Článek
Proč tolik lidí láká představa dozvědět se smutnou informaci, že skonal někdo z vašeho okolí? Že odešel někdo blízký, koho jste možná znali a jehož rodině byste mohli vyjádřit soustrast? Ať už šlo o kamaráda, nebo o nepřítele, hlavně, že se k vám taková zásadní zpráva dostala. Pokud jste se takovou informaci dosud nedozvěděli, přišli jste o něco? Není lepší takové věci raději nevědět, případně je zjistit, až s odstupem času od někoho, koho se taková událost osobně dotkla?
V naprosté většině případů se, ve vší úctě, pozastavíme u výlohy pohřební služby, podíváme se na vystavené úmrtní listy (parte) a po chvíli opět mlčky pokračujeme v cestě. Později, v návaznosti na to, zda jsme zaznamenali někoho známého či blízkého, vyjádříme pozůstalým soustrast. Tak je to v pořádku a takový je pravý smysl těchto výloh a nástěnek. Tato vznešenost ale není pravidlem. Někdy parte komentují přihlížející více než je potřeba. Několikrát jsem toho byl osobně svědkem.
Tak kdopak nám to dneska umřel? Toho neznám. Tu taky ne. Tu jsem možná znal, ale nejsem si jistý. No konečně nějaké povědomější jméno. Už se zase kácí v mém lese. Franta Sládek, 76 let. Umřel náhle. Vzpomínají manželka Libuše s rodinou.
„To tak, prý náhle!“ brblá si pod vousy postarší čumil, když jdu jednoho dne náhodně kolem a čtu mu myšlenky, „ten chlastal jako duha. V hospodě trávil víc času než doma,“ pokračuje nahlas, „a Líba na něj rozhodně v dobrém nevzpomíná. Ta je ráda, že zaklepal bačkorama a že je ten obří barák, co jí postavil, konečně její,“ dokončuje rozbor.
Někdy je to ještě horší. U výlohy zaznamenám dvě dámy v produktivním, „menopauzovém“ věku:
„Koukej! Jedličková je mrtvá. Tak ta už si nezakouří. Konec věčného smradu na chodbě!“
„To není naše Jedličková, tý je přes 80. Týhle je jen 75, navíc jsem Jedličkovou včera viděla, jak hulí před barákem.“
„Hm, máš asi pravdu, a helééé není to parte starýho Novotnýho? No to mě podrž, já ti to říkala, že ten to má už za pár! Když jsem ho viděla na podzim, byl bílej jako stěna. Ani nepozdravil.“
Nedivím se.
Podobné věty slýchávám při svých cestách do práce překvapivě velmi často. Někdy mám pocit, že lidé tyto vývěsky dokonce zařadili mezi svůj běžný denní program. Ráno nejprve do krámu pro rohlíky, na poštu do fronty, do lékárny pro léky, ale hlavně, nezapomenout zajít se podívat do výlohy s vyvěšenými parte, kdopak nám to dneska umřel, abychom měli později o čem brebentit se sousedkou.
V roce 2023 zemřeli v ČR průměrně 4 lidé denně (přepočteno na 1 okres). Ne každý si nechá parte zveřejnit, i tak je to stále dost nebožtíků na to, aby se smutná vývěska ve výlohách pohřebních služeb měnila více než často a činila ji tak neustále „pročumilsky atraktivní“. Když vám umře někdo blízký je přirozené nechat si parte vytisknout a poté jej rozeslat/rozdat rodinným příslušníkům, sousedům a dobrým známým. Pokud ho ale necháme někde veřejně vyvěsit, a to včetně sociálních sítí (město Břeclav), co tím sledujeme? Počítáme s tím, že si ho může přečíst opravdu kdokoli? I ten největší nebožtíkův nepřítel? Na parte bývá uvedené zpravidla jen jméno a věk. I tak je to někdy více informací, než je pro některé „remcaly“ zdrávo.
Mám to „štěstí“, že pracuji ve zdravotnictví, kde lze díky systému B2B jednoduše zjistit, když nějaký pojištěnec nemá pojištění, což ve většině případů bohužel znamená, že zemřel. Z hlediska lékárnického kodexu a zdravotnické mlčenlivosti si takové informace nechávám pouze pro sebe. I kdyby tato povinnost ale neexistovala, zdá se mi to normální se o takových věcech nikde nezmiňovat. A to se týká i zveřejněných parte ve výlohách pohřebních služeb. Mnoho lidí tuto mlčenlivost v sobě zakonzervovanou nemá a smuteční oznámení bere pouze jako další zajímavé téma k hovoru.
Je vážně nutné uctít někoho tím, že se informaci o jeho úmrtí musí dozvědět, co nejvíce lidí?
Jiná věc je, když dojde k úmrtí veřejně známé osobnosti např. slavného tvůrce Krtečka Zdeňka Milera. Pak je to možná ve veřejném zájmu, aby se to lidé dozvěděli včas a v co nejhojnějším počtu, a mohli tak uctít jeho památku i jeho díla včetně Krtečka.
Smuteční oznámení rodiny Zdeňka Milera - a přece není smutné... pic.twitter.com/l4NL1C1D
— Filip Rožánek (@rozanek) December 6, 2011
Pokud se ale jedná jen o obyčejného smrtelníka, jako jsme my všichni ostatní, není lepší zůstat v rozdávání smutečních oznámení pouze u sousedů, kamarádů a rodinných příslušníků? Vyhnout se nechtěným poznámkám a potencionálním škarohlídům?
Já osobně se do podobných výloh raději nedívám a viset bych v ní, nejenom proto, že bych tu ještě nějakou dobu chtěl být, nechtěl. Jedině, že bych byl jednou podobně slavný jako Zdeněk Miler a vymyslel svého vlastního originálního Krtečka, ale to už se asi nestane.
