Článek
Je to už pár let, co můj děda navždy opustil tento svět. S přibývajícími lety mám čím dál tím větší potíže vzpomenout si na to, co všechno pro mě znamenal a jak moc mi chybí.
Děda bydlel s babičkou v Praze na Petřinách. Pamatuji si na nedělní obědy a výtečnou babiččinu roštěnku s bramborem, která se přímo rozplývala na jazyku. K roštěnce nám děda s železnou pravidelností, aby se nám lépe žvýkalo, předčítal stránky televizního programu. Málokdo dokázal tak zábavně číst obyčejný televizní program jako on. Obvykle nevynechal jediný kanál.
„A od 16.30 Columbo. Teď nevím, jestli se to čte kolumbo nebo kolombo. Nevíš babi? Úúúúú. Esss. Ááááá. Rok 1971. Hrají. Peter Michael Falk, věděli jste, že je to Žid? Délka 71 minut. 17.45…nepřeskočil jsem horoskop?“
Po obědě obvykle následovala pravidelná partie/prohra s dědou v šachách. Nikdy nás s bratry, na rozdíl od rodičů, nenechal bez boje vyhrát. Někdy, když jsme ho dokázali výjimečně porazit (schovali mu polovinu figurek, zatímco byl na záchodě), uklidil šachy a vytáhl za odměnu ruletu. Kam se hrabe Člověče, nezlob se nebo Dostihy. Nic se nevyrovná nevinnému domácímu hazardu s hrstí halířů a usmívajícímu se krupiérovi dědovi.
Naučil mě jezdit na kole
Nikdy mu to nezapomenu, protože na kole jsem pak o mnoho let později poznal i mou budoucí ženu. Tehdy ve Stromovce, když jsem to po desátém nevydařeném pokusu a následném pádu s ukňourano-naštvaným výrazem ve tváři chtěl už vzdát, mě vzal za rameno, podíval se mi přísně do očí a řekl:
„Ukňouranost ještě nikdy, nikoho na kole jezdit nenaučila. Zato trpělivost ano. Po jedenáctý to už vyjde. Uvidíš.“
Nevyšlo to po jedenáctém pokusu, ale až po sto jedenáctém, nicméně, když jsem pak s nadšením o něco později vysvětloval mámě, proč mám tak sedřená a krvavá kolena a že už umím jezdit na kole, ten pocit hrdosti nad dosaženým úspěchem byl k nezaplacení.
V Praze děda jen přežíval
V Praze děda nežil. Srdcem, duší a kdykoli to bylo možné, žil v jedné malé vesničce v malebném prostředí Orlických hor. Kdykoli mu to babička a práce dovolila, okamžitě se z Prahy stěhoval a trávil veškerý zbylý volný čas v místě, kde se narodil a kde se cítil skutečně doma. Já jako adolescent, tu krásu ryzí přírody, na které byl děda tak závislý, mohl obdivovat jen jednou za rok, o letních prázdninách. Byly to ty nejlepší prázdniny, jaké si dítě může přát.
Jeho nejoblíbenější činností bylo sekání trávy. S ranním zakokrháním a prvními slunečními paprsky byl děda tím, kdo stál na nohou vždycky jako první. Na jeho pravidelný, ničím nezaměnitelný budíček, v podobě naklepávání a broušení kosy, nelze nikdy zapomenout. Někdy se mi zdálo, že nedělá nic jiného než, že seká trávu. Pozemek u chalupy jsme měli poměrně rozsáhlý a velmi často se mu stávalo, že než se stačil prosekat až na druhý konec zahrady, z toho prvního mu opět zarostla.
„Dědo, proč to sekáš kosou a ne sekačkou?“ ptám se ho jednou o prázdninách.
„Podívej,“ děda zvedne kosu a ukazuje mi na kose nabodnutého krtka „vidíš kolik těch zmetků tady je? To mám sedět doma na zadku?“ odpoví mi děda, načež ladným lakrosovým obloukem odmrští krtka přes celou zahradu. Jo tak takhle vypadá krtek, pomyslím si. Do té doby jsem žil v domnění, že nosí modré kalhotky, v ruce drží rýč a pohybuje se pouze růžovým autíčkem nebo létá raketou. Děda popadne brousek a pustí se do pečlivého přeostřování.
„Co by jinak Ferda žral?“ dodá po chvíli a spustí nový kolotoč sekání.
Ferda bylo moje vypasené pražské morče. Budiž mu země lehká, teď mi došlo, že za to nejspíše mohl dědův masivní přísun sena, že se tak přežíral a že mi brzo chcípnul.
Tehdy jsem dědovu odpověď nepochopil a šel jsem raději spadnout z třešně.
Cesta k lesu
„Dvě slepice jsou v tahu,“ oznamuje děda babičce smutnou drůbeží statistiku.
Nějakou dobu, dokud si babička myslela, že to něco změní, visela u našeho slepičího výběhu cedule s nápisem: “ Dědečku, zavírej vrátka!"
„Kolikrát ti to mám říkat, abys zavíral ta vrátka!“ ječí babička na dědu. Děda nevinně pokrčí rameny a práskne s vrátky, až to zapraští v pantech.
„Pamatuj, liška si cestu vždycky najde a babička, jak mě vytočit taky. Půjdeš se mnou do lesa?“ ptá se mě děda.
Radostně souhlasím a o něco později i s kárkou vyrážíme. Dědova třetí nejoblíbenější činnost (po vytáčení babičky), vozit popadaná shnilá jablka k lesu a zachraňovat život vyhublým srnkám. Děda vycházel k lesu pravidelně. Nehledě na počasí. Nehledě na babiččin pohled. Nehledě na vše. Když došlo dřevo. Když popadaly ovocné stromy. Když chtěl, tak šel.
Vylezeme na kopec a vydáme se směrem k lesu.
„Podívej tamhle je Rokytnice,“ ukazuje prstem do rozlehlé krajiny, „tamhle byla hranice a tamhle začínaly Sudety,“ současně mě zasvěcuje do politické a velmi těžké životní situace před desítkami let. Z mého puberťáckého úhlu pohledu byl pro mne přísun dědou sdělovaných informací, dodnes toho lituji, zhruba takovýto: „Bla bla bla, bla bla bla…jednou jsem jel ze školy motoráčkem z Doudleb a usnul jsem ve vlaku. Přejel jsem hranici až do Rokytnice. Zpátky jsem musel už pěšky. Obcházeli to hraničáři se psy a koho potkali, na toho bez varování stříleli.“
„Cože?! A ty jsi se nebál dědo?“ ptám se ho.
„Bál. A jak. A tamhle jsme ujížděli esesákům na běžkách,“ ukazuje mi prstem kamsi daleko na pole.
Dostaneme se k lesu a vysypeme náklad na určeném místě. Po vykládce obvykle následovala nakládka a ani tato cesta nebyla výjimkou.
„Nasbíráme ještě nějaké klestí na otop,“ povídá děda a vyndá z vozíku obří pilu a sekeru. Klestí znamenalo uschlý strom s poloměrem obří americké Sekvoje. Po několika hodinách řezání a štípání je vozík plný a my se vydáváme zpátky k chalupě. Po cestě v pangejtu potkáme dvě ztracené ukvokané slepice. Děda a slepice jsou štěstím bez sebe.
Nemohu si nevšimnout, že problém se zapomenutými, nezavřenými vrátky nebyl dědovým ojedinělým případem. A vůbec, že mu ta paměť už tolik neslouží jako kdysi.
***
V dalším díle trilogie: Dědečku, zavírej vrátka. Cesta domů, se dozvíte, jak děda bojoval s nemilosrdnou nemocí, na kterou se dosud nenašel lék, která postihla maminku mého dědy, mého dědu a jejíž příznaky pozoruji často i sám na sobě.
