Článek
Odložit své milované dítko v mateřské školce není jen tak. Je to bezprecedentní milník v životě malého človíčka a jeho rodiče. Je to krok do nejistoty. Váš zhýčkaný potomek musí být najednou sám, v úplně novém, neznámém prostředí s cizími osobami. Ne každému dítěti se taková změna líbí, většině dětí se nelíbí. Svoji nelibost nám pak dávají velice rády najevo hlasitým, urputným pláčem, vyčítavým pohledem či zběsilým úprkem k východu nebo přilepením se k něčí (ano, i cizí) noze.
Zdaleka nejhorší jsou ale právě ty vyčítavé pohledy související s obtisknutým obličejem dítka k plexisklu s výhledem do šatny či na venkovním okně a s tím spojeným vytřeštěným výrazem ve tváři plným slz a smutku, vyčítajícím nám naši zradu. Jakoby nám naše dítě chtělo na dálku telepaticky říct:
„Tak ty jsi mě tu nechal!? To už jsi mě rovnou mohl strčit do babyboxu, ty proradníku! To ti jen tak neodpustím!“
Tento šíleně smutný pohled toho nejsmutnějšího dítka na světě je obvykle doplněn o prosbu: „A tatyyy, zamáváš mi?“ a s tím související nekončící mávající maraton. Ten začíná už v šatně u plexiskla nářků a plynule pokračuje do venkovní expozice. Ano expozice, protože kdysi dávno při stavbě moderní kontejnerové školky jednoho bezdětného architektonického šílence napadlo (možná se týká jen naší školky), že by zdi budoucí mučírny mohly být zcela průhledné, tj. prosklené. Jaký to skvělý nápad! Tolik světla a tolik rozhledu pro malé mávající nešťastníky. Pro vypařující se rodiče to znamená ale pouze jedno, nekonečnou uličku hanby, protože cesta na parkoviště je až příliš dlouhá a až příliš dobře viditelná. Vy jste celou dobu vystaveni nekompromisnímu pohledu svého dítka a nutnosti mu mávat, kam až jeho dalekozraké oko dohlédne, dokud neskočíte za nějaký širší strom nebo se neschováte za jiného odcházejícího rodiče.
Ti citlivější z nás to někdy nevydrží a vrátí se zpátky do školky. Vytrhnou své dítko ze spárů nekompromisních učitelek a vezmou si ho sebou do práce, aby ho další den nekompromisně hodili zase zpátky za plexisklo.
Problém schody. Starší dítě A čeká po schody (neví o vás), až půjde se svou třídou ven. Dítě B je schované s vámi na schodech. Vy jen čekáte, až s ním budete moci bezpečně projít kolem dítěte A tak, abyste nespustili bombu Vašík.
Jaký je ale onen tajný recept, díky kterému se dá adaptace dítěte bezproblémově zvládnout? Jaký je ten správný klíč k úspěšnému zvyknutí si na režim školky a kde naopak spočívají nepřekonatelné nástrahy?
Kauza Vašík
Jak by adaptace, rozumějte zvyknutí si na školku měla vypadat? Rozhodně ne tak, jako to bylo u rodičů malého Vašíka. Vašík byl čilé, kudrnaté, decentně rozmazlené dítě. Řekněme takový zlatý standard školkové adaptace. To, že jde Vašík do školky věděl každý v dosahu několika kilometrů se značným předstihem. Vašík do školky jít nechtěl a již od parkoviště řval, jak tur. Teď si představte, že vám tuto řvoucí „antiadaptační bombu“ přinesou do šatny, kde se již několik desítek minut snažíte marně přesvědčit svého vlastního potomka o výhodách školkové docházky a o exkluzivních hračkách a hodných tetách umístěných v jeho třídě, které by měl jít prozkoumat. Už už to vypadá, že máte vyhráno, že vám zbývá už jen ta část s uličkou hanby, když vám do toho přinesou Vašíka.
Rudého, sípajícího, kopajícího Vašíka, máchajícího svými končetinami na všechny strany v marné snaze vymanit se ze sevření a dát se na útěk, předá jeho rodič do náruče učitelky a chladnokrevně odchází. Vašík naprosto degraduje adaptační morálku v místnosti. Spustí kaskádovitou lavinu řvoucích dětí a protestů a vy můžete začít od začátku.
První den
První den školky nebývá zdaleka tím nejhorším dnem adaptace, jak by si někteří z nás mohli snad myslet. Tím nejhorším dnem adaptace bývá totiž jakýkoli další den po prvním dni, ale o tom až za chvilku. První den dotyčné dítě ještě zdaleka netuší do čeho jde. Netuší, že ve školce bude úplně samo, bez rodičů. Nechápe to. Od rána se usmívá, překypuje energií, těší se, že bude už také chodit na ono místo jako jeho starší sourozenec. Že bude také tak šikovné.
První dny ve školce bývají pouze na 1-2 hodiny a to včetně přítomnosti rodičů. Pohodička řekli byste si. Ne, pokud vám vaše dítě zakáže vstup. Může se totiž stát, že je vaše dítě tak přemotivované, tak se tam těší a věří si, že vše zvládne, až vám v šatně může říci kupříkladu: „Já sama!“ slyšel jsem dobře? „Ty tam chceš jít vážně sama? No to jsi moc šikovná!“ pac a pusu, dečka a plyšáky sebou, šup a už je vevnitř, abychom ji za 15 minut měli zpátky. Neutuchající hysterický řev, ale prý si vedla skvěle, tak zase zítra. Ani svačinu jsme nedostali.
Já „neci“ do školky
Plynule navážeme na předchozí den. Dítě už se ráno neusmívá. První, co od něj uslyšíte, ještě než vyleze z postele, bude velmi pravděpodobně: „Já neci do školky!“ Tato věta zazní během následujících dní (někdy i týdnů) v mnoha podobách, v různé intenzitě, opravdu mnoho-mnohokrát. A právě načasování tohoto slova je skvělým indikátorem úspěšnosti adaptace.
- Já neci do školky, ležím ještě v postýlce, jen se mi o tom zdá a je to noční můra? Čeká vás „dlouuuuuuuuhá“ cesta.
- Já neci do školky a mám ještě pyžámko? Krok lepším směrem, ale stále nemáme vyhráno.
- Já neci do školky, ale povedlo se dojít až ke školce? Blízká se na lepší časy.
- Já neci do školky, ale už jsem si v šatně přezula bačkůrky? Už jsme tak blizoučko!
- Já neci do školky, Vašík taky nece. A jsme znovu na začátku.
Párek
První den školky nám úplně nevyšel. Plni očekávání, po dlouhém přemlouvání a ujišťování, že se dovnitř půjdeme podívat spolu, že se ničeho nemusí naše dítko bát, se konečně dostáváme k paní učitelce. Ta nám sděluje, že dnes je to už bez rodičů, že to říkala už včera, ale protože jsme vydrželi jen 15 minut, tak se to k nám zřejmě nedostalo. Po několika minutách, které bych raději rychle vymazal z paměti, dospějeme s paní učitelkou k rozumnému kompromisu, že mohu bivakovat u dětských záchodků. Tato metoda je úspěšná, dcera mě pravidelně kontroluje, jak si u záchodků vedu a přečká i kritickou chvíli spojenou s příchodem Vašíka.
Proč si myslím, že kauza rozmazlený Vašík není problémem Vašíka, ale jeho rodičů? Na dětském záchodku vydržím zaklíněný až do svačinky. Servírují se čokoládové kuličky s mlíčkem. Vašík, který už kupodivu přestal řvát, vyvádět a zklidnil se, chce párek. Chce pouze a jen párek. Nechce čokoládové kuličky. Nenechá si to vymluvit a když mu není vyhověno, spustí takový tyátr, který jsem neviděl ani u nás doma. Řve, kope, shazuje židličky, běhá kolečka sem a tam, jako splašený orangutan v říji. Doběhne na záchodky, kde stále sedím, zaklíněný mezi dětským umyvadlem a ručníčky. Vyvalím na něj oči a vypláznu jazyk. To nečeká, lekne se, samým zděšením zacouvá zpátky za učitelkou a ta ho uklidní. Později sní i ty kuličky. Prý jestli k nim nechci občas na brigádu. Nechci.
A je to
Co bych vám závěrem poradil? Na své dítě netlačte. Do ničeho ho nenuťte. Ono se to tak nějak poddá. Paní učitelky jsou hodné a zkušené, poradí vám, jak na to a když ne, přijdete na to určitě sami.
Když máte pak to „štěstí“ a nějakým zázrakem se vám povede vašeho potomka ve školce nechat, přemluvíte ředitelku školky, aby vytapetovala, alespoň spodní část expozice, aby to loučení nebylo tak dramatické, zjistíte, že děti jsou skutečně vynalézavá stvoření. Nad tapetou, tam, kde už je zase vidět, trčí hlava vašeho miláčka. Stojí na židli, na stole, na štaflích, netušíte. Hlava se ale usmívá a mává vám. Dobré znamení. Je to za vámi. Máváte také. Pozdravíte maminku s Vašíkem, skočíte za strom a můžete běžet vesele do práce.
