Klacek místo pomlázky? Dobrá alternativa, než dáte první ránu

Velikonoce se nebezpečně blíží a člověk nechce udělat stejnou chybu jako minulý rok. To, když zjistíte, že nemáte vajíčka ani pomlázku. Pár vajec se nám loni naštěstí podařilo vyžebrat od sousedky, kterou jsme za to pak zmlátili klackem, o tom ale za chvíli. S pomlázkou to bylo už horší. Ta předloňská se záhadně vypařila. Museli jsme proto improvizovat. Naštěstí pro mě, jsem líný, a tak stačilo pouze ušmiknout pár vhodně dlouhých větví, které zůstali nezastřihnuté trčet na zahrádce na stromě. Ovázání barevnými krepáky a voilà, pomlázka je na světě. Děti září štěstím a odhodláním.

Nejprve nanečisto zahřívací kolo na mamce. Děti se ostýchají a já jen něžně. Vypadá to, že to půjde. Je to tady. Vyrážíme. Zdá se, že si zatím nikdo ničeho ani nevšiml. První výslužky jsou v hrsti. Košíčky se krásně plní různými dobrotami. Jdeme dál. Další sousedka, ta s vajíčky, je už všímavější:

„To je klacek?“ ptá se zvědavě.

„Ne, to je pomlázka!“ odpovídá můj synek naštvaně.

Drzý dotaz ho zřejmě namíchnul, a on tak po skončení koledy, kterou jsem si krásně sám odrecitoval (děti zásadně mlčí), značně přidává na intenzitě šlehání.

„Au! To už bolí!“ ječí sousedka.

Po vyfasování čokoládek odvádím koledníky, pro zachování vřelých sousedských vztahů, raději rychle pryč. Děti to kupodivu, začíná čím dál tím víc bavit, a také pomalu ztrácejí zábrany a ostych. Nakonec celou akci musím ukončit, protože to začíná být již neukočírovatelné. Děti se mě i přes moje úpěnlivé prosby, aby to s těmi klacky tak nepřeháněli a šlehali něžně, nedaří usměrnit.

Navíc zjišťuji, že špatně zastřihnuté výčnělky z klacků činí spíše ozubené palcáty než pomlázky. Čokolády máme vykoledováno poměrně dost. Množství zmlácených a možná i trochu naštvaných sousedů, je však poměrně vysoké, a tak doufám, že nám snad příští koledovací sezónu svoje vrátka zase otevřou.

Kdo ale žije minulostí, nežije přítomností. Co bylo, bylo. Čas nezastavitelně teče a my tak máme před sebou další Velikonoce. Kdo viděl aktuální ceny paprik tuší, že ceny pomlázek nebudou o mnoho nižší. Připadá tedy pouze jediná možná varianta. Vyrobit si vlastní domácí vymazlenou pomlázku. Pro člověka, který vyrůstal v Praze, a ještě nedávno si myslel, že se pomlázky pouze kupují, to může být možná trochu problém. Ale existuje internet, takže pár kliků a už víme z jakého stromu se to vyrábí. Skvělé! Jednu menší vrbu máme přece na zahrádce! Děti jde se na výpravu!

Děti volí nevídané tempo. Zřejmě si myslí, že jdeme opět pro klacky. Jak budou ale mile překvapené, na jakou prvotřídní úroveň jsem naše koledování posunul! Konec hanby děti. Už si o nás nebude nikdo šuškat, že jsme násilníci. Ne, ne. Budeme nefalšovaní koledníci, jak se patří!

Vrba je na svém místě. Jenže je úplně holá. Bez větví. Na stromy jsem sice nešáhnul, ale tenhle keř, co stál hned vedle branky a bránil v průchodu, jsem, už si vzpomínám, vzal na podzim křovinořezem. Šlo to krásně, možná proto tam zůstal trčet jen holý pahýl. Člověk prostě občas zapomene, co měl k obědu a už vůbec si nepamatuje, co bral křovinořezem na podzim. No nic. Tak se půjde do přírody. Pohyb je základ života. Nějaká ta vrba poroste určitě i kousek za městem.

Na výpravu se s námi tentokrát vydává i moje manželka. Asi se chce ujistit, že utrhnu tu správnou větev. Cestou z města míjíme překrásnou vrbu. Roste ale za cizím plotem. Na chvilku se zastavím a napadají mě děsivé myšlenky. No tak Dane to nejsi ty. Tohle ty přece neděláš lézt někomu přes plot. Ale co jen zazvonit a slušně se zeptat? Dobrý den, nemohl bych si u vás natrhat trochu větví? Nechci zase zklamat svoje děti a vy určitě ani nevíte, že to za Vaším domem je vrba a že se z toho dělají pomlázky, takže vám je k ničemu a já bych si natrhal jen trošičku. Vyhraje hrdost. Vcházíme do lesa.

Vrby nikde. Děti jako vždy nalákám na výběh s divokými prasátky. Tentokrát je však prázdný. Prasátka nikde. To je den…

Vrby obvykle rostou poblíž vody, v lužních lesích, na vlhkých loukách, v rašeliništích či podél vodních toků, ale též v alpínské vegetaci či v mrazové tundře. U nás nic takového nemáme, ale jedna vrba roste u E55ky.

Jsme na místě. Je tam. V celé své kráse. Díky bohu. Že by se na nás přece jen trochu usmálo štěstí? Děti již začínají značně protestovat. Krátká procházka se protáhla kvůli nedostatku vrb na slušný výšlap, a tak není čas ztrácet čas.

Z dálky to není poznat, ale z blízka zjišťujeme, že je již značně otrhaná. Vzhledem k tomu, že nemám na zádech pětimetrový žebřík, nezbývá nic jiného než vylézt po prudkém svahu k silnici a pokusit se stáhnout nějaké ty větve odtamtud. Rychle instruuji manželku, ať jde za mnou, že jí nějakou tu větší větev stáhnu a ať ji pak otrhá. Svah je řádně kluzký, ale podaří se nám nakonec vyšplhat až nahoru a já se zavěšuji na jednu pořádně osypanou větev plnou pomlázkových prekurzorů. Manželka neztrácí čas a začíná trhat. Větev ale nesouhlasí a praská. Jedu po zadku nejprve sám s utrženou větví, cestou pak přibírám ještě manželku. Děti naštěstí mineme. Jsme sedření a od bahna, ale úkol splněn. Větev s budoucími pomlázkami je doma.

Na cestě domů potkáváme konečně divoká prasátka a jednu řádně vypasenou divokou prasnici. Bohužel pro nás nejsou za plotem ve výběhu, ale na cestě před námi.

Volíme tedy cestu oklikou, díky čemuž se z krátké procházky stává cesta kolem světa s dětmi na zádech. Ten úlovek, co jsme ale našli, za to rozhodně stojí.