Článek
Předem bych se ti chtěl omluvit, že jsem ti tak dlouho nenapsal. Musíš ale uznat, že od té doby, co mi babička řekla, že možná neexistuješ, tak psát dopisy někomu, v koho člověk naplno nevěří, je o dost těžší, než když člověk žije ve světě s všemocným Ježíškem, který mu může splnit všechna jeho dětská přání a touhy. Chvíli mě to bavilo. Nějakou dobu jsem předstíral, že v tebe stále věřím v marné naději, že se něco změní a že dostanu pod stromečkem více hranatých dárků na úkor nevyžádaných měkoušů. Což se nikdy nepotvrdilo a nestalo.
Po nějaké době jsem dopisy přestal psát úplně. Pak jsem si na tebe chvilku dokonce hrál a jelikož jsem měl hluboko do kapsy, sázel jsem na variantu ručně vyrobených dárků, které jsem vytvářel s láskou a od srdce. Nicméně po několika letech jsem od nich musel ustoupit, neboť jsem zjistil, že dokonce i ti měkouši mají větší úspěch, než mnou sestavené ramínkové kuše nebo vyfouknutá pomalovaná vajíčka.
Měkouš. Dárek, jenž vyvolává noční můry a plané naděje, že možná není určen vám. Při rozbalování se nezapomeňte falešně usmívat a pak Ježíškovi za ty nové spoďáry pěkně poděkovat.
Časem mi došlo, že Vánoce nejsou o tom, co najdeme pod stromečkem, ale o tom, s kým u toho stromečku sedíme. Ty pravé Vánoce jsou o ničím nenahraditelné kouzelné vánoční atmosféře, a především o lidech, kteří ji s námi sdílí. Jsou o rodině. K tomu pravému štěstí nemusíme mít žádné dárky (neplatí u dětí). Stačí, když jsme všichni pohromadě. Když se máme rádi. Sdílíme spolu výjimečný okamžik, který je k nezaplacení a který žádný fyzický dárek nikdy nevynahradí.
V mém případě pak přišel ale šok, milý Ježíšku. Naše rodina se rozpadla. Sdílet vánoční atmosféru bez jednoho z rodičů je mnohem těžší, než zjistit, že možná neexistuješ, a že ti ty stovky dopisů, které jsem ti doposud poslal, možná nikdy nepřišly. Následovalo temné období, kdy se přiznám, že jsem Vánoce spíše nenáviděl, než že bych se na ně těšil. Čas ale zhojí všechny rány a já jsem nebyl výjimkou. Nová vánoční atmosféra byla přijata, ovšem na úkor toho, že jsem na tebe dočista zanevřel.
Nyní ti píši po velmi dlouhé době. Téměř o čtvrt století později. S novou rodinou a s vlastními dětmi, které v tebe bezmezně věří. Přestože nikdo z nich neumí ještě psát, načmárali již několik dopisů s obrázky, co by od tebe nutně potřebovali dostat. Konečně jsem si naplno uvědomil, jaké to kdysi muselo být. Být v kůži rodičů a tu pravou vánoční atmosféru vytvářet. Schovávat dárky pod postelí. Předstírat, že mám průjem a že půjdu na vánoční procházku o něco později, hned potom, co tu tunu dárků vyskládám potají pod stromeček. Přijal jsem tu roli. Udělám všechno, abych své děti nezklamal, a aby si Vánoce pamatovaly vždy v dobrém a aby v tebe věřily co nejdelší dobu. Ptaly se mě, proč jsem si o něco také nenapsal. Mají pravdu. Už bylo na čase, a proto ti také píšu tento dopis. Ale co bych měl ještě chtít, když už všechno důležité mám?
Přál bych si o něco více věřit v to, že skutečně existuješ. Alespoň maličko. Pak bych si přál, zahraji si teď tak trochu na Miss Universe, nic. Tím úplně nejlepším dárkem by pro mne bylo, kdyby se nic v příštím roce nedělo. Nebylo už toho všeho dost? Dost nemocí, dost válek, dost vysoké inflace, dost zdražování, dost nesplnitelných slibů a přání? Přál bych si, aby se lidé měli navzájem více rádi. Přál bych rodinám, které nejsou z různých důvodů úplné, tak jako jsem to zažil kdysi já, a mají Vánoce proto mnohem těžší, aby úplné v co nejbližší době zase byly. Nejlépe hned ty další. Aby pro ně byly Vánoce opět šťastné a veselé. Přál bych si jeden pěknej hranatej dárek, kde by tohle všechno bylo. Jo a také bych si přál méně měkoušů.
Tak se měj pěkně Ježíšku.
Moc ti za všechno děkuju.
A nezklam mě.
