Článek
Jste ve středním nebo pokročilém věku, v rybníku se sice neutopíte, ale nějakým zářným plaveckým stylem rozhodně nedisponujete? Buďte v klidu. Není to vaše chyba. Nejvyšší čas začít pilovat správnou techniku a zpevňovat si vaše krásné tělo. Vše se dá totiž napravit unikátním kurzem plavání pro dospělé!
Nyní to nejdůležitější. Nejprve musíte takový kurz najít, a poté se na něj dostat. Což není úplně tak jednoduché. Těchto kurzů příliš mnoho není, a pokud na nějaký narazíte, bývají dost často obsazené.
Já jsem měl to štěstí, že se mi povedlo obojí. V dlouhých kraťasech mě tam prý nepustí, a tak si pořizuji nové plavecké, včetně brýlí a čepičky.
Ve vybraný den jsem na stanoveném místě spolu s ostatními plavci/neplavci. Je nás asi 20. Bazén 25 metrů.
„Tak mi ukažte, co umíte.“ Přikazuje mi instruktor. Namakaný vyplavaný mladík.
Vykání? Asi vypadám fakt už staře. Nevadí. Jdu na to. Nasazuji slušné tempo. Alespoň si to myslím. Obrátka. Zrychlení a jsem zase zpátky.
„Jinej styl než prsa umíte?“ Ptá se instruktor.
Zakroutím hlavou.
„Takže druhá skupina. Vezměte si desku a jedeme jenom nohy. Tam kraulové a zpátky znakové.“
Druhá skupina. Skupina B. To znamená začátečníci. Dalo se to čekat. Ale co už. Položím se na vodu a vyrážím. To, co jsem předtím zvládnul pomocí prsou za minutu, mi nyní trvá asi 5 minut, a to jsem teprve na první obrátce. Přitom se mi podaří vypít asi půlku bazénu a dostanu první lehkou křeč. Říkám si, že cesta zpátky už bude určitě lepší. Nebude. Nakonec se s vypětím všech sil přece jen „dokopu“, až do cíle. Zázrak je, že je v bazénu stále ještě nějaká voda, protože jsem jí musel cestou vypít určitě několik hektolitrů.
Když se trochu vzpamatuji, chytím dech a dozní křeče, zjistím, že většina parťáků z mé skupiny se již vrací po dalším kole, kterého jsem se ještě ani nestihl zúčastnit.
„Dáme si to ještě jednou.“ Dostávám pokyny od instruktora.
Cože? Slyšel jsem dobře? Ještě jednou? Nenechávám na sobě znát nástup čirého zoufalství. Spolknu sousto bazénové vody a vyrážím na cestu. Tentokrát jsem povzbuzován samotným instruktorem. Mlátí mě gumovou hadicí a marně se snaží usměrnit moje křečovité pohyby.
„Prdel nahoru. Nohy do vody. Necákat zbytečně nad vodou! Pohyb jde od kyčlí. Tááák. Celou nohou, to je ono!“
Dostávám pochvalu. Ono to nakonec možná i půjde. Že by ve mně přece jen byly nějaké ty zapomenuté plavecké geny dávných předků?
Nebo taky ne…
Po čtvrt hodině začínám podvádět, abych se alespoň trochu pohnul z místa. Jednou nohou se začínám odrážet od dna v místě, kde je mělčí bazén. Po půl hodině vojenského výcviku musím vylézt z bazénu, protože křeč v pravé noze začíná být skutečně trýznivá, navíc se z nohy stal nepohyblivý kámen. Kupodivu dostávám křeč i do ruky, i když tu jsem zatím ještě nepoužil. Oznamuji trýzniteli, že musím čůrat a odkulhávám pomalu na WC. Vracím se na posledních 10 minut kurzu. To už jsou zase prsa.
„Tak, co?“ Culí se na mě spolu-plavající kolega Ondra na konci hodiny.
„Koukám, že jsi na tom podobně jako já. Šílený, co? Nic si z toho nedělej. Příště to už bude určitě lepší.“
Příště? To se budu dobrovolně topit ještě příště? Je to sice hodina polykání vody a totálního zoufalství, ale je to jenom moje hodina. Bez dětí. V klidu pod vodou. A co bych pro ty moje ubohá záda navíc neudělal.
„No, jasně.“ Odpovídám. „Tak zase příště. Čau.“
