Článek
Růženu z Václavic bolely kolena. K smrti nenáviděla chození, ale jak šlo o houby, její oteklé nohy rázem ožily, splaskly a překonat v lese několik kilometrů v honbě za hříbky pro ně najednou nebyl žádný problém. Když ji sousedka Dáša tuhle k ránu zaklepala na okno, jestli by s ní nešla na houby, neváhala ani chvilku. Hnáty si namazala zázračným louhem z muchomůrky, natáhla si krajkové kompresní punčošky, ladně jako klouzek vklouzla do holin a už si to seděla ve staré červené fabii směr nejbližší lesík.
Cestou jí Dáša zasněně básnila o tom, jak se prý letos ty houby zbláznily. Rostou teď po tunách, celé rodiny hřibů. Rostou i na betonu a možná je to i hlavní příčina toho nepříjemného svědění, co má v intimních partiích. Kamarádka, ta, co jí pravidelně informuje o darmožroutech ve vládě, jí poslala mailem fotku, jak byli s manželem o víkendu v lese.
„To jsi ještě v životě neviděla Růženo! Tolik hub! A dneska jdou zase!“
To by v tom musel být čert, aby ony dvě nic nenašly.
Natěšené kamarádky vtěsnaly svůj vůz na kraj lesa mezi další houbaře a už si to kvapem šinuly do hloubi hvozdu. Obě byly obtěžkané košíky a k tomu měly v záloze několik igelitových pytlíků. Jen pro jistotu, kdyby nebyla ta kvanta kam dávat. Jejich košíky ale zely po kilometru úmorné chůze nečekanou prázdnotou. Až na pár promočených plesnivých babek, přerostlých bedel a šeredných václavek, nikde ani hříbeček.
Václavka smrková, nejhojnější z václavek. Výborná, jedlá (min. 25 minut povařit!) podzimní houba. Doporučuji konzumovat jen klobouky, třeň může být zvláště u větších hub tuhá. Z receptů bych vypíchnul guláš a dršťkovou polévku.
„To je k vzteku! Jak je to možný tohle? I když, teď mě tak napadá, že ta moje kamarádka nemá manžela, tak jestli mi o těch houbách nekecala, baba jedna?!“ nadává Dáša po několika kilometrech marného hledání a sbírání plesnivých houbových drobtů. Přemítá o tom, že jí kamarádka mohla kecat nejen o těch houbách a že už s ní kamarádit asi nebude, když jí napadne spásná myšlenka:
„Víš ty co, pojď Růženko, jdeme domů. Spravíme si náladu. Zvu tě k nám na domácí vaječňák, když nám ty houby nevyšly. Můžeme pokecat o poli…no to nene! Vidíš to, co já? Tamhle v tom trní? Vždyť je to košík!“
Houbařem se člověk nestane, houbařem se člověk musí narodit
Znáte to, jdete se po delší době opět proběhnout do přírody a tu na vás vykoukne, při jednom opravdu nepříjemném stoupání, krásná vysoká bedla. Jen se pro ni natáhnout a je vaše. Protože se vám ale nedostává kyslíku, uložíte si její lokaci do paměti, abyste o něco později doma spunktovali honbu za bílými diamanty (rozumějte bedlami). Sběr bedel je velmi úspěšný a vy máte brzy plné košíky. Vašeho syna (Eda) to tak chytne, že od té doby chce chodit na houby snad každou hodinu. (alespoň někoho)
Muchomůrek červených je tento rok skutečně požehnaně. Jsou jedovaté, ale dají se zapracovat do lihové tinktury a používat na bolest svalů a kloubů. Čím více bílých teček na klobouku, tím lépe.
Sbírání hub pro mě osobně není jen o sbírání hub. Je to o klidu a pohodě. O božském tichu (netýká se houbaření se synem). Je to o splynutí s přírodou. Kocháte se tou nádherou. Když si uvědomíte, že před mnoha a mnoha lety u nás byly jen lesy, pak zase dlouho jen a jen lesy, a až pak sem tam možná nějaká ta malá usedlost, dojde vám, že tehdy se muselo sušit skutečně ve velkém.
Houby začínají růst nejvíce po vydatných deštích (cca 10. den po nich) a následném teplém počasí (ne horkém). Jsou výborné na hubnutí. Mají nízkou energetickou hodnotu, málo tuků, sacharidů a přitom obsahují nezanedbatelný podíl vlákniny a bílkovin. U dětí do 6 let s konzumací hub musíte zacházet opravdu opatrně, jsou těžko stravitelné a mohou v sobě kumulovat i těžké kovy, takže je někdy lepší raději pár let ještě počkat a jen je s dětmi nadšeně sbírat.
Všechny proměnné se tento rok splnily skutečně na 100% a hub je v našich kůrovcem prořídlích lesích takové množství, že o ně zakopáváme. Na sociálních sítích a v různých houbařských skupinách se to jen hemží fotkami kapitálních úlovků a vzácných kousků. Ti, kdo to myslí s hubnutím vážně a chtěli by si napřesrok sundat v létě konečně po dlouhé době tričko, vyráží do lesů sbírat. Jejich hlavním cílem je hřib všech hřibů - tzv. pravák. Hřib smrkový, dubový, borový, hnědofialový či hřib bronzový - to vše jsou praváci, mykotičtí králové lesa.
Hřib Le Galové. Vzácná jedovatá houba. Někdo by si jej mohl lehce splést s např. jedlým hřibem kovářem. Foto: Mykotická výstava (Září 2024, Benešov)
My chceme s Edou také kapitální úlovek. To je to oč tu běží. Když máte v košíku praváka, hned máte lepší den a víte, že jste nešli do lesa zcela zbytečně. Jenže není čas. Člověk musí pracovat a po tmě se hřiby hledají těžko. O víkendu pak doháníte resty nebo se účastníte různých oslav. Uprostřed jedné takové oslavy padne Edův tisícátý dotaz: „Tati, půjdeme na houby?“ kupodivu se toho chytne celá horda a my konečně vyrážíme. Je nás až příliš, ale na rojnici slušný oddíl. Neunikne nám jediná prašivka a vzhledem k délce rojnice ev. pohřešovaná osoba. Čtyři generace natěšených houbařů. Všichni mají dobrou náladu a společný plán.
Jdeme pozdě. V lese zbyly už jen zbytky a prašivky. Díky kočárku a naší babičce o holích, kterou jsme nemohli nechat doma, spěje naše výprava ke svému brzkému konci. Stane se ale zázrak. Edík nachází praváka! Odkládá košík, který samozřejmě musí nést jen on, a začne křepčit a jásat spolu s babičkou a hřibem. Babička je po chvíli vyřízená a hrozí, že spadne. Zamíříme proto raději k autu. U auta zjišťujeme, že pravák není pravák, ale prachobyčejný hořčák a také, že jsme v lese nechali košík. Eda je smutný, ale nedá se nic dělat, i takový je život houbaře.
WANTED. Hledá se košík. Ten napravo. Pamatuje si ještě Československo, zažil toho opravdu hodně a máme ho rádi. Ty osobo, kdož šlohnulas jej odpustíme ti jeho zcizení, protože odpouštět se musí. (na houby se ale taky musí, tak už nám ho prosím vrať - díky)
Na zpáteční cestě za ztraceným košíkem potkáváme dvě milé usměvavé paní s pěti poloprázdnými košíky. Právě je nakládají do červené fabie. Jedna se drží za nohu. Zřejmě si ji potrhala někde v trní.
„Vidíš, taky nic nenašli,“ chlácholím Edu.
„Jo, ale proč mají pět košíků tati?“ ptá se mě Eda.
Nevím. Pět košíků a čtyři ruce mi také vrtají hlavou. Dojde mi to až později. Poté, co po marném hledání košíku usoudíme, že ho někdo musel prostě vzít. Jinak to není možné. Nemohl tam stát ani pět minut a je fuč. Eda je z toho velmi špatný, ale když mu slíbím, že spolu upleteme z proutí nový, lepší, trochu ho to uklidní a zapomene i na to proklatého hořčáka. Plést košíky neumím, ale co by svým dětem zoufalý rodič neslíbil a co by pro ně neudělal.
Tak košíku sbohem, měl jsem tě rád. Věřím, že u paní Růženy nalezneš klid a pohodu. Že ti u ní bude stejně dobře, jako u nás a že tě za ta léta, co bude krást lidem po lesích košíky ještě minimálně několikrát naplní houbovou nadílkou nebo alespoň těmi muchomůrkami. Zasloužíš si to. Sbohem košíku.
PS: Růženko, nechci ti nic vyčítat, opravdu ne. Když ale v lese u cesty narazíš na poloprázdný košík a hned opodál je skrumáž houbařů s dětmi, nestálo by zato se zkusit třebas jen náznakem zeptat, zda košík někdo nepostrádá či zda ho nějaké dítě nevytrousilo, než si ho strčím do auta? Vím, je to jen hloupý košík z proutí, ale stejně…není to pravák. Nemůžeš z toho mít přece radost.
