Článek
Záchod je však stále dost daleko. Máte ale statečné svěrače, a tak je sevřete ještě víc a snažíte se to vydržet až domů. Nebudete si přece hrát na zálesáka a otírat se pak někde lopuchem. Navíc je zima, mrzne a co by na to řekli vaše děti?
Vaše děti vás však nebezpečně zdržují. Nechtějí totiž už z nějakého důvodu jít. A tak chvíli nesete jedno, pak druhé, pak třetí, a tak stále dokola. Tímto tempem to však nejspíš nestihnete. Podcenili jste to. Chtěli jste manželce udělat radost a děti od ní odloučit, alespoň na pár hodin. Skutečně úctyhodný skutek. Délku túry jste však těžce neodhadli. Metry pomalu ubíhají. Čas se vleče. Tlak na konečník je ve fázi těsně před výbuchem.
Konečně! Vaše ulice. Spása! Ještě víc zrychlíte. Dvě děti v podpaží. Jedno tlačené v kočáru vaším statečným břichem. Kočár letí téměř vzduchem. Branka. Teď ještě zaparkovat kočár. Necháte ho pod schody. Do kočárkárny půjde později, to už vydrží. Vy ne. A vzhůru nahoru po schodech. Bohužel pro vás, musíte až do pátého patra. Další bohužel pro vás, nemůžete k tomu použít výtah, protože ho ten starý plesnivý barák nemá. Ale byt nahoře máte opravdu krásný. A ten výhled! Nedá se nic dělat. Nejmladší dvě děti berete do podpaží. Třetí jde po svých.
Nečekaně třetí dítě protestuje, že ho bolí nožky a že chce také nést. Volíte taktiku postupného výstupu. Dvě děti o jedno patro nahoru, pak vracečka s nejmladším o jedno patro do základního tábora, aby vám nespadlo. To celé pořád dokola, až pěkně nahoru do basecampu. Zázrakem se i výstup obejde bez jakékoli nehody, i když v určitých momentech, máte už pocit, že vás vaše svěrače musely určitě zradit.
Dveře od bytu. Klíče v zámku. A už jste uvnitř. Uvítací delegace se bohužel nekoná. Manželka stále odpočívá v ložnici. Nezbývá než děti odevzdat a pak k tomu konečně dojde.
„Tak co miláčku, jak jste se prošli?“ ptá se rozespale manželka.
„Potřebuju kadit.“ odpovíte stručně.
Hodíte na ní dvě nejmladší děti, třetí se někam mezitím vypařilo, a běžíte na záchod. Příliš pozdě si uvědomíte, že záchod vedle ložnice má rozbité splachování, které jste ještě nestihli opravit. Ne, takhle to přece neskončí! Zamíříte na druhý záchod. Vlak je již v zatáčce. Bobr leze z nory. Všechno špatně! Rozrazíte dveře na druhý záchod a tam…sedí a kadí na jediné volné míse v bytě vaše třetí ztracené dítě. Nad ničím už nepřemýšlíte. Vmáčknete se prdelí na nouzový růžový nočník a vykonáte potřebu. Mezitím dorazí vaše prostřední dítě, že potřebuje taky kadit. Tak to asi nepůjde. Vy jste se totiž zasekli a kolena ve výšce hlavy vám přestaly fungovat.
Prostřední dítě potřebu pouští do kalhot. Nářek. Neštěstí. Zápach. A pak…nakonec vaše manželka ve dveřích. Zírá na vás s nechápavým výrazem v očích.
„Ale jo. Dobrá procházka. A co ty? Odpočinula sis?“ navazujete, aby hovor nestál.
