Článek
Ze sněmovny se stalo bitevní pole plné spacáků. Bez jakékoli, byť jen předstírané, noblesy. Bez galantnosti a nepsaného pravidla, že ve sněmovně se sice může žvanit, vyvažovat to ale musí vždy, do určité míry nějaká, ač ubohá, argumentace. To vše po odchodu ČSSD (dále jen (ČS)SD) zmizelo.
Sedm politických stran a jen jedna poslanecká sněmovna. Nemělo by být toto místo vzorem ctnosti a slušného chování? Zrcadlem naší společnosti? Toho, jak je tato společnost uvědomělá, sečtělá a hodná nekompromisních celostátních referend? Místo toho, ale na tomto, téměř posvátném místě, vidíme chaos. Flákance nahradily nekonečné maratony proslovů, které nemají konce. Řečníci mluví o všem, jen ne o tom, o čem je řeč. Přečetl si tady dneska někdo program schůze? To je vážně tak nezajímavý, že se o něm nikdo nechce bavit?
Rozumnou diskuzi nahradila prapodivná spacáková strategie, jejímž jediným cílem je ukázat voličům, že jejich zástupci se bijí až do poslední kapky krve a že čas je pro ně jen bezvýznamná veličina, kdy se plusové body získávají pouze za protahování, nikoli za diskutování a věcnou argumentaci.
Dost bylo nekonečného žvanění, na řadě jsou spacáky
Novodobá strategie protáhnout důležité body programu, až do dalšího volebního období, kdy si pak všechno přizpůsobíme k obrazu svému, je novou mantrou českých opozičních, dvou stran. Takhle se ale rozumná opozice nechová. Rozumná opozice by diskutovala. Rozumná opozice by si místo spacáků a doporučené literatury pro střední školy brala s sebou do sněmovny pádné argumenty. Co je špatně, proč je to špatně a především, co lze reálně udělat proto, mimo blokování sněmovny, aby se naše malá krásná zemička nebrodila v zadluženém bahně a jak se dostat z této šlamastiky ven.
Někdo si teď může klepat na čelo a říkat si, že to žvanění „tehdá“ nakonec nebylo tak špatné. Občas se objevil i nějaký ten kompromis, porozumění, náhodné objetí s kolegou z opoziční strany, klukovské podrbání za uchem či respektování základních principů politické logiky, že nadávat se sice může, ale nikoli pořád a nikoli nedělat nic jiného než jen to.
Kam se poděla osmá rota?
Přiznejme si to. Po posledních volbách do poslanecké sněmovny spousta z nás škodolibě sledovala, jak nevýrazný předseda (ČS)SD Jan Hamáček po tom, co jeho strana ve volbách utrpěla totální debakl, zklamaně odchází z volebního štábu. Dveře Lidového domu se za ním zabouchly a od té doby ho nikdo nikdy neviděl.
To samé se dá říci i o jeho straně, jenž si mezitím do svého čela zvolila dalšího nevýrazného předsedu a která se stihla přejmenovat do „mnohem“ atraktivnější podoby, aby ji vzápětí její původní název pohotově zpronevěřila jiná politická strana, za kterou nyní kandiduje bývalý člen sociálních demokratů Jiří Paroubek. Jaká to ironická paralela!
Všichni jim to říkali, nedali si říct. (ČS)SD jako užitečný idiot a dojná kráva odevzdala svou pasivitou, naivitou, kolaborací a díky neškodnému Hamáčkovi v čele své voliče hnutí ANO. Po volbách 2021 se tak musela pakovat z poslanecké sněmovny. Kdo by tehdy tušil, že posměváčkům nedlouho poté zmrzne úsměv na tváři a že si budou přát, na kolenou prosit a modlit se za politického boha, aby je vyslyšel a dal (ČS)SD, moc tě prosíme a líbáme tě na tvá božská, volebním potenciálem nateklá lýtka, ještě jednu desetiprocentní šanci.
Pětikoalice dosáhla velmi pravděpodobně svého voličského maxima a bude zázrak, pokud si ho v příštích volbách udrží. Naproti tomu (ČS)SD své hlasy ve sněmovně pořád má, akorát si je musí vybojovat zpátky.
Pomůže (ČS)SD reinkarnace v podobě zkrácení jejího názvu, anulování členského stavu a rozprodání veškerého dlouhodobého hmotného majetku včetně židlí? Těžko říci, spíše ne. Pro nadcházející bitvu o zkonfiskované voliče to bude chtít vytáhnout mnohem těžší kalibr. Bude to chtít návrat ke kořenům. Vyšperkovanou volební kampaň včetně vyhlášeného Zemáku a rozdávání brambor vyhladovělým davům zdarma. A ještě lépe, bude to chtít sehnat nového optimistického Zemana ve verzi 2.0, Karla Gotta české politiky. Novodobého Zemana v zaběhlém módu 90. let, který měl tehdy ještě šťávu a skutečný patent na rozum. Pak se možná politického normálu zase dočkáme.
