Článek
Pračka. Neviditelný spotřebič, který ani nevíte, že máte doma. Nejprve ho ve vašem životě používá vaše milovaná maminka. Vy díky tomu chodíte do školy vždy čisťouncí a pěkně voňaví. Víte, že když si něco omylem zakydáte kečupem, nebo to jen prostě nestihnete na záchod a pustíte to do gatí, stačí pouze vzít inkriminovanou textilii a hodit jí doma do koše na prádlo. Tím končí vaše starost. Za pár dní se vaše oblíbené spoďáry objeví v šatníku, čisté a voňavé. Vy tak můžete vesele fungovat dál. Dokonalá symbióza.
Vše funguje až do chvíle, než opustíte domácí maminčino hnízdečko. Většina mužů se s tím vyrovná tak jako já. Pouze vymění šikovnou maminku za šikovnou manželku. Ti méně šťastní uvíznou kdesi v meziprostoru. To jest bez maminky a bez manželky. Beze sporu i tato situace má spoustu výhod. A konec konců dnes existuje již celá řada prádelen, kam stačí pouze prádlo zanést a poté vyprané zase odnést. Stačí mít pouze více sad oblečení.
Pak je tu skupina mužů, tzv. mamánci, kteří neplánují maminku opustit. Nebo minimálně ne před tím, než dostudují vysokou školou, dokončí doktorát, dokončí druhý doktorát a možná ještě jednu vysokou školu nebo nějaké učiliště. Nicméně tuto variantu i přes full-prací servis bych nedoporučoval.
Teď se ale budeme bavit o té nejpočetnější skupině. To jest muži s manželkou, která jim pere. Která mě pere. Vezměme nyní v úvahu, že se z nějakého naprosto nepředstavitelného důvodu, vychýlením časoprostoru či narušením dimenzionální rovnováhy stane, že vaše manželka skončí na pár dní v porodnici. Vy stojíte před opravdu ošemetnou situací. Musíte sobě a svým dvěma dětem, které jste si z nějakého důvodu pořídili, vyprat. Samozřejmě víte, kde se pračka nachází, protože jste jí, abyste manželce ukázali, že jste něco víc, na ono místo sami umísťovali, aretovali a zapojovali.
Když po určité době přijdete na to, jak se pračka zapíná, zjistíte, že tím vaše problémy rozhodně nekončí. Kolečkem štěstí vylosujete nějaký program (ten tlustý čudlík uprostřed), naplníte pračku maximálním množství špinavého prádla. Dáte jí co proto. Nebudete přece prát vícekrát, zvlášť, když jsou teď tak drahé energie. Následně chcete doplnit i prací prášek. Ale co se nestane? Prací prášek nikde! Ať hledáte, kde hledáte, po prášku ani stopy. Berete do ruky telefon (jako již po několikáté) a vytáčíte přítele-manželku na telefonu. Zjišťujete, že je prášek prý tekutý a hlavně, ať nezapomenete na tablety proti tvrdosti. Jasně! Jak mě to mohlo nenapadnout? Tekutý prášek nalezen. Na správné místo umístěn. Tablety proti tvrdosti taktéž, ale kam s nimi? Přijde vám trapné znovu konzultovat s přítelem-manželkou na telefonu, tak je strčíte do pračky k prádlu. Pro jistotu dáte trojnásobné množství. S jistými problémy znovu zavřete pračku (je opravdu napěchovaná), zmáčknete zelené tlačítko a voilà, pračka jede!
Zapnete telenovelu, nohy nahoru, lahváč do ruky a všechno má zase svůj řád a klid. Po chvíli pračka začne hulákat, že už je hotová. Boží. To byla rychlost! Jdete to teda rovnou pověsit, aby to bylo už za vámi. A ejhle, není to nějak moc mokré? To asi bývá, nevadí. Rozvěsíte to všude možně po bytě, a pak vám cosi vzadu v hlavě začne našeptávat. Možná manželka z dřívějšího telefonátu:
Hlavně nemíchej bílé prádlo s barevným! A pozor na tu sukni od blek mauntin!
Jasně. Ta sukně. Ta bílá sukně vaší dcery od „blek mauntin“, která nyní změnila barvu na sytě červenou. Zjistíte, že možná nebyl úplně dobrý nápad přidávat do pračky i to červené počůrané prostěradlo. Ale co už. Čas nevrátíš. Vrátíte se k telenovele a lahváči. Pračku se už znovu raději neodvážíte zapnout. Koupíte květiny, balónky, svíčky a čekáte, až se manželka zase vrátí.
