédie doložena jen legendami. Václava však mohli zabít klidně v Praze nebo na jiném knížecím hradišti. A kterého dne to bylo, tak to ví jen Pánbůh. Bylo totiž běžné, že církev vřazovala určité události do kalendáře tak, jak jí to vyhovovalo. Třeba aby pokřesťanštila dosavadní pohanský svátek.

Jaký Václav byl? Pokud jde o fyzičku, byl na tom dle kosterních pozůstatků velmi dobře. Tedy nebyl žádnou éterickou bytostí, jak ho občas malíři zobrazují, ale statným, zřejmě i nebývale vysokým mužem. Mužem, který pro rázný čin nešel daleko. V První staroslověnské legendě je tato informace: „Ti zlí psi Václava předtím navedli, aby vyhnal svou matku bez viny.“ Autor vše zjemňuje, když dále uvádí, že „Matku zase povolal zpět, pamětliv přikázání „Cti otce svého i matku svou a milovat budeš svého bližního jako sebe samého.“ Legenda však potvrzuje drsnost oné doby, kdy se politické a rodinné neshody drsně řešily. A to ještě Drahomíra mohla být ráda, že vlastní syn ji „jen“ vyhnal.

Takže? Třeba to bylo tak, že v oné kruté době Václav, byť dítě a člověk své doby, byl pro současníky pozoruhodný tím, že evangelijní maximu o oplácení zlého dobrým a Ježíšovo přikázání o lásce k bližnímu bral o něco vážněji a zodpovědněji, než bylo běžné.

A protože jsem Čech rodu slovanského (genetický test mně ovšem vyšel úplně jinak), v sobotu si na svatého Václava vzpomenu. Vždyť moje babička si občas zpívala „Svatý Václave, vévodo České země, kníže náš pros za nás Boha, svatého Ducha. Kyrieleison.“ Anglofilové čili frikulíni zase mají „Good King Wenceslas looked out, on the Feast of Stephen, When the snow lay round about, deep and crisp and even.“ Nádherně dědice české země charakterizoval pan Petr Hora-Hořejš v Toulkách českou minulostí: „Václavovo jméno šeptali lidé v modlitbách v dobách nejtemnějšího temna. Spojovalo generace, zvýrazňovalo náš národ a jeho staleté tradice, vytvářelo pocit sounáležitosti. V těžkých časech, kdy šlo o všechno, za válek, hladomorů i ve staletích poněmčování se jméno Václavovo vždycky znovu a znovu vynořovalo. Jako by mělo svoji magii, kouzlo, tajemství. Svoji sílu.“

Odkud jsem čerpal?