Článek
Další výročí svatby je na obzoru. Manželka nervózně přešlapuje v kuchyni a nemůže se už dočkat, až její milovaný (já) dorazí konečně domů. Večeře nachystána. Svíčky rozžehnuty. Plouživá hudba v pozadí vyhrává na dvou překrásných reproduktorech (dárek mé lásce ke dvacetinám), romantický přiškrcený hlas patřící Jamesi Bluntovi (tento stav nejspíš nevydrží dlouho) dokonale podtrhuje podvečerní atmosféru.
Klíč v zámku. Konečně. Je tady! Klika. Deštník. Jsem tady! Venku leje jako z konve. Dlouhé objetí. Pusa. Předání kytice, která trochu zmokla, ale jinak vypadá nádherně. To, co mám ale schované ve dvojité igelitce a trojitém dárkovém obalu je naštěstí zcela v bezpečí a v suchu. Manželka nervózně pokukuje po igelitce. Shazuji ze sebe mokré šaty a sedáme ke stolu. Ano jsem pouze ve spodním prádle. Ve chvíli, kdy si to uvědomím, tak je již servírován dezert.
Po večeři a věcně rozvedené konverzaci týkající se počasí, práce, budoucích dětí, minulých a současných kamarádek, nostalgického zavzpomínání si na minulé výročí a obdržených darů od manželky (nepamatuji si co to už bylo), přichází igelitky čas. Termín igelitka byl poměrně nešťastně použit, jedná se spíše o středně velkou lodní tašku. Tzv. loďák na kolečkách. Darů je víc.
Aby byly ženy spokojené, tak by měly být pravidelně obdarovávány nejenom věcnými dary, ale i nevěcnými. Například složenou básní či písní zpívanou za měsíčního úplňku do ouška.
Nenápadně s úsměvem na rtech ukazuji prstem na jeden z větších balíků, kterým má manželka začít. Nervózně na mě hledí. Ano, ten, lásko. Tím začni. Noc je dlouhá. Ať to všechno stihneme. Netušíš, jaká jízda nás ještě čeká. Po chvíli začne láska mého života rozbalovat z dvojitého igelitu třikrát přelepený obsah tajemné krabice. Obsah dárku vyklouzne z vnějších obalů na zem. Nešťastně si přitom pochroumá jeden ze svých krásných rohů. Co se dá dělat, to opravíme lepenkou později.
Jedná se o deskovou hru. Ne ovšem ledajakou. Nápis na obalu hlásá Agricola. Hra roku 2008. Láska mého života nemůže uvěřit svým očím. Opravdu tohle dostala? Opravdu si tohle všechno zasloužila? Ale kdeže. To zdaleka není všechno. Následují další krabice. A to všechna možná rozšíření k této epické hře. Bouřlivé objetí. Pláč. Pláč z radosti? Ale no tak. Jsem tak naměkko, že nechávám skřehotat Jamese i nadále. Pak přichází na řadu to nejlepší. Vytahuji XXL sklenici zelených oliv s pecičkami. To, aby se nám dobře hrálo.
„Já ale nemám ráda olivy,“ sděluje láska mého života.
„Tak si zahrajem? Už to mám všechno nastudovaný,“ odpovídám nevšímaje si narážky ohledně oliv.
„Víš. Já… Jsem unavená. Nepůjdem si radši lehnout?“ unavený hlásek mé ženy.
Lehnout? Teď? Teď když jsem zapálil voňavé svíčky? Teď, když jsem přeladil Jamese Blunta na něco poslouchatelného. Navlékl si na sebe pyžamo. Teď, když jsem všechno nachystal. Rozestavil desky. Zamíchal kartičky. Připravil zvířátka, dřevěné domečky a další serepetičky na svá místa? Do svých fochů. Teď, když se schyluje k odehrání té největší deskové seance, plné emocí, zábavy a farmaření všech dob? Teď si chceš jít lehnout?!
„Co takhle Scrabble?“ zeptám se s nadějí v hlase. Mám na mysli hru se slovy, kterou jsem daroval lásce mého života předminulé výročí a ve které mě drtí jak malého kluka. Někdy se člověk musí trochu obětovat.
Zkoprnělý pohyb osoby, která chtěla vidět, zda zvládnu sólo verzi této unikátní hry s ovcemi, prasaty a krávou a která si vše chtěla prostudovat a rozmyslet do zítra, aby měla alespoň nějakou šanci. Zároveň postřehnutelný záblesk v oku této osoby z možného budoucího ponížení mé maličkosti v jiné, na mě příliš triviální ale zároveň neskutečně složité hře.
„Tak dobře. Ale ne že mě zase necháš vyhrát!“ zní ironická odpověď.
Nechat tě vyhrát? Já jen nerad hraji hry, ve kterých pokaždé prohrávám.
