Článek
K tomu, že něco zasadím, jsem se odhodlával dlouho. Balkón orientovaný na jih, který slouží pouze k sušení prádla? Byl by hřích ho nevyužít i jinak. Kdo miluje okurkový salát tak jako já, pěstování okurek se k tomu přímo vybízí. Nejprve mě čeká ale shánění semen. Jinak řečeno návštěva potravin, kde se prodává zelenina. Po pečlivém výběru sáhnu po té nejhezčí a největší hadovce, kterou v krámě najdu a která svou velikostí konkuruje i přerostlé cuketě.
Semena se suší na okně a jako bonus okurkový salát k tomu. No není na světě krásně?
Po 14 dnech přichází nemilé zjištění. Semena záhadně zmizela! Jako hlavního viníka podezřívám Ferdu. Naše morče. Nechápu ale, jak se na místo činu dostal. Buď musel absolvovat zhruba metrový akrobatický skok z gauče přímo na okenní parapet nebo semena sfouknul vítr a Ferda měl pak značně usnadněnou práci. Poslední varianta je, že je prostě někdo, manželka vyhodil do koše v domnění, že se jedná jen o odpad vzniknuvší při posledním intenzivním strouhání okurek.
Když tuto příhodu smutně vysvětluji kolegyni v práci, smiluje se nade mnou a jednu svou překrásnou, roubovanou okurku-sazenici mi daruje. Prázdný kýbl z posledního malování před deseti lety použiji jako květináč, naplním ho hlínou z výkopu a už to pěkně roste. Brzy je balkón pokrytý šlahouny, kam až oko dohlédne a zároveň se objevují první kvítky. Abych nic nepodcenil, po večerech štětcem jemně rozprašuji a oplozuji kvítek za kvítkem. Časem kvítky mizí a objevují se první okurčičky. Neznámo proč ale po dosažení velikosti několika centimetrů okamžitě vadnou a hynou. Pouze jeden jediný statečný mohykán se dostane na druhou metu a pokoří délku zhruba deseti centimetrů.
Kolegyně z práce mi mezitím nosí ukazovat tuny vlastnoručně vypěstované zeleniny včetně svých obřích melounů. Já ovšem nepropadám panice. Každý nějak začínal. Poctivě zalévám svého milovaného rozmazlovaného jedináčka. V noci před spaním mu čtu pohádky, přes den ho pak intenzivně prosvěcuji LED svítidlem. Bohužel to nevypadá, že by se přes veškerou snahu hodlal zvětšit, byť jen o další milimetr a tak ho po několika dnech utrhnu a rozřežu na milimetrové plátky.
„Děti pojďte ke stolu. Tohle jste ještě nikdy nejedli!“ svolávám smečku.
„Co to je, tati?“
„To je okurkové carpaccio, miláčku. Vrchol okurkové degustace a zahrádkářského umění,“ odpovídám dceři.
„Domácí okurka, špetka soli, trocha cukru, vymačkaný citrón, hodně lásky a dokonalost je na světě. Tak šup! Jen se neupejpejte. Plátků je dost pro všechny!“
Vidlička. Nabodnutí delikatesy a už je to v ústech. První skousnutí lahůdky. A…vyplivnutí veškerého obsahu. Kašel a dávení.
„Fuj tati. To je tak strašně hořký! To se nedá jíst!“
Pojďme si nyní zpětně zrekapitulovat, co se stalo
Okurky za určitých okolností, když se o ně například špatně staráte, ale to nebyl tento případ, mohou mírně zhořknout. Za všechno může látka zvaná cucurbitacin. Tento hořký vysoce oxidovaný triterpenoid se běžně nachází v kořenech, stonku a listech rostliny okurky. Vlivem různých stresových podmínek, nedostatkem živin, nedostatkem vody a dalších faktorů se může tato látka začít hromadit v plodech - okurkách samotných.
Obvykle je ho pak nejvíce u stopky a v zevní zelené vrstvě okurky. Zcela výjimečně může být tento nechutný „hořkoid“ v celé okurce. Z toho usuzuji, že v našem případě se jednalo o jakýsi šlechtěný hybrid super hořké odrůdy, který mi kolegyně v práci schválně podstrčila a brala to jako takový malý kanadský žertík.
Zajímavé je, že některé varianty cucurbitacinu vykazují protinádorový efekt. Nejnadějnější se jeví v tomto směru cucurbitacin D. Je tedy možné, že se jednoho dne dočkáme toho, že místo náročné chemoterapie dostaneme v nemocnici do ruky speciálně vyšlechtěnou protinádorovou hořkou okurku. Pak se mi možná někdo ozve a bude chtít radu, jak na to.